S dělením na optimisty a pesimisty jsem se setkal poprvé ve škole normalizační éry. Optimisté byli žádoucí, protože souhlasili s režimem, zatímco pesimisté byli osoby minimálně podezřelé, neboť úspěchy socializmu v nich nevyvolávaly žádné nadšení. Mnoho pesimistů bylo mezi umělci, filozofy a dalšími zajímavými lidmi, kterým osudy socializmu neležely příliš na srdci. Nás typy škarohlídů, skeptiků a melancholiků neodolatelně přitahovaly. Domnívali jsme se, že pouze pesimisté zápasí s pravdou, zatímco optimisty jsme podezřívali, že jsou hloupí a povrchní. Určitě se vám vybavuje román Milana Kundery "Žert". Hlavní hrdina zaslal své dívce na svazáckém školení pohlednici se zlomyslnou parafrází Marxova výroku: "Optimismus je opium lidstva."

Rehabilitace optimistického postoje u mě začala až jsem se stal křesťanem. Najednou jsem objevil, že můžeme být životními optimisty, aniž bychom se nutně museli uzavřít vůči určitému druhu informací a přestat svobodně uvažovat o světě kolem nás. Jsem optimistou, aniž bych se přestal ptát, pochybovat a skepticky vrtět hlavou.

Pokud jsou věřící lidé pesimisty, nazýváme je většinou pesimisty eschatologickými. (Na vysvětlenou dodávám, že eschatologie je nauka o budoucích událostech.) Ryzí stoupenec tohoto směru (naštěstí jich není mnoho) očekává brzký zánik tohoto světa. Kolem sebe vnímá pouze příznaky zkázy a chaosu. Neexistuje nic, co by v něm vzbudilo pozitivní reakci. Stav společnosti je natolik kritický, že nemá smysl přemýšlet ani o její nápravě. Na knižním trhu se objevuje navíc literatura, která tyto postoje podporuje a utvrzuje. Autoři mapují současné mezinárodní politické dění a snaží se v Bibli objevit místa, která by bezprostředně hovořila k současné situaci. Pokud se události změní, knihy tohoto typu jsou okamžitě nepoužitelné, objevují se nicméně pohotově další. Velmi často se např. vyhlíží postava antikrista, prorokovaného posledního a nejkrvavějšího diktátora dějin. Určitou dobu se jevil jako vhodný kandidát na tuto postavu Michail Gorbačov, protože měl na hlavě rudou skvrnu. Je to názorný příklad, jak může být tato literatura zavádějící. Dopad eschatologického pesimismu může být v některých extrémních případech přímo ničivý. Není to tak dávno, co skupina věřících v Jižní Koreji dospěla k přesvědčení, že určitého dne dojde ke Kristovu návratu na zem. Naházeli svůj majetek do řeky, opustili svá pracoviště a odešli za město. Nic se pochopitelně nestalo, proroctví bylo falešné a nebylo to v dějinách poprvé. Zklamaní lidé se vrátili zpět, zůstali však bez prostředků a v zemi došlo k oživení protikřesťanských nálad.

Možná jste získali dojem, že nevěřím v druhý příchod Kristův. Není tomu tak, jen si myslím, že by to mělo probíhat jinak, než v uvedeném případě. Znamená to jednoduše žít a procházet vším, co nám všední život připravuje za nevšední překvapení. Určitě bych v očekávání Pána Ježíše nehledal nic složitějšího než každodenní život víry. Mám ovšem na mysli víru, která má své zrcadlo v praktických skutcích, nikoliv v náboženské obřadnosti. Dal bych na toto téma raději slovo Ditrichu Bonhoefferovi, představiteli německé vyznávající církve. Bonhoeffer byl antifašista a zúčastnil se protihitlerovského spiknutí. V roce 1943 byl zatčen a později popraven. Těsně před zatčením dokončil svou úvahu příznačně nazvanou "Po deseti letech". V roce 1943 totiž uplynulo deset let od nástupu Adolfa Hitlera k moci. Toto období bylo asi nejtemnější etapou historie 20. století. Navzdory tomu Bonhoeffer píše: "Pro nás zůstává jen velmi úzká a často již sotva viditelná cesta přijímat každý den, jako by měl být poslední, a přece žít ve víře a odpovědnosti tak, jako by nás čekala ještě dlouhá budoucnost. Doufat v lepší pozemskou budoucnost a připravovat se na ni považují někteří lidé za něco nevážného, někteří křesťané za něco bezbožného. Věří, že smysl současného dění je v chaosu, v rozpadu řádu, v katastrofě, a stahují se do rezignace nebo zbožného ústraní, místo aby nesli odpovědnost za další život, za budoucí dílo, za přicházející pokolení. Je možné, že již zítra nastane soudný den; pak se rádi vzdáme práce pro lepší budoucnost, ale dříve nikoliv".

- Martin Skořepa -