Existují pouze dva verše v epištolách, které nás vybízejí k vzájemnému odpouštění. V těch je však o tomto tématu obsaženo všechno. Podívejme se nejdříve na Ef 4,32. Text se nachází v praktické části listu, která začíná veršem 4,1. V prvních třech kapitolách apoštol Pavel zjevuje bohatství Boží milosti k nám v Kristu Ježíši a popisuje požehnání, která jsme v Něm obdrželi. Na základě toho Efezské potom prosí, aby žili způsobem hodným tohoto povolání. Už nemají žít jako pohané, kteří jsou odcizeni Božímu životu (4,17), ale mají odložit starého člověka a obléknout nového (4,21-22). Rozdíl mezi chováním starého a nového člověka je potom nastíněn při probírání praktických témat: "Všechna hořkost, zuřivost, hněv, křik a rouhání ať jsou od vás odňaty se vší špatností." To jsou projevy starého člověka. Místo nich se má projevovat člověk nový:

  • Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Napodobujte tedy Boha jako milované děti... (Ef 4,31-5,1).

V druhém verši v epištole Koloským objevíme totéž. Znovu je tu řeč o svlečení starého člověka a oblečení nového (3,9-10). Mluví se o spojení s Kristem v Jeho smrti i vzkříšení (2,11-12; 3,1) a o naplnění v Kristu (2,9):

  • Usilujte o to, co je nahoře, kde Kristus sedí na pravici Boží. Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi. Neboť jste zemřeli a váš život je ukryt s Kristem v Bohu. (3,1-3)

Ve 13. verši potom nalézáme "příkaz" o odpouštění: "Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy."

Rozdíl podle dispenzací

Podle jakého principu má odpuštění fungovat? Abychom správně odpověděli, je dobré postřehnout rozdíl mezi Ef 4,32 a Mt 6,12. Apoštol píše: "Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám." Ježíš v evangeliu učí učedníky v modlitbě říkat: "A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám." Asi není nesnadné odhalit, v čem se texty liší. Rozdíl je v posloupnosti odpuštění. Zatímco ve věku království je Boží odpuštění podmíněno skutkem člověka (jeho vlastním odpuštěním), ve věku milosti je Boží odpuštění nezávislé na lidské snaze. Bůh je připravil, protože sám chtěl. Poslal svého Syna na kříž. Kristova oběť byla potřebná, protože bez vylití krve není odpuštění vin (Žd 9,22). Je však třeba mít na paměti, že v každém věku, tedy i ve věku milosti, nabývá odpuštění své platnosti teprve tehdy, když člověk vyzná svůj hřích, svou vinu. Není odpuštění bez pokání. Pokání není podmínkou pro Boží ochotu odpustit, ale jím člověk Boží nabídku přijímá.

Ze skutečnosti rozdílné správy věků je třeba chápat i další zmínky o odpuštění v evangeliích. Při pečlivém čtení učiníme závěr, že dnes, ve věku milosti, nemůžeme vše do detailu aplikovat, avšak můžeme s velkým užitkem používat právě ty principy, které neodporují učení epištol. Týká se to např. veršů: Mt 6,12.14-15; 18,21-22.23-35; Mk 11,25; L 17,3-4; J 20,23.

Naprosto jasné je jedno: Bůh chce, aby lidé odpouštěli, ať se jedná o jakýkoli věk. Pouze východiska k odpuštění se podle správy věku v něčem liší, stejně jako se liší síla, kterou věřící k realizaci odpuštění používá.

Jazykový rozbor

V kraličtině se slovem odpustit překládá několik řeckých výrazů. Uvedeme si pouze tři nejpoužívanější.

* afiemi = nechat, zanechat, opustit, propustit (z právního závazku), odpustit (vinu, dluh, hřích). Ve významu odpustit se používá především pro vyjádření Boží pravomoci odpouštět hříchy skrze vylití krve.

* feidomai = něco nebo někoho šetřit, ušetřit, zachovat. Klade se tu velký důraz na soud. Odpuštění potom znamená prominutí nebo zrušení trestu a tedy ušetření obviněného. Tímto slovem se nebudeme dále zabývat, neboť nemá pravý význam odpuštění podle Ef 4,32.

* charizomai = darovat, z milosti dát, prokazovat milost, odpustit. Odpuštění je ve spojení s milostí. Odpouští-li někdo, prokazuje tím milost. Nacházíme jej pouze na několika místech: L 7,42.43; 2K 2,7.10; 12,13; Ef 4,32; Ko 2,13;3,13.

Rozdíl nebo podobnost?

Je zřejmé, že Boží odpuštění je jiné než lidské co do kvality i dosahu. Je součástí Božího charakteru (Ex 34,7). Je absolutní, věčné a dokonalé (Ž 32,1-2; Žd 10,18). Je právně možné, protože Kristus zemřel za hřích světa (Žd 9,28).

Lidské odpuštění je naopak relativní a nikdy nemůže mít absolutní dopad. To je možné jen u Boha (Mk 2,7; Iz 43,25). Přesto pro lidské odpuštění platí stejné principy (Ef 4,32). To nám velmi pomůže při dalším uvažování.

Kdy a kde je odpuštění zapotřebí?

Odpuštění je základem vztahu. Na něm vztah vzniká a skrze ně je udržován. Jistě všichni trochu známe příběh Jákoba a jeho synů z 1M 37-45. Vztah Josefa a jeho bratrů byl od počátku narušen. Bratři mu záviděli to, že ho otec miloval více než je. Závist přešla v nenávist a bratři s Josefem už nedokázali normálně komunikovat (37,2-4). Ve vztahu vznikla bariéra, která ho téměř totálně zničila. Došlo to až tak daleko, že chtěli Josefa zabít (37,20). Přesto ho s odstupem času vidíme, jak objímá své bratry a pláče dojetím při setkání s nimi. Bylo nutné odpuštění ze strany Josefa a přiznání viny ze strany bratrů. V tomto případě byla bariérou obrovská nenávist. Někdy však stačí mnohem méně k narušení vztahu. Lež, zloba, křik, urážka, hádka, hořkost, špatné slovo, hněv... To vše může vzniknout během pouhého okamžiku. Každý člověk je chybující. To znamená, že každý dobrý vztah potřebuje odpuštění, vznikne-li v něm nějaká bariéra. Jasně o tom píše Pavel v dopisech do Efezu a do Kolossis, v nichž řeší otázky vztahů.

I ve vztahu mezi Bohem a námi hraje odpuštění klíčovou roli. Bůh s námi mohl navázat vztah teprve tehdy, když zbořil hradbu (=hřích), která nás oddělovala (Ř 3,23-25). My jsme ji postavili a On ji zbořil, aniž bychom se o to nějak zasloužili. Vztah by ale nemohl vzniknout, kdybychom neuznali svou chybu, svůj hřích, a tedy Boží diagnózu našeho stavu (1Tm 1,15). Nekajícné srdce nepřijímá Boží nabídku. Na Boží připravenosti člověku odpustit to však nic nemění. Odpuštění tak stojí na počátku křesťanova nového života a provází jej pak celý jeho život (1J 1,8-10).

Z různorodosti vztahů potom vyplývá i různorodost odpuštění. Jiné je to v manželství, jiné v zaměstnání. Stále však se jedná o odpuštění.

Různé aspekty odpuštění

Odpuštění je rozhodnutí vůle, ne citové hnutí. Zkusme prožívat hlubokou citovou vazbu k někomu, kdo nám leze na nervy nebo nám provedl něco zlého. Odpuštění není pouhým pocitem ani horečnou snahou zapomenout. Je to zřejmé i z charakteru Božího odpuštění. Např. v Ef 1,7, kde je řeč o odpuštění v Kristu, se to jen hemží výroky o Boží svrchované vůli. Z této základní myšlenky nám automaticky vysvítají další.

Vraťme se ještě k úvodnímu verši z epištoly Efezským. Četli jsme v něm: "Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám." K tomuto textu je nutno něco poznamenat. Sami víme, že Boha nedokážeme napodobit. Proto je důležité, že k Božímu životu jsme vystrojeni Duchem svatým a že neprodukujeme něco z nás samých, ale Kristus sám v nás žije. Tento život je Boží milostí a může být žit pouze vírou (Ga 2,20). Tento princip je klíčem k odpuštění. Platí však stále to, že i fungování Božího života skrze v nás přebývajícího Krista je podmíněno vedle víry ještě naším chtěním.

Odpuštění si daný člověk nepotřebuje zasloužit. Vidíme to právě už v sa- motném slově charizomai (= prokázat milost). Dále v L 7,42 čteme o věřiteli, který svým dlužníkům odpustil dluh. Nenajdeme tam nic o tom, že by si to byli zasloužili. On sám, protože chtěl a viděl, že nemají čím zaplatit, jim "daroval milost". Odpouštějme tedy, i když se nám druhý nezdá toho hodný. Tím však rozhodně nechci říci, že máme být v postavení nadřazených milostivých mecenášů dobra a blahosklonného odpuštění. Vždyť jsme často zaslepení - vlastní chybu nevidíme, ale chyby druhých vnímáme velmi zřetelně.

Odpuštění musí být opravdu vzájemné. Možná, že ten druhý má 96% viny, v tom případě mi zbývají 4%, za které bych měl činit pokání. Tím, že odpuštění je nezasloužené, se odlišuje od prominutí. K tomu citát z kázání Meinolfa Mellwiga: "Existuje veliký rozdíl mezi prominout a odpustit. Když v metru někomu šlápneme na nohu řekneme: ,Promiňte.' Neřekneme: ,Od- pusťte mi to.' Ale když se modlíme k Ježíši a vyznáváme vinu, neříkáme: ,Promiň,' ale: ,Odpusť mi.' Prominout může člověk něco, pro co existují nějaké pochopitelné důvody, ale odpustit musí člověk to, co je neprominutelné. Tam začíná odpuštění. Tam, kde si řekneme: Tak už dost!, už je hranice překročena. Teď teprve přijde odpuštění. Prominutí jako slovo nenajdeme v Bibli vůbec. Najdeme tam jen slovo odpuštění."

Odpuštění je charakteristickým znakem lásky. Láska "nepočítá zlo" (1K 13,5). Co to znamená "nepočítat zlo"? Srovnejme si to s tím, že Bůh nám nepočítá hříchy. On s námi jedná, jako bychom nic neprovedli. Nevztahuje se na nás žádný trest ani jakékoliv odčinění (Ř 8,1). Pro naše odpouštění platí stejná zásada. Odpustíme-li, dáváme stranou nároky na odčinění újmy. Zároveň tím měníme svůj postoj k dru- hému. Odpuštění je změna postoje. Od citového zaujetí, které žádá pomstu, se obracím k vědomému odpuštění. Dotvrzuje to i napomenutí z Ř 12,17-21. Pavel zde radí, že pokud si myslíme, že je nutná pomsta, máme ji přenechat Pánu. Vždyť my nedokážeme být nezaujatí.

Odpuštění neznamená okamžité zapomenutí nějaké křivdy. To není ani v lidských silách a nemusí to být ani správné. Někdy je potřebná dlouhá doba než probojuji dobrý vztah k ně- komu, kdo mi velmi ublížil. Citujme si McClunga z knihy Otče, sjednoť nás: "Někdy je odpuštění proces. Jestliže jsme byli hluboce zraněni, vyžádá si určitý čas, než se rány zahojí. Odpuštění je pak cosi jako pravidelné čištění rány, aby se mohla náležitě zahojit. Jestliže se při vzpomínce na osobu, která nám ublížila nebo se proti nám prohřešila, vynoří pocity odporu a citová bolest, je třeba obnovit pevné rozhodnutí odpustit tomuto člověku. Neznamená to, že naše první odpuštění bylo neplatné, ale že naše úplné uzdravení může být dlouhodobějším procesem."

Ačkoliv odpuštění přináší především změnu postoje a chování, projevuje se často verbálně. Co tím myslím? Člověk potřebuje vědět, jaký postoj k němu zaujímá ten druhý, a to se dozví z roz- hovoru s ním. Myslím, že moc dobře víme, kdy je potřeba s druhým o odpuštění mluvit a kdy ne. Nechci tvrdit, že odpustit bez rozhovoru nejde, neboť rozhovor někdy ani není možný. Přesto bychom se asi měli nechat inspirovat příkladem Josefa, který projevil své odpuštění jak chováním (pláč), tak slovem (1M 45,3-5). Všimněme si, že Josef mluví se všemi bratry. Potom je posílá s poselstvím také k otci. Z toho si můžeme vzít poučení, že je důležité, aby se narušený vztah dával dohromady za přítomnosti všech zúčastněných osob. Pohádají-li se manželé před dětmi, měli by si vzájemně odpustit také před dětmi nebo jim to alespoň jasně sdělit. Pokud se tak nestane, děti, které slyšely hádku a potom vidí rodiče, kteří se k sobě chovají, jako by se nic nestalo, mohou být zmatené. Mohou snadno získat dojem, že se rodiče buď přetvařují, nebo si mohou myslet, že odpuštění je pouhé přehlížení nepříjemných událostí. Neslyší ani to, jak si jeden druhému rodiče vyznali chybu. Toto není důležité jen v rodinách a mezi příbuznými, ale i v jiných typech kolektivů, v církvi, mezi spolupracovníky atd.

Odpuštění jde v církvi ruku v ruce s napomínáním, pokáráním či kázní. Ve 2K 2,5-8 je to výstižně napsáno. Zřejmý hřích je nutné nejdříve zjevit a pokárat, než může být odpuštěn. Zde bylo nutné velmi tvrdé odsouzení zjev- ného hříchu, a teprve když přišlo pokání (zármutek), mohla být utvrzena láska, která se projevila právě už v po- trestání. Vždy, pokud ještě nebylo od- puštěno, protože hřích nebyl vyznán a opuštěn, by však měla být přítomna očividná vůle a ochota ihned odpustit, jakmile bude provinilý bratr činit pokání. Ten by měl vědět o naší připravenosti odpustit mu. Zároveň je velmi nutné rozlišovat, co je hřích a co se jen dotklo naší pýchy.

I když je odpuštění aktem vůle, nebojme se ho projevit i citově. Nestyďme se za své slzy jako se nestyděl Josef, Ezau, apoštol Pavel či Ježíš. Pavel dokonce s pláčem psal celé církvi v Korintě (2K 2,4).

Na závěr bych chtěl ještě zdůraznit naši roli nejen jako těch, kteří mají odpouštět, ale i jako těch, kteří přicházejí s pokornou prosbou o odpuštění. Přiznávejme svoje chyby, i když nám ten druhý nevyjde vstříc svým odpuštěním. K vyčištění vztahů je to naprosto nutné stejně jako odpuštění. Zbavme se své "neomylnosti" a buďme připraveni přiznat chybu, aby odpuštění mohlo projevit své blahodárné účinky. Rozloučím se s vámi slovy apoštola Pavla:

  • Je-li možno, pokud to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi. Nemstěte se sami, milovaní, nýbrž dejte místo Božímu hněvu, neboť je napsáno: Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán. (Římanům 12,18-19)

- Marek Kořínek -