V jedné obci zemřel ve stejný den řidič autobusu a tamní farář. Oba předstoupili k poslednímu soudu a Bůh rozhodl takto:

"Řidič ať vstoupí do nebe a farář půjde do pekla."

Faráře se rozsudek dotkl a zdál se mu být pochopitelně nespravedlivý.

"Jak je možné, že takový opilec aničema, který často řídil autobus pod vlivem alkoholu, jde do nebe, a já, který jsem zasvětil celý život duchovní službě, mám za odměnu peklo?"

Bůh mu odpověděl:

"Zatímco ty jsi mluvil, lidé v kostele spali. Ale když tento řidič v opilosti řídil autobus, i ten největší ateista se modlil!"

Podobné vtipy můžete vyslechnout všude na světě, v různých obměnách od různých lidí. Nicméně, vždy jsou přijímány s úspěchem jim náležejícím - tedy smíchem. U přítomných křesťanů však vyvolávají jakousi nejistotu a kyselost ve tváři. Asi takovou kyselost, jako měl farář, když protestoval před Bohem proti rozsudku. Křesťané se tak jaksi automaticky stavějí na stranu duchovního, aniž by se zamysleli nad myšlenkou samotného příběhu, aniž by si uvědomovali, co tím sami o sobě vlastně říkají. Církevnický život jim již natolik vryl do podvědomí fráze, že ocitnou-li se v konkrétní životní situaci, reagují bez rozmyslu.

Zajisté by se dalo říci, že podobné vtípky zostouzejí křesťanství a měli bychom v nich vidět jistou formu diverze, neboť je zde zesměšňována "práce na Ježíšově vinici". Zajisté by se dalo říci, že humoru je vůbec třeba se stranit, neboť "blahoslavený je ten, kdo na lavici posměvačů nesedá". Oprostěme se však od frazeologie, která si říká křesťanská, oprostěme se od studu a sobecké kyselosti, oprostěme se od předpojatosti a staňme se alespoň na chvíli těmi obyčejnými, myslícími lidmi, abychom mohli pohlédnout nezastřeným pohledem. Osobně mám z tohoto vtipu pocit, jako by patřil do evangelia. Jako by jeho autorem byl kdosi, kdo dobře znal Ježíše. Ve skutečnosti tomu tak samozřejmě nebylo, neboť autor chtěl zajisté oslavit opilce před farářem a vůbec si neuvědomil, že v základním principu interpretuje Bibli. Nevyzvedl totiž opilce, ale člověka, přivádějícího lidi ke křesťanství, byť divokou jízdou vautobuse. Neponížil faráře, ale člověka, jenž zasvětil svůj život čemusi, učeho lidé spí, co nepotřebují. Považujete to za protibiblické?

Lidé tohoto světa se rádi posmívají falešnému svatouškování, jímž se chlubí církve. Posmívají se umělé svatozáři nad hlavami duchovních, zkrátka velmi rádi se smějí všemu tomu, co je směšné. Nikdy si však netropí žerty ze skutečných hodnot, ale tyto sami hledají, po těch sami touží. V Bibli je poselství pro svět. V uvedeném vtipu je však poselství pro křesťany. Alespoň pro všechny ty křesťany, kteří místo aby pomohli bližnímu, křičí na něj: "Vezmi svůj kříž a následuj Ježíše!" Pro ty křesťany, kteří neznají jinou módu, než tu tesilovou, neboť se "nepřipodobňují tomuto světu", ale především pro ty, kteří se neumějí smát, i když ve shromážděních tak často hovoří o radosti. Jejich křesťanství však nikdo nepotřebuje. Nepotřebují ho ani oni sami. Jsou v něm pouze udržováni ostatními souvěrci, kteří si pod tímto pojmem již ani nic jiného nedokáží představit.

Často mluvíme o evangelizování světa, o poslední době, či o bohaté žni. Často se tváříme, jako bychom to byli právě my, kdo může zachránit svět. Svět nás ale nepotřebuje. Svět se zmítá v různých lživých ideologiích, v nejrůznějších -ismech a velikášských snech, které se hroutí do ekologické, morální, společenské a duchovní katastrofy. Lidé touží po absolutních hodnotách, po pravdě, lásce, přátelství a porozumění. A my jim tyto hodnoty nedokážeme nabídnout. Dokážeme o nich pouze mluvit. A to ještě tak nudně, že u toho lidé usínají. Není divu, že pak v anekdotách posílají faráře do pekel.

Křesťané neoslavují pravého Boha pouze v neděli zpěvem duchovních písní a při modlitebních chvilkách. Zkuste během zbývajících šesti dnů udělat pro někoho něco, co jste ještě neudělali. Zkuste učinit šťastného někoho zcela bezvýznamného. Někoho, kdo vám to třeba nikdy nemůže vrátit. A možná v sobě naleznete nový rozměr. Možná, že pocítíte fantastický pocit štěstí, s nímž je celý svět naráz veselejší. Budou se ptát, co to je - a bude to Ježíš.

Nepotýkejte se s problémem, kdo je větším bratrem, ale zkuste být někomu přítelem. Nevkládejte na lidi kříže, ale zkuste jim ulehčit jejich břemena. Podaří-li se vám to, budete odměněni přátelstvím. Budete-li rozdávat radost, budete sami šťastni. Budete někým úplně jiným, mnohem bohatším.

A to je právě ono, co můžeme světu nabídnout, na co svět neustále čeká. To, co se marně snaží filozofové postihnout ve svých dílech. To je křesťanství.

Ježíš vám zajisté neodpustil hříchy proto, abyste si o tom povídali v modlitebnách, ale právě proto, abyste se již nemuseli zabývat svou hříšnou podstatou, aby vás již netížila vlastní špatnost, abyste mohli s klidným srdcem vyjít do světa a konat Boží dobro. Abyste mohli být vyrovnaní, jistí, abyste mohli představovat lidem Boha v pravdě, v upřímnosti a dokládat to vlastním příkladem. Zemřel za vás proto, abyste mohli být svobodní. Abyste mohli tuto svobodu prožívat v každodenním životě a říkat o ní světu. Jste-li svobodni, znamená to, že nejste ničeho otroky. A když ničeho, pak ani náboženství. když ničeho, pak ani žádné dané formality. Neboť "není člověk pro formu, ale forma pro člověka" - řekl by Ježíš. Jste-li svobodni, nemusíte se při anekdotách tvářit kysele.

To je křesťanství, jaké svět nezná. Křesťanství, jaké kdysi měnilo národy. Takové křesťanství, které mnozí cítí ve svých srdcích, ale které díky pevnému sevření uniformních tradic nedokáží ventilovat. To je křesťanství, jaké je potřeba.

- K.B. -