Zápas o duši:

Existuje ďábel?

Verze pro tisk

Ďábel je moje celoživotní téma. Dneska je ve společnosti i v hospodě považováno za směšné o něm mluvit, protože je to středověký obraz chlupaté příšery s kopyty a rohy. S odmítáním tohoto středověkého obrazu se ale vylévá dítě i s vaničkou. Když nesedí forma, popíráme i obsah. Ten obsah však existuje. Je tu zlo, které není pasivní, ale atakuje člověka, obchází jako lev řvoucí, hledající, koho by sežral, říká apoštol Pavel. Já ten středověký obraz také odmítám, ale nevyhazuju obsah a říkám, že potřebuje jen nové šaty, je potřeba ho nově popsat. Podívejte se, jako v dětské hře Chodí pešek okolo tenhle Ďábel obchází Evropu. Jednou se vyjeví ve Španělsku, jednou v Německu, jindy v Jugoslávii, pak na dlouho v Rusku… Je to obrovská démonie. Celé minulé století je úplně narvané démony, a přesto se lidé ofrňují, když mluvíte o Ďáblu. Nevěří v něj zrovna v době, kdy tu vyvraždili miliony nevinných lidí. Je to srabárna nevěřit v Ďábla a dívat se přitom na zkázu lidstva. Já v Ďábla věřím. Mění uniformy a čepičky, ale furt tu je. Chyba humanismu byla, že prohlásil „člověk, to zní hrdě, a žádné zlo v podstatě neexistuje". A pak bác ho, najednou koukají jako blázni, že za nimi jsou samí mrtví a všechno je zničené.

Já se před Ďáblem mám na pozoru hlavně sám v sobě. Vím, že ho musím denně odmítat a že tím, když ho nepoznávám, může nadělat v mém životě o to větší paseku. Ale on má i tradiční společenská pojmenování: Kníže světa tohoto, Lucifer - nebo-li ten, co přináší světlo, ten co přináší pokrok, pseudomesiáš, který chce všechny zachránit, to je spousta aktuálních obrazů Ďábla. Je to zlo, které je jak v nás, tak mezi námi, tak nad námi.

Svatopluk Karásek, Literární příloha Salon, Fronta, 29.6. 2002