Toto je otázka, která by si zasloužila delší a podrobnější odpověď, ale vzhledem k nedostatku prostoru se k ní vyjádřím jen stručně. Postoj křesťanů k problematice démonů je dnes různý a je možno pozorovat dva extrémy. Na jedné straně tu jsou lidé, kteří úplně popírají působení démonů a velmi často též zpochybňují biblické pasáže, které popisují jejich existenci a působení v době Ježíše Krista a jeho apoštolů. Je to jen další projev liberalismu při výkladu Bible, který se čím dál tím častěji projevuje i v mnohých protestantských církvích na Slovensku.

Na druhé straně tu je druhý extrém, který se dá pozorovat v části letničních a charismatických církví a také mnohdy ve společenství, která se hlásí k principům Hnutí víry, označovaného také jako princip pozitivního vyznání. Autoři, jako např. Peter C. Wagner, jehož kniha „Teritoriální duchové“ je velmi známá i na Slovensku, popisují zkušenosti, které jsou značně odlišné od těch, které popisují v životě Ježíše na této zemi evangelisté, a také od zkušeností apoštolů, které zaznamenává Lukáš v knize Skutků. Na základě těchto zkušeností potom Wagner a mnozí jiní podobně smýšlející autoři vyvozují doktrinální závěry a principy, podle nichž by se měl křesťan v různých situacích chovat. Problém spočívá v tom, že značná část jejich závěrů a tvrzení se nedá nijak demonstrovat ani biblicky doložit, a proto jediným základem, na němž tito autoři staví, je jejich vlastní zkušenost.

Takto se ale lidská zkušenost dostává na vyšší úroveň, než je dokonalé Boží Slovo. Nejsmutnější je, že autoři tyto své zkušenosti vyhlašují za autoritativní pro celou církev a kladou je na tutéž úroveň závaznosti a platnosti pro církev, jako má Bible, která je ale jediným a všeobecně platným, úplným autoritativním Božím zjevením pro celou církev. Proto tyto lidské pokusy musíme jako křesťané, kteří za jedinou autoritu považují jen a jen Bibli, zásadně odmítnout. Boží autorizované sdělení pro církev bylo dokončeno dopsáním poslední knihy Nového zákona, tedy knihy Zjevení Janovo, pravděpodobně v roce 95 po Kristu.

Za největší problém považuji jejich tvrzení, že křesťan může být posedlý démonem. Takové tvrzení Bible úplně odmítá. Dokládají to pasáže jako např. :

  • Vy však jste z Boha, děti, a zvítězili jste nad falešnými proroky, protože ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě. (1. Janova 4:4)

Zde apoštol jasně dokazuje, že Kristus přebývající v každém znovuzrozeném křesťanovi je příliš veliký na to, aby v tomtéž člověku zůstalo ještě místo pro démona. Tento verš z Janovy epištoly tak zjevně staví do kontrastu místo přebývání Krista (který je ve vás) a místo přebývání satana a s ním i jeho armády padlých andělů (který je ve světě). Jednoznačně je tento prostor pro přebývání v křesťanovi jako Božím dítěti přiřazen jen jediné bytosti - Ježíši Kristu. S tímto textem zjevně souvisí i Ježíšův výrok z Matoušova evangelia, kde se dozvídáme, že samotné vyhnání démona z člověka, aniž by se do uvolněného prostoru nastěhoval nový Pán, vždy způsobí to, že následné události v životě člověka jsou pak horší než prvotní, protože vyhnaný démon s sebou přivede sedm horších duchů, než je sám (Matouš 12:43-45). Jediným trvalým řešením proto je, že se do domu nastěhuje nový majitel, který přemůže toho předcházejícího, protože je silnější, je schopen ho spoutat, a tak získat celý dům do svého vlastnictví (Marek 3:27).

K tomuto problému patří ještě několik Pavlových výroků, kde napřed říká v 1. Korintským 3:16: „Vy však jste z Boha, děti, a zvítězili jste nad falešnými proroky, protože ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě.“ Z tohoto verše je jasné, že každý křesťan je Božím chrámem, v němž přebývá Duch Boží, kterého do nás Bůh vložil jako závdavek našeho spasení. V tomtéž listě o několik kapitol dále prohlašuje Pavel důležitou věc o vztahu křesťana a démonů, když v 1. Korintským 10:21 píše:

  • Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů.

Zřetelně se tedy podle Pavla společenství s Bohem a společenství s démony vzájemně vylučují. Buď jedno, anebo druhé - ale nikdy ne obojí naráz. A jak jinak můžeme označit posedlost démony u nespaseného člověka, než jako společenství s padlými anděly v té nejtěsnější a nejbližší formě? Vždyť právě takový člověk má ke zlým duchům tak blízko, jak je to jen možné, a je v neustálém kontaktu s nimi, protože přebývají přímo v něm! Je smutné, že lidé, kteří zastávají takovéto učení, staví křesťany do pozice lidí na nějakém rozhraní, kteří se jednou potkají s démony a pak zase s živým Bohem. Na podobné téma Pavel píše i ve svém druhém listu Korintským:

  • Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? (2. Korintským 6:14-15)

Přitom jeho otázka už sama v sobě nese odpověď: Neexistuje žádné spolužití mezi světlem a tmou - mezi živým Bohem a démony - protože tyto dvě skupiny se vzájemně vylučují. Jako poslední argument bych ještě uvedl skutečnost, že nikde v Bibli není žádná zmínka o spaseném křesťanovi, který by byl posedlý, ani o tom, jak by se měla taková situace řešit.

Vraťme se však k naší původní otázce, jak se projevuje působení démonů dnes. Stručná odpověď by klidně mohla znít, že se projevuje stejně jako v dobách rané církve. Ze všech případů uvedených v Bibli vyberu jen některé:

nesmírně agresivní aktivita směřující ke zničení vlastního těla (Marek 5:5)

agresivní křik nemající racionální vysvětlení (Marek 5:5)

tendence oddělit se od společnosti a zdržovat se na osamělých místech (Marek 5:3, Lukáš 8:29)

obscénnost a nahota (Lukáš 8:27)

přítomnost fyzické síly za hranicemi možností lidského organismu (Marek 5:4)

reakce úzkosti a strachu z trápení společně se strachem z pouhé přítomnosti křesťanů, natož z kázání evangelia, která ale (a toto je třeba zdůraznit, aby nedošlo k záměně s usvědčením z hříchu) vyústí do důrazného odmítnutí (Marek 5:7)

komunikace, která naznačuje, že skrze dotyčného mluví démon (Marek 5:9)

věštecké schopnosti (Skutky 16:16)

neschopnost mluvit, která nemá žádnou známou přirozenou příčinu (Matouš 9:32)

padání do ohně a vody s cílem přivodit si záhubu (Matouš 17:15) aj.

Bible jasně říká, že v člověku může být i více zlých duchů než jeden (Marek 16:9). Při podezření z posedlosti démony je třeba si uvědomit dvě podstatné věci. Máme v Bibli případ, který popisuje podobné projevy působení démona? A pokud došlo k pokusu o vyhnání démona, je možno na člověku pozorovat plné obnovení zdravého rozumu tak, jak to Bible vždy popisuje? Např. v Lukášovi 8:35:

  • Lidé se šli podívat, co se stalo; přišli k Ježíšovi a nalezli toho člověka, z něhož vyšli démoni, jak sedí u Ježíšových nohou oblečen a chová se rozumně. A zděsili se.

Žel, podle mých pozorování mnohých takových vyhnání démona na Slovensku - ať už podle osobních zkušeností, nebo z vyprávění - to jen málokdy vedlo k úplnému obnovení zdravého rozumu, což může ukazovat buď na nesprávné rozpoznání ducha a případnou záměnu s chorobou, anebo prostě na neúspěch při jeho vyhnání. Vzhledem k tomu, že žijeme v Evropě, často máme sklon tuto záležitost považovat za okrajovou, což však ale nic nemění na její realitě.

Je nepochybné, že například v Africe je množství posedlosti nesrovnatelně vyšší než v našem západním světě, a často by stačila možná jen krátká návštěva nějaké země třetího světa k tomu, aby i ten největší skeptik změnil svůj postoj a pochopil, že duchovní svět a démoni v něm jsou dnes právě tak reální a mocně působící, jako byli v době Ježíše Krista a rané církve.

- Ján Šichula -