Eli Wiesel, známý židovský autor, nositel Nobelovy ceny, líčí ve své knize "Noc" poslední stadia nacistické zkázy ve střední Evropě. Třebaže tento autor sám nevěří v Boha, Bůh může použít itoto svědectví o skutečných událostech jako varování nám všem.

Celé židovské obce v Polsku, Německu, Rakousku i jinde byly už úplně vyhlazeny, ale malé městečko Sighet, ležící vysoko v horách, v zřejmém bezpečí, nebylo ani dotčeno. Jedni ujišťovali druhé, že vše přejde a nedostane se až sem. My Židé jsme vtělení optimisté, věříme všemu - jenom ne Bohu a Jeho Mesiáši, Ježíši.

Jako mladý hoch tento autor studoval a praktikoval učení Kabaly, což je starý mystický systém, jehož učení přímo odporuje Božím přikázáním v Písmu. Jednoho dne byli všichni židovští cizinci vykázáni ze Sighetu, a mezi nimi byl Wieselův výstřední učitel tohoto zakázaného umění, Moche. Byl sebrán gestapem, a v lesích Haliče v Polsku se stal svědkem bezuzdné krutosti utiskovatelů. Byl raněn do nohy a zůstal ležet jako mrtvý. Zázrakem unikl a vrátil se do Sighetu.

Říkal každému, co zažil. Úplně se změnil. Už nesdílel své kabalistické názory na Boha se svými starými přáteli, kteří ho tak dychtivě poslouchávali. Už ani nezpíval. Jeho oči poznaly "tajemství nepravosti" a nemohl jinak, než varovat každého před nadcházející zkázou.

Lidé nejenže neuvěřili jeho vyprávění, ale dokonce jej odmítli i poslouchat. "Chce, abychom ho litovali. Jakou on má obrazotvornost." Anebo, "Chudák, on se zbláznil." A Moche plakal.

Mladému Weiselovi ho bylo líto a položil mu otázku: "Proč se tak moc snažíte, aby lidé věřili tomu, co jim říkáte? Na vašem místě bych nedbal na to, jestli věří nebo ne ..." Moche zavřel oči, jako by chtěl uniknout času. "Ty tomu nerozumíš," řekl zoufale. "Nemůžeš to pochopit. Byl jsem zázračně zachráněn. Dostal jsem se zpět. Odkud jsem vzal sílu? Chtěl jsem se dostat zpět do Sighetu, abych vám řekl o své smrti. Abyste se mohli připravit, dokud je ještě čas. Abych zůstal na živu? Ne, to ne, nezáleží mi už na životě. Jsem sám, ale chtěl jsem přijít zpět a varovat vás. A teď mě ani nikdo neposlouchá..."

Známky německé expanze se stupňovaly, ale nikdo si to nepřipouštěl. Všichni byli plni logicky znějícího rozumování. "Němci nepřijdou až sem. Zůstanou v Budapešti. Mají strategické i politické důvody..." Zanedlouho se objevila německá obrněná vozidla v ulicích Sighetu. Pohled na vojáky v ocelových helmách se znakem lebky a hnátů působil velkou úzkost, ale zanedlouho se vrátil optimismus. Němci byli již ve městě. Nacisti byli u moci, výrok odsouzení byl vyřčen, a přece se Židé v Sighetu ještě usmívali.

Existuje zdravý optimismus, který pramení ze znalosti Božího milosrdenství a lásky, který se projevuje obzvláště ve velkých zkouškách. Ale optimisté v Sighetu čerpali své "Weltanschauung" z toho, že odmítli připustit existenci žhnoucího nebezpečí kolem dokola, tělesného i duchovního. Tradice, kabala, a všechna positivní myšlení celého světa nemůže nahradit Toho, který jediný může smířit odcizené lidi s jejich Stvořitelem.

Každý Žid dostal žlutou hvězdu a byl nahnán do ghetta. Potom jednou večer bylo vyřčeno osudné slovo: deportace. Každý se měl dostavit na náměstí příští ráno jen s jedním zavazadlem. Vše ostatní muselo být zanecháno. Všemožné šperky a zděděné poklady byly zahrabávány v každém kousku země, kde se dalo. Mnohý cenný majetek byl prostě zanechán na ulici. Najednou neměl žádnou cenu.

Pod ranami obušků maďarské policie byla tato soužená skupina lidí přestěhována do menšího ghetta. Optimistická prohlášení pokračovala. Wiesel poznamenal: "Tyto optimistické proslovy, kterým nikdo nevěřil, pomohly trávit čas. Těch několik dní, které jsme tam prožili, prošly celkem příjemně, v klidu. Lidé byli k sobě navzájem vlídnější. Bohatství, sociální postavení a důležitost nehrály více roli. Jenom lidé, všichni odsouzení ke stejnému osudu - doposud neznámému."

V sobotu pochodoval tento unavený zástup k nádraží. Děti se věšely na znavené nohy svých rodičů. Čekal tam nákladní vlak dobytčáků a jako dobytek byli Židé nacpáni po osmdesáti do každého vagónu. Za zamčenými dveřmi nebyl skoro žádný vzduch, žádná voda nebo jídlo a horko bylo nesnesitelné. Těla byla napakována těsně na sebe, a nikdo nemohl upadnout na zem. Ten vlak se kymácel krajinou, a po tři dny a noci lidé lapali po vzduchu v černé tmě. Mladí lidé, zbaveni vší společenské formy, podlehli pudu a využívali tmy. Souložili v našem středu, nedbali nikoho, jako by byli sami na světě. Ostatní předstírali, že nic nepozorují.

Tato historická událost přesně zobrazuje současný duchovní stav lidstva. Je tu plný svět lidí, zamčených v tmavých dobytčácích, marnících čas smilněním. Jako pošetilci se řítí po kolejích vedoucích do záhuby. Jsou úplně slepí, nevidí, že zahynou, protože odmítají otevřít oči.

V tomto dobytčáku byla také asi padesátiletá žena, paní Schakterová. Tu a tam ukázala směrem k jedinému zamřížovanému okénku a přerušila jednotvárný hukot kol vlaku šíleným výkřikem: "Oheň! Vidím oheň!" Nikdo nemohl snést ta slova. Zacpali jí ústa a tloukli ji, až přestala. Pokaždé se vzchopila a ječela: "Podívejte se na ten oheň! Plameny, všude jsou plameny!" Lidé se dívali malým okénkem a neviděli nic, než tmu. Ta zmučená žena upadla, jak se zdálo, do bezvědomí. Každý se snažil si zdřímnout, vtom znovu zaječela: "Oheň! Pec! Podívejte se tamhle!" Zase se dívali a viděli jenom tmavou noc. Když vlak konečně zastavil v Osvětimi, paní Schakterová seděla tiše v koutě. Všichni ostatní usoudili, že se úplně zbláznila. Náhle ti, kteří vyhlíželi z okénka, zděšeně vykřikli: "Židé, podívejte se! Podívejte se oknem! Plameny! Podívejte se!" Plameny šlehaly zvysokého komínu a černé noční nebe bylo prosáklé zápachem škvařícího se masa.

Když jsem přečetl tuto působivou knihu, cítil jsem hluboce s autorem Wieselem. V zimě roku 1975 jsem se zúčastnil přednášky, kterou tento autor pořádal v synagoze v New Jersey. Těšil jsem se na toto shledání několik měsíců. Udělal na mě nesmírný dojem. Byl výmluvný, okouzlující, prostý a sečtělý. Krátce, reprezentoval to nejlepší vyjádření všeho, co židovský život a kultura mohou humanisticky předvést člověku. Seděl u stolu na stupínku, nepřednesl žádnou formálně připravenou rozpravu, ale odpovídal po celý večer na otázky se zručností a kouzlem, které byly požitkem pro smysl i ducha.

Zmínil se o tom, že má rád Písmo aže je čte denně. Přidal, že několikrát za týden studuje Talmud s ortodoxním rabínem. Bůh mi nedovolil zeptat se tuto otázku veřejně, ale ke konci setkání jsem přistoupil ke stupínku a zeptal jsem se: "Do jaké míry vám vaše čtení Písma objasnilo příčinu této zkázy, s kterou se ztotožňujete jako vedoucí židovská literární osobnost? Myslím tím obzvláště Boží soud, o kterém Bůh mluví v závěrečných kapitolách třetí a páté Mojžíšovy knihy." Odvětil krátce: "Nemohu, ani to nechci vzít v úvahu."

Jeho odpověď mi jako bleskem objasnila naprostou neschopnost humanismu i v té nejlepší formě vypořádat se se základní tragédií našeho věku a tím i s každou tragédií lidského života, právě tak jako v našem židovském příběhu. Autorovo zpracování zkázy, právě proto, že je tak skvostně literární, se stalo tím více groteskním a sentimentálním. Wiesel ukázal právě tak málo skutečného zájmu najít pravý a plný význam tohoto krveprolití, jako i ostatní, kteří přišli před ním. Viděl jsem tragédii mého lidu, ztělesněnou v tomto člověku.

Ve světle toho faktu odmítl vzít vúvahu vše, co nám Bůh přednáší. Jeho otevřenost a upřímnost reportéra selhala, když měl přijmout plné objasnění Boží spravedlnosti a milosrdenství. Toto literární dílo, svědectví, je sníženo na úroveň pouhého utrpení a lidského zla. Zapomíná, že... všechna naše spravedlnost je jako nečisté hadry." (Iz 64)

Pánové Wiesel, Moche, paní Schakterová byli poslové, kterým bylo dáno děsivé poznání zla, přesto nenalezli Krista a Jeho vítězství nad zlem. Jejich poselství bylo pravdivé, ale nesnesitelně neúplné. Nebyl v něm žádný reálný podklad pro naději.

Když ztratíme pravé porozumění pekla a Božího soudu, církev beznadějně oslábne ve svém svědectví a světa se ani nedotkne. Jestliže si Boží lidé počínají, jako by peklo byla jenom domněnka, a nejsou-li si ve vší vážnosti vědomí vzplanutí požáru, který přichází na zemi, a věčného trýznění ohněm těch duší, které pohrdly Božím Kristem, potom se staneme bezkrevnou, bezbarvou církví, skvrnou na tváři země. Kázání něčeho méně, než plné Boží pravdy nikdy nemůže přinést život.

Je to považováno za nezdvořilé mluvit o nadcházejícím Božím soudu. Jak pohoršivé a nepokrokové. Jako skalní ateista jsem se smál karikaturám v časopisech, kde muži s dlouhým plnovousem nesli tabuli, na které bylo načmáráno: "Čiňte pokání! Neboť se přiblížil den Páně!" Když jsem byl obrácen ke Kristu, všechno se obrátilo. To, čemu jsem se dříve pohrdavě smál, beru si teď velmi vážně k srdci. To, co se mi zdálo tak hluboké a závažné, zní mi teď jako babské povídačky.

Výňatek z knihy Arthura Katze, židovského věřícího. "Reality, the Hope of Glory"