Dokončení
Na jižním břehu Baliemu u vesnice Hetigima je přistávací dráha misionářského letiště. Ve vesnici se bahní vepři, slepice a děti olepené mouchami. Jen co se z vesnice vzdálíme, mouchy zmizí. Dětem visí z nosu nudle. Mají infekci a mých sedm žen je vodí za ruce. Mne se bojí. Jakmile dětí spatří matky, rychle se svých bílých přítelkyň pustí. Vyškrábali jsme se na průsmyk a pod námi se otevřelo údolí další řeky. Kamení křoupe pod nohama. Na polích se daří i kávě. Pod námi se stéká jako Mělnický soutok Mugwi a Baliem. Nad údolím řeky Mugwi stoupají velehory a Angeruk je za nimi.

To jsme ještě netušili, co nás čeká v příštích hodinách. Ve vesnici Hitugi nás obklopili lidé a když jsme jim řekli, že pochodujeme do Angeruku, protáhli obličeje. Nevěděli jsme proč, ale bylo jim jasné, že budeme za dva dny zpátky a znovu nocovat v jejich kostele. Starosta se mě zeptal, zdali nejsem "džerman." Jediné turisty, které tu znají, jsou Němci nebo Rakušané. Na cestě zpět jsme potkali ve Wameně postarší rakouský pár ze Štýrského Hradce.

Asi po hodině cvalu mně začal brnět obličej a zanedlouho jsem se svalil. Byl jsem vysušený. Zhltal jsem asi dva litry vody s elektrolytickou solí a za dvacet minut jsem stál na nohou. Slunce, výstup, námaha, pocení udělaly své. Naobědvali jsme se, přelezli bambusový můstek přes řeku Mugwi a začali stoupat kolmo vzhůru. Pohledy a průhledy byly nezapomenutelné. Julinka, koza jedna, hopsala daleko vpředu. Já šel s Rudym, po dehydratační zkušenosti, vzadu. Po třech hodinách jsme se doškrábali do malebné vesničky. Dvacet minut jsme odpočívali a vyrazili znovu. Opouštěli jsme vesnici ve dvě hodiny odpoledne a náš hlavní nosič se pochichtával. Svěřil se Rudymu, že vesničané prorokují, že se budeme zítra vracet. Tehdy jsem začal tušit, že mají asi pravdu, protože právě tam jsem toho všeho měl dost. Ale to nás čekaly další čtyři hodiny agonie, slz a nářků. Čandra nás indonézsky ujistil, že vesnice Johosim je jen dvě hodiny mírné chůze. Z putování se stalo zoufalé dostaveníčko. Strž dolů, nahoru nebylo vidět a blížilo se k páté. V šest padne tma. Nosiči tahali holky za ruce, my tlačili. Byla to tragikomedie vidět nás, trosky, jak nás orourkovaní divoši táhnou. Bez jejich pomoci bychom nedošli, spíš bychom zašli. Byli jsme zoufalí. Každý se modlil. Nezažil jsem vhodnější situaci mluvit k Pánu Bohu než právě zde, když nám všem teklo do bot. Slz teklo hodně. Čandra stále neřekl, jak je daleko do Johosimu, ani že je to do takového kopce. Nepříjemné noviny se v Indonésii prostě nesdělují. Začala téměř hádka, jestli se půjde dál do Angeruku nebo ne. Rozhodným hlasem jsem prohlásil, že ráno je moudřejší večera a ať se hejbem, že za dvacet minut padne tma. To bychom nocovali na bobku nad strží.

Do Johosimu, 3,000 metrů nad mořem, jsme dorazili 10 minut před setměním. Nejvíc jsem obdivoval nosiče. Moje pohorky měly rozdrásané traktory a ti naši bosí kamarádi nám po tom všem ještě připravili večeři. A jakou! Do smrti nepochopím výdrž nosičů. Začali jsme je obdivovat a vznikala mezi námi osobní přátelství. Všichni jsme si uvědomili, že tito "lidojedi" jsou naši zachránci.

Večer dostal Rudy zimnici, klepal se, vytáhl dva svetry, větrovku a zalezl do spacáku. Julinka se zeptala, na co má rukavice? Konečně jsme se dozvěděli, že se do Angeruku musí přes sněžná pásma. A bylo rozhodnuto! Vrátíme se. Toto rozhodnutí bylo definitivně potvrzeno, když jsme náhodou objevili u Čandry lano. To prý na spouštění se ze skalních stěn a přebrodění dalších dravých toků. Tohle všechno jsme se museli dozvědět až z trampského nářadí!

V neděli jsme se probudili do deště. Nazí muži, ženy a děti objímali svá těla rukama a klepali se zimou. A zase ty nepěkně vypadající dětské nosy. Rozdali jsme drobné dárky. Nafukovací balónky pro děti, ohromný úspěch měla bižuterie a náušnice. Muži se málem poprali o žiletky na řezání koberců. Zaplatili jsme asi 25 dolarů za nocleh v kostele a ráno nás vyhnala nahá orourkovaná rada starších. Byl čas sloužit mši.

Do Kurimy jsme se vrátili ne za den, ale za dva. Museli jsme stejně strmě sestoupit tam, odkud jsme se pracně vyšplhali. Dámy sjely většinu srázu po zadku. Bály se výšek. Obyčejně nemám výšky také rád, ale v agonii mi to ani nepřišlo. Ve zdraví jsme se dokulili do údolí. Most z lian nás přenesl na severní břeh a naši nosiči začali radostně juchat.

Další den jsme šlapali bláto, prodírali se džunglovým mlázím. Moc jsme nestoupali ani neklesali. U řeky Mugwi bylo horko. Přáli jsme si, aby bylo zataženo a deštivo. Na Irianu však neprší, tam cedí. Ploužili jsme se asi 18 km s proudem řeky. Očima jsme sledovali jižní břeh, který se strmě zvedá až do výšky 3,000 metrů. Viděli jsme celý hřeben, po kterém jsme se včera potáceli. Pomalu začaly docházet potraviny. Co bychom jedli, kdybychom pokračovali z Johosimu do Angeruku? Asi sladké brambory domorodců. Naši nosiči se vrhli na cukrovou třtinu. Vyžižlanou dřeň vyplivovali. Kolik energie je ve třtině! Holky dostaly náladu a domorodcům zapěly. Oni, na oplátku, zazpívali monotonní zvuk za doprovodu jakési brnkačky. U mostu, který jsme včera přecházeli jsme se rozveselili, přestože začalo pršet. Byli jsme na známé půdě. Nejhorší je neznámo.

Navečer jsme byli zpět v Hitugi. Orourkovaní hoši hráli kopanou. Zdálo se mi to nebezpečné. Znovu jsme nocovali v kostele. Přiblížili jsme se k civilizaci a propuklo kšeftování. Svlékali jsme domorodce z ozdob, sundavali z hlav opeřené čelenky, i prasečí kly z chřípí proměnili za bankovky. Julinka říkala, ať jim nebereme národní kroje, a pak vše skoupila sama i náčelnickou čelenku z vzácného ptačího peří. Dámy na ní byly nafučené a já také.

Ráno jsme byli úplně rozlámaní. Sedmdesát, snad víc kilometrů v těžkém terénu a výšce zmohlo každého. Počasí bylo báječné, modrá obloha, slunce pražilo a musel jsem si chránit plešatou hlavu kapesníkem se čtyřmi uzlíky, který jsem namáčel u každého potůčku. Nálada byla výborná, protože do Kurimy bylo jen pět hodin pochodu. Doplazili jsme se do průsmyku a před námi bylo kurimské údolí. Hodinu jsme poseděli, nosiči radostí zpívali. Rudy jim dal po cigaretce a štěstí zalilo jejich oči i srdce, až hýkali blahem.

Sestupovali jsme další dvě hodiny a začalo mi lupat v kolenou. Namotal jsem stahovací obvazy a dopajdal se ke kurimskému mostu. Rudy nás hnal svižným krokem, neboť začalo být příliš větrno. Strašil, že večerní kurimák rozhoupe most tak, že nepřejdeme. Stále nová překvapení. Ale přelezli jsme. K žandárské stanici jsem se dobelhal se zaťatými zuby a svalil se podruhé. Nemohl jsem se postavit. Můj nosič si ke mně dřepnul a byl by u pána do skonání. Ještě, že jsem měl sebou tolik ošetřovatelek. Obvázaly mě, podložily kolena i plechovku od kávy přinesly, kdyby se mi chtělo v noci čůrat. Nechtělo. Chtělo se mi kakat. Ve dvě hodiny ráno mě zvedly a odnesly do přírody. Když jsem bědoval studem, jen cvrlikaly, ať se neupejpám, že má každá doma také manžela.

Ráno mi Rudy strčil do ruky klacek a jako poustevník jsem se belhal za halasného povzbuzování všech dam. Pokračovali jsme směr Wamena. Polovinu cesty, asi 10 km jsem vydržel. Zamotali jsme se do válečné zóny, frontové napětí vzrostlo. Včera byl zabit další válečník. Postupovali jsme v houfu, maskovaní nosiči uprostřed, chráněni dámami a jedním zarostlým mrzákem o holi. V tomto seskupení jsme prošli obě bojové fronty. Kamery cvakaly, video kamera bzučela. Asi 15km od Wameny nás měly vyzvednout autobusky. Objevil se jen motocyklista, že prý jsou na cestě. Mě mrzáčka naložil a vezl asi 5km. Připadal jsem si jako revmatický jezdec motokrosu. Nohu jsem přidržoval za nohavici, svalstvo nefungovalo. Brodili jsme se vodou, pískem, překonávali hory, doly, zuby cvakaly. Vyklopil mě ve vesnici, ať počkám na ostatní až dorazí. Hned mě obklopily desítky dětí a miliony much. Nechal jsem si přinést větev a šlehal kolem, aby mě mouchy neukousaly.

Dámy s Julinkou dorazily asi za hodinu a pokračovaly dál. Osiřel jsem. Po hodině mi to začalo být podezřelé. Ještě že se indonézsky domluvím. Od Wameny přijel švihák na motorce a tak jsem vyzvídal, jestli potkal nebo viděl autobusky. Odpověděl: "jembatan jembatan rusak." Mosty jsou rozbité. Druhá etapa motokrosu začala. Za tři dolary mě učitelský fešák odvezl do Wameny. Z naší výpravy zůstaly trosky. Každý šlapal na vlastní pěst, i nosiči pochodovali jen ve dvojicích. Těsně před Wamenou jsme dostihli zchvácenou a nervozní Julinku u strženého mostu. Měla starosti, co je s námi. Stále doufala, že objeví autobusky, až k nim došla. Podal jsem jí hlášení a dorazil do Čandrovy restaurace. Tam jsme okřáli. Jedna z dam si nechala vyfotografovat svoje alabastrové nožky s jakartskou pedikurou, s lakovanými nehtíky vedle širokých, černých rozpraskaných bosých noh svého nosiče.

Jůlinka se ještě neotřepala a už kula nové pikle. Jak se dostat do Angeruku? Všichni, chtějí-li se někam dostat, ať poroučet nebo studovat, ať indonézský pohlavár, botanik či evoluční antropolog, se musí na Iriánu spojit s piloty MAFu. MAF Mission Aviation Fellowship jsou bibličtí křesťané, kteří mezi domorodci žijí a pracují. Vesměs to jsou Američané, kteří by u olejářů na Borneu vydělali statisíce dolarů. Takhle posílají starší děti do školy na Filipíny, protože jakartské jsou příliš drahé. Drobotinu učí sami. Kdo chce vidět oddanost Kristu, měl by vidět nejlepší piloty světa na Irianu. Misionáři a jejich piloti jsou pojem, který pochopíte teprve, až je uvidíte. Létají v těch nejtěžších podmínkách, bez navigace, podle čichu a zkušenosti. Když si s nimi potřesete pravicí, víte že jste v Božích rukách doslovně.

Jůlinka sehnala letecký most ne do Angeruku, ale do Kosareku. Přespali jsme v hotelu Wamena. Až do této noci jsem si myslel, že největší hnojník co jsem kdy na světě viděl byly záchody na kyjevském nádraží, ale hotel Wamena je nejen dohnal, ale i předehnal. Ještě že jsme byli tak unaveni, že jsme oblečení usnuli na hadrech, které snad nebyly převléknuty od postavení hotelu. "Hoteloví zaměstnanci" byli náhodní okolostojící. Strčili jim do ruky čaj s chlebem, vařené vajíčko a ejhle, obsluha. Moc jsme nepojedli. Pikolík se ptal, jestli jsem hotov a pak si chudák nacpal zbytky do pusy. Lidé tam nahoře vypadají hrdě a důstojně, v "civilizaci" jsou však k politování. Postupující pokrok je zahubí. Civilizace je proměňuje na ubohý proletariát.

Ráno jsme nastoupili před dřevěnou boudu MAFu. Zvážili nás rezavým závažím na decimálce, plus deset kilo a ani chlup navíc. Rudy si chtěl vzít dvoulitrovou láhev vody, ale musel ji vylít. Seděli jsme ve stínu a kolem nás se seskupili vesničané. Sedli si k nám téměř na dotek, rourkou mě málem propíchli a začali míchat Tarase s Bulbou. Ukroutili papirosku, zapálili a začali skrze zuby odplivovat jako havíři. Obplivovali moje nohy a trefu měli. Netrefili mě. Dal jsem jim džus se slámkou, ale nevěděli, co s tím.

V letadélku nás vystartovalo šest i s pilotem. Za 20 - 40 minut, podle počasí, bychom měli být v Kosareku. Byl to nezapomenutelný let. Nabírali jsme spirálovitě výšku v úplném mléce. Před námi prý je čtyřtisícovka. Jak to ví? Vidět není. Proletěli jsme nad Angerukem, mraky se roztrhaly a po 35 minutách jsme začali klesat do zelené tlamy údolí. Kde přistaneme, nevím. A pak se objevil přistávací pruh. Pod podvozkem je propast a náhle dotek. 250 metrů dlouhá dráha se zvedá do vrchu a nahoře končí plošinkou a stěnou! Na konci plošinky jsme se otočili a pilot McDonough vypnul motor. První čeho jsme si všimli, byl vrak letadélka po pravé straně. Při přistávání urazili podvozek a letadlo přistálo na bříško. Podvozek spadl do propasti. Všichni vypochodovali bez škrábnutí. Přistávací dráha má úklon 12%. Startuje se z kopce dolů po travnaté rozjezdové dráze, která končí propastí asi 300 metrů hlubokou. Start je jako skok ze skokanského můstku.

Spadli jsme do doby kamenné. Tito lidé viděli kolo jen na podvozku letadla. Kosarek byl objeven teprve v r. 1972. V 1974 postavili misionáři přistávací dráhu. Obyvatelstvo kmene Meg patří do jazykové skupiny Jale. Byli jsme první turisté. Sem létají pouze misionáři. Lidé byli stydliví. Muži byli oděni do suknic ze stovek ratanových obručí, něco jako hulahop a samozřejmě nezbytné, téměř metrové rourky. Neuvěřitelné. Ženy, od malých děvčátek měly kraťoučké sukničky, které vypadají jako hodně nařasený lýkový kanýrek. První sukénku dostane děvčátko asi ve třech letech a každé čtyři roky přidávají novou vrstvu. Deseticentimetrová sukénka zakrývá pohlaví pouze zepředu a je kolem boků přivázána lýkovým copánkem.

Vyložili jsme naše zavazadla, McDonough roztočil naplno vrtuli, odbrzdil kolečka, letadélko poskočilo jako když se lyžař odpíchne. Zrychlení bylo úžasné, odpich a nový let. Za další dvě hodiny přistála druhá várka žen. Ubytovali jsme se v nedokončené škole a nestačili obdivovat. Poprvé jsme použili sítě proti komárům. Když jsme budovali pelechy, lepilo se nám na paty aspoň sto lidí. Obdivovali vše co jsme vybalovali. V Kosareku jsme neviděli ani jedno usoplené dítě. Navečer se spustil lijavec a při svíčce jsme poslouchali zpěvy vysokých, hýkavých hlasů, jejich lidové písně a nástroje. Zpěvy byly nezvykle štěkací, pískací, jako zvuky divokých ptáků. Brnkačky jako ukulele, bambusové třísky vydávající brnivý zvuk. Rudy byl mezi domorodci nejpopulárnější. Rozdával žvárka, za něž by domorodci položili život.

V ložnici jsme svítili plynovou lampou a slétl se můří bál. Jedno létající zvíře vypadalo jako drak a Rudy ho chytil. Zvíře začalo vřeštět a dámy pištět. Nic podobného jsem ještě neviděl ani neslyšel.

Ráno se rozsvítilo do modro-bílo-zeleného krásna. Když jsme brouzdali vesnicí, nastal povyk. Asi za 5 minut přistálo letadlo. Slyšeli jej, nebo viděli? Misionář, který vystoupil z letadla, nás ujistil, že letadlo viděli. Richard, misionář, bývalý bankovní úředník z Weselu, opustil dokonalý Dojčland, aby žil mezi domorodci, kterým až dosud nikdo nepřišel oznámit Boží novinu. Studuje jazyk Megů, kterým mluví asi 2,000 lidí, a bude překládat Nový zákon, přestože ví, že jazyk vyhyne. Richardova rodina byla právě v Německu. Narodila se jim třetí ratolest a tak si jeli na rok po čtyřech letech služby odpočinout. Tahal jsem z něj jazykové zvláštnosti a je mi jasné, že všechny jazyky mají jeden kořen. Megové počítají do deseti jen s pěti prsty. Do 250 používají celé tělo.

Vyrazili jsme na tříhodinovou túru. Jaká pohoda. Děti ve vesnicích z nás dostávaly šok a řvaly. Nikdy nic tak ošklivého jako bělochy ještě neviděli. Běloch je pro domordce něco jako duch. Prolézali jsme chýše, fotografovali, koupili luky a šípy. S jedním orourkovaným fešákem jsme si vzájemně pohladili pleše a vesničané se váleli smíchem. Skotačili jsme s nimi, nikam jsme nespěchali. Rozdali jsme další nafukovací balonky, o které by se málem poprali i dospělí. Tolik radosti. Rozdávání fotografií je životu nebezpečné. Jsou po nich jako posedlí a když přijde někdo zkrátka, je mrzutý. Kostelík je maličký, jako maštalka, ale díky za něj. Vždyť právě proto se již vzájemně nepojídají. Další den nám zatancovali. Šohajové měli metrové rourky, poskakovali, aby se jim co nejvíc houpaly. Kly v nose, rohy na hlavách. Děti a ženy s třepotajícím se poprsím v tichosti obíhaly kolem v protisměru a celé taneční shromáždění monotónně bzučelo s rytmem bubnů.

Další den jsme čekali letadélko. Mělo přiletět v devět, škaredilo se a začali jsme ztrácet naději. Podél rozjezdové dráhy probíhal výměnný trh. Ruční práce za zemědělské produkty. Byli jsme unaveni a šli jsme se skrýt před stovkami párů lidských očí do misionářského obydlí s krásným výhledem. Letadélka jsme se dočkali. Po odletu první várky jsme domorodcům zatancovali americkou Prašnou bránu, která končila přetahovačkou. Tolik halasu, smíchu, radosti, kraválu a povzbuzování jsem nezažil ani na hokejovém utkání. Snad přetahování neznali. Let byl mléčný, nebylo nic vidět a tak jako jsem obdivoval naše nosiče, obdivuji a smekám před obětavými piloty MAFu.

Ve Wameně jsme navštívili naposledy trh. Jedna trhovkyně měla useknuté čtyři prsty za každého blízkého, který zemřel. Amputační operace probíhá za plného vědomí. "Umrtvení" paže se provádí tak, že se loktem silně udeří o kámen a brňavka umrtví ruku. Ostřím kamenné sekery se amputuje článek prstu. Rána se zabalí do hojivých listů, povrch se obváže banánovým listem a suchými šlahouny. Asi za měsíc se bolístka zahojí a zůstane hladký pahýlek. Tato amputace se provádí i u dětí. Useknutý článek prstu je znamení hlubokého smutku. Jiný kraj, jiný mrav.

Po posledních nákupech nás opět uvítal hotel Hnojník. Ráno jsme odletěli do Jayapury a strávili den na nejkrásnějších plážích jižního Pacifiku.

V Jakartě nás čekaly rodiny, vždyť o nás 10 dnů nevěděli, jen se za nás modlili. Ještě na letišti nám oznamovali, že zkrachovaly akcie, zatímco my jsme prožívali dny v nevědomosti mezi "domorodci doby kamenné" ??? Den po našem odletu přišlo zemětřesení, velké lijavce a sesuvy půdy. Pozůstatky filipínského tajfunu.

- pst -