Tuto otázku občas zaslechneme. Někdy je nám položena přímo, někdy si tázající sami hned dávají odpověď, někteří kladnou, jiní zápornou. Z pohledu našich zkušeností můžeme říci, že obojí odpověď je správná. Záleží totiž na okolnostech, pohnutkách, aktivitě sboru a druhu podnikání. I my tedy odpovídáme na otázku uvedenou v záhlaví tohoto článku "ano i ne".

Ve světě je možné se setkat s tím, že některé křesťanské sbory mají knihkupectví nebo tiskárnu, nealkoholickou restauraci, kavárnu, hotel, ubytovnu, školu, sportovní areál, půjčovnu aut, prodej staršího šatstva, distribuční centrum, nakladatelství, vydavatelství, televizní či rozhlasovou stanici (nebo obojí) a zřejmě i jiné.

Zvláštním typem podnikání je podnikání v charitativní sféře. Součástí charitativní činnosti, která se při některých sborech koná, je totiž pracovní terapie v řemeslnických dílnách, v zemědělství nebo v jiné výrobní či obchodní sféře. Takto vzniká danému sboru zisk a sbor je vlastně podnikatelem. Je ovšem fakt, že řada křesťanských charitativních organizací je nadcírkevních nebo mimosborových. Nebo jsou jako takové alespoň založeny. Stává se ovšem, že při některé takovéto organizaci postupně vznikne sbor, takže pak i tento sbor je spojen s podnikáním.

Zcela běžný způsob podnikání, který realizuje řada sborů u nás, je známý jak z dob první republiky, tak z hluboké totality, a samozřejmě tím více dnes: je to pronájem bytových a nebytových prostor. Protože však nikdo nestojí za pultem ani nepracuje v nějaké sborové dílně, a zisky - většinou nevelké - putují do sborové pokladny tiše, nikoho ani nenapadne, že by tato činnost, která také vydělává peníze, byla neslučitelná s posláním církve.

A právě zde jsme u často diskutovaného problému: "Jaké je hlavní poslání církve?" Boží Syn to vyjádřil takto:

 

  • Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky... a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal. (Mt 28,19-20).

 

Zde jsou uvedeny dva úkoly Kristovy církve:

Získávání učedníků, to jest misie a evangelizace.

Vyučování učedníků, to jest vzdělávání a výchova podle Božího slova.

To jsou úkoly hlavní, nikoli však jediné. Ježíšovi učedníci viděli, že jejich Mistr nejen získává a vychovává učedníky, ale má také láskyplný, aktivní vztah k chudým, nemocným a trpícím. A tak mnozí křesťané uviděli ve svém Spasiteli vzor v praktické službě. A byli to právě oni, kdo se hned v počátcích (Skutky 6. kap.) ujal sociálně slabších vrstev. A byli to právě křesťané, kdo později zakládali útulky, nemocnice a ústavy.

A tady jsme u našeho problému: tato sociální (charitativní, diakonská) práce vyžaduje, právě tak jako práce misijní (!) a vzdělavatelská nesmírné množství peněžních prostředků. Je třeba mít budovy, kde se daná činnost koná. Je tedy zapotřebí obrovské sumy k jejich zakoupení či postavení a zařízení. Dále je třeba mít dostatečné fondy ke krytí mzdových nákladů sociálních pracovníků. A pak je třeba mít velký a hlavně trvalý přísun peněz na provoz a další rozvoj. A tu se dotýkáme samého jádra věci a našeho tématu. Kde vzít prostředky na tuto činnost?

První sbor v Jeruzalémě měl rychle vzniklou velkou členskou základnu, která diakonskou práci finančně zajistila svými příspěvky. Bylo to však jen dočasné. Současné jihokorejské sbory jsou obrovské, desetitisícové. Ty také dokáží ze svých sbírek leccos financovat. Na Západě, kde je rozvinutý kapitalismus, se mezi velkými podnikateli najdou křesťané sponzoři, kteří menšími či většími částkami přispívají na charitativní práci. Ale jak to dělat v našich podmínkách, kde žádné křesťanské sponzory nemáme a žebrat nemíníme? Navíc se ještě na jedné straně v některých církvích horuje proti podnikání, na druhé straně "mladí" křesťanští podnikatelé svoji činnost teprve rozjíždějí, často na úkor rodinného a sborového života a vlastního zdraví. A co je nutné si uvědomit, je to, že většina z nich nemůže ještě nic financovat, protože první léta se podnikatel vždycky jen zařizuje. A pokud jsou u nás multimilionáři, tak to jsou většinou bezbožníci, kterým péče o nuzné na srdci příliš neleží. Pokud by tomu tak nebylo, už by to muselo být někde vidět.

Při zvážení všech těchto aspektů jsme se v našem sboru hned po revoluci rozhodli, že si budeme na misijní a charitativní práci vydělávat sami. Tehdy jsme - i z misijních důvodů - zvolili knihkupectví. Je pravda, že ani knihkupectví nemůže být sborové v tom smyslu, že by v něm prodávali všichni členové sboru "na střídačku". Je však možné, aby se domluvilo několik členů a založilo knihkupectví nebo jiný obchodní či výrobní podnik. V každém takovém křesťanském podniku je však nutno dodržovat všechny státní zákony a také (!) způsoby tzv. kapitalistického podnikání. Ty však musí být čisté.

Dále musí mít vedení této sborové oblasti na vědomí cíl, pro který tato výdělečná činnost vznikla, tedy že po odečtení všech nákladů půjde čistý zisk na zamýšlenou charitativní a misijní práci. To tedy znamená, že při takovémto křesťanském podnikání nemůže dojít k tomu, že by se jedinec obohacoval. Navíc je všechno účetnictví pod státní kontrolou. Nevěřte tedy hlasům, které říkají, že se u nás někdo obohacuje. Účetnictví u nás je od počátku průhledné!

Přiznáváme, že nechceme zůstat jen u tohoto druhu podnikání. Protože potřebujeme zajistit finančně provoz na Hladné, chceme tam zřídit truhlářskou dílnu. Je fakt, že tam, kde se pracuje, rostou hmotné statky. Roste počet domů i jejich zařízení. A to - žel- často vzbuzuje závist, někdy vyjadřovanou slovy: "Církev přece žádný majetek mít nemá!" My k tomu dodáváme: "Ale má!". To, co potřebuje ke službě, mít musí. Co však mít nemusí, jsou honosné chrámy a modlitebny. Dá se žít i s prostými modlitebnami nebo se dokonce lze shromažďovat po domech a v pronajatých prostorách. Je bibličtější mít svoji modlitebnu skrovnou nebo žádnou, ale mít přitom řadu služebních zařízení než naopak.

Neříkáme, že náš finanční model misijní a charitativní práce je jediný. Neříkáme také, že podnikání v Elim je věčné. Najde-li se jiný způsob financování, rádi jej přijmeme. Bojíme se však toho, že i v nás jsou někde hluboko v duši sklony k tomu ležet na pohodlné "sborové pohovce", kritizovat ty, kdo něco dělají, a natahovat ruku s prosbou o dary. Proto s vlastní leností bojujeme, tvrdě pracujeme a doufáme, že to tak bude i nadále. A zatím vidíme, že se nám tento náš model osvědčuje a Pán Bůh se k němu přiznává. Nakonec nám dovolte dvě otázky:

Neměly by křesťanské sbory uvažovat o rozšíření své misijní a charitativní práce?

Nestálo by za to začít přemýšlet již dnes, jak se za čas sbory vyrovnají s tím, čemu se říká "samofinancování církví"?

 

  • Pavel ... zůstal u nich a pracoval s nimi - dělali stany. Každou sobotu mluvil v synagóze ... (Skutky 18:3-4)

 

- Pavel Hojka -