Ukázka z knihy – Jerry Sitters, Když nebe mlčí (a Bůh neodpovídá na vaše modlitby):

Je možné, že nejvíce se modlíme tehdy, když toho řekneme nejméně, a nejméně se modlíme tehdy, když toho řekneme nejvíce.

– Sv. Augustin –

Nejčastěji se modlím v bezpečí svého křesla. Moje modlitby jsou upřímné, nikoli však naléhavé; tedy rozhodně ne naléhavé tak, jak byly několik měsíců po zmíněné nehodě, kdy jsem se musel modlit, přestože jsem o Bohu, ke kterému jsem volal, mnohdy pochyboval. Situace, v níž se nyní nacházím, je natolik příznivá, že ani nevím, jestli opravdu potřebuji, aby moje modlitby byly vyslyšeny. Jistě by mi udělalo radost, kdyby Bůh moje prosby vyslyšel, ale potěšilo by mě to asi tolik, jako kdyby se mi podařilo vyměnit mého Voyagera z roku 1991 za poslední model BMW.

Relativně pohodlný a blahobytný život tupí ostří mých modliteb. Modlím se, ale ne úpěnlivě. Cítím zklamání, když moje modlitby zůstávají bez odpovědi, ale rozhodně to v mém životě nevyvolává krizi. Proč by také mělo? Vždyť o mnoho nepřijdu, když moje modlitby nebudou vyslyšeny. Tento stav mě může dovést až tak daleko, že začnu k modlitbám přistupovat stejně samolibě a lhostejně jako někdo, kdo si v restauraci po vydatném jídle objednává zákusek. I když nedostanu zákusek, odejdu s plným břichem. I když moje modlitba nebude vyslyšena, v mém životě se toho moc nezmění.

Tím nechci říct, že modlitby, které vyslovíme v čase klidu a pohody, jsou špatné nebo bezcenné. To, že jsem teď v pohodě a bezpečí, není moje vlastní zásluha, nýbrž projev Boží dobroty. Prostřednictvím děkovné modlitby dokazujeme, že víme, že náš blahobyt je důsledkem Boží štědrosti. Ovšem tento blahobyt nás také může přivést k samolibosti a falešnému sebeuspokojení.

Nevyslyšená modlitba se nestane závažným problémem do té doby, dokud nebudeme odpověď opravdu potřebovat, dokud na odpovědi nebude záviset náš život. Teprve potom jsme schopni volat k Bohu z hlubin své nouze a modlit se s opravdovou naléhavostí. Ve chvíli, kdy selhaly všechny naše snahy, ve chvíli, kdy jsme se dostali až na samý okraj propasti a před Boha předstupujeme s prázdnýma rukama, tehdy se dostáváme k pravé podstatě modlitby. Zároveň se ale stáváme citlivějšími na zklamání z toho, že naše modlitby nebyly vyslyšeny. Beznaděj nás vede k modlitbě; beznaděj nás ale také může dovést k zoufalství, když naše modlitby zůstanou bez odpovědi.

Naše zoufalá potřeba Boha

S Kevinem jsem se seznámil před několika měsíci. Tehdy mi připadal jako někdo, kdo se právě vylízal z nějaké vážné nemoci. Byl vysoký a vyzáblý, měl pečlivě udržovanou bradku a na sobě rifle a flanelovou košili. Společně jsme pomáhali v Městské bráně, bezbariérovém sboru v centru Spokanu, který se zaměřuje na potřeby chudých, bezdomovců, propuštěných vězňů, dětí z ulice, alkoholiků a závislých. Zčásti je to sbor, ale zčásti také jídelna, klinika, sklad potravin a protidrogové centrum. Právě jsme roznesli večeři asi sto padesáti lidem, kteří přišli na pravidelné středeční jídlo, jež se jako vždy skládalo ze špaget, bagety, zeleninového salátu, broskví a zákusku. Po jídle se asi třicet lidí zdrželo na kus řeči, další šálek kávy či partičku karet. Jednoho z nich jsem oslovil: „Ahoj, já jsem Jerry. Bývám tu téměř každou středu. Nikdy jsem tě tu neviděl. Jsi tu nový?"

„Jo, do Spokanu jsem přijel teprve nedávno. Jmenuji se Kevin. Jsem rád, že tě poznávám." Potřásli jsme si rukama. „Jak ses o Městské bráně dozvěděl?" „Před několika dny jsem potkal nějaké lidi a ti mi tady o tom řekli. Hned jsem se sem vydal a teď tady pomáhám. Myslím, že mě tu potřebují." „Čím se jinak živíš?" „Jsem nezaměstnaný." „A kde žiješ?" „U jednoho kamaráda, se kterým jsem se seznámil minulý týden. Spím u něj na pohovce v obýváku – než si seženu něco vlastního. Aspoň nemusím být na ulici." „Máš tady rodinu?" „Ne, nemám. Mám jen dvě děti, které jsem dlouho neviděl. Jedno žije v Portlandu, druhé je ve vězení." Nastalo trapné ticho. Cítil jsem, jak se mi v obličeji rozlévá horko, první známka rozpaků. Chtěl jsem stočit naši konverzaci jiným směrem, ale nenapadla mě žádná vhodná otázka. Opět jsem porušil jednu z hlavních zásad služby v Městské bráně, která zní: V Městské bráně nikdy neklaď hloupé maloměšťácké otázky!

Kevin se ke mně po chvíli otočil a – jako by chtěl zamluvit moji hloupost – řekl: „Sedmnáct let jsem byl závislý na heroinu. O všechno jsem přišel: o práci, o rodinu, o zdraví. Právě jsem se vrátil z léčení. Ježíš mi pomohl se z toho dostat. Nevím, co bych si bez Ježíše počal." Najednou bylo všechno jinak. Už jsem nebyl tím hrdinou, který přichází zvenku – který se v Městské bráně objeví jednou za týden, aby posloužil těm „méně šťastným", jak jsme oněm lidem říkávali. Najednou jsem se octl v blízkosti světce, který ví, že by bez Ježíše už zřejmě dávno nežil.

V tu chvíli jsem si uvědomil, proč do Městské brány chodím. Moje motivy byly dvojího druhu. Sloužil jsem jednak lidem, na které se v tomto sboru zaměřovali, ale stejně tak i sám sobě. Dříve jsem si v duchu říkal: „Přicházím v milosti Boží." Nyní si říkám: „Jsem zde, protože tu z milosti Boží mám být." Mám být na tomto místě, s těmito lidmi, na této periferii.

Velmi rychle jsem zapomněl, jak moc Ježíše potřebuji, jak moc my všichni Ježíše potřebujeme. Když jsem v Městské bráně, vidím daleko jasněji, co jsem sice vždycky věděl, ale ne vždy jsem to prožíval ve svém srdci – lépe chápu, proč Ježíš přišel na tuto zem, proč se stýkal s těmi nejubožejšími lidmi a jak moc miloval potřebné. Já těmto lidem nezávidím to, v jaké se nacházejí situaci. Závidím jim však to vědomí – jakkoli drsné, trvalé a hluboké –, že jsou zcela závislí na Boží milosti. Můj život překypuje bohatstvím, poctami a úspěchem, až hrozí, že mi na Bohu přestane záležet, že budu „příliš zhýčkaný Boží shovívavostí", jak kdysi řekl Jan Kalvín. Městská brána mi připomíná, jak moc jsem ve svém životě závislý na Bohu, přestože si to častokrát ani neuvědomuji. Užívám si mnoha Božích darů, ale mám sklon zapomínat na dárce. Jeho dary jsou mi paradoxně překážkou, přes niž nevidím, jak zoufale ho potřebuji.

Když zpětně hodnotím uplynulé roky svého modlitebního života, neustále se setkávám se stejnou věcí: většinou jsem se modlil jen tehdy, když jsem opravdu musel, když mě k tomu okolnosti donutily, když jsem zoufale něco potřeboval; když jsem potřeboval Boží zásah. Boží pomoc. Boží milost. Modlil jsem se, když jsem nastoupil do nového zaměstnání, protože se mi zdálo, že na novou práci nestačím. Modlil jsem se, když někdo z mých blízkých onemocněl a já se cítil bezmocný. Modlil jsem se, když se v naší rodině objevily nějaké problémy – když se například Kateřina s Davidem neustále hádali a nebylo možné jejich spory jen tak snadno vyřešit. Modlil jsem se, když moji kamarádi, kteří byli na misii, se ve sboru, v němž sloužili, začali potýkat s těžkostmi. A také jsem se modlil – a to opravdu ze všech sil – aby Bůh v mé rodině obnovil po oné havárii řád, rovnováhu a jednotu.

Farizeus a celník

Ježíš jednou vyprávěl příběh, jímž chtěl přivést k přemýšlení ty, „kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali". Ježíš to dělal celkem běžně: událost, která byla v jeho době na denním pořádku, použil jako scénář příběhu, jehož prostřednictvím zpochybnil zaběhaný způsob myšlení.

Jeho příběh měl jen dvě postavy – farizea a celníka. Oba přišli do chrámu, aby se modlili. Farizeus směle vstoupil do přední části chrámu a představil Bohu všechny důvody, proč je lepší než ti ostatní. Vyjmenoval své náboženské úspěchy, jako by chtěl Bohu naznačit, že může být rád, že ho má na své straně. Potom – naplněný sebeuspokojením – ukončil modlitbu a opustil chrám. Naproti tomu celník stál v zadní části chrámu. Vůbec se neodvážil pozdvihnout oči k nebi. Tloukl se do hrudi a mumlal: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným."

Farizeové byli ctihodní občané a vůdci tehdejší společnosti, podobně jako dnes kazatelé nebo lékaři. Byli ztělesněním všeho, co bylo v judaismu považováno za správné. Každý den sloužili Bohu a řídili se tórou. Chtěli být odděleni – což je základní význam slova farizeus –, aby mohli vzdorovat vlivu bezbožného světa. Římská okupace Izraele vyvolávala mezi lidmi mnoho zášti. Farizeové se jí postavili na odpor a ze všech sil se snažili zachránit židovskou víru. Ve své době byli velmi populární a měli spoustu následovníků, přestože jen málokdo byl schopen dodržovat jejich přísná pravidla.

Celníci naopak měli velmi špatnou pověst a nutno říct, že zcela zaslouženě. Řím měl velkou moc a římští vojáci dokázali být velmi krutí. Většina Židů Římem pohrdala. Jedním z důvodů jejich nenávisti byly přemrštěné daně, které museli platit. Římané jejich vybíráním pověřili hrstku židovských kolaborantů, kteří s nimi byli ochotni spolupracovat a neštítili se odírat vlastní lidi. Tito celníci velmi zbohatli, ale zároveň se stali neoblíbenými. Měli podobnou pověst, jakou dnes mají pasáci nebo dealeři drog.

Modlitba pýchy

Ježíš svým příběhem neodsuzuje životní styl farizejů, ani nevychvaluje životní styl celníků. To, co je na farizeovi zavrženíhodné, je jeho pýcha a pohrdání druhými. Přehlížel každého, kdo nedosahoval jeho kvalit. Odsuzoval lidi za jejich morální poklesky a nedostatečnou zbožnost. Farizeus pokládal své správné jednání za projev zbožnosti. Vedl počestný život, plnil své povinnosti vůči Bohu i lidem a honosil se svým svatým životem. V jistém smyslu měl hodně důvodů být pyšný na své náboženské výkony. Rozhodně dělal vše, co ve své modlitbě vyjmenoval. Měl vskutku působivé vystupování. Za své znamenité výkony děkoval Bohu, což by se dalo chápat jako určitý stupeň pokory a zbožnosti. Jeho problém byl v tom, že si myslel, že i Bůh by měl být vděčný – vděčný za něj.

Ve své ryzí zbožnosti byl schopný modlit se jako v Den díkůvzdání. Děkoval Bohu za to, že není jako ti „špatní" lidé, kteří porušují morální i občanský zákon – jako zloději, smilníci, vrazi a jim podobní, ani jako onen celník, kterého zahlédl koutkem oka a jenž byl pro svoji pověst považován Židy za pohana. Farizeus upozorňoval Boha na to, že ze svých příjmů platí desátky a postí se dvakrát týdně, což bylo jednání, které přesahovalo rámec toho, co se v tehdejší době od náboženských vůdců očekávalo.

Tento farizeus byl uznávaný vůdce. Měl vynikající vzdělání a pracoval v synagoze. Byl pilířem židovské komunity. Kdyby žil v dnešní společnosti, byl by tím, kdo přispívá na dobročinné účely, zasedá v mnoha výborech, odvádí daně, střeží morálku, na veřejnosti předvádí svoji duchovnost, stará se o svoji rodinu a buduje si dobrou pověst. Nikdy by ho ani nenapadlo se rozvést, jít na film pochybné kvality, nikdy by nevynadal rozhodčímu, který právě něco špatně odpískal v basketbalovém zápase, v němž hrál jeho vlastní syn, a to dokonce ani v duchu. Byl to zkrátka počestný muž.

Jsme farizeové?

Najednou mi došlo, že já sám jsem oním mužem. Jsem farizeus. Pro lidi, kteří navštěvují Městskou bránu, jsem tím, kým byl farizeus pro celníka: jsem člověkem, který žije jakoby v jiném světě – ve světě, který se nezajímá o zoufalé potřeby těchto lidí; jsem člověkem, který je spokojený s tím, kam to v životě dotáhl.

Darrell Guder, odborník na misiologii, který učí na semináři v Pricentonu, jednou řekl, že pokud chceme přijít na to, co nám chce Nový zákon říct do našeho života, měli bychom jej číst očima farizejů, protože pokud bychom tehdy žili, většina z nás by měla dobré postavení. Stejně jako oni i my většinou vedeme úspěšný život a svůj úspěch přičítáme svému náboženství.

Své víře vděčím za velké věci. Kdybych byl podnikavější, vydělal bych na ní miliony. Pomohla mi ovládnout mé chutě, upevnit vztahy, vnesla větší stabilitu do mého života a přivedla mě k tomu, abych pomáhal druhým. Získal jsem mnohem víc, než na kolik bych kdy mohl pomýšlet, a dostalo se mi mnohem větší odměny, než jakou jsem si zasloužil. Za velkou část svého blahobytu – ať už přímo, nebo nepřímo – vděčím své víře. Navíc dbám o to, abych Bohu i svým blízkým děkoval tak často, jak jen to je možné. Jsem právě tak zbožný jako farizeus!

Je paradoxem, že mě úroveň mého křesťanského života vede k pýše, k tomu, že posuzuji svou práci na základě neúspěchů druhých, a že se raduji z prosperity na pozadí nouze okolního světa. Stejně jako farizeus jsem i já vděčný, že nejsem chudý, nezaměstnaný, nepopulární a nepotýkám se s žádnými velkými problémy.

C. S. Lewis tvrdil, že je to pýcha, co nás vede k tomu, abychom se s druhými srovnávali a soutěžili s nimi. Pýcha v nás probouzí pocit, že jsme lepší než ti druzí, a odvádí nás od Boha. V Bohu se setkáváte s něčím, co je vám v každém ohledu bezměrně nadřazeno. Pokud neznáte Boha takto, a tedy sebe sama ve srovnání s ním jako cosi nicotného, neznáte ho vůbec. Pyšný člověk na všechno a na všechny pohlíží svrchu: a díváte-li se svrchu, pak pochopitelně nevidíte to, co je nad vámi.

Pro příklady modliteb, které se podobají té, již se modlil onen farizeus, nemusíme chodit daleko. Ozvěnu farizejské modlitby můžeme zaslechnout na mnoha místech. V parlamentu můžeme vyslechnout následující modlitbu: „Děkuji ti, Bože že nejsem jako demokraté, kteří ustupují z tradičních hodnot, jen aby vypadali, že jdou s dobou a získali popularitu." Na akademické půdě můžeme zase slyšet tuto modlitbu: „Děkuji ti, Bože že nejsem jako konzervativci, kteří se drží myšlenek, jež inteligentní lidé nemohou brát vážně." A v místním sboru můžeme zaslechnout tato slova: „Děkuji ti, Bože že nejsem jako liberálové, kteří neberou vážně už téměř nic." Poté následuje dlouhý výčet dobrých skutků. Politici říkají: „Jsem proti interrupci a chci zrušit odbor vzdělávání a podpořit soukromé vzdělávací instituce." Univerzitní profesor říká: „Snažím se zůstat otevřený novým věcem a podporovat rozmanitost, ať už se s ní setkám kdekoli." A evangelikální křesťan říká: „Bráním tradiční morálku a tradiční křesťanské učení – například narození z panny, tělesné vzkříšení Ježíše Krista a neomylnost Bible." Nechci tvrdit, že životní hodnoty a pravda jsou relativní. Ještě jednou opakuji: farizeův životní styl byl o mnoho zdravější a prospěšnější než celníkův. Jak řekl Lewis – farizeus byl špatný ne kvůli svému životnímu stylu, nýbrž pro svoji pýchu.

Helmut Thielicke, německý teolog, který napsal skvělé komentáře k Ježíšovým podobenstvím, popsal základní farizeův problém následovně:

V osobě farizeje se setkáváme se šokující podobou hříchu křesťanství, vašeho i mého hříchu, hříchu všech, kdo nenápadně učinili z křesťanství ctnost a způsobili, že získalo nepříjemný odér elitářství. Farizejská pýcha je jednou z nejstrašnějších a nejnakažlivějších chorob křesťanství.

Nebo jsme snad celníci?

Celník naopak věděl, že jeho strach je oprávněný, protože byl hříšník. Jeho měřítkem byl Bůh. Přítomnost farizea v chrámu mu byla lhostejná. Soustředil se jen na Boha. Thielicke k tomu poznamenává: „Když člověk předstupuje před Boha se zatíženým svědomím, ostatní lidé ho vůbec nezajímají. Je tam jen on a Bůh." Celník neřekl, co ho vlastně trápí. Nevíme, jaký byl jeho problém – zda to byl nutkavý hřích, nebo nemocné dítě, nebo pocit, že se odcizil židovské komunitě, anebo zda prožíval rozčarování ze svého bohatství. Ať už byl jeho problém jakýkoli, celník stál před Bohem, v jehož přítomnosti si připadal naprosto bezcenný. Přistupoval k němu se strachem. Neodvažoval se vstoupit do přední části chrámu – tak jako farizeus – ale zůstal vzadu, kde se shromažďovali ti méněcenní. Byl zcela přemožen hanbou, a tak jen zíral do země – jeho pohled jako by dolů stahovala tíže hříchu. Břímě vlastní nouze pro něj bylo tak těžké, že se jen kajícně bil do prsou. „Bože, smiluj se nade mnou hříšným." Jeho prázdnota byla tak veliká, že ji ani nedokázal pojmenovat. Dokázal pouze říct, že potřebuje Boží milost. Ježíš prohlásil, že to byla právě celníkova modlitba, co způsobilo, že ho Bůh přijal. Protože rozpoznal, čeho se mu nedostává, a dokázal to přiznat, byl to on, a nikoli farizeus, kdo se vrátil domů usmířený s Bohem.

Pravé jádro modlitby

Podstatou opravdové modlitby je zoufalé volání. Křesťanská víra nám dává příležitost k osvojení si modlitebních technik, rozvinutí modlitební disciplíny a získání pocitu jistoty při modlitbě. Ovšem to nejpodstatnější je duch našich modliteb, kdy z hloubi srdce voláme o pomoc k tomu, který jako jediný může naplnit naše nejniternější potřeby. Zoufalství je první a základní podmínkou pravé modlitby. Celník se modlil z čirého zoufalství. Nic jiného Bohu nemohl nabídnout: neuměl se modlit a byl nepřijatelný pro izraelské společenství – a věděl o tom.

Důvodem, proč se více nemodlíme – a proč pravděpodobně také nedostáváme více odpovědí – není to, že bychom nevěděli jak se modlit, ale to, že nemáme skutečnou potřebu se modlit. Nejsme patřičně zoufalí. Není ale těžké, abychom se zoufalými stali. Každý z nás má totiž nějaký ten obnažený nerv a stačí o něj jen nepatrně zavadit a okamžitě jsme na kolenou.

Nedávno jsem navštívil jedno sídlo v texaských horách. Blízcí přátelé mě odvezli z letiště až na místo. Připadalo mi, že mají vše – nádherný dům nacházející se na ranči o rozloze 220 akrů a s výhledem na řeku, který získali jako dědictví, profesní úspěch, soukromé letadlo, spoustu přátel, skvělou rodinu a šťastné manželství. Avšak vloni na jaře se jejich dcera, která studovala střední školu, stala obětí automobilové nehody. A tři měsíce poté mému příteli objevili rakovinový nádor. Nyní je blahobyt už tolik nezajímá. Zoufalství je přivedlo k modlitbám.

Jeden kazatel, s nímž se osobně znám, si vzal ženu s problematickým dospívajícím synem. Několik měsíců po svatbě jeho nevlastní syn střílel za jejich domem z pušky do lahví. Jedna láhev byla přitom plná rumu. Jeho matka vyšla ven pro tuto láhev. Syn ji žádal, aby láhev okamžitě vrátila na místo, ale ona odmítla. Proto si přiložil hlaveň pod bradu a začal vyhrožovat, že spáchá sebevraždu. Potom zbraň namířil proti své matce a řekl jí, že ji zastřelí jako první. Matka ho prosila, aby toho nechal. On ale vystřelil – a náboj proletěl těsně nad matčiným levým ramenem. Potom pohodil zbraň na zem a odkráčel, jako by se nic nestalo. Po této události pušku okamžitě schovali a zavolali na psychiatrické oddělení místní nemocnice. Přijel i chlapcův biologický otec. Následovala dlouhá diskuse a vyjednávání. Nakonec syn svolil, že se nechá na oddělení hospitalizovat. Od synova kamaráda se později dozvěděli, že se v minulosti pokusil o sebevraždu již několikrát. Byli šťastní, že toho dne jejich syn nikoho nezabil, jakkoli v nich nadále přetrval strach z toho, že k tomu jednoho dne může dojít.

Jejich zoufalství je vedlo k modlitbám

Starostliví rodiče, kteří musejí dát svoje děti do škol, kde se to jen hemží různými gangy, se zoufale modlí. Rodiče, jejichž dítě je ohroženo rakovinou, se zoufale modlí. Dospívající, kteří utekli z domova, se zoufale modlí, když přichází zima, a totéž dělají jejich matky, které touží, aby se děti vrátily domů. Diplomaté, kteří vedou jednání s cílem odvrátit hrozbu války v některé z krizových oblastí, se zoufale modlí, a totéž dělají i lidé, které by případná válka ohrozila.

Jedním z mých oblíbených filmů je Wonderful Life (Báječný život). Je to příběh o Georgeovi Baileym, spořádaném muži, který byl vnějšími okolnostmi přinucen zůstat v rodném městě Bedford Falls, aby tam vedl rodinný podnik. Tento muž prožívá zklamání z toho, že se mu v životě nevyplnily jeho sny. Nikdy neměl příležitost se podívat do světa a vydělat velké peníze. Nadřadil loajalitu a povinnosti nad dobrodružství. Oženil se, založil rodinu a pomáhal lidem kolem sebe. Jednou o vánocích ho stihla katastrofa, když jeho roztržitý strýc někam založil osm tisíc dolarů. Bailey prosmýčil každý kout, jen aby peníze našel. Uvědomoval si, že pokud je nenajde, rodinný podnik zkrachuje. Prosil o pomoc svého konkurenta, nepříjemného a bezohledného starého muže, který ho ale škodolibě odmítl, protože ucítil šanci připravit Baileye o jeho podnik. Když se dozvěděl, že Bailey má slušnou životní pojistku, uštěpačně poznamenal: „Máte větší hodnotu jako mrtvola než jako živý člověk." Bailey zamířil do baru. Nevěděl, co si počít. Hladil pojišťovací smlouvu, kterou měl složenou v kapse, a přemýšlel o sebevraždě. Potom do sebe kopnul panáka a zkusil se modlit. „Bože, ó Bože," mumlal si pro sebe téměř omluvně. „Drahý nebeský otče, nejsem žádný velký modlitebník, ale pokud tam nahoře jsi a slyšíš mě, ukaž mi cestu. Jsem u konce svých sil. Ukaž mi cestu Bože." Opět se jedná o volání srdce, o modlitbu vyslovenou v zoufalství.

Bible nám říká, že zoufalí lidé se modlí, protože nemají jinou možnost. Modlí se, protože mají hlad; modlí se, protože jsou pronásledováni; modlí se, protože se vojsko chystá napadnout jejich vesnici; modlí se, protože chtějí, aby jejich rodina zůstala pohromadě. Nemají jinou možnost: buď se budou modlit, nebo prohrají, propadnou zoufalství či zemřou.

V Novém zákoně nacházíme mnoho takovýchto modliteb. Jairus, významný a vlivný muž, se modlil proto, že jeho dcera byla těžce nemocná a ani peníze, ani moc ji nedokázaly uzdravit. Žena, která byla sužována krvotokem, se modlila, protože žádná z lékařských rad, jichž se jí v tehdejší době dostalo, nezabírala. Zločinec na kříži se modlil, protože věděl, že zemře a že žádné soudní rozhodnutí, žádná milost ani zázrak neoddálí okamžik, kdy se dozví, kde stráví celou věčnost. Nikdo z těchto lidí nevěděl, jak se správně modlit: nikdo z nich si nemyslel, že má na něco nárok nebo že je kdovíjak schopný. Modlili se ze zoufalství.

Naučené zoufalství

Ačkoli jsem se před nehodou za svoji rodinu modlil, nejsem si jist, zda moje modlitba byla dostatečně naléhavá. Mé nynější modlitby však naléhavé jsou. Za mnoho věcí se možná modlím povrchně, ne však za své děti. Vím totiž, že na roli otce nestačím a že moje děti prožily hluboké trauma. Obracím se tedy k Bohu a prosím ho tak zoufale, jako by byl mojí jedinou nadějí, jediným útočištěm – jako bych pouze díky němu mohl dosáhnout vítězství dobra nad zlem. Uvědomuji si, jak jsou věci nestálé, jak jsou vztahy křehké a že mám nad vším jen nepatrnou moc. Pokaždé, když své děti vidím odjíždět v některém z našich aut, třesu se, protože vím, že je možná vidím naposledy, tedy alespoň v tomto životě. S tím, jak dospívají a jak se blíží den, kdy odejdou z domu, mé strasti narůstají, protože je mi jasné, že se setkají s neštěstím, utrpením a pokušením, a já je před tím nemohu ochránit. Proto se zoufale modlím. Jako otec samoživitel si uvědomuji, jak moc Boha potřebuji. Takto to ale vždycky není. Ani v mém, ani ve vašem případě. Přestože víme, jak moc Boha potřebujeme, ne vždy to tak prožíváme. Co se s tím dá dělat?

Když mi bylo dvacet osm let, nakazil jsem se nepříliš obvyklou nemocí, které se říká „vysokohorská nemoc". Lékaři měli potíže se stanovením diagnózy. Když se jim nakonec podařilo zjistit, co mi vlastně schází, byl jsem už ve smrtelném ohrožení. Strávil jsem osm dní na jednotce intenzivní péče. Lékaři se mnou měli plné ruce práce – jen s vypětím všech sil se jim podařilo udržet moji tělesnou teplotu pod 42°C. Selhaly mi ledviny a játra, srdce se mi dvakrát zastavilo a prodělal jsem těžký oboustranný zápal plic. Byl jsem blízko smrti. Vzpomínám si, kolik mi dalo práce se vůbec nadechnout. A i když se mi to zčásti podařilo, moje plíce si přesto žádaly mnohem víc. Nakonec jsem se přece jen uzdravil a začal opět normálně dýchat. Je zajímavé, že potřeba vzduchu, kterou mám dnes, není o nic menší než tenkrát. Tehdy jsem si to však uvědomoval mnohem intenzivněji – během nemoci jsem vzduch potřeboval stejně naléhavě jako tonoucí.

Stejné je to i s mojí potřebou Boha. Ať už jsem si toho vědom, nebo ne. Bůh je pro můj život zrovna tak důležitý jako vzduch, voda a jídlo. Bez Boha bych nemohl žít. Farizeus ve mně to však popírá. On hodnotí můj život podle lidských měřítek – poukazuje na to, jak jsem ve srovnání s ostatními inteligentní, chytrý, bohatý, jak dodržuji morální zásady a jak jsem zbožný. Pokud budu uvažovat tímto způsobem, brzy stanu na vrcholu. Farizeus ve mně se snaží umlčet celníkův hlas. Ale celníkův hlas je pravý a skutečný, a ten mi říká, že moje potřeba Boha je nezměrná a trvalá. Nabádá mě, abych se modlil a přitom nepokládal modlitbu jen za pouhé duchovní cvičení, ale za výraz hluboké beznaděje. Říká: „Pokud se nebudeš modlit, nezvládneš to." A tak se modlím, i když se mi třeba nechce. Modlím se za růst svých studentů. Modlím se za požehnání a ochranu Božího lidu na celé zemi. Modlím se za uzdravení nemocných, za obnovení vztahů, za obrácení těch, kdo dosud nepřijali Krista, a za prosazení spravedlnosti ve světě. Modlím se za to, aby Bůh byl se mnou uprostřed zápasů, zmatků a nejistoty. Prosím o moudrost, když jsem na vážkách. Nejsou to lehkovážné modlitby, přestože se často podobají neformálnímu rozhovoru, který vedeme se spolucestujícím v letadle pro ukrácení dlouhé chvíle. Ve skutečnosti se jedná o naléhavé prosby, které se dotýkají podstatných záležitostí. V těch nejvážnějších věcech jsem stejně závislý jako novorozenec. A to platí o každém z nás.

Riziko, nebo bezpečí?

Bezpečí a prosperita, jimiž jsme obklopeni, nám nedovolují vidět naše skutečné potřeby. Ostatně si ani nejsem jist, jestli na bezpečí a prosperitě opravdu tolik záleží. Myslím si, že vůbec nejsou pro náš život podstatné – a to ze dvou důvodů. Za prvé, v životě jde o mnohem víc než o pohodlí a pocit bezpečí. Někdy nás uspokojí mnohem méně, než co pro nás Bůh zamýšlel, a my nikdy nespatříme, jaký by mohl život být, kdybychom Boha opravdu následovali. Máme na očích klapky. Jak kdysi řekl Blaise Pascal: „Spokojíme se s málem." Myslíme si, že dobré zdraví, materiální zabezpečení a milí přátelé jsou všechno. Ale Bůh má s námi jiný a mnohem lepší plán. Jakmile pochopíme, co pro nás Bůh zamýšlí, začneme se modlit. Budeme se modlit za duchovní probuzení. Budeme prosit, aby mrtví v údolí suchých kostí procitli k životu. Budeme se modlit za to, aby z nás Bůh udělal takové lidi, jakými nás chtěl vždycky mít.

Je zde ale ještě jeden důvod, proč naše prosperita není důležitá. Tento svět prožívá beznaděj, přestože my jsme v pohodě. V létě roku 2000 jsme já a mé děti odcestovali do Keni do města Nairobi, kde jsme strávili celé dva měsíce. Já jsem přednášel na univerzitě a moje děti pracovaly v sirotčinci, který založila Matka Tereza. Tento sirotčinec se nacházel v rozsáhlé chudinské čtvrti, kde žilo na čtvrt milionu obyvatel. Byla to oáza lásky uprostřed pouště utrpení. Staraly se o opuštěné a tělesně postižené děti, které tam žily. Setkaly se tam s jednou dvacetiletou dívkou, sirotkem, která v těch místech žila od nepaměti. Nemohla chodit, nedokázala se posadit, obléct ani najíst. Celý den jen proležela na matraci. Místní řeholnice, které o ni pečovaly, k ní přistupovaly s úctou a prokazovaly jí nesmírnou lásku. Potřeby tohoto světa byly najednou něčím víc než pouhou statistikou. Dívaly se nám do tváře, měly jméno a svoji vlastní historii; byli to skuteční lidé stejně jako my. Propast dělící naše světy se zúžila, tedy alespoň na dobu, kdy jsme mezi nimi žili. Avšak není třeba cestovat do Keni. Vždyť Městská brána je od nás jen pár mil. Nuzní lidé žijí na druhé straně naší ulice. Opuštěné děti chodí do stejných škol jako my. Rozpadající se rodiny si zoufale žádají naši pozornost. Naléhavé volání se ozývá ze všech stran. Nouze je všude dost a stejně tak i příležitostí – pokud jsme ovšem ochotní se jich chopit.

Gordon MacDonald, známý spisovatel a kazatel, spolu s tisíci dalšími pomáhal několik dní při prohledávání sutin budov, které se zřítily 11. září. Byla to pro něj velice silná zkušenost, která se zcela lišila od jeho očekávání. Poskytoval praktickou pomoc: zásoboval odklízecí četu vodou a staral se o potřeby jednotlivých brigádníků. Také se modlil; modlil se za stovky těch, kteří v řadě čekali na duchovní povzbuzení, podobně jako hladovějící ve frontě na polévku. Překvapilo ho, jak moc lidé prahli po modlitbách. Tito lidé hledali Boha. Je překvapující, že to byl právě MacDonald – ten, který se měl za druhé modlit – kdo si nebyl jist, jestli na onom místě Bůh vůbec je. Jak by mohl být mezi těmi traumatizovanými a vystrašenými lidmi, kteří pročesávali sutiny a hledali ty, kdo přežili? Všude byly vidět stopy smrti. Horko, zápach, prach a destrukce byly k nevydržení. Bylo to Bohem zapomenuté místo, které je od všeho svatého stejně daleko, jako peklo od nebe. Navzdory tomu zakusil MacDonald Boží přítomnost. Řekl: „Pak mi došlo, že Bůh je tomuto místu blíž než jakémukoli jinému místu, které jsem kdy navštívil… Žádná bohoslužba, žádný kostel, žádné kázání mě nezasáhly tak hluboko a nevydaly tak mocné svědectví o Boží přítomnosti, jako těch několik nočních hodin, které jsem strávil na tomto zbořeništi." Boží přítomnost nebyla ale tím jediným, s čím se na onom místě – místě naplněném destrukcí – setkal. Stal se také svědkem rodící se touhy po životě, síly a obnovující víry. „Za celé ty roky své křesťanské služby jsem nikdy nepocítil tolik životní energie jako minulou noc… Bez ohledu na to, jak rád kážu z bible a dělám všechno to ostatní, co patří k mému poslání, musím přiznat, že být na ulici, nabízet chladivou vodu brigádníkům, modlit se, plakat s nimi a naslouchat jejich vyprávění mě přivedlo tak blízko Bohu, jak jsem ještě nikdy nebyl. Přestože to může znít nadneseně, nemohu jinak, než prohlásit, že toto je místo, kde Ježíš touží být nejvíce."

Je paradoxem, že právě zoufalství – pravá podstata modlitby – dělá z nevyslyšené modlitby hrůzostrašný a bolestný prožitek, který nám bere všechny ideály. Existuje jen málo věcí, které jsou bolestnější než zoufalá modlitba, která nebyla vyslyšena. Když člověk visí nad propastí na konci lana, je to hrozné; když vám to lano někdo přeřízne, je to ještě horší. Ale když Bůh je tím, kdo to lano přeřízne, je to ze všeho nejhorší. Člověk by řekl, že by Bůh měl mít mnohem více slitování. Zoufalství je předehrou k tvrdému pádu. Jaké jiné možnosti máme, když se v hluboké nouzi obracíme na Boha, ale on naše prosby nevyslyší? Je to totéž, jako když rodiče zradí vlastní dítě, a vlastně ještě horší, protože Bůh by měl jednat mnohem lépe. Je těžké to pochopit, je těžké to přijmout. Modlíme se jako celník: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným." Připadáme si stejně ztracení a stejně zoufalí jako člověk bloudící pouští. Voláme k Bohu z nejzazších hlubin svého srdce:

Bože, potřebuji tvoji moudrost při řešení pracovních problémů.

Poté, co mi zemřela matka, potřebuji cítit tvoji blízkost.

Prosím tě, uzdrav mého syna.

Prosím tě, ochraňuj Sáru a Billa, kteří byli nedávno uneseni v Bolívii.

Vysvoboď mého tátu ze závislosti na alkoholu.

Drahý Bože, potřebuji se ubezpečit, že jsi se mnou a že nakonec všechno dobře dopadne.

Když tyto modlitby nejsou vyslyšeny podle našich představ, potřeb a přání, začínají v nás hlodat pochybnosti, jestli nás Bůh vůbec slyší a má o nás zájem. Připadáme si oklamaní a zavržení.

Zoufalství je pravou podstatou modlitby. Může nás však i deptat a děsit. Způsobuje, že se cítíme duchovně nazí, zcela bezbranní a nechránění jako brouci, kteří leží na krovkách a čekají jen na to, až je nějaké dítě zašlápne. Zoufalství nás vede k tomu, abychom se modlili co nejusilovněji. Zoufalství nás ale také dělá citlivými na zklamání pramenící z nevyslyšené modlitby. Co ale v takové situaci dělat?

– Jerry Sitters –

Když nebe mlčí (a Bůh neodpovídá na vaše modlitby) Návrat domů – http://www.navrat cz.