J:5,24-29; J:11,25

Lidský život, ať je jakkoliv slavný a krásný, nese v sobě zákon zániku a osten smrti. Každý z nás víme, že jednou budeme umírat. Smrt je veliký majestát, před nímž se staví do pozoru všechno, co je živé. Umírají stejně květiny, jako zvířata a lidé. Není snad jediného člověka, který by během svého života nepřemýšlel o tom, co bude po smrti. Odpovědi na tuto otázku, jak k nim různí lidé docházeli a docházejí, nejsou stejné. A kromě toho, víme jako křesťané, že na tuto otázku odpovídá i Pán Bůh skrze slova Písma svatého.

Jednou z takových odpovědí od Boha je i známé slovo apoštola Pavla, že to,

  • čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, připravil Bůh těm, kteří ho milují. (1K:2,9)

Tato odpověď otevírá slavný výhled do budoucnosti a naznačuje, jaké to bude na „onom" světě. Slovy „onen" svět nazýváme heslovitě to, co bude po smrti. Jenže člověk nerad na smrt myslí a nerad o smrti mluví. Avšak ať je otázka smrti a posmrtného bytí či nebytí jakkoliv nepříjemná, stále zůstává v platnosti, že vztah člověka ke smrti a k věčnosti určuje a poznamenává celý jeho pozemský život. S otázkou smrti a problémů kolem ní je nutno se otevřeně vypořádat. Nejprve si všimneme tří nejpozoruhodnějších odpovědí, jimiž se s otázkami posmrtného bytí či nebytí vypořádají a vyrovnávají přemýšlející lidé, kteří nepřijímají křesťanskou odpověď.

Velmi častá a první odpověď zní, že smrt je absolutní konec lidského života. Dohořím jako svíce a už mne více nebude. Tak odpovídají podle nedávného průzkumu vykonaného ve Velké Británii (1972) povětšině muži.

Ačkoliv se zdá, že tato odpověď je celkem moderní, je třeba si uvědomit, že je to vlastně odpověď velmi stará. Nevyskytovala se jenom mezi pohany, ale občas i uprostřed starozákonního Izraele, který neměl vždy v otázkách věčného života plné světlo a přejímal některé názory pohanů. Známe na příklad slovo ze staré knihy Jobovy, které mluví o smrti takto:

  • Neboť již v zemi lehnu. Ježto potom, byť bys i pilně hledal, nebude mne. (Jb 7,21b)

Sekta židovských saduceů v době, kdy žil Pán Ježíš, se posmívala učení o vzkříšení z mrtvých a hlásala, že smrtí nastává definitivní konec. (Saduceové byli židovskými intelektuály své doby.) Podobně popírali jakýkoliv posmrtný život i pohanští stoikové, kteří pronikavě ovlivňovali myšlení vzdělaných lidí v apoštolské době. Od té doby až do dneška je stále mnoho těch, kdo prohlašují, že smrt je definitivní konec člověka jako jedince a po smrti že není žádná další existence. Jedni to říkají z přesvědčení, druzí s určitou nejistotou, spíše jako přání, aby po smrti raději nic nebylo. Není třeba dodávat, že křesťané se s tímto přesvědčením neztotožňují.

Odpověď druhá je výrazem naděje, že se jednou po smrti všichni zase sejdeme v lepším a krásnějším světě, kde už nebude žádného rozloučení, ani žádného utrpení nebo bolesti. Je to jakýsi populární optimismus, který prý podle shora zmíněného průzkumu vyznávají ponejvíce ženy. Stoupenci tohoto názoru přiznávají, že každý člověk má i své chyby. Nikdo není dokonalý. Avšak Pán Bůh prý to ve své dobrotě už nějak zařídí, abychom se „tam nahoře" setkali a aby nám tam bylo vynahrazeno všecko těžké a bolestné, co musíme prožívat na tomto světě, který je velmi často jenom „slzavým údolím". Tento názor vyznávají slova českého básníka J. V. Sládka:

V náruči Boží, odkud jsme vyšli, všichni se jednou vrátíme zas.

Kdo by se lekal, kdo by se třás?

Zní to na první poslech docela křesťansky. Jenom by bylo třeba vynechat slovo „všichni". Křesťan věří v Boží otcovskou náruč, ale ví, že se všichni do ní nevrátí. Bible nikde neučí, že by se všichni lidé setkali po smrti v nějakém lepším světě. Proto se ani s tímto populárním optimismem nemůžeme ztotožnit. Věříme, že se s mnohými sejdeme doma v nebi, ve světě Boží slávy. Ale byl by to neodpovědný klam, kdybychom touto nadějí ujišťovali všechny lidi. Z Písma svatého známe slova Pána Ježíše Krista, že

  • ... nenarodí-li se kdo z vody a z ducha, nemůže vjíti do království Božího". (J 3,5b)

Ale věnujme teď pozornost ještě třetí odpovědi! Jestliže první názor, že po smrti není nic, zastávají ponejvíce muži, a jsou-li vyznavačkami optimistického názoru, že se kdesi v lepším světě všichni jednou sejdeme, hlavně ženy, pak je pozoruhodné, že třetí názor, který vyznává, že se náš život bude po smrti ještě v nějaké jiné formě opakovat, přijímají velmi často intelektuálové a mladá generace. Přesvědčení o možnosti opakování života po smrti vyrůstá z několika naprosto různorodých kořenů.

Předně to jsou různá východní náboženství, která od svých prvopočátků vedla k víře v tak zvanou reinkarnaci, to jest k víře, že po smrti budu převtělen do nějaké jiné živé bytosti, že se prostě moje „já" nerozplyne, ale že mně bude dána ještě další možnost nějak žít. Třeba v jiné formě, ale přece to bude život. Druhým kořenem je moderní tzv. psychologie hlubin, která naznačuje, že člověk se všemi svými schopnosti a s pronikavostí svého intelektu nemůže smrtí navždy zaniknout. A třetím kořenem jsou zkušenosti narkomanů; ti svými „cestami" (trips) do jiných světů pomáhají nejen živit naději, že tyto jiné, lepší a růžovější formy života existují, ale vedou k tomu, aby člověk beze strachu ukončil svůj život sebevraždou, když se mu nějak znelíbil, a přijal tak „další šanci".
Tyto a jim podobné názory, ať jsou jakkoliv rozšířené, křesťan jednoznačně odmítá. A to proto, že pomíjejí základní skutečnost, že život každého z nás je jednorázová událost, že je to neopakovatelný dar, který jsem z Boží ruky přijal. Písmo svaté nepřipouští možnost, že by měl člověk právo svůj nepodařený život sebevražednou rukou dobrovolně ukončit s nadějí, že mu bude poskytnuta další možnost. Taková naděje je bludičkou, která hasne v temnotách. Avšak Písmo svaté zvěstuje daleko slavnější řešení. Nepodařený život, který jsem si svým hříchem a svými osudnými omyly pokazil, je možné doopravdy ukončit. Ne ovšem sebevraždou, ale pokáním. I pokání je smrt; ne však smrt tělesná. Je to konec starého způsobu života, který vypůsobí Duch svatý, a z něhož se vírou v Pána Ježíše Krista jako Spasitele rodí nový život.

Nový zákon se zmiňuje o jednom muži, který v kritické chvíli svého života viděl jen jedno východisko, to jest:

  • vytrhl meč, aby se zabil. (Sk 16,27)

Byl to správce vězení ve Filippis. Apoštol Pavel na něj však zavolal:

  • Nečiň sobě nic zlého! (Sk 16,28)

A pak k tomu dodal:

  • Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen ty i dům tvůj. (Sk 16,31)

I každý z nás, kdo je nad sebou a nad svým životem nešťasten, může být spasen. S nepodařeným a pokaženým životem je třeba jít k Pánu Ježíši Kristu, který skrze víru dává nový život. Tento nový život je dáván zde na zemi, ne až po smrti. Div znovuzrození z Ducha svatého se děje v době pozemského života, ne až na druhém břehu věčnosti. Je tu však něco slavného, co nelze přehlédnout: Nový život, který přijímáme cestou pokání a skrze víru v Pána Ježíše Krista, nekončí tělesnou smrtí, ale trvá až za hranice smrti a hrobu. A tu jsme u toho nejdůležitějšího. Jen skrze víru v Krista, v jeho smrt a vzkříšení, můžeme přežít i svoji vlastní smrt. Jen v Kristu dostáváme život, který nepomíjí, ale trvá na věky. A tím se dostáváme ke klíčovému prohlášení, v němž Pán Ježíš pověděl o posmrtném životě velmi závažná slova, která jsou základem našeho křesťanského vyznání.

  • Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. (J 11,25)

Nevěříme, že náš život jednou zhasne jako dohořívající svíce a že pak nebude nic. Ani nevěříme, že se jednou všichni, ať žili jakkoliv, shledají v lepším světě, kde už nebude utrpení a bolesti. Odmítáme i názor, že by někomu z lidí byla dána ještě i další možnost se narodit a opakovat drama života. Každý lidský život má jen svoji premiéru; v základě je neopakovatelný. A proto, máme-li jako křesťané povědět, jaký je náš názor na smrt a na posmrtný život, odpovídáme nejraději slovy Pána Ježíše Krista:

  • Já jsem vzkříšení i život, kdo věří ve mne, byť pak umřel, živ bude. (J 11,25)

To bylo slovo, které mělo protnout stíny smrti, které padly na dům betlémské rodiny, když zemřel Lazar, bratr Marty a Marie. Toto slovo může i dnes vnést světlo všude tam, kde se připravují k smrti ti, kdo uvěřili v Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele. Každý, kdo takto uvěřil, si smí zpívat:

Ježíš žije, s ním i já. Smrti, kde tvé strachování?

Ježíš žije! On mi dá svojí silou zmrtvýchvstání.

On mi světlem přispěje, v tom je moje naděje

V posledním verši téže písně zpíváme:

Ježíš žije! Nyní jest smrt mi do života branou.

Nebojím se! On mne vést slíbil v slávu svrchovanou.

Jezu, řiď mé kročeje! Ty jsi moje naděje!".

KK 138. Zpívejte si občas tuto píseň všichni, kdo jste už zestárli a myslíte na konec svého života! A zpívejte ji těm, které navštívíte v jejich nemoci. Smrt není v žádném případě konec. To není tečka za životem. Je to jen dvojtečka, za kterou následuje věčné dovětí.

- Kazatel Jan Urban -

Na cestu životem