Zápas o duši:

Pravé učednictví

Verze pro tisk

Současná křesťanská atmosféra je poznamenaná trendem zjednodušování víry. Někdy ji nazýváme lacinou milostí. Stačí prožít chvíle zjitřených citů, intelektuálního rozjímání, uposlechnout výzvy stát se Božím dítětem, a od té chvíle prý máme s Pánem Bohem vše v pořádku... Taková víra ve víru lidem sice dovolí, aby prožili počáteční nadšení prvotního setkání s evangeliem; co jim však úplně chybí, je dlouhodobý a hluboký osobní vztah, který je podmíněn a odvozen z podřízenosti požadavkům Krista. Ne každý, kdo byl osloven, se stává učedníkem Krista.

  • Když takto mluvil, mnozí v něho uvěřili. Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: "Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými." (Jan 8:30-32)

Jak vidíme, jen někteří Židé uvěřili. Ježíš je však rozdělil na dvě skupiny. Na ty, kdo zůstávají v Jeho slovu, kdo poslouchají a řídí se Jeho slovem. To jsou opravdoví učedníci, Jeho spasený lid. Dále na ty, kteří v Jeho slovu nezůstávají. To jsou ti, kdo Jeho učedníky nejsou a nemohou být spaseni. Ježíš potvrdil, že laciná milost, samotné citové rozrušení nebo rozumování o víře bez skutků Písma, je marné.

Koncepce snadné víry a laciné milosti je v naprostém rozporu s epištolami Nového zákona, které se týkají jistoty spásy. Život opravdového věřícího není v Bibli nikdy označován jako svébytná existence - čiň, jak se ti zachce, a žij tím, co tě uspokojuje. Věřící je vždy povoláván k životu plné poslušnosti, v němž je víra prověřována chováním a skutky, tak jak ji známe ze Starého zákona:

  • Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků. (Jeremjáš 17:10)

A ještě důkaz z Nového zákona:

  • Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci. (Matouš 12:33)

Dobrý strom představuje člověka, který plně spoléhá na Pána Ježíše Krista. Ten, jako dobrý strom, ponese dobré ovoce. Kdo nese ovoce, je šťastný a blažený.

Špatný strom představuje člověka, jenž spoléhá sám na sebe, i kdyby o spoléhání na Ježíše Krista mluvil bez ustání. Ten, jako špatný strom, ponese špatné ovoce. Všimněme si, že strom se pozná po ovoci, ne podle vzhledu. I nevalně vypadající strom může rodit dobré ovoce, a naopak, dobře vypadající strom může rodit špatné ovoce. Tak i člověka poznáte ne podle toho, jaký na nás udělal dojem, ani ne podle toho, jak a co říká, ale podle výsledků jeho práce. Poznáte ho po ovoci. První očividné ovoce spaseného člověka, který nevyznává jen víru ve víru, ale opravdovou víru v Pána Ježíše Krista, je poslušnost. Z ní vyplývá vše ostatní.

Vezměme si například stůl Páně Ježíše Krista. Ten v podstatě nejočividněji znázorňuje poslušnost a oddanost svému Pánovi - Ježíši Kristu. Je to svatá upomínka ukřižování našeho Pána Ježíše Krista. Při ní si křesťané uvědomují, že za ně, hříšné, Pán Ježíš položil život; že byli zastoupeni v potrestání. Křesťan touto skutečností žije. Jeho životní motto je: Nevinný Pán vzal na sebe moje hříchy. Sám náš Pán řekl, abychom si Jeho stůl, Jeho poslední večeři připomínali, abychom si v pod- statě připomínali Jeho sebeobětování za každého spaseného člověka.

  • ...Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku." (1. Korintským 11:23-24)

Jak často si má křesťan stolem Páně připomínat oběť Ježíše Krista? V Bibli jednoznačnou odpověď nenajdeme. Milujeme-li však svého Pána, pak na Něj myslíme bez ustání; bez ustání si připomínáme Jeho oběť. Kdy a kde? Nejlépe v kruhu křesťanů a tak často, jak je to jen možné. Společně lámeme chléb a jíme jej; tím je sycena naše křesťanská mysl. "Živíme se" - smím-li to tak říci, protože jsme vykoupeni z hříchu do věčného života v Kristu Jeho obětí na kříži.

  • Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku. Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde." (1. Kor. 11:25-26)

Co platí o chlebu, platí i o kalichu, o plodu vinné révy. Obojí nám Pán Ježíš přikázal, abychom s Ním byli v neustálém propojení a kontaktu. Stůl Páně je svatá a oddělená připomínka Jeho sebeobětování za Jeho lid. Chléb hovoří o těle, kalich o prolité krvi Pána Ježíše Krista. Obojí pak ukazuje na Jeho kříž. Navíc, Stůl Páně je svatým činem poslušnosti, protožeji přikázal sám Pán Ježíš slovy:

  • "... To čiňte na mou památku." (Lukáš 22:19)

Přesto mnozí křesťané nepřicházejí nikdy nebo jen zřídka přicházejí ke stolu, aby si společně připomněli Pánovu smrt na kříži, podobně jako je mnoho těch, kdo nikdy Pána Ježíše Krista neuposlechli a nenásledovali Jej ve křtu. Křesťané často neví, protože se nezajímají o následné záležitosti víry a církve jejich vedení často zanedbávají. Proto si mnozí neuvědomují důležitost stolu Páně a křtu.

Jindy jsou křesťané prostě neposlušní. Zdá se, a toho se obávám, že lidé, kteří nemají touhu být svědky světu ve křtu a v účasti na Památce večeře Páně, nemusí vůbec křesťany být, ačkoliv si o sobě myslí, že jimi jsou, protože jim to někdo řekl. Kdo je Jeho, to ví jen sám Pán Ježíš Kristus. My jen víme, že ten, kdo miluje Krista, činí v poslušnosti Jeho vůli.

Proč je stůl Páně důležitý? Zúčastnit se, lámat chléb a pít kalich, je čas sebereflexe a sebezkoumání. Biblický text to potvrzuje:

  • Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. (1. Korintským 11:28)

Toto je, alespoň pro mne, ta nejtěžší zkouška křesťanského života. Víte proč? Protože znám Boží varování. Před následujícími slovy pociťuji bázeň.

  • Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. ... Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají. (1. Korintským 11:27-30)

Ptám se sám sebe: Jsem hoden jíst chléb a pít kalich? Jako byste už slyšeli odpověď. Kdybych dal na své pocity, asi bych se chleba a kalichu nikdy nedotkl. Při Památce na poslední večeři se křesťan zkoumá a kaje.Pokání není jen lítost, je to především obrat, je to "čelem vzad" všemu špatnému. Proto jsem se několikrát stolu Páně zdržel. Stůl poslední večeře Páně v křesťanovi vyvolává touhu být Bohem ospravedlněn, to jest být svatým a odděleným. Jistě, touha činit dobro nikoho nespasí, ale pokání, obrat od zlého, je důkazem, že křesťan plně spoléhá na zástupnou oběť Pána Ježíše Krista na kříži, kde náš Pán vydal své tělo a prolil svou krev.

My křesťané se musíme zkoumat, ale neznamená to, abychom se bez ustání vrtali sami v sobě. Naše zkoumání je objektivní a soustředěné na Krista. Poslechněme si Pavla:

  • Sami sebe zkoušejte (NS), zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že Ježíš Kristus je mezi vámi? Ledaže jste před ním neobstáli! (2. Korintským 13:5)

Někteří "křesťané" si myslí, že uvěření je jen jakýsi "skutek víry" kdysi v minulosti. To ale není všechno! Uvěření není časově omezeno. Nestačí uvěřit v minulosti, ale je nezbytné věřit i dnes. Jistě znáte otázky, kdy se lidé ptají, zda ten, kdo byl aktivní křesťan a dnes jde vlastní cestou, zůstává křesťanem? Jak odpovědět? Odpověď zná jen Pán Bůh. Jediná odpověď je, ať každý zkoumá sám sebe ve stínu kříže Pána Ježíše Krista. A nejen on, ale každý, kdo přijímá chléb a kalich. Minulá "rozhodnutí" sama o sobě nezaručují zhola nic. Bible se nikdy netáže, jak jsme na tom s vírou bývali, ale vždy se táže, jak jsme na tom s vírou dnes. I slovesa zkoumejte, zkoušejte jsou v přítomném čase a ne v minulém.

  • Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. (Židům 12:14)

Svatost není svatouškování. Svatost je oddělení, svatost je posvěcení, svatost je nový životní styl. Svatost je jinakost, svatost je jedinečnost. Opravdové svatosti si lidé vždy všimnou, protože už jenom pravdomluvnost je ve světě žebráků i boháčů unikátní vlastnost. Bez svatosti nikdo neuzří Pána. Svatost nezpůsobuje spásu, ale spása, darovaná Bohem, způsobuje svatost. Je mezi námi mnoho příkladných lidí, kteří se chovají svatě z vlastní vůle. To samo o sobě ještě neznamená, že kdo se chová svatě, je spasen. Kdo však je spasen, ten se bude chovat svatě, to je svatý člověk. Oddělení od světa neznamená, že svatý se světem nekomunikuje. Svatý žije ve světě a se světem komunikuje, ale nechová se stejně jako svět.

  • Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. (2. Korintským 5:17-18)

Jestliže po "obdržení" daru víry zůstaneme takoví, jací jsme byli dříve, pak jsme žádný dar víry nedostali!

Kdo je křesťan, bude žít správně ne proto, aby byl spasen, ale proto, že JE spasen. Vstup do Božího království provází roztříštěné JÁ na co nejvíce střepů, pláč, tichost, pokora, prázdné ruce a touha z hloubi srdce žít spravedlivý život.

Darovaná spása (vzkříšení vyvolených duchovních mrtvol v Kristu) je příčina, správnost žití je potom důsledek. Křesťané musí být vidět, protože jsou jiní než svět kolem nich. Soukromá víra, do sebe uzavřené křesťanství, které nesvědčí a neusvědčuje, není spásonosná víra, protože nic nemění.

  • Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. (Matouš 5-13)

Spasený člověk se neuzavře do soukromí své slánky, aby zevnitř pozoroval svět, ale solí svět. Svět a rozkládající se civilizace je jako zkáze podléhající maso. Křesťan musí mít konzervační účinky; je solí světa a zpomaluje mravní rozklad světa. Křesťan musí být viditelný jako hrad na kopci:

  • Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.(Matouš 5:14)

Jsme opravdu světlo světa? Změnili jsme se od té doby, co jsme uvěřili, stali se křesťany? Nebo žijeme stále postaru a raději své přesvědčení skrýváme? Platí i o nás následující slova?

  • Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku. (Titovi 1:16)

Bible odhaluje ty, kteří se hlásí k Bohu, ale svojí nepravostí dokazují, že je jim Bůh cizí. Kolikrát jste slyšeli nevěřící, kteří nechtějí mít nic společného s křesťany, protože s nimi mají své nepříjemné zkušenosti. Tito lidé znají pohany, kteří se chovají lépe, aniž by na své příkladné chování upozorňovali. Ne každý, kdo si říká křesťan, jím je.

  • Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. (2. Korintským 5:17-18)

Jistě, ke Kristu přicházíme takoví, jací jsme, obtěžkáni ranci svých hříchů, ale Pán břemena snímá a proměňuje nás v nová stvoření, abychom mohli být nositeli duchovních darů a dobrých skutků, které On pro každého z nás připravil. U toho, kdo po setkání s evangeliem zůstane takový, jako vždy byl, pak nešlo o žádnou proměnu - to snad chápe každý.

Pojďme k další důležité otázce. Může tedy svatý, oddělený, spravedlivý, tedy skutečný křesťan hřešit? Ano, protože jsme obdařeni svobodou volby a všude kolem nás je plno svodů, dychtění a nástrah. Být spravedlivým,žít správně, neznamená, že nikdy nezhřešíme.

  • Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. (1. Janův 1:9-10)

Zde, nad jakoukoliv pochybnost vidíme, že křesťan nevolí správně, jinak by nepotřeboval vyznávat své hříchy. Člověk, který je přesvědčen, že nehřeší, nezná Boží slovo a nemůže být očištěn od nepravosti. Křesťan udělá se svým hříchem pravý opak než svět. Křesťan svůj hřích odhalí, svět jej skrývá. Křesťan svůj hřích nenávidí, svět svůj hřích miluje. O tom, že hřích je nedílnou součástí lidstva, svědčí nejlépe historie sama.

Křesťan hřeší, ale hříšný život není jeho standard; hřích je pro něj bolestná výjimka. Člověk ze světa si hřích ani neuvědomuje; hřích je pro něj běžná životní praxe. Křesťanova proměna, v něm přebývající Duch svatý, jej neustále usvědčuje z hříchu. Křesťan, který hřeší, má velký problém. Jestliže jej nevnímá a nemá, patrně ani křesťanem není. Když hřeší křesťan, pak je nešťastný jako apoštol Pavel (Řím. 7:15-25) a touží být vysvobozen z tohoto těla smrti. Když hřeší člověk ze světa, po žádném vysvobození z těla netouží, spíš naopak, své tělo uspokojuje sebeláskou. Když hřeší křesťan, bez ustání děkuje Bohu, jemuž buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho. Kdo lpí na minulosti a svým životem se ztotožňuje se světem, pro toho Bůh přichystal následující napomenutí:

  • Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. (1. Janův 2:15-16)

Taková slova jsou jako studená sprcha. Snad každý křesťan, bez výjimky, musí taková obvinění vyznat před Bohem. Jakub tento princip rozvíjí dál:

  • Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. (Jakubův 4:4)

-pst-