Zápas o duši:

Podřízenost autoritám

Verze pro tisk

První čtení:

  • Žalm 106,6-22: „Zhřešili jsme už se svými otci, provinili jsme se, svévolně si vedli. Naši otcové v Egyptě nepochopili tvé divy, tvé hojné milosrdenství si nepřipomínali, vzepřeli se při moři, při moři Rákosovém. On však je zachránil pro své jméno, aby v známost uvedl svou bohatýrskou sílu. Obořil se na Rákosové moře a vyschlo, propastnými tůněmi je vedl jako pouští. Zachránil je z rukou toho, kdo je nenáviděl, vykoupil je z rukou nepřítele. Je- jich protivníky přikryly vody, nezůstal z nich ani jeden. Tehdy uvěřili jeho slovům, do zpěvu se dali k jeho chvále. Rychle však na jeho činy zapomněli, nečekali trpělivě na jeho pokyn. Chtivostí se dali strhnout v poušti, pokoušeli Boha v pustém kraji. On jim splnil jejich prosbu, ale stihl je pak úbytěmi. V táboře žárlili na Mojžíše, na Árona, jenž byl Hospodinův svatý; tu se rozevřela země, Dátana pohltila a přikryla Abírámův spolek. Proti jejich spolku vyšlehl oheň, svévolníky sežehl plamen. Na Chorébu udělali býčka, klaněli se slité modle, zaměnili svoji Slávu za podobu býka, býložravce. Zapomněli na Boha, svou spásu, který v Egyptě konal tak velké věci, v zemi Chámově úžasné divy, bázeň vzbuzující činy u Rákosového moře."

Čtení ke kázání Ř 13,1-5 (překlad KMS):

  • „Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení. Ti, kdo mu odporují, přivolávají na sebe soud. Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému. Chceš, aby ses nemusel bát autority? Čiň dobré, a budeš mít od ní chválu. Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. Jednáš-li však zle, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč. Je Božím služebníkem, vykonavatelem hněvu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen kvůli tomu hněvu, nýbrž i kvůli svědomí."

Dnešní zamyšlení nad slovy Písma svatého se bude, jak asi již tušíte z obsahu textu ke kázání, týkat složité problematiky správného postoje či vztahu křesťana k autoritám. V řeckém textu je použito slovo exúsia, které lze přeložit nejen jako nadřízená autorita, ale také jako pravomoc, úřední či vládní moc (Ekumenický překlad) nebo vrchnost (Kralický překlad). Jde zde o právo na moc z titulu získané pozice či vykonávané funkce. Autorita má tak právní nárok zavázat jinou osobu k určitému jednání či k určitému postoji. Stručně tedy řečeno k poslušnosti.

Je známo, že Češi vesměs zaujímají nesprávné postoje k autoritám, což se žel odráží i v našich církvích. Na jedné straně lze se setkat s nekritičností, s patolízalstvím, se zbožňováním autorit či se servilitou vůči autoritám. Na druhé straně pak se zneuznáváním a zesměšňováním autorit. Pohrdání autoritami může dokonce vyústit ve skryté či otevřené aktivity proti autoritám.

Vzpoura vůči autoritám je však těžký hřích, jak ukazují následující slova obsažená v dnešním prvním čtení:

  • V táboře žárlili na Mojžíše, na Árona, jenž byl Hospodinův svatý; tu se rozevřela země, Dátana pohltila a přikryla Abírámův spolek. Proti jejich spolku vyšlehl oheň, svévolníky sežehl plamen. (Ž 106, 16-18).

Zde je připomenuta vzpoura Kórachovců vůči Mojžíšovi a Áronovi, která skončila smrtí vzbouřenců (blíže o této vzpouře se dočteme ve 4. knize Mojžíšově čili v knize Numeri, a to v kapitole 16.). Správný postoj k autoritám je tedy velmi důležitý.

Předně je třeba vědět, že křesťané nejsou žádní anarchisté, kteří odmítají se podřizovat jakýmkoliv autoritám. Někteří anarchisté dokonce tvrdí, že kdyby náhodou Bůh existoval, tak by Ho bylo nutno zabít, aby nestál v cestě lidské emancipaci a autonomii. Křesťané tyto postoje jednoznačně odmítají. Naopak jsou si vědomi toho, že Bůh si přeje, aby se podřizovali nejen církevním, ale i světským autoritám. Apoštol Pavel to v rámci dnešního textu ke kázání vyjádřil zcela jasně:

  • Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení. Ti, kdo mu odporují, přivolávají na sebe soud. Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému. Chceš, aby ses nemusel bát autority? Čiň dobré, a budeš mít od ní chválu. Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. (Ř 13, 1-4, překlad KMS).

Křesťané dobře vědí, že ve svém rozhodování člověk nemůže být absolutně, čili plně, autonomní. Zejména člověk poznamenaný hříchem, v jehož důsledku se člověk stal úplně zkaženým (latinsky totaliter corruptus), jak nám to připomíná luterská theologie. Proto každý člověk musí být někomu poddán. Pokud nikomu z lidí (rodiče, učitelé, nadřízení v zaměstnání, vedoucí sborů atp.), tak v konečné instanci vždy Bohu. Bůh má absolutní pravomoc či autoritu, člověk má pak pouze relativní autoritu či pravomoc (viz Skutky apoštolské 5,29: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi.").

S „lidmi v moci postavenými" čili s nadřazenými autoritami se setkáváme i v církvi. Jak připomíná apoštol Pavel:

  • A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat?. (1K 12, 28-30)

Historicky se zformoval v zásadě trojí úřad v církvi - úřad diákona (jáhna), úřad faráře (pastora) a úřad biskupa (ovšem biskupové v luterských církvích nemají řídící pravomoce: ty přísluší synodům, jimiž jsou biskupové voleni).

Křesťan by měl uznávat církevní autority, jak je psáno v Prvním listě Tesalonickým:

  • Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo. (1Te 5, 12-13).

A nejen to. Křesťan by měl poslouchat své církevní autority a podřizovat se jim. V Listě Židům totiž můžeme číst:

  • Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch. (Žd 13,17).

Ve vztahu k nadřízené autoritě jako osobě by křesťan měl projevovat lásku, pochopení a poddanost. Doporučení autority by měl brát vážně a příkazy autority by se měl pokud možno snažit splnit. Neposlechnutí příkazu by mělo být výjimkou a přichází v úvahu v zásadě pouze tehdy, kdy příkaz je hřích, dále kdy příkaz je v rozporu se svědomím jedince nebo kdy splnění příkazu autority je nad jeho možnosti. V ostatních případech by měl křesťan uplatňovat především „svobodu poslouchat." V protestantských církvích se při obsazování církevních úřadů většinou uplatňuje princip volby a delegace (kupř. volba faráře, členů staršovstva, delegování zástupců na synod, volba biskupa synodem). Jak však upozorňuje prof. Filipi, v protestantských církvích má tento princip jiný smysl než v politické oblasti (v oblasti politické demokracie).

Jeho základem zde není přesvědčení, že „veškerá moc pochází z lidu". Všechna moc v církvi pochází od Krista, ale volbou, či delegací církevní společenství vyjadřuje důvěru, že zvolený či delegovaný jedinec bude v církvi zastávat Kristova práva a řídit se jeho Slovem. Nejde tedy zde o mandát lidu, nýbrž o uznání mandátu Kristova. Jinak řečeno: Bůh povolává služebníky, církev rozpozná Boží povolání služebníků a ustanovuje (ordinuje či instaluje) je do příslušných církevních úřadů.

Ve vztahu k takto ustanoveným autoritám je jistě na místě poslušnost a poddanost. Vzpoura vůči autoritám je, jak již víme, hřích. Jde o projev staré (hříšné) přirozenosti - zejména namyšlenosti, pýchy, závisti a prosazování sebe sama. Kvůli těmto vášním a sklonům můžeme přijít o podíl na Božím království. Kdo nemá správný vztah k autoritám, ten těžko může být dobrou autoritou pro druhé. Naopak správný vztah k autoritám v nás utvrzuje takové vlastnosti jako trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost či sebeovládání, které se řadí mezi ovoce Ducha svatého (viz Ga 5, 22). I díky těmto vlastnostem se můžeme stát po vzoru Ježíše Krista milí „Bohu a lidem" (L2,52). Amen.

Závěrečná modlitba:

Nebeský Otče,
děkujeme Ti za všechna dobrodiní, kterými nás obdarováváš. Mezi jinými Ti děkujeme za to, že skrze Písmo svaté nám uděluješ četné dobré rady, jak máme správně jednat a jaké postoje máme zaujímat. A to včetně našeho postoje k nadřízeným autoritám - jak světským, tak církevním.

Odpusť nám, nebeský Otče, že naše postoje k autoritám nejsou často správné. Buď hřešíme nekritickým zbožňováním autorit, nebo naopak pohrdáním ustanovenými autoritami. Prosíme Tě, zbav nás všech těchto nesprávných postojů a dej nám milost najít ten správný vztah k nadřazeným autoritám. Abychom i díky tomu žili v souladu s Tvou svatou vůlí a mohli vstoupit do všech dobrých skutků, které jsi pro nás připravil. K Boží slávě a chvále a k užitku nám a našich bližních. Ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.

- S. H., (LECAV Praha) -
Praha, září 2008