• Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona. (Římanům 3,28)
  • ...víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona 'nebude nikdo ospravedlněn'. (Galatským 2,16)
  • Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; (Efezským 2,8-9)

Není pochyb o tom, že tato tvrzení, tak často v Bibli opakovaná, se musí týkat něčeho zásadního.

Co to je? Je to skutečnost, že jsme spaseni vírou, a to bez skutků zákona, které bychom sami vykonali. Bez pochopení této základní skutečnosti nemůžeme správně pochopit biblické verše hovořící o skutcích v životě nespaseného i spaseného člověka.

Katolická církev, na rozdíl od protestantských církví, odmítá učení, že spasení je nezasloužený Boží dar, který se přijímá jen samotnou vírou v dokončenou a úplně postačující oběť Ježíše Krista na kříži. On sám udělal všechno, co bylo potřebné pro naši záchranu. Ale velmi často lidé, kteří odmítají spasení z milosti, argumentují veršem z Jakuba 2,24:

  • Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry!

Podívejme se nyní na tento a několik dalších veršů podrobněji. Chceme-li správně pochopit tento verš, musíme přijmout několik základních předpokladů o Bibli. Bible je neomylným Božím Slovem jako celek, a ne jako pouhá část. Ve své úplnosti - když ji přijmeme jako celek - představuje bezchybné Boží sdělení od Boha člověku. Musíme se však vyvarovat vytrhávání izolovaných veršů z kontextu, protože právě toto je skoro vždy zdrojem falešného učení a důvodem vzniku sekt a kultů. Musíme věřit celé a jen celé Bibli; toto je biblický přístup k Bibli. Tento výše citovaný verš z Jakubovy epištoly spolu s některými dalšími verši, jako např. Ř 2,6-7, Mt 16,27 nebo Jr 17,10, jako by na první pohled vytvářely protiklad a rozpor s učením o spasení ze samotné víry. Na pochopení toho, že tento rozpor je jen zdánlivý, stačí však jen trošku hlubší studium. Apoštol Jakub v 2. ka- pitole sleduje základní cíl, kterým je demonstrovat na životě starozákonních věřících, že víra, kterou daroval Bůh, jenž oživuje mrtvé (Ř 4,17), a která je darem Ducha Svatého (Ef 2,8), projeví svůj život (Ef 2,5) tím, že přinese viditelné ovoce skutků. Toto je jasný obsah celé této 2. kapitoly v Jakubově epištole, který sám Jakub shrnuje ve verši 26:

  • Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.

V Bibli je smrt definovaná jako oddělení těla a ducha člověka (2 K 5,8). Tedy ne tak, jak se to někteří snaží tvrdit, že smrt je buď úplným koncem a tedy doslovně anihilací člověka, anebo že je to přechod do stavu bezvědomého spánku v očekávání soudu. Pokud by toto byla pravda, Pavel by nikdy nemohl v listu Filipským napsat:

  • ... táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší... (Filipským 1,23)

Určitě stav bezvědomí není lepší jako služba Pánu, který nás vykoupil svou vlastní krví, abychom mohli mít odpuštěny všechny hříchy a být jako On. Jediné pochopení je potom to, že křesťan se v okamžiku své smrti setkává tváří v tvář se svým Pánem. Toto je to jediné, co je lepší, vidět tváří v tvář Toho, který se za nás obětoval tím, že vzal na sebe naši smrt i hřích a tak uspokojil Boží spravedlnost, aby nás přivedl svaté a bez vady do nebe. Co o tom říkají další místa v Bibli?

To, že jedině Bůh je tím, kdo dává život, je vlastně v pořadí druhá Boží vlastnost uvedená v Bibli, po tom, co se z verše 1,1 dovídáme, že Bůh je všemohoucí. Hned potom ve zprávě o stvoření Adama čteme ve verši Genesis 2,7:

  • I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

Musíme si být plně vědomi toho, že je to sám Bůh, kdo je jediným zdrojem života a kdo vdechuje Adamovi život. Právě tak, jako Adam začíná existovat od okamžiku, kdy mu Bůh vdechne Ducha, stejně tak i křesťan se znovu narodí v okamžiku, kdy mu Bůh dá svého Svatého Ducha (J 3,5). Neexistuje žádné křesťanství bez toho, že by nás Bůh vzkřísil svým Duchem (Ko 2,12, Ef 2,5-6). Je to tentýž Duch, o němž čteme v Genesis 1,2, a jenž stvořil s Otcem i Synem všechno viditelné i neviditelné z ničeho. Je to týž Duch, který dal Adamovi život. Bez tohoto Ducha neexistuje žádné skutečné křesťanství. A právě z tohoto Ducha se křesťan narodí a stává se adoptovaným Božím synem. Jakákoliv snaha stát se křesťanem skrze své vlastní snažení je předem odsouzena k neúspěchu. Tak, jako Adam nemohl oživnout sám od sebe a jako ani nebesa a zem se nemohly stvořit samy, ani člověk se nemůže sám znovuzrodit ze stavu duchovní smrti, v němž se všichni nalézáme už od narození. Příčina vzniku vesmíru je mimo vesmír, právě tak, jako je příčina stvoření Adama mimo Adama. Příčina nemůže být totožná s následkem. Tento jednoduchý zákon, který zná každé dítě už na základní škole, jasně ukazuje, že odpověď na základní problém člověka tj. odstranění jeho hříchu a viny, musí být mimo něho. Jinými slovy: člověk se nemůže zachránit sám. Potřebuje Spasitele. Stav člověka odděleného od Krista je tak zoufalý, že jediné, co ho může zachránit, je celá Boží neomezená moc, kterou Bůh použije na záchranu každého člověka, který mu dobrovolně odevzdá svůj život, protože se ho Bůh již dotkl.

To je ta moc Kristova vzkříšení, o níž hovoří Pavel ve Filipským 3,10. Nic, co by bylo méně než moc Kristova vzkříšení, by nestačilo na naše oživení a nic víc ani neexistuje. Jediná možnost, která zůstává, je to, že sám Bůh nám ve své nekonečné lásce a milosti udělí nový život. Toto Bible označuje jako znovuzrození.

Skutečně - Bůh Bible je Bůh, který dává život. Všichni, které znovuzrodil a zachránil od jejich hříchů, to dobře vědí. Rozdíl mezi stavem člověka před a po znovuzrození není o nic menší než rozdíl mezi světlem a tmou, o nic menší než rozdíl mezi mrtvým tělem a tělem na vrcholu svých fyzických sil. Tato skutečnost, kterou tak jasně vidíme ve Starém zákoně, je jasně zopakovaná Ježíšem i apoštoly také v Novém zákoně. Nový zákon také jasně říká, že to, co dává tělu život, je Duch. Ježíš ve svém rozhovoru s učedníky po tom, co vystoupil v synagoze v Kafarnaum, řekl:

  • Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. (J 6,63)

Zjevně také Pavel sleduje tento princip, když ve svém prvním listě do Korintu píše:

  • ... který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. (2 K 3,6)

Tento život, který dává Bůh, se vždy musí nějak projevit navenek. Jinými slovy - život, který Bůh vdechl přírodě, se zjevně projevuje. Všechno to nesmírné množství energie ve vesmíru. A právě na tuto nepřetržitou demonstraci nekonečné Boží síly a moudrosti v přírodě myslí Pavel v listu Římanům 1,19-20. Ne, andělé, kteří jsou neustále v Boží přítomnosti, se nemýlí, když volají:

  • Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, celá zem je plná jeho slávy. (Iz 6,3)

Není pochyb - celý vesmír bez přestání zjevuje Boží slávu. A sám Hospodin je ten, který všechno udržuje svým věčným slovem. Právě tak i život každého člověka se musí projevit navenek. Každý pohyb, schopnost komunikovat, stavět domy, skládat hudbu, smát se anebo plakat, to všecko jsou projevy života. Mrtvý člověk nesportuje a ani nenamaluje obraz.

Život křesťana je manifestován skutky víry. Nejdříve se člověk stává křesťanem tím, že ho Bůh znovuzrodí, a následkem toho přijímá to, co Bůh učinil na kříži pro jeho záchranu. Potom přináší ovoce dobrých skutků. Nikdy ne naopak. Musíme si uvědomit, že sami ze sebe nejsme schopni udělat žádný dobrý skutek. Zvrácenost našeho srdce (Jr 17,9) nakonec způsobí to, že i ta naše nejupřímnější snaha je podle Božího standardu kvality poskvrněné a špinavé roucho (Iz 64,6). Bible říká úplně jasně:

  • Všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Ř 3,12, Ž 14,1)

Nemáme-li v našem životě Krále (Boha), potom zákonitě musíme dělat jen to, k čemu nás povede naše hříšné srdce (Sd 21,25). Bez toho, aby v našich srdcích vládl sám Kristus, je naší jedinou životní aktivitou hřích. Každá snaha udělat něco dobrého jen znova a znova opakuje v našich životech zkušenost apoštola Pavla, o které hovoří v Ř 7,18-24. Zjišťujeme, že někde v nás je nepřetržitý zdroj hříchu a nepravosti (Mk 7,21-23). Jak potom může křesťan konat dobré skutky? Je jen jedna možnost. Kristus se stane naším životem (Ko 3,4) a koná tyto skutky v nás. Žádná jiná možnost neexistuje, protože všechno, co je v nás a co je naše, je veskrze hříšné. To je téma, o němž hovoří Pavel, když píše do Efezu:

  • Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,10)

Bylo by úplně nesmyslné, aby Pavel psal v předcházejícím verši v Ef 2,9 o tom, že nejsme spaseni ze skutků, aby se nikdo nechlubil, a hned nato to popřel ve verši 10. Zjevně tedy musí být skutky z verše 10 jiné než skutky z verše 9. Jaké jsou to tedy skutky? Odpověď máme přímo ve verši 10:

  • ...dobré skutky, které nám Bůh připravil.

A On je také ten, který je bude i konat. My sami toho nejsme schopni. Toto jsou ty skutky, které Bible označuje jako skutky víry (2 Te 1,11). Skutky, které jsou ovocem Kristovy přítomnosti v nás, a to je to, co Pavel označuje v listu Koloským jako tajemství (1,27).

Podívejme se však ještě na další neméně důležité důvody, proč Jakub ve své epištole nevytváří žádný rozpor s biblickým učením o spasení jen z pouhé víry. Stačí jen pozorněji studovat Jakubovu epištolu, aby bylo zjevné, že Jakub - právě tak jako všichni ostatní apoštolé - věří ve spasení ze samotné víry. Sám Jakub říká ve verši 2,14:

  • Může ho snad ta víra spasit?

Apoštol tu neříká, že jsou to skutky, které přinášejí spasení. Kdyby tomu tak bylo, pak by on sám napsal celý verš úplně jinak. Uveďme si však celý verš dříve, než půjdeme dál a ukážeme další stejně zásadní důvody. Otázka, kterou Jakub klade ve verši 2,14, zní:

  • Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?

Jakub adresuje tuto otázku lidem, kteří sice ústy vyznávají víru a svými slovy (Jakub doslovně uvádí "...když někdo říká...") se představují jako křesťané, ale v jejich životě není žádný vnější projev této víry. Víra těchto lidí zůstává jen v jejich intelektu, ale nepřináší žádnou změnu smýšlení, tedy pokání (řec. metanoia). Z celé kapitoly se zdá, že tito lidé věřili, že existuje jeden Bůh, ale jejich život nebyl podroben tomuto Bohu, protože Jakub argumentuje právě touto vírou v existenci jediného Boha ve verši 2,19. Vírou, kterou tito lidé sdílejí s démony. Zdá se, že celá kapitola jasně ukazuje, že tito lidé nejsou křesťané. Jakub ve 14. verši klade otázku těm, které oslovuje "moji bratří", ale hned nato říká: "...když někdo (tj. jiná skupina lidí než čtenáři jeho listu) říká..." Později v této kapitole ve verši 20 používá oslovení "ó, nechápavý člověče". Křesťan je člověk, kterého Bůh naplnil svou přítomností. V jeho životě už více není ono prázdné místo, protože ho zaplnil sám Bůh. Zachráněný člověk hned od okamžiku svého znovuzrození zakouší ve svém životě to, o čem hovoří Pavel v listu Koloským:

  • ... v něm jste i vy dosáhli plnosti." (Koloským 2,10)

Není pochyb - Bůh je jediný, kdo může dokonale naplnit naše prázdné životy. Nic jiného a nikdo jiný nás nikdy nemůže skutečně a trvale uspokojit a nasytit. Toto je další důvod, proč lidé, o nichž hovoří Jakub v druhé kapitole, nejsou skuteční křesťané.

Kdyby to podle Jakuba byly skutky, které nás mají zachránit (jak se to někteří snaží tvrdit), musel by pak verš 14 končit takto: "Mohou ho snad takové skutky spasit?" Jenže v tomto verši to tak není. Jakub jednoznačně a v úplné shodě s ostatními apoštoly říká, že je to jen pouhá víra, která zaručuje spasení, a že tato skutečná víra přinese také vnější ovoce skutků. Jinými slovy - nejdříve spasení, potom skutky. Ve verších 2,10-20 apoštol Jakub říká, že ten, kdo poruší jen jedno jediné přikázání, proviní se proti všem. Toto tvrzení z nás všech dělá hříšníky, protože na světě není, nebyl a nebude ani jeden člověk (kromě Ježíše Krista), který by se nikdy v ničem neprovinil proti Bohu (1 Kr 8,46, 2 Pa 6,36). Stejně tak nestačí říci, že se tento text vztahuje pouze na Jakubův život před obrácením, tedy na dobu před tím, než mu Bůh dal přijmout Ježíše vírou, a že potom už člověk musí konat dobré skutky, aby si zachoval své spasení. Ve verši 3,2 Jakub říká: "Všichni (tedy i apoštol Jakub) přece mnoho chybujeme (přítomný čas)." Můžete přečíst celou Bibli a nikde nenajdete ani zmínku o tom, že by Bůh odpouštěl a očišťoval od hříchu skrze naše skutky. Hospodin ustanovil jen jeden jediný způsob pro očištění od hříchu:

  • ... a bez vylití krve není odpuštění. (Ž 9,22)

Toto je jediný způsob v celém vesmíru, kterým se mohlo uskutečnit naše ospravedlnění a očištění. Protože však náš dluh Bohu je nekonečně velký a žádná zvířecí ani lidská oběť by nikdy nemohla stačit na jeho zaplacení ani jen za toho konkrétního člověka přinášejícího oběť, a už vůbec ne za celé lidstvo, Bůh sám ve své nekonečné lásce k nám se stal člověkem a nechal se ukřižovat hříšníky, aby nás zachránil před smrtí a peklem, které jsme si spravedlivě zasloužili. Tímto se dokázala Boží láska a zároveň zůstal Bůh naprosto spravedlivý. Tvrdit, že spasení se dosahuje skutky, anebo zčásti skutky a zčásti vírou, je popření toho, co Bůh určil jako jedinou cestu, a je to tedy jen další forma neposlušnosti a vzpoury člověka vůči jeho Stvořiteli. V celé Bibli tedy není ani jedna jediná zmínka o tom, že by se hříchy odpouštěly skrze konání dobrých skutků. Musíme mít úplně jasno v tom, že spasení přichází před dobrými skutky, a teprve skutečné spasení povede k ovoci dobrých skutků.

I když nám rozsah tohoto článku neumožňuje uvést všechny důvody a biblické argumenty, podívejme se ještě alespoň na dva. I člověk, který teprve jen krátkou dobu studuje Boží Slovo, už ví, že jeden a týž verš nemůže být v Bibli použit na obhajobu dvou rozporuplných tvrzení. Samozřejmě, konkrétní verš může mít svou hlavní a potom ještě vedlejší aplikaci, ale ani ony si nesmějí navzájem protiřečit. Pokud však z jednoho verše vyvodíme dvě úplně rozporná tvrzení, která navíc mají být stejně důležitá, znamená to, že aspoň jedno z nich musí být nepravdivé. Víme, že Bible je zcela konzistentní a nikdy si neprotiřečí. Bible je Boží Slovo a Boží Slovo je pravda. Apoštol Pavel používá v Ř 4,3 a v Ga 3,6 citát z Genesis 15,6 - "Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost" - k tomu, aby ve svých listech určených sborům v Římě a v Galácii obhájil to, že člověk se ospravedlňuje před Bohem jen samotnou vírou. Toto je nepochybně jasné poselství celého listu Římanům a také listu Galatským. Kdyby Jakub použil tentýž citát z knihy Genesis ve svém listu ve verši 2,23 k tomu, aby ukázal, že člověk se ospravedlňuje skrze skutky, potom by to byl zásadní rozpor v Bibli. Navíc, když čteme tento verš tak, jak je obsažen ve svém kontextu v knize Genesis, jediný závěr, který z něho můžeme vyvodit, je ten, že Abraham byl spasen z víry, a to je právě to jediné, o čem tento verš z knihy Genesis hovoří. Je úplně nelogické tvrdit, že člověk je ospravedlněn ze skutků, na základě verše, který říká:

  • Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gn 15,6)

Jediný biblicky konzistentní závěr, který pak z toho musíme vyvodit, je ten, že Jakub ve druhé kapitole své epištoly hovoří o tom, že víra v životě ospravedlněného člověka povede ke konání skutků. To je přesně to, co vyplývá z kontextu celé kapitoly, a co jsme i výše ukázali na základě množství už uvedených důvodů.

Je tu však ještě jeden důvod, který vyplývá z toho, co se v Novém Zákoně dovídáme o vztazích mezi apoštoly v rané církvi. Otázka spasení, a tedy toho, jak Bůh ospravedlňuje člověka, jak může být člověk spasen, je nejdůležitější ze všech otázek. Jednotná odpověď na ni je absolutní podmínkou jednoty mezi křesťany. Kde není shoda v této otázce, tam není žádný základ pro jednotu. Na této odpovědi totiž závisí věčný život člověka. Omyl v této odpovědi znamená věčnou smrt pro ty, kteří se nechají svést učením lidí nebo tradicí.

Z listu Galatským se dovídáme, že Pavel by nikdy neustoupil od přesvědčení, že člověk se ospravedlňuje samotnou vírou, i kdyby to mělo znamenat jeho odtržení od ostatních apoštolů (Ga 2,5). Bylo to něco, kvůli čemu byl ochoten kdykoli třeba i zemřít, kdyby to bylo zapotřebí. Ano, Pavel dobře věděl, kým a jak byl zachráněn, a tato zkušenost a toto poznání úplně změnily jeho život. To, že Pavel věří ve spasení z pouhé milosti, musí být po přečtení jeho epištol zjevné. Právě proto i lidé, kteří toto popírají, používají na svou obhajobu obyčejně jen uvedený citát z epištoly Jakubovy. Neexistuje žádný způsob, jak zpochybnit to, že Pavel věřil ve spasení a ospravedlnění člověka jen ze samotné víry. Z knihy Skutků, 15. kapitoly, kde nacházíme záznam o tom, jak apoštolé vyřešili konflikt okolo obřízky, se dovídáme, že po svém příchodu do Jeruzaléma se Pavel nejdříve soukromě setkal s ostatními apoštoly, a tedy i s Jakubem, který vedl sbor v Jeruzalémě. O stejné události se z listu Galatským dovídáme toto:

  • Když poznali milost, která mi byla dána - Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve - podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy (tj. "lid obřízky"). (Galatským 2,9)

Nepochybně tedy musela mezi apoštoly panovat v otázce spasení absolutní jednota. Bez ní by tento verš z epištoly Galatským nedával smysl. Navíc je to právě Jakub, který na závěr setkání v Jeruzalémě říká za všechny apoštoly, že pro spasení není nutné, aby se pohané dávali obřezat. První věc, kterou Bůh přikázal Abrahamovi udělat (a která měla být znamením smlouvy mezi ním a Hospodinem v předobrazu novozákonního křtu křesťana), bylo obřezat sebe a celý svůj dům (Gn 17,10-13). Všimněme si, že Jakub doslova říká:

  • ... a neučinil žádného rozdílu mezi námi a jimi, protože jejich srdce očistil vírou." (Sk 15,9)

Bylo by to velmi divné a rozporuplné tvrzení ze strany Jakuba, pokud by on sám věřil, že člověk je ospravedlněn skrze skutky. Stejně tak v listu Galatským nacházíme ještě další zmínky o setkání s jinými apoštoly (Ga 1,18- 19). Nikde však nečteme, že by Jakub nebo ostatní kárali Pavla kvůli jeho víře ve spasení z milosti. Právě naopak - je to sám Pavel, který kárá Petra za to, že jeho chování bylo v rozporu s touto základní biblickou pravdou (Ga 2,11- 20). Nedá se pochybovat: Pavel, Jan, Jakub, Petr, Juda a všichni ostatní apoštolé úplně jednotně věřili, že člověk je ospravedlněn jen samotnou vírou.

Znamená tedy toto všechno, že Bible podporuje to, aby křesťané byli pasivní a nevšímaví a nekonali žádné dobré skutky? Spolu s Pavlem voláme: "Vůbec ne!" Ve verši 2,16 sám Jakub toto všechno aplikuje na křesťany, když říká: "A kdyby jim někdo z vás (křesťanů, kterým píše tento list) řekl..." Je to vůle Boží pro naše životy, abychom konali dobré skutky. Pavel ve svém druhém listě do Korintu říká, abychom sami sebe zkoušeli, zda stojíme ve víře (2 K 13,5). Křesťan má každý den zkoumat ovoce své víry a posuzovat, zda skutečně je zakotven v tom, k čemu ho povolal jeho Pán. Ať jsou naše životy naplněním těchto slov a ať můžeme z Boží milosti každý den růst v každém dobrém skutku, aby tím byl náš Pán - který se kvůli nám vzdal všeho - oslaven v našich životech i mezi lidmi okolo nás.

  • ... a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu 'v den navštívení'. (1 P 2,12)

Ať nás Pán při svém příchodu najde jako poslušné a věrné služebníky.

- Ján Šichula -