Zápas o duši:

Studna svobody

Verze pro tisk

Mají Češi nějaké poslání od Boha? Pokud ano, mají dary k tomu, aby toto poslání mohli naplnit? Co je pravou identitou Čechů? V českém národě zůstávají zasypané studnice požehnání, které vybudovaly generace našich předků. Dnes je čas tyto studnice obnovit podobně jako obnovoval Izák studny svého otce Abrahama. Budeš se na tom podílet i ty?

Listina základních práv a svobod dnes zaručuje svobodu každému občanu České republiky. Stát ručí každému svobodu osobní, svobodu pohybu, svobodu myšlení, svědomí i náboženského vyznání. Právo svobodně se sdružovat je zaručeno, stejně jako svoboda projevu. V oblasti náboženského přesvědčení Listina i ústava zajišťuje velkou svobodu: „Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejné, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadů“. Policie, soudy i soud ústavní dbají o to, aby tato práva a svobody mohl každý využívat. Lze říci, že v české historii neměli obyvatelé nikdy tolik svobod jako od roku 1989 - snad s výjimkou první republiky, kdy však země byla zmítaná antisemitismem a mnohými předsudky vůči národnostním menšinám. Po druhé světové válce, za vlády komunistů, byly sice tyto svobody deklarovány, avšak ve skutečnosti nebyly zachovávány. Ve prospěch celku - státu - stála svoboda utlačovat svědomí, přesvědčení, náboženské vyznání i omezovat svobodný projev či sdružování se.

Jedna věc je, co občanům zaručuje zákon, a druhá, zda skutečně svobodní jsou. Od sametové revoluce máme vnější svobodu, ale jsme skutečně svobodní? Po této něžné revoluci se u nás hodně mluvilo a psalo o tom, zda budeme umět s nově nalezenou svobodou zacházet. Existuje totiž jakýsi „syndrom exodu“ nebo jinými slovy druh otroctví, který se projevuje u národů, jež dlouhý čas žily pod nadvládou jiných národů, nebo jimi byly zotročeni. Když Bůh vyvedl Izraelce z egyptského otroctví, byli svobodni. Navenek. Dalších 40 let trvalo Bohu, než Izraelce osvobodil z ducha otroctví, útlaku a mohl jim svěřit zaslíbenou zemi. Ti Židé byli svobodni, ale smýšleli jako otroci. Neuměli žít svobodně, báli se svobodně myslet, svobodně jednat, nést odpovědnost za svůj život a svá rozhodnutí. Báli se Bohu důvěřovat a „pověsit“ se na něj, protože jim to duch otroctví nedovolil. Podezírali Boha z toho, že je z Egypta vyvedl jen proto, aby je umořil na poušti hlady. Jednoduše - Boha měli jen za dalšího faraóna, který nad nimi chce krutě vládnout. Strach, nedůvěra, podezírání, přetvářka, lež, vzpurnost, závist a nepřejícnost i neschopnost nést odpovědnost a autoritu - to jsou vlastnosti lidu, který žije duchem otroctví. Tento charakter se nezmění změnou politického systému ani ústavním prohlášením.

Český národ žil 300 let pod krušnou nadvládou Habsburků - počítáme-li od prohrané bitvy na Bílé hoře po vznik samostatného státu (1620 - 1918). Bylo to období národnostního i duchovního útlaku. Čechům byla vnucena katolická víra jako jediná správná. Potlačení svého svědomí a přesvědčení vedlo českého člověka k postupné vnitřní proměně. Ze sebevědomého, pevného, zodpovědného Čecha se časem stává nejistý, podezíravý a podlézavý Čech, kličkující mezi zákony, utíkající před osobní odpovědností, uhánějící mezi překážkami za svým osobním prospěchem. Možná inteligentní, možná šikovný a schopný, dobrý voják Švejk, přetvářkou bojující ne za pravdu, ale za vlastní zisk.

Publicista Smetana podává přesný a výstižný popis dnešního českého člověka ve vztahu k hrdinům: „Hrdina v Čechách užije těžkostí mnohonásobně víc než kdekoliv jinde, neboť se proti němu postaví - dřív nebo později - záludná malichernost a závist. Tahle závist je u nás rubem … popularity. Hrdý, upřímný a pravdivý člověk je v Čechách lidem trnem v oku. Ať je politik, podnikatel nebo umělec. Demokratické cítění se u nás už od pradávna zvrhlo v jakési rovnostářství, které nesnáší autority, neuznává odpovědnost, všechno rozleptává pochybnostmi a pomluvami. Jako by lidé u nás nevěřili, že velikost je skutečnou velikostí, ušlechtilost ušlechtilostí, pravda pravdou … A v českém politickém i společenském životě se to tradičně projevuje mimořádnou nesvorností, přímo hašteřivostí a nesnášenlivostí, sobeckým handrkováním, a to i v těch chvílích, kdy by bylo mnohem užitečnější táhnout za jeden provaz … Dokud se u nás hrdina nepromění v mučedníka, národ není spokojen.“

Jak je vidět, svoboda není dána vnějšími podmínkami. Je možné žít v ideálních podmínkách ke svobodě a přitom být otrokem a naopak je možné být otrokem a přitom žít svobodně. Vždyť apoštol Pavel napsal: „Koho Pán povolal jako otroka, má v Pánu svobodu. Koho Pán povolal jako svobodného, je v poddanství Kristově“ (1K 7,22). O jaké svobodě se zde mluví? Jaká svoboda může být uprostřed otroctví? Existuje snad nějaká svoboda ducha - vnitřního člověka? Pakliže ano, jak se to projeví? Žili v Čechách lidé takto svobodní? Jistě že ano! Byli to naši otcové, kteří pili ze studny svobody a osvobodili České království z nadvlády hříchu.

Mistr Jan Hus dozajista rozuměl svobodě jinak než my nyní. Ano, Hus bojoval za svobodu svědomí, ale jaksi nepřímo tím, že absolutně nadřadil zákon Boží - Bibli - řádům a zákonům církve i světské moci. Ale jakápak to byla svoboda, když vzápětí zavázal věřícího odpovědností vůči Bohu a Jeho řádu. Jenže právě v tom viděl Hus skutečnou svobodu - člověk je osvobozen z falešných závazků lidem a církvi, aby mohl svobodně sloužit Bohu dle svého svědomí a poznání. Hus byl přesvědčen, že zachovávání Božích příkazů člověka neomezuje v dobrém, ale naopak naplňuje ho radostí, pokojem, poskytuje mu identitu, smysl i bezpečí. Vždyť právě proto byl člověk stvořen, aby žil s Bohem ve vztahu lásky a poslušnosti. Hus zápasí za svobodu slova tím, že káže Čechům pravdu v jejich vlastním jazyce. Vystupuje na obhajobu rovnosti lidí tím, že podává kalich krve Kristovy i laikům, ač je to v ten čas výsadou pouze kněží. Milý Jan tím především sleduje - jak jinak - naplnit Boží slovo. Svobodu myšlení zastává Hus tím, že podporuje, aby lidé sami četli Bibli a přemýšleli o tom, co čtou, a nepřijímali slepě to, co se jim z kazatelen předkládá, ale sami to srovnávali s Písmem a rozsuzovali pravdu od lži. Též se staví za svobodu shromažďovací, když je mu zakázáno kázat v Betlémě a milý Hus si z toho nic nedělá a svobodně ve své práci pokračuje. Český univerzitní mistr odhodlaně hájí tyto svobody i tváří tvář smrti ve „shromáždění národů“ v Kostnici.

Husova smrt vyvolala v Čechách bouři husitské revoluce. Husité svůj program shrnuli do Čtyř pražských artikulů, které předložili na sněmu v Basileji roku 1432 a obhájili je tam. O co jim tedy šlo? O čtyři svobody, totiž:

(1) Aby Slovo Boží bylo po Království českém svobodně a bez překážky kázáno v českém jazyce;

(2) Aby svátost oltářní pod obojí způsobou, totiž chleba a vína, všem věrným křesťanům, jimž hřích smrtelný nepřekáží, svobodně byla podávána;

(3) Aby kněžstvo po světsku nepanovalo (tj., aby kněží světskou mocí neutiskovali poddané, aby jim bylo odňato bohatství a navrátili se k apoštolské prostotě);

(4) Aby všichni hříchové smrtelní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Božímu odporní byli v každém stavu řádně a rozumně od těch, kterým to přísluší, stavováni a potíráni (to znamená svobodu světské moci trestat zjevné hříchy podle zákona Božího).

Z těchto čtyř bodů je vidět, že si mnozí tehdy cenili duchovní svobody více nežli vnější a že jejich hlavním nepřítelem není papež a katolická strana, ale jejich vlastní hřích. Brzy jim však ze čtyř článků zůstal v praxi pouze jeden - a to kalich. Nakonec se i z něj časem stala pouhá forma a ta tam byla touha po převzácné krvi Kristově, která má moc očistit každý hřích. Český národ se opět ocitl v otroctví ducha, v temnotě.

Různé skupiny, dá se říci sekty, si svoji svobodu hájily. Zrodila se Jednota bratrská, která „utekla“ před „světem“ do Kunvaldu. Více než po svobodě občanské prahla po svobodě od bohatství, moci a násilí. Bratří chtěli mít svobodu žít tichým životem v ústraní podle Ježíšova příkladu a učení. Na obvinění, že svým odtržením se od utrakvistů působí škodu a potupu království namítají, že jim svědomí nedovoluje, aby si nechali sloužit od zlých kněží, neboť Pán Ježíš řekl, že když slepý vede slepého, oba padnou do jámy. Naléhají na krále, aby jim dal alespoň takovou svobodu jakou mají Židé, v království trpění. Po smrti Jiřího z Poděbrad měla Jednota víceméně klid, takže se rozvinula do krásné a ušlechtilé podoby. Zdá se, že dokud Jednota zachovávala vnitřní svobodu od hříchu, dopřával jí Pán prostoru i navenek. A to i bez přispění světské moci a meče. Jakmile Jednota podlehla hříchu a nechala se jím zotročit, přišel vzápětí i útlak vnější. Pán dává půdu k životu tomu, co je z Něj, a každou rostlinu, kterou nezasadil Jeho nebeský Otec, vytrhává i s kořeny. O některých je však již v Novém zákoně psáno, že jich svět nebyl hoden, vydědil je, a oni bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.

Slabá vláda Jagellonců umožnila velký rozvoj Jednoty bratrské, ale co víc - z Českého království se stala jediná země v Evropě, kde byla (ač nedokonalá) svoboda vyznání a tolerance náboženských věr. Žili zde vedle sebe katolíci, utrakvisté i Jednota bratrská poměrně v pokoji. Do země přicházeli pronásledovaní valdenští a novokřtěnci - ti postupně splývali s Jednotou.

Na přelomu 16. a 17. století začala Jednota vadnout a schnout. Vnějšně byla dobře zajištěná, měla majetky, ochranu šlechticů, sjednotila se s utrakvisty atd. Duchovně byla vlažná, malátná, srdce bilo pomaleji, ztratila ostražitost, krev byla otrávená jedem hříchu. Praha v době rudolfínské se stala centrem okultismu v Evropě. Duch okultismu se projevuje silnou touhou po moci a nadvládě a kdokoliv se mu otevře, podlehne jeho otroctví.

K trůnu se dostává Ferdinand II., Češi si volí „vzdorokrále“ Fridricha a Bratřím nastává vážné dilema: mohou jít do povstání proti králi nebo ne? Žerotín neváhal dříve vypovědět poslušnost Rudolfovi II. a zvolit na Moravě za krále Matyáše. Nyní váhá. Jiný bratrský pán Budovec zachoval Rudolfovi věrnost, vymohl na něm majestát, zaručující Bratřím svobodu a rovnost dokonce i s katolíky. Nyní volá do zbraně, ač ví, že „povstání je Bohu nemilé“. V dopise Žerotínovi Budovec píše s naléhavostí, aby se moravské stavy přidaly k českým a šly do boje za svobodu. „Neboť králům, překračujícím hranice svého povolání a samozřejmě si přivlastňujícím žezlo Boží, aby se - když ne sami, tedy prostřednictvím druhých - zmocnili vlády nad svědomím, Bůh obvykle nejen jejich žezla ohrozí, ale vymění je, těm pak, kteří zmoudří a užívají křesťanské mírnosti, tatáž ohrožená žezla upevní a odňatá vrátí.“ V tom chtěly české stavy Bohu trochu pomoci, ale bez Boha.

Následky byly hrozné. Ferdinand zavedl vládu teroru, oloupil zemi o všechna práva i svobody, veden svými rádci znásilnil svědomí devíti desetin obyvatel království, jenž byli nekatolíky. Roku 1624 je vydáno nařízení, které zakazuje každou víru kromě katolické. Šlechta má několik týdnů na prodej majetků a musí odejít do vyhnanství, chce-li zachovat víru. Měšťané jsou týráni vojskem, zastrašováni, nekatolíci nesmí provozovat řemesla, nakupovat majetky ani nesmí držet úřady. Konšelé jsou vybíráni pouze z lidí nemajetných bez vlastního přesvědčení. Sňatky, křty a jiné obřady smí uzavírat pouze katolíci. Děti musí povinně docházet do katolických škol. Měna je devalvována, nastává státní bankrot. Povstává duch otroctví, lidé jsou vedeni k udavačství, je zavedena všeobecná kontrola - jsou zavedeny cedulky, které se povinně odevzdávají kostelníkům po mši. Stát sleduje, kdo se ještě drží staré víry. Roku 1627 je vydáno Obnovené zřízení zemské, které ruší svobody země i práva stavů ve prospěch habsburského absolutismu. Nekatoličtí kněží jsou ze země vyhnáni. V době všudypřítomného zmatku se dějí mnohé nepravosti, krádeže, vraždy a znásilnění. Přichází mor a hlad. Města jsou vylidněná na polovinu. Jezuité zavádí povinná procesí k různým místům a světcům. Pompézní manifestační pochody s hudbou, zpěvem a maškarami mají dokázat vítězství jediné pravé víry. Na závěr procesí se pálí kacířské knihy. Předvádění barokní nádhery má přesvědčit nerozhodná srdce o tom, že se mýlí ve své víře. Silný útlak vedl desetitisíce lidí k emigraci, jiné k přetvářce, další k zoufalství. Mnozí míní, že zde je počátek ateizmu v Čechách. Ateisté jsou prý husité, jenž ukrývali svoji víru tak dlouho, až ji ztratili úplně.

Našli se i tací, kteří zvítězili nad Zlým pro krev Beránkovu a slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti. Nezapřeli Kristovo slovo, protože se naučili pít ze studny svobody. Oni byli svobodní. Jak se jejich svoboda projevovala? Každý kdo je v Kristu svobodný, je radostného, pevného, přímého, odvážného ducha. Nebojí se mluvit pravdu, nebojí se lidí, nebojí se odpovědnosti, nebojí se autority, která je mu svěřena; je přející a důvěřivý. Ať se děje cokoliv, jeho láska vydrží, jeho láska věří, jeho láska má naději, jeho láska vytrvá.

Celých 160 let do vydání Tolerančního patentu císařem Josefem II. r. 1781 odcházeli bohatí i chudí z Českého království za svobodou. Byli svobodní - pro Ježíše dokázali opustit všechno - majetky, statky, postavení, živnosti, vztahy, vlast a mnohdy i ty nejmilejší. Odešli kvůli svědomí, nemohli už déle přetvářkou zapírat svědomí. To je ta touha české duše po svobodě. V takových chvílích je svoboda vzácnější nad všechny poklady světa.

Pohleďme do jedné duše hladovějící po Bohu roku 1731: „Tu mně tak bývalo, popatřil-li jsem k nebi vzhůru anebo na něco na zemi dole, všecko mne jen soudilo. Když jsem v epištolách četl o církvích, o věřících a Spasitele milujících, ohlížel jsem se vůkol, myslil jsem sám v sobě: nikdež jsem nic tomu podobného spatřiti nemohl, potom jsem myslil, že snad přece někde na světě něco takového je a takový lid svatý a pobožný se nalézá. Myslil jsem, kdybych se toho dověděl, a někdo mně, kde to je, pověděl, že bych tam jít chtěl, třeba tam měl kousek chleba a vodu za pokrm míti, ano, třeba mne to mnohé těžkosti, i samou smrt státi mělo, že bych já na to dbáti nechtěl, když bych jen spasen býti mohl“. Toto přání se mu splnilo a ještě toho roku šťastně unikl do Saska, kde v Gerlachsheimu takovou církev nalezl. Jan Jílek nalezl svobodu, napil se z této studnice a nemohl si to nechat pro sebe. Znovu a znovu se vrací do Čech, aby z toho „Babylona“ vyvedl na svobodu další ztrápené duše. Když byl v Čechách po sedmé, byl chycen a uvězněn v Litomyšli. Autentickým dokladem toho, že je možné být svoboden i ve vězení, je Jílkovo svědectví: „Tak jsem potom za ten čas až blízko Vánoc tuze blažený čas měl, který jsem prve ještě jakživ neměl, takže se mně zdálo, jako bych životně ve dne v noci se Spasitelem rozmlouval. Jestli mně nějaké nečisté myšlení aneb cokoliv jiného na mysli přišlo a já jen vzdechl aneb slovíčko k Spasiteli řekl, hned jsem Jeho pomoc a vysvobození od toho cítil a vždy zase nové potěšení jsem od Spasitele dostal, takže mně Spasitel vždy milejší a sladší býval. Neboť když jsem jen to slovo Ježíš jmenoval aneb jen na Něj pomyslil, vždy taková sladkost a milost srdce mi prošla a mysl má jako by na široké pole se dostala, kdež mnoho rozvažovati měla, při čemž často tak velice srdce mé radostné bylo, že jsem mohl radostně na harfu (evangelický zpěvník) hráti, neb jsem skoro všecky písně z ní nazpaměť uměl a mnoho jsem si zpíval.“ Jílek si počínal velmi svobodně i u výslechu, kdy mu stále vyhrožovali mučením i smrtí. „V čase tom mě jezuita jen asi dvakrát navštívil, a jen se mne ptával, jestli již přece na obrácení své myslím, abych zatracen nebyl. Já mu ale tak svobodně jsem odpověděl, že nic o tom nemyslím, protože o mé víře žádnou pochybnost a o jejich žádné jistoty nemám, a proto že to činiti nemohu, že snáze hlavu i také nohy i ruce usekati dáti si mohu, nežli abych jejich víru přijmouti měl. On ale pravil, že prý jejich víra je apoštolská, že on mně od Petra až do nynějšího biskupa posloupně všecky biskupy vypočítati může; já mu zase pravil, kdyby apoštolská byla, že by také tak muselo býti, jak za apoštolů bylo, kteří nikoho vězením k víře nenutili. Na to odešel brzo pryč, já jsem zase děkoval Spasiteli“.

Vznešená svoboda ze strachu z bolesti, utrpení i smrti byla znát též u všech moravských misionářů, vyslaných z Herrnhutu.

xxxxxxxxxxxx

Jednou, když hrabě Zinzendorf plul s několika Moravany Indickým oceánem, kde již několik let žil Fridrich Martin, přepadla ho obava, zda Fridrich ještě žije. Zeptal se svých moravských průvodců: „Což kdybychom zde nenašli žádného, kdyby všichni misionáři byli mrtví?“ Na to odpověděl tiše mladý misionář: „Pak jsme zde my“, načež hrabě pronesl často citovaná slova: „Gens Aeterna, diese Mahren!“ - Věčné pokolení, tito Moravané!

Dnes je tato vzácná studna zasypána prachem a kamením, přestože máme svobodu zaručenou ústavou. Češi se necítí svobodní, spíše působí jako otroci. Nedůvěra a podezíravost vůči každému, kdo vybočuje z normálu, kdo má veliké touhy a smělé vize. Odmítání každého kdo je úspěšný, neboť toho úspěchu jistě dosáhl nepoctivě. Strach z každého, kdo má vliv a autoritu, neboť ji jistě zneužije. Duch otroctví. Mentalita otroků. Mnohaletý útlak způsobil pokřivení českého člověka, takže přímých a pevných lidí roste v Čechách jako šafránu. I sobectví, hledání svých věcí, zanáší studnu svobody, tak jako jiné studny. A strach. Strach paralyzuje mnoho Čechů. Strach z lidí, z jejich odmítnutí, jejich hodnocení a soudů. Strach, že se nevejdou do jejich představ o nich. Strach být jiný než masa. Strach být sám sebou, strach z Kristovy identity. Křesťané jsou světlo světa. Světlo je jiné než tma. Ve světle je vidět. Křesťané jsou Kristovou vůní - pro jedny vůně životodárná a pro druhé smrtonosná.

Satanova taktika je stále stejná: zastrašování. Funguje mu to. Nemá nic a přec strachem drží v otroctví mnohé národy -komunistické, muslimské, budhistické, hinduistické, ale též i ateistické a „křesťanské“. Stalin i Hitler byli satanovými nástroji. Jakou měli zbraň? Strach. Koho sevře zbabělost, je zotročen. Naopak - nejsvobodnější lidé v stalinském SSSR byli ti, kteří byli ve vězeních. Uvěznění, ale hrdí, nezlomeni, přímí. O bezbožném člověku je knize Jobově psáno: "Uchváceno bude z stánku doufání jeho, a to jej přivede ke králi strachů". Ďáblova vláda se zakládá na strachu. On je král strachu. Žádný strach není z Boha. Strach vede do poroby. Je tedy nějaká naděje pro Čechy? Ano! Lide český, napij se ze studny svobody a narovnej se. Poznávej pravdu - Krista - ta tě osvobodí. Krom Ježíše jiné naděje není, sami si nepomůžeme. Jediná naděje pro český národ je Ježíš Kristus. On má moc napřímit páteř celého národa. Nezávislost na Něm vede do ještě hlubší poroby. To znal i učitel národů Komenský: „Ó blahoslavená porobo synů Božích, nad niž nic svobodnějšího vymyšleno býti nemůže: kdež člověk samému Bohu se podrobuje, aby jinde všudy rozvázán byl! Ó nešťastná světa svobodo, nad níž otročtějšího nic býti nemůže: kdež člověk samého Boha nedbaje, jiným věcem mizerně se v manství podrobovati dá: jmenovitě, kdež slouží tvorům, nad nimiž panovati měl, a odporuje Bohu, jehož poslouchati měl. Ó smrtelní, kéž tomu rozumíme, že jediný jest, jediný toliko, vyšší nad nás, Hospodin učinitel náš a budoucí soudce: kterýž sám moc maje rozkazovati nám, nerozkazuje však jako otrokům, ale jako dítek zůve ku poslušenství svému, svobodné nás a nesvázané, i když posloucháme, míti chtěje. Jistě žeť Kristu sloužiti jest kralovati. Nýbrž manem Božím býti větší jest sláva, nežli všeho světa monarchou býti: a co pak přítelem a dítětem Božím býti bude".

- David Loula: České studny aneb hloubání o české identitě, SAMUEL, Praha 2007, Konzervativní listí, březen 2008 -