Verze pro tisk

Lidé stojí ve frontě na štěstí a bojí se, že jim vyprodají před nosem. Ty, Pane, stojíš za pultem a rozdáváš. Rozdáváš svá připravená štěstíčka; rozdáváš s úsměvem. Vlídně a pokojně uklidňuješ tlačící se zákazníky, že se dostane na všechny, ale lidé nejsou spokojeni s obsluhou. Tvá štěstíčka jsou totiž zabalená. Není potřeba vidět předem, komu co dáš. Ty víš sám nejlíp, jaký balíček udělá radost. Lidi si však vymýšlí. Chtějí se napřed podívat dovnitř a podle toho, co tam bude, projevit spokojenost nebo napsat do knihy stížností.

Já, Pane, jsem už nedočkavá. Chci předběhnout. Ale co když řekneš, že mám ještě čas a budu tu muset pokořená před celým obchodem vrátit zpět na své místo? Anebo, co když zákazníci začnou křičet: "Té nedávejte, ta si nic nezaslouží! Je plná hříchů!" A tak netrpělivě čekám na svém místě a zmožena únavou začínám usínat. Vtom mě vyruší jemný hlas: "Ta poslední, co stojí úplně vzadu, ať jde za mnou!" Vedeš mě bočním vchodem do skladu. Dav lidí ztichne, zašumí údivem, někteří zblednou závistí. Ani já Pane nechápu, proč to děláš.

Vedeš mě za ruku mezi regály plných krabic přehledně označených: pro celníky, pro nevěstky, pro zloděje všeho druhu, narkomany, alkoholiky, amnesťáky, blázny, satanisty, teroristy, ateisty, komunisty, ... Teď teprve jsem pochopila, co znamená cedulka, která visí tam v předu v obchodě, kdes rozdával lidem ty malé krabičky: pro farizeje a zákoníky.

Přišli jsme až na konec chodby. Zde jsou regály označeny nápisem: pro největší hříšníky. Podáváš mi bednu. Je docela těžká, ale ne zas tak, abych ji neunesla. Skláním se i s bednou k Tvým nohám. Nejraději bych Ti je samou vděčností zulíbala, ale to se přece nehodí. Musím Ti za to něco dát. Rychle přemýšlím, co by to tak mělo být. S údivem zjišťuji, že nic nemám. Jedině svoje hříchy.

Tak si je, Pane, vezmi! A taky si vem moje nedostatky, svázanosti a spoutanosti. Samou radostí ze setkání s Te- bou a zároveň obavou, že Ti dávám málo, se rozloučím. Vezmi si, Pane, i tyto slzy. Takže nakonec stejně skončím dojetím zhroucená u Tvých nohou. Přitom zjišťuji, že z té bedny vychází příjemné teplo. Zvědavě nakukuji, co je uvnitř. Ven vyčuhuje kousek lásky.

Něžně mě zvedáš ze země a říkáš: "Jdi v pokoji a ne abys někomu řekla, cos tady viděla!"

Dočetl, položil časopis a šel si vzít něco na pití, cítil, že mu vyschlo v krku. Přitom se podíval na svou posluchačku.

"Pěkné," řekla zamyšleně a tiše, pak k tomu dodala. "To je o mně. Čekám na něco příjemného a nejraději bych předběhla, už se mi nechce čekat."

Vzal si právě nalitý nápoj a posadil se za stůl kousek od ní. V uších jí ještě doznívala slova povídky, ale její myslí už procházely nové otázky. Otázky nové a přitom staré, podobné těm, které dnes už vyslovila.

"Víš," řekla za chvíli, "já vím, že jsem musela onemocnět, protože jinak bych se nevrátila k Bohu, ale občas si říkám, budu vůbec někdy zdravá?"

V jejím hlase vycítil touhu být zdravá, anebo snad by nechtěla tolik trpět. Nemohl jí pomoci. Měl kamarádku chlácholit, že to není až tak špatné, že mnozí jsou na tom mnohem hůř? Vlastně bychom si měli brát příklad z těch, co trpí daleko víc a nesou své trápení mnohem lépe než my. Ale mělo by to být pro nás povzbuzením a ne pouhé utěšování, pomyslel si.

"Já nedokážu pochopit," vysvětloval jí, "proč je někdo roky a roky nemocný, nebo druhý je zdravý, nikdy ani jednou nemarodil a najednou zemře. Víš, nedokážeme pochopit spoustu věcí a ani je nemůžeme pochopit. Jen Bůh sám ví, proč to či ono dopouští. Proč nedopustit zrovna tuto nemoc a proč bys měla být postižena jinou chorobou? To by sis zase kladla otázku, proč trpíš touto nemocí. Já sám jsem rád, že mám nemocné zrovna srdce a ne něco jiného. Jistě, mnohdy když někam cestuji, jsem nesvůj, protože nevím zda dojedu bez problémů, ale kdybych byl třeba na vozíku, bylo by to pro mě ještě strašnější, i kdybych mohl denně ven, kdežto se srdcem denně na procházku nemohu."

"A jezdil bys každý den ven?"

"Na vozíku? Asi těžko, styděl bych se a dlouho by mi trvalo, než bych se s tím handicapem smířil."

"Ani já se s nemocí nedokážu plně smířit a přitom vím, že to může být jen horší."

Ano, uvědomil si, o to to má ona těžší. On může aspoň někdy chodit, číst, dívat se na televizi, dokonce občas zajít za klukama a zjistit, co je nového, ale ona, nejenže toto nemůže, ale je svojí nemocí omezena ještě víc. Večer už je naprosto vyčerpaná.

Vzpomněl si na jednu událost, která se odehrála v tomto domě. Tehdy, když od ní odcházel, pozdě si všiml, že autobus už je pryč a další mu už nejel, až pozdě v noci. A tak u nich přespal. Bylo osm hodin večer a nemocná dívka byla velmi vyčerpaná. Tak zničenou ji snad ještě neviděl. Bolelo ho, když viděl, jak jí rodiče musí pomáhat do schodů. Oni si už na to zvykli, ale on ne. Nemohl nic dělat. Pak seděl v jejím pokoji. Dívka ležela a čekala až bude devět hodin, aby si mohla vzít prášky na spaní. Kdyby si je dala dřív, zase by se vzbudila nad ránem, vysvětlovala mu. Díval se na ni. Byla vyčerpaná. Rysy měla ztrhané, oči zavřené. Chtěl ji položit dlaň na ruce, ale odmítla ho, že ji to unavuje. "Tak já ti budu povídat," řekl. Ne, nemohla přijímat žádné informace, nic, jen ho prosila, aby u ní tiše seděl. Seděl na zemi u její postele celou hodinu. Poslouchal jak dýchá a občas se na milovanou dívku podíval. Byl zoufalý, že jí nemůže nijak pomoc, ale byl rád, že může být vedle ní, i když byl sám unavený. Když odcházel, děkovala mu.

"Za co?", zeptal se jí.

"Za to, žes tu byl."

"Ale vždyť jsi z toho nic neměla."

"Měla," špitla, "dobrý pocit."

Ano, pochopil. Měla dobrý pocit z toho, že s ní někdo cítí, že tu nebyla sama, prostě že tu někdo seděl a myslel na ni.

Vrátil se ze svých vzpomínek. Ano, řekl si, měli bychom více chodit za druhými, i když jim nemůžeme nijak pomoci, i když jim třeba ani neporadíme, ale oni ví, že jsme s nimi. A nevím proč bychom se nemohli navštěvovat i my nemocní mezi sebou.

"Nad čím přemýšlíš?" vytrhla ho z úvah.

"Ale jen tak," odpověděl vyhýbavě.

Podíval se na hodiny, ale ten čas utíká, uvědomil si. Věnoval pohled ženě. Ani si dnes ještě pořádně nevšiml, že má na sobě ty sytě červené kalhoty. Vypadají dost staré, ale zřejmě je nosí ráda. Ostatně jemu se líbí právě taková jaká je, i v těch ne příliš sexy-kalhotech. Najednou promluvil:

"Tak uvažuji nad tou povídkou a nad našimi nemocemi. Dostáváme od Ježíše velkou krabici a v ní je kromě lásky i bolest, trápení a nemoci. Ježíš nám říká, tohle všechno je tvé, ale my kroutíme hlavou a říkáme, ne, já si vezmu jen to dobré, jen tu lásku. Ale člověče, ty nevíš co říkáš, odpoví na to Ježíš, buď odmítneš můj dar, anebo si jej vezmeš celý. A tak si ho bereme, před Pánovýma očima, ale za zády se toho domnělého aušusu chceme zbavit. Chodíme k různým psychotronikům a lidovým léčitelům.

"Můžu," řekl a myslel tím, že s radostí jí bude číst, i když ho pomalu zmáhala únava.

Šel si pro časopis, který nechal ležet na pohovce. Sedl si opět za stůl, našel článek "Postav se na hlavu" a začal číst.

Už víc jak šest let máme u nás svobodu a díky Bohu za ni! O své víře můžeme kdekoliv a bez strachu mluvit a taky Bible už není nedostatkovým zbožím. Mnozí lidé, co se o víru trochu zajímají, si ji i koupí, ale pak jim leží v knihovně. Sám jsem sehnal Bibli dívce, která si ji velice cenila, avšak po jejím získání ji mnohokrát v rukou nedržela. Myslím, že jí leží v knihovně dodnes nepřečtena.

A jak je to s námi, co si říkají skuteční křesťané? Známe dobře Boží Slovo? Máme Bibli nejen přečtenou, ale víme taky, co Bůh po nás žádá? Se svobodou k nám přišlo spousta nových církví a sekt. Jedno takové učení tvrdí, - a já se obávám, že není biblické - že křesťan má být zdravý a bohatý. Komu se dobře nevede, ten prý nemá v pořádku svůj vztah s Bohem. Prostě nabízejí to, co nabízí svět.

Všichni dobře víme, jací musíme být, chceme-li se zavděčit světu. V časopisech vidíte jen superhvězdy. Objeví se tam mladá zdravá a půvabná manekýnka, nebo přímo královna krásy. Najdete tam také sportovce nebo filmovou hvězdu s pořádnými svaly, populárního zpěváka, úspěšného ko- mika nebo politika. Svět nás nevezme na vědomí, jestliže nemáme hraběcí titul, nebo nejsme-li princeznou Dianou, či neoplýváme-li tučným kontem, případně strýčkem na ministerstvu. Dnešní lidé nepřijímají mezi sebe staré, chudé, slabé a nemocné. Uznávají jiné hodnoty. Člověk musí mít tvrdé lokty, aby se prosadil. Ale stačí jen maličkost, nevyjde závod, krach na burze, nebo v soutěži Miss krásy získáte "jen" druhé místo a celý svět se k vám otočí zády.

Víme, co musíme udělat, chceme-li být bráni světem. Řekli jsme si, že svět přijímá jen zdravé a bohaté lidi. A nyní se podívejme do Bible. Jaké lidi přijímá Pán Ježíš Kristus? Když čtu, zdá se mi to neuvěřitelné. Zároveň se taky raduji, protože, přátelé, jestliže chceme, aby nás Kristus přijal, nemusíme být ani bohatí, ani urození, nepotřebujeme ani mládí nebo dokonce zdraví. Bez toho všeho se obejdeme a Pán Ježíš Kristus nás přesto přijme. Tak tedy co od nás vyžaduje? Jsou to pro nás nepochopitelné věci. Jestliže chceme být prvními, máme se stát posledními a sloužit všem. Pokud chceme vejít do Božího království, máme být jako malé děti. Toužíme-li po Bohu, máme zapřít sami sebe - svoji namyšlenost, pýchu a touhu po kariérismu - vzít bez reptání na sebe všechna břemena a starosti. Kristus nás chválí (blahoslaví), když máme prosté srdce a jsme chudého ducha. Je to nepochopitelné, ale jak říká Pán, máme se radovat, když trpíme a jsme pronásledováni pro Boží jméno. Mnozí nám řeknou, že život je džungle a chcete-li přežít, musíte se prát jako lvi. A Ježíš? Ten nás posílá jako ovce mezi vlky.

Vidíte ten propastný rozdíl? Naprosto se Kristovy požadavky liší od lidských poct a slávy a od našich přirozených tužeb. Vždyť kdo by chtěl být chudý, nemocný nebo utrápený? Kdo chce být poslední a sloužit všem, a být nepatrný jako malé dítě? Ježíš po nás nechce to, co žádá svět. Vždyť On nabízí mnohem víc než dnešní svět. Podívejte se například na atletické závody. Při běhu mužů na sto metrů, uvidíme několik obdivovaných hvězd. Všichni jsou skutečně dobří, ale když doběhnou do cíle, všichni diváci mají oči jen pro vítěze a ostatní závodníci jakoby ani neexistovali, jako kdyby nedřeli zrovna tak jako ten vítěz. A nám se tohle nemůže stát. Kristus se neotočí k nikomu zády, kdo za ním "běží" v té správné startovní dráze. Ježíš všechny přijme a pro všechny má stejnou odměnu.

Tedy křesťanství učí naprostý opak světského pojetí života. Protože naše odměna je odlišná od odměny, kterou dává svět, proto i náš život musí být odlišný od života nevěřících. Jedině tak svět pozná, že máme něco jiného než oni.

Přátelé, podívejme se, zda stojíme na hlavě. Křesťanství, to je prostě svět naruby - z pohledu světa. Ano, jestliže se nelišíme od světa, lišíme se od Krista. A pak by tu byla otázka: Patříme vůbec Kristu? Nechtěli bychom získat všechno, věčný život, zdraví, bohatství i popularitu? Jestliže nemáme žádné problémy a nikdo nás nenávidí, všichni nás jen chválí, pak se prosím podívejme, zda je náš vztah s Kristem v pořádku. My máme přijmout to, co nám Kristus říká a nevybírat si jen to, co se nám hodí "do krámu". Ježíš nám slibuje jen bolesti, pronásledování a pohrdání od lidí, kteří patří světu a tedy i ďáblu. Za to všechno máme věčnou odměnu. Ovšem domnívám se, že jen za předpokladu, stojíme-li na hlavě. Podívejme se rychle do zrcadla, jestli na ní stojíme, jsme-li dobrými křesťany, a pak se rozhlédněme po svých věřících bratřích a sestrách. Kdo se neliší od světa, ať jsi to ty, on, nebo já, ten je jen zbožný věřící, třebaže chodí pravidelně na shromáždění, avšak Bohu podle mně opravdově neslouží. Proto nám všem přeji, abychom se naučili dobře chodit po hlavě.

- Milan Hudeček -