Zprávy z konference pořádané k 80. výročí křesťanské rozhlasové misie HCJB známé u nás od roku 1975 jako HLAS AND.

Pro nové a nezasvěcené čtenáře několik základních informací: Krátkovlnné rozhlasové vysílání Dobré noviny Hlasu And bylo zahájeno v Ekvádoru v roce 1975 z iniciativy Jiřinky Kladenské (narozené v Ekvádoru), známé jako Helena Kaplanová, a její maminky, pí. Lily Kladenské – pí. Fialová. Pavel a Klára Steigerovi začali působit v Ekvádoru v únoru 1990 a od r. 1992 dodnes působí v ČR.

Misijní organizace HCJB Global, dříve HCJB World Radio, nyní HCJB Global, sídlí v Colorado Springs, Colorado, USA. Díky rozhlasovým pořadům ve spolupráci s Trans World Radiem a Hlasem And vznikl časopis Zápas o duši, který vychází od r. 1989.

V polovině května letošního roku se konala v Colorado Springs konference HCJB Global u příležitosti 80. výročí. Pro nás to byla jedinečná událost, protože jsme se sešli se spolupracovníky, z nichž některé jsme neviděli posledních 20 let. Právě oni pro nás byli v době, kdy jsme se sami seznamovali s misijní službou, vzory oddanosti a obětavosti. Někteří z nich znali osobně zakladatele rozhlasové misie, i ty misionáře, kteří v Ekvádoru tragicky zahynuli. Na Slovensku vyšla kniha Pilot z džungle, kterou napsal Russell T. Hitt. Ta popisuje události, při kterých domorodci 8. ledna 1956 zabili v ekvádorské džungli pět mladých křesťanských misionářů. Jejich smrt se stala impulsem pro desítky dalších mladých misionářů, kteří nastoupili na jejich místo. Elisabeth Elliottová, manželka jednoho ze zavražděných a sestra pilota, spolu s malou dcerkou mezi domorodci žila, pracovala a donesla jim evangelium. Z pera Elisabeth Elliottové byly u nás vydány dvě knížky: „Branami slávy“ a „Vášeň a čistota“.

Během konference byli přítomni misionáři, kteří začínali v r. 1940, 1950, 1960, 1970, 1980, 1990 (kdy jsme začínali i my) – až do současnosti. Ti, kteří ve službách HCJB vytrvali 50, 40, 30, 20 a nejméně 10 let, byli zapsáni do „dvorany víry“. Bylo dojemné vidět ty, kteří stáli na počátku a dnes žijí v blízkosti očekávání nebeské slávy. Známky pokročilého věku jako jsou naslouchátka, invalidní vozíky, chodítka, berle a hole působily chvílemi „dopravní zácpy“. Je zajímavé vidět s odstupem času, jak všichni stárneme. Jedni s věkem ztrácejí na váze, druzí naopak, ale nikdo neroste do výšky.

Pro ty, kdo službu HCJB World Radio sledují po mnoho let, uvádíme několik poznámek k současné situaci v Ekvádoru. Během posledních deseti let došlo k mnoha změnám. Některé z nich jsou a budou jen obtížně řešitelné. Od roku 2002 bylo postupně ukončeno krátkovlnné vysílání, které díky novým technologiím a politickým změnám ve východní Evropě umožnilo vznik desítek místních rozhlasových stanic v nejrůznějších zemích. Pozemky v Pifu, na nichž bývaly umístěny antény, musely ustoupit budoucímu letišti, které již téměř dvacet let vzniká v těsné blízkosti. Všechny antény byly rozmontovány a přestěhovány do Austrálie, kde jsou využívány k vysílání do Indie, Číny a dalších asijských zemí.

Současná situace v Ekvádoru je složitá a náročná. Přehrady, elektrárny, elektrické vedení, cesty, budovy, misijní zázemí v Quitu, vše, co bylo během 80 let vybudováno z misijních prostředků, je vlastnicky ohroženo. Jako v mnoha latinskoamerických zemích jsou i zde právě majetkově právní vztahy nejasné. Ekonomická krize celému stavu neprospívá. Tím je zázemí a budoucnost celé misie v Ekvádoru ohrožena. Kritická situace je v nemocnici v Quitu, kde pracuje asi 1000 ekvádorských zaměstnanců. Unie se domáhají prostřednictvím státu nereálných finančních požadavků. Například požadovaná hotovost odstupného pro všechny zaměstnance a snaha státu o dodatečné zdanění je likvidační a nakonec může vést až ke znárodnění nemocnice. S touto možností nikdo nepočítá, ale podle naší historické zkušenosti se to jeví jako pravděpodobné. Doba se mění a získat moderní nemocnici do státní „péče“ je lákavé. Další léta ukážou, zda se kapitola HCJB v Ekvádoru během příští dekády uzavře, či ne. Ale i kdyby došlo k nejhoršímu, místní křesťané jsou životaschopní. Po 80 letech budování tamní církve je Ekvádor zemí, která vysílá misionáře a zdravotnické týmy „rychlého nasazení“ během nejrůznějších katastrof. Ekvádorští lékaři a zdravotnický personál z misijní nemocnice jsou jedineční.

I když Hospodin uzavírá dveře na jednom kontinentu, otevírá nové příležitosti jinde. Největší změny se týkají především spolupráce s místními křesťany z nových regionů v Evropě, Asii, Africe, Latinské Americe a samozřejmě i spolupráce s různými misijními organizacemi v USA. K nim patří program „Ježíšův hlas a ruce“, jež pomáhá překonat mnohé překážky prostřednictvím nejmodernějších technologií, které otevírají uši a oči těch, kdo ještě nepoznali Boží velkolepý plán pro spasení hříšníků. Společnými silami pomáháme těm, jejichž životy jsou v troskách (duchovních i fyzických), nabízíme naději bezmocným v jejich beznaději. I když jsou nohy jednotlivců zdánlivě malé a ruce slabé, společnými silami pomáhají zanechat v životech jednotlivců a skupin velké stopy. Úžasná historie HCJB je inspirací a posilou všem, kdo mají stejný cíl – a tím je šířit hlas evangelia, věrně sloužit a pokračovat ve šlépějích těch, kdo šli před námi.

Velkým potěšením pro nás bylo, že se konference zúčastnil i Milan Hudec, náš slovenský spolupracovník a obětavý tvůrce rozhlasových pořadů, které jsou vysílány na Rádiu 7 a prostřednictvím Rádia Lumen v Banské Bystrici. Z konference Milan pokračoval do Arizony, kde se setkal s kazatelem a sborem, který vysílání na Slovensku již léta sponzoruje. Životním zážitkem byla návštěva Grand Canyonu v doprovodu zkušeného průvodce Steva Colea a jeho manželky.

Zajímá vás, kdo s námi prostřednictvím HCJB Global sdílí stejnou vizi? Jsou to především věrní dárci z USA, kteří se na projektech a práci misionářů podílejí. Ekonomická a finanční krize postihla mnohé organizace. V současné době podporuje službu HCJB Global cca 6000 dárců. Díky jejich štědrosti můžeme i my spolupracovat s místními církvemi, připravovat programy a vysílat či publikovat i u nás. Steigerovi začali spolupracovat s Trans World Radiem od roku 1986. Možná si někteří z vás ještě pamatujete na pořady „Pavla z Jakarty“. Československá pobočka HCJB spolupracuje s TWR i dnes. Na Slovensku vysíláme prostřednictvím Rádia Lumen a Rádia 7. Nadále se modlíme, aby Pán Bůh otevřel dveře křesťanskému vysílání i v Čechách.

Duch konference svědčí o nezdolné energii nejen předchozích generací, ale i té nejmladší. Generace. „baby boomerů“ má nástupce, tzv. „mileniály“. Je to nová generace, která je napojena na nejrůznější společenská média. Svět informací, kontaktů, sociálních sítí, virtuálního světa, her… pomáhá vzbudit zájem o evangelium. Mobilní telefony, chytré telefony, smskování, Facebook, Twitter, streaming, Youtube, videoklipy, Google, web atd. – to všechno jsou cesty, které otevírají dveře k informacím, jež pomáhají proměňovat životy mladých. Díky novým možnostem jsou mobilizováni dobrovolníci, kteří ani nemusí opustit svůj domov či zaměstnání. Nezáleží na věku, finančních možnostech či fyzických silách. Např. misijní organizace Campus for Christ zapojuje stovky dobrovolníků, kteří jsou ochotni denně odpovědět jednomu nebo více lidem, kteří prostřednictvím vyhledávání na Googlu hledají odpověď ve své tíživé situaci nebo mají duchovní otázky. Hledajícím stačí zadat klíčová slova. Ani jazyková neznalost nemusí být překážkou, protože pomocí Google překladače je možné oboustrannou komunikaci navázat. Vzdálenost ani politická situace nehraje roli. Přítomnost a budoucnost, která se před námi všemi otevírá, překonává všechny bariéry.

Po skončení konference nás čekalo:

Nostalgické vzpomínání a setkání se sbory a jednotlivci

Tentokrát jsme si na tuto „služební cestu“ vyhradili šest týdnů. V Denveru jsme byli dva víkendy s naším synem a bratrem. Navštívili jsme sbor, který naší službu podporuje, setkali se s přáteli ze sboru z dob, kdy jsme v Denveru žili (1980–1984), s dalšími, s nimiž jsme byli v Indonésii, s našimi bývalými sousedy a spolupracovníky. Navštívili jsme rusky hovořící baptistický sbor; jejich pěvecké sbory jsou nezapomenutelným zážitkem.

Z Denveru jsme pokračovali do Jacksonu ve Wyomingu, v jehož těsné blízkosti je velkolepý Tetonský národní park. Odtud jsme pokračovali do Yellowstonského parku a dál na sever přes Rexburg v Montaně do Wallace v Idahu, kde jsme v r. 1970 začínali žít svůj americký sen. Většina těch, kteří nám tehdy podali pomocnou ruku, již není mezi živými, ale navázali jsme kontakt s jejich dětmi, jimž je dnes kolem padesátky a jejich děti právě dokončují vysokoškolské studium. Byli jsme rádi, že jsme měli příležitost povědět jim o tom, jak báječné rodiče měli. Setkání s přáteli z dob, kdy jsme v Idahu poznávali Ameriku, bylo krásné. Změny k lepšímu člověka vždy potěší. Další krásnou zastávku jsme udělali v Cour d'Alene, odkud jsme pokračovali do Spokanu ve Washingtonu. Zde jsme se setkali s přáteli sboru, který již léta vysílá do Česka týmy, které pomáhají církvi v Kladně a Ústí pořádat anglické kempy.

Z Washingtonu jsme pokračovali směrem na Portland v Oregonu, kde jsme se setkali s dalšími přáteli a velmi nás potěšilo, že se tam schází k biblickému studiu 3,5 česko-slovenského manželského páru. Pokračování po oregonském pobřeží přes Coos Bay, Cloverdale na jih do Eureky v Kalifornii místy bralo dech. Byla to cesta dlouhá, ale byly na ní nádherné scenérie. Následující víkend jsme dorazili do Madery v centrální Kalifornii. Ne každý ví, že centrální Kalifornie je největší světový zemědělský producent. Nekonečné plochy zavlažované zemědělské půdy jsou osázeny mandloněmi, stromy pistáciových oříšků, vinicemi, olivovníky, artyčoky, melouny, zeleninou, …

Sbor v Madeře patří k jedněm z prvních, který nás začal významně podporovat již v r. 1991. Jejich vřelost a přivítání se podobalo slavnostní rodinné sešlosti. Společný výlet do Yosemmitů byl vydařený. Čtyři týdny putování se blížily ke konci. Měli jsme za sebou tři tisíce mil. Poslední sbor v severní Kalifornii, který jsme tentokrát navštívili, byl v Santa Rose. Opět šlo o krásné setkání a jen dodávám, že je to také jeden z prvních sborů, který je věrným partnerem naší služby.

Na závěr západního pobytu jsme zůstali dvě noci v San Francisku. Ze San Franciska jsme přeletěli do New Yorku, kde jsme se těšili na další setkání se sborem, který se podílí na naší službě. New York je kapitola sama o sobě. Nikde jinde nenajdete sbor, kde je taková různorodost. Interakce tolika národností, množství jazyků, smíšených manželství a společenská různorodost je neopakovatelná. Kde jinde potkáte věřící, kteří v minulosti byli hinduisty, buddhisty… Je krásné vidět mladou generaci, která aktivně pokračuje ve stopách „otců”. Je úžasné, že sbor, který dosáhne svého maxima, nastartuje hledání dalšího kazatele, který s částí sboru odchází založit sbor nový.

Z New Yorku jsme jeli navštívit kamarády v New Jersey, což je přibližně půlhodina cesty autobusem. O pár dnů později jsme autobusem za neuvěřitelnou cenu 15 dolarů na osobu dojeli po čtyřech hodinách do Bostonu. Po tom všem létání jsme si připadali jako v letadle na rozjezdové dráze. V Bostonu jsme se setkali s našimi vnoučaty a dětmi, jejich rodiči.

Co nás tentokrát překvapilo?

Naše pozitivní životní zkušenosti z minulosti se vždy týkaly úžasných sousedských vztahů. Kdekoliv jsme žili, vždy jsme navázali úžasná přátelství, která přetrvávají desítky let. Proto nás překvapily rozhovory o tom, jak se změnily sousedské vztahy. Většina lidí ráno odjíždí a večer se vrací ze zaměstnání. Dálkovým ovladačem otevřou garáž, zaparkují, zvednou padací most a jejich hrad je zvenčí nedobytný. O trávníky se stará zahradnická služba a sousedé se nepotkávají, i když nemají ploty. V Denveru se spojilo 50 sborů, které chtějí tuto situaci změnit. Každý věřící by měl navázat kontakt se svými sousedy neformální cestou. Pomůckou jsou kartičky, kde je devět políček. Ve středu kartičky je „můj dům, můj hrad“ a každý má vyplnit zbývajících osm políček sousedů, s nimiž by měl navázat kontakt. Mnozí účastníci nebyli schopni své sousedy ani vyjmenovat.

Možná bychom mohli začít s něčím podobným i u nás. Nejprve poznáním osmi bratrů a sester v našich sborech, a potom možná i svých sousedů.

Během čtyř týdnů jsme ujeli 3200 mil – asi 5100 km, navštívili 6 sborů, oba syny a vnoučata, nepočítaně jednotlivců a kamarádů, s nimiž jsme se během našeho pobývání v USA spřátelili. I když počasí bylo po celou dobu spíše chladné a zamračené, na fotkách se zdá, že nás provázelo právě to nejlepší. Nikdo nepozná, že modrá obloha, bílé mráčky byly vždy jen dílem okamžiku a že jsme měli za zády temné mraky. Ve výšce 14000 stop na Pikes Peaku v Coloradu jsme zažili dokonce sněhovou bouři. Pokusíme se připravit výběr přírodních krás severozápadní Ameriky, které jsme nafotili.

– Steigerovi –