Zápas o duši:

Trendy dnešní doby

Verze pro tisk

Uvádíme několik zajímavých myšlenek z článku v deníku Los Angeles Times o tom, jak z kazatelen vymizelo kázání o pekle.

Bill Faris věří v peklo, věří v to hrozivé podsvětí, kde rtuť teploměru neustále ukazuje vysoké teploty a kde hříšníci v nevyslovitelných mukách na věky trpí. Ale z jeho kázání v kalifornském evangelikálním sboru v Orange County byste to nikdy nepoznali. Nikdy se totiž tohoto tématu nedotýká; stádo jeho oveček o něj projevuje jen pramalý zájem. „Už to není populární," říká Faris, pastor Crown Valley Vineyard Christian Fellowship. Peklo je ze sborů po celé Americe odstraněno, protože duchovní se sami stále více nacházejí v rozpacích, když mají kázat o křesťanské spáse ztracených duší.

Násilí a muka, která Dante vylíčil ve svém „Pekle" a která na svých plátnech před staletími vyobrazil Hieronymus Bosch, se stala pro většinu hlavních křesťanských denominací nábožensko-kulturními pozůstatky tradic, příběhem, který v srdcích pravidelných návštěvníků kostelů ztratil svůj význam.

V církvích došlo k obratu od zaměření se na to, jaká nás čeká budoucnost v dalším životě k otázce: „Jaká je hodnota života, který nyní vedeme?" prohlásil Harvey Cox ml., významný spisovatel, religionista historik a profesor Harvard Divinity School. „Týden co týden můžete vysedávat v modlitebnách celé řady církví a budete se divit, pokud někde zaslechnete byť jen zmínku o hříchu a pekle. To, že peklo přestalo být aktuální, poukazuje na to, jak sekulární společnost, která povyšuje individualismus nad autoritu a lidskou duši nad mravní hodnoty, ovlivnila klíčové části křesťanské teologie. Nárůst psychologie, poradenství, rozšíření filosofie existencialismu a konzumní kultury vylily na peklo svá vědra vody."

Sklony bagatelizovat zatracení se v posledních letech vyvinuly jako nedenominační bohoslužby a chvály. Důraz je kladen na každodenní aktivity jako jsou výchova dětí a úspěch v zaměstnání. Rychle se rozšířily a oddanost věrouce začala upadat. „To je právě to, co je tak negativní," řekl Bruce Shelley, docent církevní historie na Denverském teologickém semináři. „Dnešní církve jsou pod obrovským tlakem, aby byly konzumně orientované. Cítí potřebu něco poskytovat, místo toho, aby něco vyžadovaly."

Výzkum veřejného mínění, který v roce 1998 provedla skupina Barna Research a společnost Ventura, která se zabývá křesťanskými trendy po celých Spojených státech, zjistila, že časté střídání sborů se stalo životním stylem věřících. Jeden ze sedmi dospělých mění denominaci každý rok, jeden ze šesti pravidelně střídá sbory. Tato přelétavost napomohla vzniku takzvaných megacírkví - evangelikálních sborů s více než 2000 členy, které v neformálním duchu zaměňují vyučování Písma za sociální a rekreační programy. Tyto megacírkve si běžně platí průzkumy trhu, které mají za úkol zjistit, co přitahuje lidi na bohoslužby a jak si je udržet. „Církve od učení o hříchu a pekle upustily právě tehdy, kdy se populární evangelismus pustil do tržních analýz," prohlásil Martin Marty, bývalý profesor náboženství a kultury na University of Chicago Divinity School. „Když církve provádějí tržní analýzy jednotlivců, slyší: Chtěl bych lepší místo na parkování, kratší bohoslužby, více chval, chci slyšet kytary…"

Avšak peklo z myslí lidí zdaleka nevymizelo. Gallupův průzkum veřejného mínění mezi dospělými po celých Spojených státech v květnu roku 2001 zjistil, že 71% lidí v peklo věří, jen o něm nechtějí slyšet.

Pokud se podíváte například na internetovou stránku, vedenou sborem Lake Forest's Saddleback Church, jehož hlavní pastor, Rick Warren, tvrdí, že biblické učení o pekle je vodítkem pro jeho bohoslužbu, a projdete si seznam kázání, která jsou v nabídce, najdete tam kázání o potratech, o závislostech a o ambicích. O smíchu, o vůdcovství a lásce, o válkách, zaměstnání a o starostech. Celkem více než 350 témat, ale ani jedno o pekle.

Peklo je pouze výjimečným konverzačním předmětem dokonce i v některých takzvaných obrozených sborech. Jejich členové věří v peklo, ale současně také věří tomu, že osobní rozhodnutí přijmout Krista jim zajistilo jednosměrnou jízdenku opačným směrem. „Když máte skupinu znovuzrozených lidí, tak přece nejdou do pekla," říká Bob Anderson, 51 letý právník, který navštěvuje evangelikální sbor ve Fullertonu. „Proč o tom tedy mluvit?"

Také tradiční církve vytlačily peklo na okraj. První katechismus Americké presbyteriánské církve, který před několika lety vešel v platnost, zmiňuje peklo jen jednou. George Hunsinger, profesor na Princetonském teologickém semináři a hlavní autor katechismu, by byl rád, kdyby tento dokument hovořil o pekle zřetelněji a „aby odpovídajícím způsobem mluvil o Božím soudu". Ale výbor tento návrh bez větší debaty zamítl. „To, že církve nechtějí zaujmout nepopulární postoj, je jejich zásadní selhání," prohlásil Hunsinger. Dříve bylo na peklo pohlíženo jako na doslovné geografické místo, nyní je vnímáno především jako stav duše.

V roce 1999 vyvolal v tisku rozruch papež Jan Pavel II., když prohlásil, že peklo by mělo být chápáno ne jako ohnivé podsvětí, ale jako „stav těch, kteří se svévolně a definitivně oddělují od Boha, jakožto zdroje veškerého života a dobra". Ačkoliv takové prohlášení vypadalo jako odchylka od církevních dogmat, papežova slova nejsou ničím novým. Římskokatolická církev odstoupila v rámci modernizace církevního učení v roce 1960 na druhém vatikánském koncilu od svého pohledu na peklo jako na gotickou mučírnu. Nový katechismus vydaný v roce 1994 používá jemnější jazyk a zdůrazňuje, že hlavním trestem pekla je oddělení člověka od Boha.

„Jestliže odstraníme peklo jako hrozbu, pak se všechno změní," prohlásil profesor Marty z University of Chicago. Kdo pak bude chodit ke zpovědi? Bývaly časy, kdy katolické kostely měly 16 zpovědnic a lidé před nimi stávali dlouhé fronty. Dnes by kostelům úplně postačila jedna.

To, jak význam pekla neustále upadá, můžeme spatřit i ve změněném postoji reverenda Billyho Grahama, který ve čtyřicátých letech vystupoval jako kazatel dštící ohněm a sírou. Jeho líčení pekla bylo jednoznačné a nepříjemně adresované nekajícím se hříšníkům. Graham nepopírá, že peklo existuje, ale uvažuje o tom, co to vlastně je. „…Věřím, že podstatou pekla je oddělení od Boha a pak prožíváme peklo jak v tomto životě, tak i v tom, který je teprve před námi…," řekl Graham redaktorovi při jednom rozhovoru v roce 1991. „Ale abych popisoval peklo v sytých barvách jako jsem to dělával před třiceti nebo čtyřiceti lety, myslím si, že to bych neměl dělat… skutečně nevím, jestli je v pekle oheň, nebo ne."

Světská i církevní historie pekla je dlouhá a spletitá. Je produktem vyvíjejícího se náboženství a proto se formovala a byla tvořena literaturou, uměním a lidovou kulturou. Kořeny pekla jsou neoddělitelně spjaty s podsvětím řecké mytologie a hebrejským starověkým pojetím Šeolu - místy, kde přebývali mrtví a to jak dobří tak i ti zlí. Když prvotní křesťané naplnili význam pekla značným strachem, stalo se peklo ještě hrozivějším. Bible cituje Ježíše, který popisuje peklo jako „vnější temnoty" stravované „věčným ohněm." Kniha Zjevení připomíná, že hříšníci budou „vhozeni do ohnivého jezera." Matoušovo evangelium podává obraz místa, kde bude „pláč a skřípění zubů". Ve středověku a během renezance bylo v myslích lidí peklo pevně spojeno s obrazem strašného utrpení. Dante napsal, že uvnitř sedmého kruhu pekla teče „řeka krve", ve které se vaří každý, kdo násilím ubližuje druhému. Bosch vyobrazil obnažené duše požírané tvorem podobajícím se ptáku, nabodávané kopím a mučené pololidskými démony. Pro církve se strach z pekla stal barvitým a efektivním nástrojem varování o následcích hříšného života bez Boha.

Vědecké objevy a evropské osvícenství v následujících stoletích tuto představu o pekle rozbily a podkopaly strach ze všech nadpřirozených jevů a kladly otázku, jak může být milosrdný Bůh tak krutý? Uprostřed tohoto uvažování se vyvinuly příjemnější teorie: Duše, které by se do nebe nedostaly, prostě přestanou existovat. Peklo je jen dočasným stavem předcházejícím nebe. Každý přijde do nebe. „Jak může být něco tak úžasného, jako je vykoupení, založeno na strachu?" kladl si otázku otec Wilfredo Benitez z Canterbury Episkopální církve v Garden Grove. Benitez, jako mladý kazatel, varoval nevěřící, že budou v Satanově doupěti spalováni pekelnými plameny. Později od toho upustil. „Cožpak můžeme nabízet dar podávaný na špičce meče? To je přece úplný nesmysl a šílenství."

Reverend Robert H. Schuller je snad více než kterýkoliv jiný kazatel oprávněn k tomu, aby dal vzniknout hnutí, které by odstranilo peklo, jež znepokojuje lidské svědomí. Schuller je dalším, kdo věří v pojetí pekla jako věčného oddělení od Boha a přechází k literární „teologii", která zdůrazňuje „Jen na mě záleží, jaké to bude!" nebo „Nechci, aby se lidé stali křesťany jen proto, aby unikli peklu". Prohlásil: „Proč strašit lidi Boží holí, když k rozhodnutí o jejich osudu stačí zamávat návnadou?" Schuler zdůrazňuje individuální úspěch věřících.

Americký protestantský kazatel z Bellflower, Ray Comfort, právě naopak svírá v ruce hůl a neváhá ji použít. Autor a vydavatel desítek náboženských knih se rychle stává raritou. Je totiž kazatelem, který si bez obalu dovoluje kázat ne příliš populární poselství o realitě pekla a co je psáno v Novém zákoně. Církve, které opouštějí svoji roli morálního kompasu tím, že ignorují nebo zjemňují biblická varování, se stanou bezvýznamné, říká Comfort. Bůh jim vezme svého Ducha, odejme od nich svoji moc a tak se stanou jen něčím, co se podobá společenským klubům. Naším úkolem není, abychom lidem zpříjemňovali nedělní kázání čalouněnými lavicemi, klimatizací a dbali o to, abychom nemluvili o ničem, co by je mohlo znepokojit nebo se jich nějak dotknout." V kázání „Peklo je nejlépe utajené tajemství" poukázal na skutečnost, že až 90 % nových konvertů moderního evangelikálního snažení odpadá od víry, protože lidé víceméně přicházejí do církve řešit své osobní problémy. Antropocentrické evangelium, zaměřené především na potřeby člověka, nikoliv na hřích, který je příčinou většiny problémů, přináší své neduživé ovoce pro sbory a trpké zkušenosti a zklamání pro ztracené.

Internet, Los Angeles Times, Copyright 2002 a Searching together, Volume 29:4