Před nedávnem jsem se díval na film, který se jmenoval Ježíš z Nazaretu. Když Ježíš skonával na kříži, řekl ve filmu přesně to, co zapsal Matouš:

Elí, Elí, lema sabachtani? Bože můj, Bože můj, proč jsi mme o pustil?

Ve filmu to bylo velmi působivé, ale divák neznalý bible, nemohl tušit co tento aramejský výrok znamená. Bůh Otec, první Elí a Bůh Duch, druhý Elí opustil třetího Elí, Krista. Proto Ježíš zvolal jen dvě Boží osoby, Elí, Elí.

V této chvíli byl Ježíš izolován a vytržen z Boží trojjedinosti, protože byl souzen za každý náš hřích, jako by jej učinil sám. V Jeho zvolání vězí největší hrůza Ježíšova utrpení. Utrpení nesčetněkrát větší než byla jeho fyzická muka ...

První Mojžíšova kniha Genesis hovoří o Elohim, což je plurál od Elí. Je zajímavé, že z tohoto slůvka si arabština vypůjčila své jméno pro Boha. Elí se změnil v Aláha. Ježíš sám foneticky vyřkl Elí, což je blízké arabskému Aláh. Ještě zajímavější je křesťanský, z řečtiny převzatý Teos, z něhož například odvozujeme teologii, latinské deo nebo francouzské dieu, má kořeny v pohanském Zeus. Proto arabský Ali, řecký Theofilus a náš Bohumil jsou jmenovci. Nebibličtí mohamedáni používají téměř Ježíšovu výslovnost pro jméno jejich Boha. A my křesťané jsme si jméno Boha vypůjčili z pohanského Zeuse.

Slovíčka jsou však jenom vozíčky naplněné významem. A tak "biblický" vozík Elí Aláh přepravuje nebiblického boha, který prý spasí za dobré skutky. "Pohanský" vozík Zeus Teos Deo, přiváží biblického Boha, který spasí skrze Ježíšovu zastupující smrt. Všechno je jinak.

- pst -