Vánoce jsou svátky radosti, pohody, naděje a lásky. Většina lidí si z nich uvědomuje především Štědrý den, který vnímáme prizmatem rozšířených dětských očí. Už méně si uvědomujeme, že radostnější události v dějinách lidstva, kterou nám právě Vánoce připomínají, předcházelo zoufalé bloudění mladých manželů. Lidská lhostejnost, místy také hrabivost, je hnala od dveří ke dveřím, až Krále nebe a Země místo nadšených zástupců přivítal studený chlév s párem dobytčat. Jak těžce se prodírá naděje lidstva dějinami už od samého počátku, nám připomíná druhý svátek vánoční - svátek prvomučedníka Štěpána. Dávno před Štěpánem však položila život za Spasitele řada nevinných, bezbranných dětí z  Betléma, které dal zavraždit Herodes v panickém strachu o svou kariéru. Tuto hrůznou událost si připomínáme dnes takzvaným svátkem mláďátek. Mnohému se připomenutí orientální krutosti nejhrubšího zrna může zdát ve vánoční době nepatřičná. Ano, skutečně by tomu tak i mohlo být, kdyby se lidstvo poučilo a nic podobného se už dál nemohlo dít. Bohužel však opak je pravdou. Vždyť už jen málokoho se dotkne dennodenní zpravodajství o    krutostech a násilí páchaných na bezbranných civilních osobách včetně dětí, a to i v Evropě nedaleko od nás. A skoro nikdo už se nepozastaví nad množstvím zvůle "matek" dětí zabitých potraty. Před miliony takto zničených životů může Herodes se svými "pár stovkami či desítkami" obětí, kvůli nimž se stal symbolem zvrhlosti, jen blednout závistí. My se však bohorovně tváříme, že se nic neděje. Ba co víc, mnozí vedou kampaně za ještě větší rozšíření této praxe. Není tedy divu, že v Evropě i v Americe přirozený přírůstek obyvatel nestačí ani vyrovnat přirozený úbytek, takže začal proces vymírání "vyspělých" národů. Bývalo zvykem, když někdo zemřel, rozloučit se s    ním modlitbou za zvuku zvonu - umíráčku. Odprosit zemřelého za vše, co mu bylo učiněno nedobrého a alespoň částečně to odčinit přímluvou za jeho šťastný vstup do věčnosti. Dnes je denně svévolně mařeno tolik lidských životů, že by ani všechny zvony světa nestačily, aby se této služby milosrdenství dostalo všem. Z uvedeného je jasné, jak vznikla myšlenka zvonit na den mláďátek. V době, kdy se snažíme ukázat, že jsme zvláště přístupní potřebám našich dětí, je to poslední možnost, jak naznačit světu, který nechce nic slyšet, že strkat hlavu do písku nic nevyřeší. Že záhy odzvoní hrana i nám, budeme-li nadále přistupovat lhostejně k řešení věcí, které se nás zdánlivě bezprostředně netýkají.

Lidé vždy spoléhali na to, že "ono to nějak dopadne", že dostaneme šanci napravit chyby, které jsme udělali. Nyní však má lidstvo k dispozici takové prostředky, že je schopno se zničit jako celek. Případný omyl už nemusí mít kdo napravovat. Proto se dnes ve stále více zemích světa chvějí srdce zvonů a burcují srdce lidská, aby se vzpamatovala, aby přijala hlas, který neustále tluče u jejich dveří. Hlas, před nímž si zacpávají uši, který přehlušují marným pachtěním po zábavách, kariéře i moci a utíkají před ním, kam jen to jde. I když je to hlas tichý, nelze ho neslyšet. Proto se zdvihá tolik odporu vůči každému, kdo jej připomíná. Kdo však má jen trochu zodpovědnosti, nemůže mlčet. Pravda, byť se často špatně poslouchá, nemůže být umlčena navždy. Záleží jen na nás, zda jsme ochotni platit stálé vyšší cenu za to, aby byla přehlušena. Zda si konečně uvědomíme, že jsme to my, kdo na to doplácí. Že jsme to my, komu zvoní hrana.

- Neznámý autor, převzato -

« Vánoce patří těm, kteří přijímají Ježíše Krista jako dar od Boha a sami mu nenabízejí jiný dar než sami sebe. To jsou Vánoce bez dárečků, to jsou Vánoce jako dar.