Zápas o duši:

Radikální křesťanství

Verze pro tisk

Rozhovor s členem přípravného výboru Chelčické jednoty Karlem Sukovským:

Nově vznikající církevní společenství, které zastupujete, se hlásí k radikálnímu křesťanství. Co si pod tímto souslovím máme představit?

Radikální křesťanství je způsob života, který bezprostředně vychází z původního Ježíšova učení, jak se zachovalo v podání novozákonních evangelií, a který se orientuje na Ježíšově praxi. Pojem „radikální" pochází z latinského výrazu „radix", česky „kořen", a vyjadřuje tak snahu o postihnutí vlastních kořenů křesťanství, o bezprostřední navázání na původní obsah Ježíšova učení. V tomto úsilí radikální křesťanství navazuje také na odkaz starozákonních proroků a zejména pak na dílo středověkého myslitele Petra Chelčického.

Jaké jsou charakteristické rysy radikálního křesťanství?

Základním rysem je apokalyptický myšlenkový rámec, v němž se radikální křesťanství pohybuje. Apokalyptika je, zjednodušeně řečeno, zostřený způsob vnímání společenských dějů a přírodních jevů z pozice očekávaného horizontu dějin, v němž Bůh napraví všechno, co jest. Apokalypticky vzato je věk, v němž žijeme, zásadně poznamenán svévolí a vzpourou proti Bohu (tak proroci), vládou Satana a jeho démonských přisluhovačů (Ježíš), panstvím Antikrista (Chelčický). Uvedená negativní skutečnost určuje mezilidské vztahy a návazně i povahu lidské společnosti a charakter tohoto světa. V souladu s výzvou apoštola Pavla „Nebuďte konformní s tímto věkem..." (Římanům 12,2) se radikální křesťanství s tímto všudypřítomným modelem věcí lidských radikálně rozchází.

K uskutečnění zmíněného rozchodu je však nezbytně třeba zásadní změny způsobu uvažovaní, kterou známe z Bible jako pokání. Proces ztotožnění se s novým způsobem myšlení je završen přijetím víry. Víra, které radikální křesťanství rozumí ve smyslu otevřenosti vůči přicházející Boží budoucnosti, je nezbytným předpokladem realizace nového myšlení v životní praxi. Přijetím daru víry získává křesťan svobodu vůči všem tradicím, zvyklostem, strukturám a mocnostem, v jejichž vymezeném prostoru se do té doby vědomě či nevědomě, nuceně či z vlastního rozhodnutí pohyboval.

Charakter změny myšlení není libovolný, ale je určen Ježíšovým učením, které navazuje na výzvy starozákonních proroků a radikálně je dotváří. Petr Chelčický nazývá toto učení Božím zákonem. Konkrétně se jedná zejména o Kázání na hoře, Dvojpřikázání lásky a Ježíšova podobenství. Třetím základním rysem radikálního křesťanství je potom snaha napodobit Ježíše ve způsobu uplatnění základních prvků jeho učení v praxi.

Na příkladu starozákonních proroků, Ježíše samotného i Petra Chelčického je zřejmé, že radikální model víry je záležitostí výrazně minoritní a týká se vždy jen velice omezeného počtu lidí. Z historie je známo, že pokud se stane výbavou většiny, ztrácí svou radikalitu a podlehne převažujícímu modelu společenského uspořádání. Ježíš v Kázání na hoře svým učedníkům předkládá obraz „úzké cesty, kterou nalézá jen málokdo" (Matouš 7, 14) a označuje je jako „sůl země" (Matouš 5, 13). Z uvedeného vyplývá, že radikální křesťanství nutně vede ke konfliktu s náboženskou či politickou mocí, následně pak může vést i k vnější nezajištěnosti a utrpení.

V procesu napodobování Ježíše se odehrává spasení, které radikální křesťanství vnímá jako skutečnost přesahující kategorie přítomnosti a budoucnosti. Spasení není závislé na vnitřním rozpoložení, na vnějších okolnostech nebo rozhodnutí druhých, ale stává se společenstevní zkušeností, kdy křesťané již nyní, v tomto věku zla, žijí svobodně v souřadnicích nové přicházející budoucnosti.

V čem se vlastně radikální pojetí liší od hlavních proudů současného křesťanství?

Jednoduše řečeno: radikální křesťanství se od ostatních křesťanských směrů a proudů liší právě svou radikalitou, návratem ke kořenům evangelia. Byl to Petr Chelčický, kdo jako první jasně vyjádřil protest proti mocné, bohaté, obřadnické, hierarchicky strukturované církvi, která se zpronevěřila svému původnímu úkolu a stala se tak Antikristem. Mnohé se jistě od té doby změnilo, ale základní problém zůstává: církev je trvale v pokušení věnovat se místo tomu, k čemu ji Bůh povolal, něčemu jinému, nezřídka jde přímo proti evangeliu. Bylo tomu tak nejen u nás na počátku 15. století, ale už v době starozákonní, kdy naprostá většina Božího lidu, včetně náboženských vůdců, spoléhala na svou vyvolenost Bohem a na jeruzalémský chrám s jeho nákladnými obřady. Našlo se jen několik málo proroků, kteří za bláhovou sebejistotou nazřeli neodvratný Boží soud, jejich varování a naléhání ale nikdo nevěnoval pozornost. Podobně tomu bylo i v době Ježíšově. Není náhodou, že jeho největšími odpůrci byla náboženská elita zbožných farizeů a znalců zákona, příznačné je také to, že ke smrti na kříži byl odsouzen za významné asistence kněží. Vzkříšením však Bůh jasně ukázal, že Ježíšovo učení a praxe jsou základním výrazem přicházejícího Božího království a odrážejí samu Boží povahu. Stále znovu se potvrzuje skutečnost, že největší nebezpečí pro Boží cestu v tomto světě představuje paradoxně právě církev. Může sice vytvořit nádherné obřady, vykonat spoustu dobré práce třeba na poli kultury nebo v sociální oblasti, ale v tom všem je sekulární společností nebo jinými náboženstvími bezpochyby dobře zastupitelná. Církev je církví jedině tehdy, pokud jde ve stopách svého Pána.

Ale zpět k Vaší otázce. Radikalita, jak ji chápe radikální křesťanství, spočívá v přijetí závaznosti Božího zákona, zpřítomněného Ježíšem v Kázání na hoře a realizovaného v celém jeho životě. Je to ona „vyšší spravedlnost" (Matouš 5, 20b), jež se projevuje: zápasem o pokoj a uplatňování práva, odpovědností ve vztahu k osobám blízkým i vzdáleným, soucitem s bližními, konáním dobrodiní, o němž neví dokonce ani vlastní druhá ruka, zanecháním zbožných póz, zřeknutím se odsuzování a třídění lidí, nenásilím za každých okolností, odmítnutím moci a bohatství, spolehnutím se na Boha. Radikální křesťanství považuje tyto body Ježíšova učení za základní výměr křesťanství. Ježíš ve svém kázání nedává možnost volby, zda tato naučení jeho žáci přijmou za svá či ne. Tím, že své učení nakonec stvrzuje i smrtí, dal zřetelně najevo, jak nezbytně jeho požadavky náležejí k základní výbavě křesťana. Významná je rovněž skutečnost, že Ježíš ve svých pokynech výrazně umenšuje a odsouvá do pozadí takové projevy jako veřejné modlitby, chvály nebo obřady, jež jsou jinak běžnou součástí prakticky všech náboženství.

Radikální křesťanství, které odmítá neužitečné projevy náboženství a do popředí staví Ježíšovu cestu chudoby, nenásilí a solidarity, se s jinými křesťanskými proudy nemůže ztotožnit v některých velice závažných ohledech. Nepřijatelné je například když zavedené církve natahují ruce pro státní peníze na svůj provoz, když před společností obhajují svou nepostradatelnost, když se se státem dohodnou na privilegiích nedostupných ostatním náboženským uskupením, když neumožňují ženám rovnoprávnou účast na životě církve, když se snaží o rozšíření počtu svých příznivců bezohlednou manipulací, když si pletou boj se zlem s jinými zástupnými boji (jako například s příslušníky menšin, s jinými náboženstvími nebo s vědou), když pokládají za opravdovou víru pověru (třeba neomylnost římského biskupa nebo neomylnost doslovného znění Písma [??? - pozn. ZODu]), když podporují mocenské zájmy státu, když ze svých duchovních činí vojenské kaplany. Problémem v dorozumění je také namnoze stále přetrvávající naivní optimistická víra v pokrok - ať už ekonomicko-technologický (problémy světa vyřeší neomezený trh a lepší technologie) nebo náboženský (problémy světa vyřeší duchovní „probuzení"). Apokalyptický rozměr, vlastní radikálnímu křesťanství, brání hledat jednoduchá řešení a umožňuje vidět krizi tohoto věku v ostřejších konturách.

Nemůže vzniknout dojem, že se v případě radikálního křesťanství jedná o sektu...?

Každá sekta má několik základních rysů, které ji sektou činí. Jsou to zejména vědomí vlastnictví jediné pravdy, neschopnost dialogu s jinak smýšlejícími, ideologická sešněrovanost a výrazná role vůdců. Nic takového nenajdete v radikálním křesťanství, které z principu vytváří otevřené společenství.

V úvodu jste zmínil, že radikální křesťanství se se současným modelem lidské existence radikálně rozchází. V jakém smyslu?

Radikální rozchod znamená, že se vědomě zřeknu účasti na společenských strukturách a procesech, které mají antikristovskou povahu, které nejsou v souladu s Ježíšovým učením a praxí. Uvedu příklad: Mnozí křesťané se dnes často rádi angažují jako specialisté v oblasti rodiny nebo sexuality a působí tak někdy dojmem jednostranně zaměřených hlasatelů mravnosti. Nechci tvrdit, že je to snad špatně, není však bez zajímavosti, že Ježíš tyto otázky neřeší, ba dokonce mluví o nezbytnosti rodinných rozkolů pro evangelium a nad vlastní rodinu staví své žáky. Úkol, kterým je pověřuje, není rodinné poradenství, ale radikální příklon k spravedlnosti, právu a milosrdenství. V tomto smyslu středem zájmu radikálních křesťanů není jejich vlastní dokonalost nebo kultická čistota ve stylu novozákonních farizeů, ale - řečeno s Komenským - „všenáprava" ve stylu přicházející Boží budoucnosti.

Už samotný pojem „všenáprava" dává tušit, že na takovou změnu nestačí žádné seberadikálnější společenství. Apokalyptika však programově počítá s Božím konečným zásahem do dějin tohoto světa. Tato skutečnost radikální křesťany zbavuje beznaděje a skepse, nezbavuje je však odpovědnosti za vnášení nového paradigmatu myšlení a jednání do struktur starého věku.

Potřebu rozchodu s daným modelem lidské společnosti řešili v minulosti mnozí radikálové jednoduše odchodem do ústraní a samoty. Takový způsob řešení však odporuje základnímu Ježíšovu pověření, kterým své žáky naopak vysílá „jako ovce mezi vlky" (Matouš 10, 16) - tedy do vřavy světa. Radikální křesťan vnímá svůj úkol být uprostřed dění jako nezastupitelný, navzdory tomu ale usiluje o to být vůči mechanizmům, které tento svět pohánějí a určují, nezávislým.
Mohl byste být v této otázce konkrétnější?

Pokusím se načrtnout obraz konkrétního radikálního společenství. Nejedná se nezbytně o sbor či farnost, jak jsme zvyklí. I když má takový lokální sbor nepochybně řadu výhod a předností, jedná se spíš o výjimku, pokud se jej podaří ustavit. Je to dáno tím, že radikální cestu volí jen omezený počet křesťanů, jak jsem již dříve zmínil. Dnešní technika ale umožňuje vzájemnou komunikaci prostřednictvím internetu a tak mohou vznikat sbory virtuální, které vytvářejí vlastní duchovní a programovou náplň. V určitých časových periodách se pak konají sněmy, čili setkání v rámci regionu nebo republiky. V jistém smyslu se jedná spíše o síť jednotlivců či skupin, než o klasický model církve. Nezáleží dokonce ani na tom, jestli někdo už členem nějakého jiného náboženského společenství je. Struktura připomíná Síť víry, obraz ze stěžejního díla Petra Chelčického, která v hlubinách tohoto světa zachytává jednotlivce ochotné slyšet Ježíšovo pozvání a dát se na cestu následování. Pokud se týká zmíněné programové náplně, jedná se, obecně řečeno, o vymezení sborové strategie, kterou sbor vytváří k realizaci požadavků Ježíšova učení. V praxi půjde nejprve o zprostředkování objektivních informací, dále pak například o součinnost v naplňování předpokladů dobrovolné skromnosti a environmentální senzitivity, o mírotvorné iniciativy apod.

Uvažujete o tom, že se Vaše společenství zaregistruje podle Zákona o církvích?

Popravdě řečeno, je nám v zásadě jedno, jakým způsobem bude náš vztah ke státu uspořádán. Můžeme se registrovat buď jako občanské sdružení nebo jako církevní právnická osoba. Druhá možnost se, vzhledem k charakteru společenství, jeví jako vhodnější, je však závislá na tom, zda se v dohledné době naplní stanovený počet 300 členů, který je pro registraci zákonem vyžadován.

Vymezený prostor neumožňuje, abychom tento rozhovor rozšířili i na oblast radikální věrouky, liturgie nebo pojetí svátostí. Bezesporu by uvedená problematika nejednoho surfaře zajímala.

- www.granosalis.cz -