V čem se Darwin mýlil

Donedávna uctívané autority společenských věd bývají dnes často odkazovány do patřičných mezí. U některých je dokonce obtížné zachránit před útoky radikálů alespoň osamocené kameny ze zřícené teoretické stavby (K. Marx, R. Kinsey), u jiných objevujeme ty části díla, které byly dříve zastíněny senzačnějšími, dnes však už nevěrohodnými tezemi (S. Freud, M. Keynes). V první nebo druhé skupině by se mohl ocitnout i Charles Darwin, který však dosud přezkoumávání svých teorií celkem zdařile uniká. Jeho teorie o při- rozeném výběru přitom měla na společenské vědy minimálně stejný vliv jako na vědy přírodní. Někteří autoři, jako například Paul Johnson v Dějinách 20. století, v ní dokonce spatřují "základní kámen marxistického pojmu třídního boje a hitlerovského rasismu".

Nic lepšího nemáme

Je přirozené, že nejvíce kritiků evoluční teorie pochází z křesťanského prostředí. Darwinova teorie je v přímém rozporu s biblickým učením o stvoření, které ačkoli si nedělá nároky na vědeckost (poselství Bible je otázkou víry, a co by to bylo za víru, kdyby se dala dokázat), je pravděpodobně nejucelenější tezí odporující naturalistické evoluci. Kdo věří v jiný výklad původu života, dostane se dříve nebo později do situace, kdy má předložit svůj pohled na věc. Jakmile se v argumentaci vyskytne nadpřirozená moc, objeví se na tváři evolucionistů shovívavý úsměv - takto přece věda nepracuje. Phillip E. Johnson v knize Spor o Darwina (Darwin on trial) soudí, že darwinovská teorie je sice neudržitelná, nicméně protože "učebnice se přepisují, až když selže všechno ostatní", je dost dobře možné, že tu s námi bude ještě mnoho let jen proto, že "nic lepšího nemáme".

Ačkoli Johnson přednáší na universitě v Berkeley právní teorii, ve své knize shromáždil úctyhodné množství faktů z oblasti paleontologie, populační a molekulární biologie a metodologie vědy, které darwinismus jako vědu zpochybňují. To, jakým způsobem byla kniha přijata (do diskuse s Johnsonem se pustily nejvýznačnější darwinistické autority a on sám byl ze dne na den prohlášen "nejvýznačnějším kritikem evoluční teorie"), svědčí o tom, jak dlouho tato teorie neprošla seriózní oponenturou. Pro evolucionisty je přitom trochu zahanbující, že na nedostatky jejich teorie upozornil profesor práva.

Zázraky v prapolévce

Johnson rozlišuje čtyři základní postoje k evoluci či stvoření. První reprezentují křesťanští fundamentalisté, vycházející z extrémně doslovného výkladu Bible. Jejich protipólem jsou zastánci plně přirozené, naturalistické evoluce, kterou neřídí žádná inteligentní bytost. Pravdivá představa o tom, co se na Zemi odehrálo, leží podle Johnsona někde mezi oběma extrémy: "Předsta- va stvoření sama o sobě neobsahuje nesouhlas s evolucí, pokud evoluce znamená pouze postupný proces, během něhož se jeden druh živých tvorů změní v něco jiného. Takový postupný proces mohl Stvořitel docela dobře použít jako prostředek stvoření."

Darwinisté, odmítající obraz světa s inteligentním stvořitelem, musí vysvětlit vznik života od samého počátku. Podle evolucionistického scénáře působily různé formy energie na plyny, jako je metan, vodík a čpavek, až se během velice dlouhého času vytvořily základní organické sloučeniny v jakési prebiotické prapolévce, z níž nějakým způsobem povstal život. Některé nezbytné chemické složky života se však nepodařilo vytvořit ani v ideálních laboratorních podmínkách. Johnson podotýká, že "všechny živé organismy jsou nesmírně složité a darwinovský výběr může vytvářet nové formy, až když nějaké živé organismy existují a jsou schopny rozmnožovat se". Cituje rovněž slavnou metaforu Freda Hoyla, že náhoda, která by vedla k vynoření živého organismu z prebiotické polévky, je tak pravděpodobná, jako kdyby "torná- do, které se přežene skládkou, mohlo z jejího obsahu složit Boeing 747".

Je přirozené, že nejvíce kritiků evoluční teorie pochází z křesťanského prostředí. Darwinova teorie je v přímém rozporu s biblickým učením o stvoření, které ačkoli si nedělá nároky na vědeckost (poselství Bible je otázkou víry, a co by to bylo za víru, kdyby se dala dokázat), je pravděpodobně nejucelenější tezí odporující naturalistické evoluci. Kdo věří v jiný výklad původu života, dostane se dříve nebo později do situace, kdy má předložit svůj pohled na věc. Jakmile se v argumentaci vyskytne nadpřirozená moc, objeví se na tváři evolucionistů shovívavý úsměv - takto přece věda nepracuje. Phillip E. Johnson v knize Spor o Darwina (Darwin on trial) soudí, že darwinovská teorie je sice neudržitelná, nicméně protože "učebnice se přepisují, až když selže všechno ostatní", je dost dobře možné, že tu s námi bude ještě mnoho let jen proto, že "nic lepšího nemáme".

Ačkoli Johnson přednáší na universitě v Berkeley právní teorii, ve své knize shromáždil úctyhodné množství faktů z oblasti paleontologie, populační a molekulární biologie a metodologie vědy, které darwinismus jako vědu zpochybňují. To, jakým způsobem byla kniha přijata (do diskuse s Johnsonem se pustily nejvýznačnější darwinistické autority a on sám byl ze dne na den prohlášen "nejvýznačnějším kritikem evoluční teorie"), svědčí o tom, jak dlouho tato teorie neprošla seriózní oponenturou. Pro evolucionisty je přitom trochu zahanbující, že na nedostatky jejich teorie upozornil profesor práva.

Zázraky v prapolévce

Johnson rozlišuje čtyři základní postoje k evoluci či stvoření. První reprezentují křesťanští fundamentalisté, vycházející z extrémně doslovného výkladu Bible. Jejich protipólem jsou zastánci plně přirozené, naturalistické evoluce, kterou neřídí žádná inteligentní bytost. Pravdivá představa o tom, co se na Zemi odehrálo, leží podle Johnsona někde mezi oběma extrémy: "Předsta- va stvoření sama o sobě neobsahuje nesouhlas s evolucí, pokud evoluce znamená pouze postupný proces, během něhož se jeden druh živých tvorů změní v něco jiného. Takový postupný proces mohl Stvořitel docela dobře použít jako prostředek stvoření."

Darwinisté, odmítající obraz světa s inteligentním stvořitelem, musí vysvětlit vznik života od samého počátku. Podle evolucionistického scénáře působily různé formy energie na plyny, jako je metan, vodík a čpavek, až se během velice dlouhého času vytvořily základní organické sloučeniny v jakési prebiotické prapolévce, z níž nějakým způsobem povstal život. Některé nezbytné chemické složky života se však nepodařilo vytvořit ani v ideálních laboratorních podmínkách. Johnson podotýká, že "všechny živé organismy jsou nesmírně složité a darwinovský výběr může vytvářet nové formy, až když nějaké živé organismy existují a jsou schopny rozmnožovat se". Cituje rovněž slavnou metaforu Freda Hoyla, že náhoda, která by vedla k vynoření živého organismu z prebiotické polévky, je tak pravděpodobná, jako kdyby "torná- do, které se přežene skládkou, mohlo z jejího obsahu složit Boeing 747".

Prebiotická evoluce je obtížně doložitelná. První věcné stopy by nám mohla poskytnout paleontologie. Johnson však polemizuje se zavedeným míněním, že zkamenělé pozůstatky vyhynulých druhů evoluci nutně dokládají, a připomíná, že "nejhrozivějšími Darwinovými protivníky nebyli duchovní, nýbrž odborníci na fosilie".

Zkamenělé zklamání

Johnson upozorňuje, že každý z oddílů biologického světa (říše, kmeny, třídy, řády) vyhovuje základnímu strukturnímu plánu, přičemž existuje jen velmi málo spojovacích článků mezi vzájemně nesouvisejícími skupinami. Darwin věřil, že se časem najdou ve fosilních dokladech z minulosti, jenže paleontologie takové důkazy nepřinesla. Zpochybnila naopak základní předpoklad jeho teorie, totiž že z prvních ponenáhlu se objevujících primitivních forem života vznikají dlouhou evoluční řadou - prostřednictvím mnoha mezičlánků - formy složité.

Dlouhým vývojem by například musely projít tělesné znaky jako třeba oko, křídlo nebo končetiny, zkameněliny tomu však nenasvědčují. Složité formy života se objevují náhle a rozmnožují se "podle svých druhů", vývoj oka či křídla nelze na paleontologických nálezech jednoznačně dokumentovat. Vývojový skok, kdy jeden živočich by křídlo neměl a další, stojící v pomyslné evoluční řadě hned nad ním, by jím už mával, opět připomíná zázrak stvoření. Sám Darwin ve svém díle O vzniku druhů připustil, že stav fosilních důkazů je "nejzřejmější a nejzávažnější námitkou, kterou lze proti mé teorii vznést"

Když evolucionisté pochopili, že svět není plný důkazů o přechodech mezi druhy, vydali se hledat "chybějící články" alespoň mezi nejdůležitějšími druhy. Pro hledání mezičlánků jsou nejzajímavější částí živočišné říše bezesporu obratlovci. Jako první ve vývojové řadě obratlovců popisuje Johnson přechod od pravěkých ryb k obojživelníkům: "Hypotéza, kterou je třeba ověřit, zní, že se u určitého druhu ryby vyvinula schopnost vylézt z vody a pohybovat se po souši, přičemž se víceméně souběžně vytvořila rozmnožovací soustava a další znaky typické pro obojživelníky." Žádný konkrétní druh jako předchůdce obojživelníků určen nebyl. Za nejvhodnější kandidáty považují evolucionisté zástupce dnes vyhynulého řádu ryb Rhipidistia. Většina z nich však žila poté, co se objevili první obojživelníci, a u těch, kteří existovali před nimi, nenacházíme žádné stopy po mohutných končetinách a žebrech typických pro primitivní čtyřnožce.

Doložit vývoj od obojživelníků k plazům je ještě problematičtější. Kostry fosilních obojživelníků nazývaných Seymouria se sice některými rysy kostrám plazů podobají. Pocházejí však z příliš pozdní doby, a navíc zřejmě šlo o skutečné obojživelníky. Přechod se tu obtížně dokazuje i proto, že důležité rozlišovací znaky mezi obojživelníky a plazy se nacházejí v měkkých částech jejich rozmnožovacích soustav, které nezkameněly.

Působivá mozaika

Trochu jiná je situace u přechodu mezi plazy a savci. Na pomezí těchto dvou biologických tříd byl totiž objeven velký řád Therapsida, jehož některé příslušníky můžeme podle stavby čelisti dokonce považovat stejně tak za plazy jako za savce. Podle darwinistů jde o nezvratný důkaz evoluce, ale John- son nesouhlasí: "Velké množství kandidátů přicházejících v úvahu je předností jen do té míry, do jaké je lze zařadit do souvislé rodové linie, která mohla vést od konkrétního druhu plazů ke konkrétnímu ranému savčímu potomku. Představa, že savci jako takoví se z plazů jako takových vyvinuli skrze veliké množství rozmanitých therapsidních rodových linií, neodpovídá darwinismu."

Mezi plazy a ptáky darwinisté stavějí "staré křídlo" neboli populárního Archaeopteryxe, jehož stáří je odhadováno na 145 milionů let. Starší učebnice ho ještě označovaly za slepou uličku vývoje, to se však změnilo po objevu mladších fosilních ptáků, kteří by mohli tvořit další mezičlánek mezi ním a dnešními ptáky. Problémem, který zůstává od doby, kdy Darwin pomocí Archaeopteryxe diskreditoval skeptiky, je složení jeho těla. Celkově totiž sice vypadá jako pták, má křídla, peří i vidlicovou ptačí kost, ale zároveň má na křídlech prsty s drápy a v ústech zuby. "Archaeopteryx je působivá mozaika. Otázkou je, zda je důkazem přechodu plaza v ptáka, nebo zda je jen jednou z těch zvláštních variant, jako je dnešní ptakopysk," píše Johnson.

Evoluce po přechodu

Snad žádný jiný obor vědy nebyl subjektivními faktory ovlivněn více než zkoumání počátků člověka. "Popisy fosilií od lidí, kteří touží chovat v rukou své předky, je třeba zkoumat se stejnou pečlivostí jako doporučující dopis, který uchazeči o práci napíše jeho matka," píše Johnson a klade vedle sebe názory znesvářených odborníků, tak odlišné od neomylné jistoty učebnic (někteří zpochybňují, že Australopithecus afarensis a A. africanus jsou odlišné druhy a že chodili vzpřímeně, jiní nevěří, že kdy žil Homo habilis).

Kniha by mohla podnítit diskuse nad tvrzeními českých učebnic, například že "suchozemské rostliny s rozlišenými těly se vyvinuly ze zelených řas" (Přírodopis pro 5. ročník ZŠ, SPN, s.166), že "významnými důkazy vývoje jsou nálezy zkamenělin" (Přírodopis pro 7. ročník ZŠ, Scientia, s.137), že u ryb "přechod z vody na souš vedl ke zdokonalení plicního dýchání, ke změnám v oběhu krevním i ke změnám v hospodaření s vodou v těle" (Biologie pro 3. ročník gymnázia, SPN, s.42) nebo že "kosterní doklady dokazují, že se člověk vyvíjí asi 15 až 20 milionů let z živočišných předchůdců" (Přírodověda pro 5. ročník ZŠ, Prodos, s.55). V téže učebnici najdeme i věty, že "podle bible stvořil prvního člověka Bůh. Mnozí lidé dosud ve stvoření věří. Vědecké poznání však nevystačí s vírou, ale vyžaduje důkazy." Učebnice se přitom odvolávají na mlhavou autoritu "většiny vědců" či na "vědce s technicky dokonalými přístroji". Časté jsou i plynulé přechody od Darwinova přesvědčení k popisu domnělé reality: "Darwin neuznával skoky ve vývoji a byl přesvědčen o pozvolném vývoji plynulým přechodem. Vývoj jednotlivých druhů se neděje z generace na generaci, ale probíhá v dlouhých časových intervalech - geologických érách."

Pro současné darwinisty nebývají leckdy východiskem uvažování sloučeniny v prapolévce, ale existenciální reflexe moderního člověka, který si ve světě, kde "Bůh je mrtev", musí najít nějaké zdůvodnění pro své bytí, jakkoli bizarní bude. Právě zde dochází k posunu od vědy s jejími možnostmi a omezeními k doktrínám a darwinistickému náboženství.

Tomáš Evan, Respekt 1997, č. 51

Phillip E. Johnson: Spor o Darwina. Vydal Návrat domů, připravil P. Vaďura