PC Personal Computer, nebo-li "písíčko", proniká závratným tempem do kanceláří a domácností i u nás. Vraťme se k počátkům počítačů. V Americe byl dán první počítač do provozu v 50. letech. V tu samou dobu se u nás o totéž snažil pan Antonín Svoboda se skupinou nadšenců, ale tehdy se zde osvíceně tvrdilo, že kybernetika je pavěda tmářů. Člověka jen napadne, kolikrát nám jen už ujel vlak a kolikrát ještě ujede? Kolik vynálezů světového významu spatřilo světlo světa u nás, ale vynálezce ani zákazník se realizace nedočkal. Kolik významných vědců a vynálezců skončilo u lopaty, dnes žije chudobně a v zapomnění? Kolik jich opustilo rodnou hroudu, dříve než by skončili ve věznicích, aby své schopnosti a znalosti uplatnili v cizině? Znovu se postavili do předních řad vědců a vynálezců světové třídy. Dokázali nejen sobě, ale i světu, že stojí za to žít a pracovat ve svobodné zemi. A jak se na ně dívá našinec a nová vláda? S nedůvěrou, s podezřením, se závistí a nedůtklivostí, aby snad někdo z nich nerozdával rozumy.

Je přímo neuvěřitelné, jak rychle se dovedou naši lidé přizpůsobit novým podmínkám, jen když jim nestojí nikdo v cestě. Co se událo za posledních patnáct let vývoje malých, nesmírně výkonných počítačů je přímo neuvěřitelné, a co se událo u nás v posledních letech člověka naplní nadějí, že nebudeme stát opodál.

Většina západních světových jazyků byla zahrnuta v počítačové normě, ale chudinka mateřština stála dlouhá léta mimo. Pro obyčejné používání vylepšeného psacího stroje to nebyl takový problém. Brouci pytlíci si poradili, ale vlepit ji do profesionálních nakladatelských programů byl tvrdý oříšek. Pár nadšenců záplatovalo díry, které Husovy háčky, čárky a kroužkovaná "ů" způsobily. Ale to byl jenom začátek knoflíkové války. Dnes máme k dispozici nejelegantnější programy v mateřštině. Každé přídavné zařízení, které obohatí možnosti počítače, člověku připomene osobní omezenost. Čím dokonalejší vynález, tím hloupěji si člověk připadá než se naučí používat alespoň zlomek nových možností. Ještě že mám muže, který ví, jak vše pracuje. Bez něj bych mohla ovládat jen vypínač a klávesnici. Stovky stránek různých instrukcí jsou pro nedočkavou osobu nesnesitelné. Samotné bedýnce, která si nezúčastněně bliká v barvách, je úplně fuk, že jsem zašmodrchaná a moje snaha je marná. Počítač je ještě nemilosrdnější než zrcadlo. Vyžaduje naprostou přesnost myšlení, jinak nereaguje, natož aby si něco domyslel nebo za nás přemýšlel. Chybami se člověk učí a v podvědomí mi straší: nezapomeň uložit text do paměti! Ztratit mnohastránkové dílo výpadkem proudu či naprosto nevysvětlitelnou a nepochopitelnou záhadou je k pláči. Jen ten, kdo propadl svodům výpočetní techniky, má tušení, co se skrývá v jedné bedničce, za jednou obrazovkou. Za tou totiž dříme knoflíková válka.

Dříve bývalo zbraní pero, dnes je to informační technika, jejíž nedílnou součástí jsou počítače. Invaze počítačů, podobně jako průmyslová revoluce v minulém století, rozdělila svět na knoflíkový a neknoflíkový. Počítače způsobily nejen generační bariéru mezi mladou a starší generací, ale mentální blok rozdělil svět na ty, kteří výpočetní techniku ovládají, a ty, kteří o ní nechtějí ani slyšet.

Knoflíková válka je školou trpělivosti. Najednou je člověk až nebezpečně produktivní. Nemůže se nabažit, kolik toho zvládne. Hotová pohroma uhodí v okamžiku, kdy člověk začne zapomínat, co všechno vytvořil a hlavně, kam to uschoval. Netroufám si s jistotou prohlásit, že mě počítač připraví nejméně o tolik let života jako kuřáka balíček cigaret, ale určitě zanechá nějaké trvalé následky. Je známo, že počítače v domácnosti nabouraly manželskou pohodu, způsobily rodinné rozvraty i rozvody. Člověk, který je nakažen bacilem počítače, zapomíná jíst, spát, mluvit, sedí se zrakem vytřeštěným do obrazovky, prsty pokroucené klávesnicovým "revmatismem" a stává se z něj lidská troska otročící knoflíkům. Obyčejný Homo Sapiens začal meditovat, až se z něj stal Homo Noeticus, a tento pojem ještě nezdomácněl a na scéně je nový člověk, Homo Pí Sí.

Pan Svatopluk. Jedlička napsal v REFLEXU zajímavý článek s názvem V OSIDLECH LENOSTI. Informuje nás o počítačovém umění, které má už solidní technickou základnu, ale dosud pokulhává schopnost jí využívat. Uživatelům prý chybí tvořivost. Ani se nedivím, protože zvládnout "myšlení" počítače z člověka vyčerpá tolik mozkové energie, že mu nezbývá ta citová na inspiraci.

Elektronická technika vstoupila nejsnáze do oblasti umění v hudbě. Pamatujete na první elektronické kytary a elektronické varhany? Právě muzikanti si rychle zvykli, že tóny mohou vydávat nejen klasické hudební nástroje, ale že mohou vznikat i jinou cestou. A dovedli toho využít. Hudba stvořená pomocí počítačů různých generací se začala opírat i o netradiční zvuky a zcela neharmonické ruchy.

Další oblast, počítačová grafika, má tu nespornou výhodu, že limituje pouze nápaditost a schopnost každého jednotlivého tvůrce. Grafický počítač dokážeme skvěle užít pro architektonické návrhy, průmyslový design a konstrukční výkresy. Tvorbu animovaných pořadů pomocí počítačů zase negativně ovlivňuje potřeba značných finančních prostředků. Kdokoli nezasvěcený trpí mylnou představou, že tvorba pomocí počítače je jednodušší a rychlejší než klasická filmová animace. Pro umělce je počítač oproti štětci velmi drahá záležitost. Na rozdíl od muzikantů si výtvarníci netroufnou s ním jen tak hrát, jen tak něco zkoušet, spřádat s jeho pomocí nové sny.

Podobně jako autor článku patřím sama k té generaci, která v sobě třeba nechtěně zachovává zbytky úcty a obdivu k počítači jako čemusi nadpřirozenému. Mladá generace nepovažuje počítače za nic výjimečného a zachází s nimi jako s telefonem, automatickou pračkou nebo sporákem. Na závěr autor říká, že věří v dobu, kdy práce s počítačem bude nejen pro umělce tak samozřejmá jako práce se štětcem, perem, hlasem či gestem.

Počítače jsou, při vší úctě k nim, ještě nedokonalé. Uživatel začne od počítače očekávat podobnou výkonnost jako od mozku. Uvědomí si, že nám počítače nabízejí jen velmi limitovaný okruh prostředků. Ale možná, že problém není v nedokonalosti strojů, nebo nedokonalosti s ním manipulujících lidí, ale ve vztahu mezi těmito fenomény. Stačí odstranit z člověčenství člověka a strojovost ze stroje? Je to skutečně tak? Jestliže problém není v nedokonalosti strojů, ani v nedokonalosti lidí, kteří s nimi pracují, kde je náš problém? Podívejme se na dokonalost samu, tedy lidský mozek, který nejenže počítač vymyslel a uvedl do našich životů, ale je to mozek, který nám umožňuje, abychom tento výkřik techniky ovládali.

Mnozí často přirovnávají mozek k velkému počítači a jistě právem. Jen s tím rozdílem, že mozek vykonává práci velkých počítačů, ale sám o sobě není nic obrovského. Nesmíme však zapomínat, že mozek je nejen centrem myšlení a nápadů, ale navíc také přijímá a registruje vizuální, zvukové a čichové podněty. V počítačovém jazyku je mozek schopný zpracovat 100 miliard bitů informací a při své velikosti a malé váze k tomu všemu potřebuje pouze 20 wattů elektrické energie.

Dr. Irwin A. Moon napsal tato slova: "Ze všech divů světa je lidský mozek tím nejúžasnějším a nejzáhadnějším." Lidé ho ignorovali, zneužívali a dovršili s ním velkolepá díla. Vědci - medici jej dopodrobna rozpitvali a psychiatři ho psychoanalyzovali, ale stále ještě nikdo nechápe, na jakém principu pracuje. Víme, že v jediném mozku je více elektrických okruhů a elektronických ekvivalentů než ve všech radiových a televizních stanicích celého světa.

Průzkumem se dokázalo, že čím více používáme určité části mozku, tím je větší jeho kapacita. Ta část mozku, kterou nepoužíváme, zakrní. V Barmě žije muž, který se naučil zpaměti 16 000 stran textu z posvátných buddhistických spisů. Studenti, kteří se ucházejí o studium na Asuánské universitě v Egyptě, jsou povinni ovládat zpaměti celý Korán. Přijímací zkoušky trvají dva dny a vyžadují několik let přípravy. Studenti musí odrecitovat tisíce veršů. Ten, kdo dovede používat svoji paměť, má nejlepší předpoklady pro dobré studium jakéhokoliv oboru.

Vidíte, my se obdivujeme počítačům, můžeme obdivovat i mozkové schopnosti mimořádných jedinců, ale ve většině případů si dokonce myslíme, že se něco tak úžasného, jako je lidský mozek, mohlo vytvořit náhodou, jen tak samo během několika desítek milionů nebo miliard let. Ono na těch nulách ani tak moc nezáleží, protože dobře víme, že nula od nuly pojde. Pokud budeme věřit náhodě a evoluci, nemůže nás použít ani náš Stvořitel. Každý lidský vynález, podobně jako oheň, může být úžasný služebník nebo krutý pán, záleží jen na tom, komu slouží. Zamysleme se nad tím, jak využíváme lidský mozek, tento Boží dar, v každodenním životě. Kolik biblických veršů máme v naší paměti? K tomu, abychom měli Boží Slovo v srdci, musíme ho mít nejdříve v hlavě a k tomu nás náš Otec vybavil dokonale. Zamyšlení nad dovedností našeho Stvořitele nás dovede k závěru, že jenom Bůh mohl vložit toto velké zařízení do tak malého prostoru, jako je lidská hlava.

-kas - pokračování příště