Zápas o duši:

O církvi, skrytosti a soucitné chůzi

Verze pro tisk

Mgr. ZDENA KOLÁŘOVÁ vykonává odbornou praxi od roku 1978. Zpočátku se zabývala dětskou klinickou psychologií, později se začala věnovat i dospělým v systému rodiny. Od roku 1988 se zabývá lidmi závislými nejprve v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, nyní U Apolináře, na lůžkovém oddělení specializovaném na léčbu závislosti. Během své mateřské dovolené pracovala tři roky na vedlejší pracovní poměr v poradně pro rodinu a mezilidské vztahy v Praze 5 na Smíchově. Zdeně je 44 let, je vdaná (manžel Michal) a má dvě dcery - Ester (5) a Annu (17).

Je výhodou nebo nevýhodou být v téhle náročné profesi věřící?

Vnímám to jako výhodu. Když dělám diferencovanou péči, tzn. péči s ohledem na potřeby mého pacienta, tak nabízím větší rozsah péče. Pokud ke mně přijde věřící pacient, mohu se s ním bavit i o duchovní oblasti. Nabízím mu porozumění. Když přijde nevěřící, mám zkušenost i se svou nevěrou, takže rozumím i tomu, jak nevěří. Myslím, že mé pacienty to zvýhodňuje. Pochopitelně, že nevěřícímu člověku nebudu násilím roubovat své hodnotové systémy, to mi přímo zakazuje profesionální etika. Musím respektovat jeho stav.

Máš zkušenost s tím, že věřící se více stydí vyhledat pomoc ve svých problémech?

Vyhledat pomoc je velkým problémem pro spoustu lidí. Přiznat svou bezmoc a obrátit se na odborníka - to dokáže jen málokdo. Většina lidí si svůj problém nechce přiznat nebo z problémové situace uteče. Samozřejmě záleží také na denominaci, kde se člověk nachází. Existují denominace, kde přímo z kazatelny padne, že psychiatrie a psychologie jsou věci škodlivé. Je však třeba vždy rozlišit potřeby péče duševní a duchovní. Pokud člověk zápasí s nějakým vážným problémem, je potřeba s ním pracovat často v týdenních nebo měsíčních intervalech. Někdy se vývoj jeho problému sleduje třeba dva roky. Když lidem chybí i kvalitní pastorační péče, je to špatné, protože jsou ve svých problémech opuštěni.

V církvi jsou i těžce duševně nemocní lidé. Ostatní se jim v rámci svých možností snaží pomoci, často ale marně. Myslíš, že kdyby takoví lidé měli odbornou péči, jejich stav by se spíše změnil?

Ve tvé otázce je slyšet touha po zdraví a já si nejsem úplně jistá, jestli úkolem církve není nemocné především přijmout. Možná ta základní starost vězí spíše v tom přijetí než ve změně stavu.

Často ale zaznívá, že Boží vůlí pro každého člověka je zdraví a citují se místa v evangeliích, kde Ježíš uzdravuje nemocné...

Ano, ale Pán Ježíš nejdříve všechny přijal. Kladu si otázku, jestli je možné bez přijetí, bez milosti někoho uzdravit. Když se s psychiatrickými pacienty dělaly rozhovory na toto téma, říkali, že daleko vlídnějšího přijetí se jim dostává od psychiatrie než od církve. Církev z toho nevychází moc dobře. Obzvlášť některé denominace, které mávají transparenty slibujícími zdraví. Nemocní jsou tím přitahováni, protože jejich zdraví je pro ně velkým problémem, který je trápí, touží po zdraví, necítí se dobře. Když přijdou do církve, očekávají zdraví. A když se jim tam pak nedostane přijetí, cítí se hrozně. Těžko říci, jak dlouho má naše přijetí trvat - jestli deset let, nebo dva měsíce. Možná to má být po celou dobu života toho člověka - jeho uzdravení může přijít v okamžiku, o kterém my nic nevíme. Jak se chovat k lidem, kteří mají těžký psychický problém? Někde se to řeší například "vymítáním" a pohled odborníka - lékaře - se možná trochu podceňuje...

V klasickém hebrejském modelu existuje model "tělo, duše a duch". Jakékoliv přeceňování některé z těchto tří oblastí není zdravé. Trvalo velmi dlouho, než se přišlo na to, že za některé tělesné problémy odpovídá duševní stav člověka. Mluví se o "psychosomatice". Stejně tak někdy za některé duševní problémy odpovídá stav duchovní a naopak. Takzvaná "psychospiritualita" si teprve hledá své vzájemné poměry včetně odborníků, kteří ji reprezentují. Teprve teď' se mluví o tom, co komu patří, co je duchovní problém a co je duševní nemoc. Hranice mezi tím se obezřetně vytyčují a jsou lidé, kteří své "panství" neradi pouštějí. Někteří psychiatři například nedovolí některé psychózy označit jako posedlost. Ne všechny psychózy jsou posedlost, ale některé psychózy by mohly být označeny jako posedlost. Nereagují na léky a běžné způsoby ošetření v psychiatrické oblasti. Nelze to zobecnit. Takový ten divoký exorcismus, který se odehrává v některých charismatických církvích, to je dost drsná záležitost. Měla by to být esoterická záležitost církve, nikoliv věc veřejná. C.S. Lewis v jedné své knize píše o "skrytosti". Zdůrazňuje, že některé věci, aby měly svůj význam, musí proběhnout ve skrytosti. Exorcismus by asi měl být jednou z nich. Je to velmi těžká záležitost pro člověka, který v tom figuruje, i pro lidi, kteří do toho jdou s ním. Jistá skrytost je v tomto případě na místě.

Pracovala jsi v manželské poradně. Jaký je nejčastější mýtus, se kterým muži a ženy vstupují do manželství?

Vždycky pro mě bylo opakovaně překvapující to očekávání, že partner má naplnit moje potřeby. Ona nebo on jsou tu od toho, abych já byl spokojený. Samozřejmě to bývá předmětem krizí a dochází ke zklamání. Jak člověk roste, dopracovává se postupně k tomu, že jeho partner tu skutečně není proto, aby pokrýval jeho potřeby. Je to pozvolný přerod z osoby vyžadující k osobě dávající, přijímající, smířené.

Když člověk odhlédne od svých potřeb, neskončí to tak, že pak zase jen dává a nic nepřijímá?

Partneři by měli postupovat v souladu. Když se to nedaří, jeden víc dává a sytí víc potřeby toho druhého a druhý víc přijímá. Kdo v té věci víc roste, těžko říct, protože nevíme, jak kdo do manželství vstupoval. Někdo vůbec neumí přijímat a v manželství je donucen se to naučit, protože třeba onemocní. Nebo si vezmeš někoho, kdo nutkavě dává, jeho potřebou je dávat se, až tím škodí sobě i druhým. Někdo přijde do manželství a umí zase jen přijímat. A ten druhý na něj kouká a nemá mu co dát. Závisí to na individuální zralosti. Málokdo má složku přijímání a dávání v rovnováze.

Do manželství ale většina lidí vstupuje bez větších zkušeností,kde je tak rychle nabrat?

Výchova k manželství a k rodičovství nejvíce probíhá na rodinné půdě. Protože ale naše rodiny jsou ve špatném stavu, tak většina mladých lidí nemá ani zážitkové ani racionální informace o tom, jak to má nebo může vypadat. Jdou do manželství s neblahými očekáváními a církev jejich očekávání ještě jakoby přiživí - dá to moc vysoko do ideálu, takže ti lidé mohou být hodně nešťastní a frustrovaní, protože mají pocit, že nedosahují svých očekávání, natož pak Božích.

Myslíš, že výchova v rodině má skutečně tak velký vliv na další život člověka?

Kromě tělesné dědičnosti dědíme také způsob, jak rodina existuje. V mnoha generacích se předává informace, nějaké poselství, mýty, vztahy, všechno se to předává z generace na generaci. V další generaci se to může překročit jen o určitý stupeň. V zásadě platí, že nepřekročíš svůj stín. Takové ty násilné "trhy" - moje rodina byla taková a já to otočím o 180 stupňů a budu mít úplně jinou, dokonalou rodinu, jsou velmi nebezpečné. Myslím, že lidé by měli být tišší a skromnější, a měli by si dobře zmapovat duchovní, duševní a materiální základnu, ze které vycházejí, a měli by si říci třeba: "V této věci jsme byli děsní a to už u nás nebude. A když, tak aspoň budeme vědět, že to děláme." Nabídnu ti obraz - máš spravovat velkou kotelnu, která má nějaké vývody, kohouty, kontrolní mechanismy. Přicházíš k ní, moc tomu nerozumíš, ale máš za úkol zajistit její chod, hlídat, aby to nekapalo, aby všechno správně ukazovalo. Sedneš si k tomu a zjistíš, že to na mnoha místech kape a špatně to ukazuje a začneš horečně spravovat všechno najednou. Z téhle poškozené a zanedbané kotelny chceš najednou udělat první "A" kvalitu. Spíš to ale chce vyhmátnout, kde je největší průšvih, a tam "přiškrtit kohoutek".

Je možné prožívat uspokojení z práce, při které jednomu manželství pomůžeš a další dvě se, i přes tvou snahu, rozvedou?

Zase mluvíš o určité satisfakci ze změny do plusu, přičemž ten plus určuji já. Nevnímám to tak. Někdy prostě člověk potřebuje, aby v určitém časovém úseku byl někdo s ním, bez ohledu na to, jak ta věc dopadne. Uspokojení může pramenit z toho, že nabídnu službu. Službu blízkostí - jsem s tím člověkem, blízko jeho problému. Není v tom sám. Jdu s ním a pomohu mu nést věc, která na něj v životě dolehla. Na konci té společné soucitné chůze se manželství buď rozvede, nebo se dá dohromady. Ale tu těžkou fázi přerodu k té změně mu pomohu zvládnout. Pochopitelně, že se při tom snažím věcivylepšovat a optimalizovat.

Co děláš pro to, aby tě problémy tvých pacientů nezavalily?

Musím mít profesionální výbavu a metody, jak s tím pracovat. Jednou z metod je supervize. Jednak mě supervizuje tým, o pacientech mluvíme v týmu - jak se k nim stavíme, jak postupujeme. Sama pak vedu výcviky terapeutů pod supervizí, takže přijímám další korekce svých postupů. K tomu patří také všechny oblasti mentální hygieny, které je třeba dodržovat - snažím se udržovat kvalitní vztahy v rodině, mít kvalitní odpočinek a odreagování, věnuji se svému duchovnímu a profesionálnímu růstu.

V čem spočívá tvoje současná práce u Apolináře?

Toto zařízení se začalo budovat jako specializovaná komunita pro léčbu závislých na alkoholu v roce 1948. Ten systém je velmi dobře propracován docentem Skálou a na jeho základech to stále dobře funguje. Máme tu zhruba třicetičlennou komunitu pacientů závislých na alkoholu, ve které je krátkodobě přimícháno i pár lidí závislých na droze. Musí to být ale lidé, kterým ten kabát, původně šitý pro alkoholiky, stále ještě padne. Je tu detoxové oddělení, kde mohou odabstinovat a my jim můžeme následně zprostředkovat léč- bu ve specializovaných zařízeních. Já osobně pracuji v režimové části - na lůžkovém oddělení specializovaném na léčbu závislosti na alkoholu.

Kdy se v pití překročí ta hranice, že by člověk měl začít přemýšlet o léčení?

Mnoho lidí prodělává nerozeznanou závislost na alkoholu a až na interním oddělení se konstatuje, že mají změněná játra nebo závažné poškození vnitřních orgánů. První skupina lidí, což je velmi rozšířená skupina, jsou lidé, kteří pijí čistě ze sociálních důvodů. Je to jejich způsob zábavy. U určité skupiny lidí závislost proběhne manifestně (člověku je špatně, třese se, potí se, sebevražedné sklony...) a rozezná se to - formou delirií nebo abstinenčních příznaků a ti lidé jsou konfrontováni s potřebou léčby. Dostávají možnost volby. Buď budeš dál pít a brzy zemřeš, protože se poškozuješ, nebo budeš abstinovat a můžeš slušně žít. Některé okolnosti mohou průběh závislosti dramaticky zrychlit. Manželské krize, ztráta někoho blízkého, ztráta zaměstnání, závažné společenské události, které narušují hodnotový systém jedince, které narušují jeho celistvost.

Vedeš spoustu nelehkých rozhovorů s pacienty, ve kterých máš možnost pomáhat jim v jejich dalším směřování. Prožíváš někdy při své práci nějaké "nadpřiro- zené" vedení?

Ty doby, kdy jsem se cítila nadpřirozeně vedená, už jsou pryč. Možná, že je to takovým přirozeným přechodem, kdy věci nadpřirozené se stávají přirozenými. V průběhu uplynulých deseti let, kdy jsem s Bohem v osobním kontaktu, se pro mě věci, které jsem dříve prožívala jako nadpřirozené, staly přirozeností. Ptám se a dostávám odpovědi, rozšiřuje se moje citlivost a vnímavost. V duchovní oblasti lidem čím dál víc rozumím, ale už to nepovažuji za nadpřirozené.

Máš před sebou ještě nějaké pracovní přání?

Profesionálně jsem ještě relativně mladá, čistě teoreticky mám před sebou asi 15 let práce. Pokud budu zdravá, docela ráda bych si dopřála tu radost pracovat s lidmi stejně duchovně smýšlejícími v oblasti, která integruje duši, ducha i tělo.

- Ptala se M. Mocková -