3. Pokračování - Místní zvyky
Indonésie je počtem obyvatelstva šestá největší země světa, plná zajímavostí, od moderních vymožeností po domorodce, kteří žijí v nejprimitivnějších podmínkách. Sto šedesát milionů obyvatel je roztroušených po třech tisících ostrovech. Stovky různých etnických, jazykových skupin a dialektů se domlouvají společným jazykem, který byl vytvořen uměle relativně nedávno. Bahasa Indonesia je v podstatě malajština okořeněná vlivem Indie, Arábie, Číny a Holandska. Pro většinu to není mateřský jazyk, ale školně naučený. Prolínají se v ní nejen různé orientální jazyky, ale i kultury, náboženství a tradice.

Jáva a Bali jsou nejzalidněnější ostrovy. Pouze 7% území je obydleno dvěma třetinami obyvatelstva. Na čtverečním kilometru žije 753 lidí. Jinými slovy jako by všichni obyvatelé U.S.A. žili v Kalifornii. Ještě štěstí, že většina lidí nic nemá. Kdyby měli tolik krámů jako mají lidé v Kalifornii, asi by se sem nevešly ani ty krámy, natož tolik obyvatel.

Je zajímavé pozorovat jak málo místa potřebují zdejší lidé ke štěstí. Vůbec nechápou mentalitu cizinců, kteří chtějí mít soukromí, privátní pokoj, vlastní postel a prostor. Podle nich čím jich je víc na jedné hromadě, tím líp. Posedávají, kvačkají na nejnemožnějších místech, ale vždy na co nejmenším prostoru. Tělo přilepené na tělo, neustále se dotýkají, drží kolem ramen, za ruce. Mládež ani dospělí neprojevují žádnou viditelnou pozornost k opačnému pohlaví. Je velice hezké vidět děti jak pochodují ve školních uniformách, drží se za ruce a štěbetají.

O lidi není nouze, o pracovní síly také ne. Hospodyně kuchařka, zahradník, hlídač a šofér je normální osazenstvo každé zámožnější rodiny. Domácí pomoc je naprosto běžná a jako povolání vážená. Jenom asi 15% obyvatel má stálé zaměstnání a plat. Pomocníky má snad každý, často i služební najímají svoje služebné. Je to povolání respektované a jsme rádi, že kvůli tomu nemusíme mít výčitky svědomí. Od nás se očekává, že zaměstnáme co nejvíce lidí a je to snad lepší než nás "zdanit" jiným způsobem.

Krátce po příjezdu jsme měli týdenní školení, abychom se seznámili s místními zvyky, kulturou, historií a zajímavostmi. Dozvěděli jsme se, že zdejší společnost funguje úplně jinak než jsme zvyklí. Společensky každý ví, kde je jeho místo a změnit tenhle úděl není snadné. Osobní ambice, individualita se nepěstují, samostatné myšlení a rozhodování se nepodporuje, vzájemná rodinná závislost je jediná sociální jistota.

Tradičně existují tři druhy mluvy. Ngoko je řeč shora dolů k podřízeným nebo společensky nižším třídám. Kromo je řeč pokorná, zdola nahoru, tu používají služebníci nebo podřízení k nadřízeným a Kromo Inggil používají povýšení k ještě vyšším. Otec mluví jinak s dítětem než dítě s otcem. Teoreticky král mluvil Ngoko, shora dolů k lidem a Kromo Inggil, shora, ještě výš k bohům. Tenhle systém komplikuje naši domluvu, protože se těžko naučíme rozlišovat co je správné. Když mluvíme se vzdělanými lidmi, mluví se anglicky. Co se učíme v jazykovém kursu je spisovná bahasa, kterou v denním životě používáme, ale od našich pomocníků se naučíme nejvíc. Služebníky uvádíme do rozpaků, protože nerozlišujeme roli podřízeného a nadřízeného a oni nás nemohou opravit, protože by to bylo neslušné.

Asi polovina celkové populace jsou Javané, kteří zastávají víc než 80% státních služeb a funkcí. Už podle jména každý pozná společenské postavení Javance. Jméno má čarovnou moc a každá slabika něco znamená. Často používají jenom jedno jméno a nám se zdá, že jsou ochuzeni.

SUkarno, SUharto, SUmitro ohlašuje, že SU je dobrák. Jméno vyjadřuje přání a naději rodičů pro dobré vlastnosti potomka. Stane-li se, že dítě vážně onemocní, léčí se tím způsobem, že mu vyberou nové, vhodnější a šťastnější jméno. Přežije-li, zůstane dítěti nové jméno. Někdy se to napoprvé nepodaří. V případě, že dítě nedosáhne vytoužených kvalit, je nutné změnit jméno.

Důležité písmenko je R, které označuje aristokratický původ. Raden R ale není úplnou zárukou vznešeného původu. Z aristokratických kruhů může jeden vypadnout nebo si vylepšit kádrový profil vhodným sňatkem a posílit šlechtickou krev. Proto je zde tolik poradců na geneologii, numerologii, horoskopy a jiných moudrých hlav, které dbají na správný postup.

Sluhové mají také zvláštní systém jmen. Například Wagim se narodil na den Wage. Den narození, tedy jméno dne, je důležitější než datum narození. Už se nedivím, že někteří pomocníci neznají datum svého narození, ale vědí, že se určitě narodili v pondělí nebo ve středu, protože jim to matka řekla. To jim stačí.

No a jsme u další zajímavosti. Javané používají pětidenní kalendář a funguje to. Pondělí je paing, úterý pon, středa wage, čtvrtek kliwon, pátek legi. Sobota je opět paing, neděle pon, pondělí wage ... a za 35 dnů máme opět pondělí paing. Tahle pětidenka vypadá z počátku nelogicky, ale není to vůbec hloupé. Lidé žijí v harmonii s vesmírem a svět má čtyři světové strany. Život začal v mateřské vesnici a když se rozrostla, první odnož odešla směrem na jih, pak sever, východ a západ a máme pětku. Stejným stylem se stavěly chrámy. Vrchol, matka vůdce a čtyři rohy světových stran. Každý zná světové strany dokonale. Mecca je na západ, a proto všechna sanitární zařízení musí být orientovaná tak, aby člověk seděl nebo dřepěl tváří, nikoliv zadní částí těla k Mecce. To nám funguje i v baráku.

Společenské chování cizinců je barbarské. Jsme hluční, máváme rukama, když s někým mluvíme, díváme se přímo do očí, ukazujeme prsty, jsme velcí, bílí a také pěkně oškliví s nedokonalou barvou pleti. Sedáme se zkříženýma nohama a Američané mají strašný zvyk dávat nohy na stůl. Indonésan nikdy neukáže podrážku nebo chodidlo, když sedí. To je urážka. Když mluví, mluví z respektu do svého podpaží. Když začne Indonézan chodit jako hrbáč z Notrdamu, je to jenom výraz uctivého chování. Skloní se a vzdává čest. Jestliže se paní domu posadí na gauč, služebné servírují v pokleku. Když si paní sedne nebo klekne na zem, služebné se plazí, aby měly vždy hlavu níž než jejich paní. Není-li to možné, vždy se s velkými rozpaky omlouvají.

Děti jsou všude středem pozornosti. Rodiče blonďatých dětí chrání svoje robátka, protože každý domorodec na ně sahá, štípe tvářičky a děti jsou z toho někdy hysterické.

Indonéské děti nelezou po zemi. Dokud nechodí, matky je nosí připoutané širokým pruhem látky, aby neměly zvířecí kontakt se zemí. Maličké matky nosí i větší děti, které chodit mohou. Nošení je nejlepší ochrana jejich zdraví, protože co je na zemi, je hrozné. Dětská úmrtnost je v Indonésii, obzvláště na venkově, vysoká.

- kas -