Nedávné legalizování aktivní euthanasie v Nizozemí otevřelo novou kapitolu diskuze na obou stranách Atlantiku. Pro někoho je tento legislativní akt jasným dokladem toho, že moderní (resp. postmoderní) západní společnost pokračuje ve svém úpadku, který začal legalizací potratů. Někteří nizozemští křesťanští přátelé mi nedávno řekli, že podle jejich názoru není nový zákon nijak revoluční, neboť ve snaze Nizozemců dosáhnout co největší společenské otevřenosti došlo k legalizování toho, o čem si autoři zákona myslí, že je beztak obecně rozšířenou praxí ve většině rozvinutých zemí. Sám si nejsem jist, která z interpretací je děsivější.

Nedávné legalizování aktivní euthanasie v Nizozemí otevřelo novou kapitolu diskuze na obou stranách Atlantiku. Pro někoho je tento legislativní akt jasným dokladem toho, že moderní (resp. postmoderní) západní společnost pokračuje ve svém úpadku, který začal legalizací potratů. Někteří nizozemští křesťanští přátelé mi nedávno řekli, že podle jejich názoru není nový zákon nijak revoluční, neboť ve snaze Nizozemců dosáhnout co největší společenské otevřenosti došlo k legalizování toho, o čem si autoři zákona myslí, že je beztak obecně rozšířenou praxí ve většině rozvinutých zemí. Sám si nejsem jist, která z interpretací je děsivější.

My, reformovaní křesťané, o aktivní euthanasii někdy prohlašujeme: „Něco takového je proti Božímu zákonu" anebo dokonce: „Bůh vraždu nenávidí." Jsem přesvědčen, že tyto reakce jsou pravdivé a správné a že je občas nutné, abychom tyto námitky nahlas řekli. Nicméně v mém okolí (a možná i ve vašem) žijí bližní a studenti, kteří nebudou mým slovům rozumět. Někteří z nich možná stěží vědí, co je Bible, možná z Bible nikdy nic nečetli a navíc, někteří z nich si nejsou jisti, zda má Bůh právo jim říkat, co mají dělat, anebo zda Bůh vůbec existuje. Tato skutečnost ztěžuje naši snahu přiblížit křesťanskou etiku etice veřejné takovým způsobem, aby nám naši bližní mohli rozumět. Není to však nemožné.

V reformované interpretaci Božího zákona tkví velká moudrost, není to však jediná oblast naší teologie, která se dotýká témat veřejného života. Velmi důležitým přínosem naší teologie k diskuzi o tématech veřejného života je hluboké porozumění hříchu, přičemž jde o přínos, který je často opomíjen. Myslím, že je nutné, abychom ve veřejných diskuzích ukazovali, že politické obavy křesťanů pramení z realistického pohledu na lidskou mravní zkaženost. Pravdivost učení o dědičném hříchu může být dokázána titulními stranami téměř každých novin každý den - toto je fakt, který bychom měli stále připomínat. Tím, že dáme do souvislosti křesťanskou veřejnou etiku a realistické posuzování lidské mravní zkaženosti, učiníme naše obavy srozumitelnější našim bližním, kteří neznají Bibli, a navíc jim můžeme ukázat jejich vlastní potřebu evangelia.

V diskuzi o aktivní euthanasii navrhuji, abychom zvážili následující (Tyto body jsou osnovou přednášky z kurzu filosofie na Karlově Univerzitě v Praze):

1. Lidé mají silný sklon se navzájem zabíjet. Když zapnu televizi a sleduji zprávy, hlavní věcí, kterou se dovídám, je kdo koho a jak dnes zabíjel. Téměř každý den hlavní události obsahují zprávu o tom, že se lidé zabíjejí navzájem. Zdá se, že tomu tak je napříč celými lidskými dějinami. Hned jak otevřu Bibli, jeden z prvních příběhů je o tom, že Kain zabil svého bratra Abela. Totéž platí, když čtu klasickou literaturu anebo při studiu moderních dějin. My lidé máme strašlivou tendenci se navzájem zabíjet.

2. Lidé mají výrazný sklon klamat sami sebe a namlouvat si, že dělají dobrou věc, když se navzájem zabíjejí. Ačkoli většina lidí souhlasí s tím, že vražda je zlo, když se navzájem zabíjejí, často se jim podaří se přesvědčit či se oklamat, že zabití jiného člověka v jejich případě není vražda. Toto platí především tehdy, pokud zabíjení schvaluje vlastní sociální skupina. Většina nacistů si pravděpodobně myslela, že zabíjení Židů je v pořádku.

Souhlas s aktivní euthanasií může klidně být obdobný případ mravního sebeklamu. A pokud lidé mravně klamou sami sebe, zřejmě o tom ani nevědí.

3. Zdravá společnost potřebuje komplexní systém pravidel, zákonů a zvyků k tomu, aby nedocházelo ke vzájemnému zabíjení. Lze říci, že toto je obecný účel mravního kodexu. Občanská legislativa a pravidla lékařské etiky, týkající se aktivní euthanasie, nezůstávají stranou. Naopak - spolu s mnoha dalšími faktory vytvářejí soubor pravidel, jehož účelem je chránit lidskost života člověka. Tyto ostatní faktory zahrnují vše ostatní, počínaje pravidly silničního provozu, etiketou a konče mezinárodními úmluvami o lidských právech. Nicméně dějiny a každodenní zpravodajství ukazují, že faktory, které chrání lidskost života člověka, jsou poměrně křehké. Zákonné tolerování aktivní euthanasie ukazuje, že mravní kodex ochraňující život člověka je jednak porušen a za druhé, že hrozí jeho další narušování v budoucnosti. Toto je důvod, proč aktivní euthanasie nesmí být legalizována. A v tomto bodě je možná nutno, abychom ukončili naši diskuzi ve veřejném prostoru.

Teologická poznámka k výše uvedeným argumentům: je pravdou, že existuje hluboký protiklad mezi křesťany a nekřesťany v chápání téměř všeho. Toto vede k neshodě mezi křesťany a nekřesťany i v oblasti veřejné etiky. Zároveň ale platí, že:

1. Boží zákon je vepsán v srdcích všech, neboť všichni jsou stvořeni „k obrazu Božímu".

2. Křesťanská etika dává smysl, pokud je náležitě pochopena. Důkladné vysvětlení našich etických postojů, spolu s pečlivým zvážením výběru vhodného začátku diskuze, může učinit naše názory našim bližním mnohem srozumitelnějšími. Někteří si mohou všimnout našich postojů ve veřejném životě, prostřednictvím čehož se křesťanská víra může stát hodnověrnou i některým z těch, kteří zatím nejsou věřícími. A myslím, že je to právě křesťanské chápání hříchu, co by mělo tvořit výchozí předpoklad pro veřejnou etiku.

Ze všech lidí by právě křesťané měli být realisty, pokud jde o lidskou schopnost páchat zlé a klamat sám sebe. To však není vše: musíme být schopni ocenit Boží milost v Kristu. Soli Deo Gloria!

Dr. Thomas K. Johnson

Karlova universita