Zápas o duši:

Trojjedinost Boha

Verze pro tisk

Před několika lety jsme měli v jakartském shromáždění vášnivou diskusi na téma Boží trojice. Dávám přednost názvu "Boží trojjedinnost." Byl jsem překvapen, ačkoliv to bylo baptistické shromáždění, že zavládl doktrinální rozpor. Snad i proto, že si v Jakartě, tedy v cizině, anglicky hovořící věřící nemohou příliš shromažďovat učitele podle svého vkusu a musí poslouchat ty, kteří prostě jsou. Bylo to pro nás poučné, být ve sboru křesťanské všehochuti. Nahlédli jsme tak trochu do ostatních věrouk a zjistili jsme, že většina křesťanů neumí obhájit trojjedinost Boha. Obzvláště, když se dostanou do křížku s Jehovovými svědky, Židy nebo muslimy. Tito nás nazývají polyteisty, že prý věříme ve tři bohy, Otce, Syna a Ducha svatého.

Jak je to tedy s Božstvím Boha? Angličtina nazývá Božství "Godhead", což doslovně znamená "Boží hlava". Nedivme se, že trojjediné Božství způsobuje tolik nedorozumění. Ano, věříme jen v jednoho Boha, nejsme polyteisté, ale povaha Božího Božství se projevuje vždy v trojjedinosti. My lidé, přestože jsme byli Bohem stvořeni k jeho obrazu, jsme sami o sobě úplně nezpůsobilí představit si Boha, který by trojjedinému Božství odpovídal. Bůh je nekonečně nade vším, co stvořil. Proto, my lidé, můžeme pochopit organizaci Božího Božství jen natolik, kolik nám toho o sobě Bůh odhalil. Nesmíme o Božství subjektivně spekulovat. Můžeme však mít o Bohu a jeho Božství znalost, jež je vymezena jeho bibilckým zjevením. A bible říká:

  • Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim (tedy i nám) přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a Božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Řím. 1:19,20)

Budeme zkoumat Boží Božství, raději Boží trojjediné Božství z hlediska Božího stvoření, protože bible říká, že ve stvoření je jeho Božství odhaleno. Stačí, říká bible, když přemýšlíme o stvoření, potom musíme vidět Boží Božství. Když nepřemýšlíme, jsme bez omluvy. Stvoření zobrazuje Boží Božství. Tak to Pavel napsal Římanům. Musí také platit, že jestliže je Božství trojjediné, potom i jeho stvoření musí být trojjediné. Podstatu Božství můžeme omezeně, ale dobře pochopit z následujícího verše:

  • V něm (v Kristu) je přece vtělena všechna plnost Božství. (Kol.2:9)

To znamená, že Boží trojjediné Božství je cele a plně vtěleno v Kristu. Kdyby bylo Božství jednojediné, potom by Pavel nemusel psát o "veškeré plnosti Božství," jenom "Božství" by stačilo. Kristus je věčné Slovo, které se vtělilo v člověka Ježíše. Kdo viděl Syna, viděl i Otce. Vše, co Bůh je, bylo vtěleno a viděno v Kristu. Ježíš Kristus je Bůh, náš Spasitel.

Boží podstata a vlastnosti jsou obsaženy v trojjediném Božství, a jsou vyjeveny v Božím Synu, abychom je pochopili. Trojjediné Božství sděluje Boží všudypřítomnost, všemohoucnost, vševědoucnost, lásku, pravdu, milost a ostatní povahové rysy Boha. Bůh je Otec, Syn a Duch svatý. Jeden Bůh, jehož trojjediné Božství spočívá ve třech osobách. Otec je věčný zdroj všeho bytí. Syn je věčné Slovo, kterým se Bůh projevuje ztělesněním a zhmotněním. Duch je věčná přítomnost Boha vyvěrající z Otce a tekoucí skrze Syna do veškerého stvoření. Otec i Duch svatý jsou všudypřítomní, neviditelní, a přece neustále zjevováni skrze Synovo vtělení. Boží trojjediné Božství je viditelné, zhmotnělé v času a prostoru ve vtělení Syna, Ježíše Krista, a potvrzeno veškerým stvořením. V Ježíši Kristu je vtělena (což je přítomný čas) všechna plnost Božství. Ježíš Kristus představuje celého Boha, tedy jeho veškerou plnost, což je jeho trojjedinost. Ježíš Kristus je to věčné - Jsem, že Jsem. Ježíš Kristus je to Slovo, které bylo na počátku a bez něj nic nepovstalo. Ježíš Kristus, to Slovo je Bůh.

Zdá se to být paradoxní? Jeden Bůh a trojosobní Božství? Proto je tolik kvazikřesťanů, kteří toto biblické učení odmítají. A křesťané? Ti ve své 99% většině tvrdí, že trojjediného Boha můžeme přijmout pouze na základě víry, že trojjediné Božství nemůžeme nikdy pochopit. Ale bible nás nenabádá ke slepé víře ani na jednom místě. Bůh nám dal kromě víry a citu i rozum, jímž chápeme. Kdybych osobně nemohl intelektuálně obhájit biblické křesťanství, skončil bych nejspíš jako ateista nebo agnostik. Kdybych v Boha věřil, potom bych mohl být čímkoliv, Židem, muslimem, Jehovovým svědkem, mormonem, hinduistou, unitářem ... Tito, a mnoho křesťanů jsou tím, čím jsou právě jen na základě svých emocí. Jenže osamocené city jsou ty nejzrádnější stezky. Bible nikdy a nikde nenabádá k citovým závěrům, nýbrž vždy jen ke zkoumání, přemýšlení, čtení a znalosti Písma. Říká se, že láska je slepá. Vzpomeňte si na mládí, když jste byli bezhlavě zamilovaní, s úplně potlačeným intelektem, kdy rozum spadne do kalhot. Taková kvaziláska skončí většinou roztržkou. Stejné je to s vírou. Emocionální víra přináší nakonec jenom roztržku.

  • Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede všelijak k smrti. (Př. 14:12)

Zdání není vědomost, nýbrž cítění. Zdravé radostné emoce, vždy vyvěrají z poznání pravdy, což je znalost. Jenom uvážená láska vzplane opravdovými nepomíjivými city. Proto zvažme:

  • Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a Božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Řím. 1:19,20)

Když lidé přemýšlivě zkoumají přírodu, Boží stvoření, Boží Božství, potom jim musí být trojjedinost Božství odhalena, jinak tento verš neříká pravdu. A Petr říká:

  • Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději kterou máte, ale čiňte to s tichostí a uctivostí. (1 P 3:15)

Petr nás nabádá k odpovědi, ne k citové obhajobě. Slovo "odpověď" je v řečtině "apologia", což znamená obrana nebo obhajoba. Když nás, biblické křesťany, začne vyslýchat třeba Jehovův svědek a začne dokazovat paradoxnost trojjediného Božství, jak se mu v tichosti vzepřeme? Jakou máme obhajobu? Jestliže obhajobu nemáme, Jehovův svědek nám naši víru založenou pouze na emocích nahlodá a staneme se dříve nebo později kořistí vlka.

Trojjediné Božství není žádný výbor tří autonomních bohů. Bůh je jen jeden, ne tři. Trojjediné Božství jsou tři vzájemně neoddělitelné osoby, Otec, Syn a Duch svatý. Každá osoba Božství je Bůh, rovnocenně věčná a rovnocenně vševědoucí. Tyto tři osoby Božství jsou vždy v příčinně-účinném vztahu.

Otec je neviditelný zdroj veškeré existence, fyzicky ztělesněn ve viditelném Synu, prožíván a porozumněn Duchem svatým, jenž už je opět neviditelný. Bůh je jen jeden, a přesto musí být Otcem ve své plánovité nápaditosti a hnací síle. Bůh musí být Synem ve svém hmotném projevu Otcových plánů. Do třetice, Bůh musí být Duchem svatým, aby dal smysl, udělil prožití Synově a Otcově práci. Jste ztraceni? Nebojte se, brzy vše pochopíte, až budeme zkoumat přírodu a naši každodenní činnost.

Člověk vždy tušil a věděl v srdci, že vševědoucí Bůh někde existuje, že je neviditelným zdrojem všeho, co je. Ale tuto znalost svého svědomí člověk zkorumpoval v panteismus a naturalismus. Tohle je korupce Otce. Člověk vždy tušil, že se Bůh projevuje ve viditelné formě. Tuto znalost svého svědomí zkorumpoval v modlářství. Proto se člověk neustále snaží vztyčit boží modlu z hmotných materiálů jako je zlato, stříbro, drahé kamení, dřevo, barvy, bakelit, nebo vztyčit boží modlu ve svém metafyzickém blouznění, představách a zázračných vidění. Tohle je korupce Syna. A do třetice, člověk vždy chtěl a tušil, že je možné udržovat s Bohem osobní duchovní vztah. Tuto znalost svého svědomí člověk zkorumpoval v mysticismus, fantastismus a démonismus. Tohle je korupce Ducha svatého.

Podívejme se na přírodu, na stvoření a přemýšlejme, zda stvoření opravdu odhaluje trojjediné Božství jak Pavel napsal Římanům. Zda uvidíme, když přemýšlíme, co je neviditelné. Zda obhájíme naši víru před protibiblickými hlodavci.

Základ celého Božího stvoření je vesmír. Měli bychom říci trojvesmír, protože vesmír má tři nesamostatné podstaty. Prostor, hmotu a čas. Tohle si lidé uvědomují již po tisíciletí. Všechny jevy probíhají v prostoru, hmotě a v čase. Žádná ze tří vesmírných složek nemůže být odtržena od zbývajících dvou, protože vesmír je trojjediný. Čas bez hmoty, která se pohybuje v prostoru, nemůže existovat. Odtrhněte hmotě prostor a nemáte jí kam umístit, navíc se nemůže pohybovat v čase, tedy neexistuje. Zkušenost a věda jasně potvrzují, že vesmír je časo-prostorově-hmotná spojitost, jež je trojjediná. Odtrhněte z trojjedinosti vesmíru jednu jeho složku a vesmír se zhroutí. Hmota definuje prostor a čas, prostor definuje čas a hmotu, a do třetice, čas definuje hmotu a prostor. Ve hmotě, je vesmír plně ztělesněn, protože ta může existovat jen v prostoru a čase. Proto je trojjediné Božství plně vtěleno v Kristu, protože ten je definován Otcem a Duchem. Kdo vidí hmotu, která se pohybuje v prostoru a čase, ten vidí plnost trojjediného vesmíru, přestože čas a prostor jsou neviditelné veličiny. Kdo vidí Syna, který je poslán Otcem a poznán Duchem, ten vidí plnost trojjediného Božství, přestože Otec a Duch jsou neviditelní.

Jeden vesmír existující ve třech vzájemně neoddělitelných koncepčních formách, z nichž každá je rovnocenně vesmírná, dokonale ilustruje jednoho Boha, který existuje ve třech vzájemně neoddělitelných koncepčích osobách, z nichž každá je rovnocenně Božská.

Přemýšlejme dále, jak nás Pavel nabádá. Mezivztažnost složek trojjediného vesmíru neuvěřitelně obkresluje mezivztažnost trojjediného Božství.

Prostor je neviditelné všudepřítomné pozadí všech jevů hmoty a energie, které mohou být vnímány, prožity, porozuměny pouze v neviditelném čase. Podobně, Otec je neviditelný všudepřítomný zdroj všeho bytí, které je zhmotněno viditelným Synem, jenž může být vnímán, prožit, porozumněn pouze neviditelným Duchem svatým. Neviditelné - viditelné - neviditelné. Neviditelný prostor, viditelná, hmatatelná reálná hmota a neviditelný čas. Neviditelný Otec, viditelný ztělesněný reálný Syn a neviditelný Duch svatý. Tohle je organizace a tok úkolů v Božím Božství.

Bůh není trojice vzájemně oddělitelných svéjmenných osobností. Bůh je trojjedinost Božství t.j. trojjedinost neoddělitelných osobností, z nichž žádná není svéjmenná, ale právě naopak, každá jmenuje zbývající dvě. Otec odpovídá prostoru, Syn hmotě a Duch svatý času.

Naše dobrodružství však nekončí zde, protože každá z těchto tří nesamostatných složek vesmíru je sama o sobě opět trojjediná.

Prostor
Proberme si trojjediný prostor, jenž odpovídá Otci. Prostor má tři rozměry. Délku, šířku a výšku. Každý rozměr je nekonečný a každý zabírá celý prostor. Kdybychom měli pouze jeden rozměr, délku, a i kdyby byla nekonečně dlouhá, neuměli bychom si ji ani představit. Nikdo neviděl a ani neuvidí ideální přímku. To co nazýváme přímkou v naší představivosti má vždy kousek výšky a trošku šířky. Proto nikdo neuvidí Otce a proto Ježíš nemohl apoštolům Otce ukázat. Přímka sama o sobě je neviditelná, jako je Otec sám o sobe neviditelný. A i tohle už je nesmysl, protože přímka ani Otec nemohou sami o sobě existovat. Protože je první rozměr prostoru neviditelný, musíme přidat druhý rozměr, šířku, abychom "hmatatelně viděli," že existuje první rozměr, tedy délka. Skutečnost délky, protože je neviditelná, může být potvrzena pouze šířkou. A hle, rovinu, tedy dva rozměry, už vidíme stejně jako vidíme ztělesněné Božství, Syna, Ježíše Krista. A protože se pohybujeme od neviditelného k viditelnému a zase k neviditelnému, tedy od přímky k rovině a k prostoru, je nám už jasné, přidáme-li třetí rozměr, výšku, dostaneme plnost prostoru, který je už zase neviditelný. Uvědomme si, že rovinu můžeme hmatatelně a očividně zažít pouze tehdy, existuje-li třetí rozměr, výška. Kdyby neexistovala výška, byli bychom zploštělí v rovině, kterou bychom potom nemohli vidět, protože by to byl náš prostor, stejně neviditelný jako nevidíme trojrozměrný prostor, ve kterém se pohybujeme. Tedy, tak jako můžeme vidět a nahmatat rovinu z třetího rozměru, stejně můžeme zažít a vidět ztělesněného Božího Syna jenom Duchem svatým. Jeden rozměr, neviditelná přímka, představuje neviditelného Otce. Dva rozměry, viditelná rovina, představuje viditelného Syna. Tři rozměry, neviditelný prostor, představuje neviditelného Ducha svatého.

  • ... kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. (Ř 8:9)

Kdo nežije v trojrozměrném prostoru, jenž reprezentuje Ducha svatého, ten nemůže vidět dvourozměrnou rovinu, která reprezentuje Syna. Kdo nevidí dvourozměrnou rovinu, Syna, ten nemůže ani tušit Otce, protože jednorozměrná přímka je neviditelná a odhalená jenom v rovině, tak jako je Otec odhalen v Synu. Kdo nemá třetí rozměr, Ducha svatého, ten stojí mimo celý prostor Boha, protože Boží Božství je trojjediné jako prostor.

Objem, tedy podstatu prostoru vypočtáme násobením délky, šířky a výšky. Všechna plnost objemu, tedy prostoru, je součin, ne součet jeho rozměrů. Podobně, podstata Boha, objem Boha, tedy všechna plnost jeho Božství je rovněž součin, ne součet, jeho neoddělitelných osobností. Délka x šířka x výška = jeden objem. Proto první Boží osoba krát druhá Boží osoba krát třetí Boží osoba se rovná jednomu Božství, jedné Boží plnosti, jednomu objemu trojjediné Boží podstaty. Dobrodružné stopování trojjediného Božství z přírody však nekončí ani zde.

Čas
Další neoddělitelná součást trojjediného vesmíru je čas, jenž odpovídá Duchu svatému. Je úžasné si uvědomit, že čas má také tři vzájemně nedělitelné části. Ačkoliv je čas jen jeden a spojitý, přesto mluvnice všech jazyků dělí čas na minulý, přítomný a budoucí. Všechen budoucí čas bude jednou minulostí. Když čas přechází z budoucnosti do minulosti, tak prochází přítomností. A opět. Neviditelné - viditelné - neviditelné. Budoucnost je neviditelná a materiálně neprožitá. Budoucí čas je zdrojem všeho přítomného a minulého času. Budoucí čas odpovídá neviditelnému Otci, zdroji všeho. Čas se stává viditelným po kousíčkách v přítomnosti, vědci by řekli v kvantech. A už je nám jasné, že ztělesněná viditelná přítomnost času odpovídá Synu, Ježíši Kristu. Přítomnost však okamžitě přejde v neviditelnou minulost. Minulost je náš prožitek, zkušenost, a ta odpovídá Duchu svatému. Pravda, minulost je neviditelná, ale díky minulosti víme, jak nakládat s přítomností. Zkušenost nás učí, jak jednat v přítomnosti a v přítomnosti plánujeme svoji budoucnost. Je to zase stejná souběžnost s trojjediným Božstvím. Duch svatý nás vede k Synu a Syn k Otci, protože Otec vyslal Syna a Syn vyslal Ducha. Tedy budoucnost, přítomnost, minulost. Neviditelné - viditelné - neviditelné. Otec, Syn, Duch svatý.

  • Až přijde přímluvce (hovoří Ježíš), kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. (Jan 15:26)

Jakoby by přítomnost říkala: "Dávám vám minulost, která vychází z budoucnosti." A tak to přesně je. Nebo:

  • Jakmile však přijde On, Duch pravdy, uvede nás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám za sebe, ale bude mluvit, co uslyší. On mě (Ježíše) oslaví, neboť vám zvěstuje, co přijme ode mne. (Jan 16:13-14)

Úžasná souběžnost! Duch ví vše od Syna, jej oslavuje a o něm vypráví. Všechna minulost, historie, bývala okamžik po omakžiku přítomností. Proto historie popisuje a oslavuje odvinutou přítomnost. Historie bez viditelné reálné přítomnosti nemůže existovat. Kdyby nebyl tento okamžik, tak by ani nebyla jeho historie. A historie mluví o pravdě, kterou slyšela z odvinuté přítomnosti. Podobně, Duch svatý mluví o pravdě, mluví o tom, co slyší od Syna. Ježíš v Janovi pokračuje.

  • Všechno, co má Otec jest mé. Proto jsem vám řekl, že vám (Duch) bude zvěstovat, co přijme ode mne. (Jan 16:15)

Do přítomnosti, která odpovídá Synu, přitéká čas z budoucnosti, která odpovídá Otci. Budoucnost je zdroj všeho času a tedy i dění. Syn řekl: "Všechno, co má Otec, jest mé." Podobně všechno, co obsahuje budoucnost, je vlastnictví přítomnosti, jelikož neviditelná budoucnost vše odevzdává viditelné přítomnosti. Jinak by to ani nebyla budoucnost.

Vidíte, čas je jen jeden a přece je to trojjediná časovost. Bůh je také jen jeden, a přesto je trojjediným Božstvím. Budoucnost neexistuje bez přítomnosti, a přítomnost bez minulosti. Otec neexistuje bez Syna a Syn neexistuje bez Ducha svatého.

Hmota
Třetí nedělitelná složka vesmíru, trojjedinost hmoty, odpovídá Synu. Hmota a energie jsou vzájemně zaměnitelné. Energie zahrnuje např. světlo, teplo, zvuk, elektřinu, cokoliv, co způsobuje pohyb a práci. Jakýkoliv projev hmoty se odehrává v prostoru a odvíjí v čase. Navíc, každý projev energie má pohybovou povahu. Světlo, teplo, zvuk mají své rychlosti, které měříme prostorem a časem, třeba metry za vteřinu. Hmota, do níž zahrnujeme i energii, prostor a čas jsou neoddělitelné.

Tedy, hmota má svůj zdroj v neviditelné energii a ta odpovídá zase neviditelnému Otci. Hmota je viditelná v pohybu, jenž odpovídá Synu. A konečně, hmota je zažita v neviditelné zkušenosti úkazu, jenž odpovídá Duchu svatému.

Událost
Pokračujeme však dál. Každý úkaz má začátek a konec v prostoru a čase. Nazvěme tento časoprostorově omezený úkaz událostí. Potom třeba zablesknutí nebo hudební přednes nebo jakýkoliv jiný jev, jsou události, které se odehrávají v prostoru a odvíjí v čase. Trvání událostí může být dlouhé nebo krátké. Zabíraný prostor objemný nebo neobjemný. Takže hora, planeta, hvězda, pád, výbuch, hromobití, jsou události, zabírající určitý prostor a trvající určitý čas. Do událostí můžeme také zahrnout jevy biologické, energetické i duševní, pokud mají biochemickou nebo bioelektrickou podstatu. Zvíře, modlitba, zadumání jsou všechno události odehrávající se v prostoru a odvíjející se v čase.

Každá událost je vyvolána ve svém počátku nějakou příčinou a na svém konci způsobí nějaký účinek. Jedna událost způsobuje další, protože končící účinky se stávají počátečními příčinami, čímž vyvolávají větvící se řetězce událostí, jež vyplní v podstatě veškerý prostor a zaberou veškerý čas, protože Boží stvoření je dynamické. Příčina - událost - účinek je trojjedinost, která prostupuje celým stvořením. Když lidé přemýšlejí, nemají výmluvu. Stvoření jasně odhaluje trojjediné Božství.

Shrnutí
Zopakujme si, co jsme si již pověděli. Pohybujeme se od neviditelného k viditelnému a zase k neviditelnému. Trojjediný vesmír je nejprve určen a existuje v neviditelném prostoru, jenž odpovídá neviditelnému Otci, který určuje, je zdrojem, trojjediného Božství. Trojjediný vesmír je za druhé viděn a ztělesněn ve hmotě, jako je trojjediné Božství plně vtěleno v Synu, jenž je viditelný jako hmota. A do třetice, trojjediný vesmír je pochopen pouze v neviditelném čase, stejně jako je trojjediné Božství pochopeno a zažito pouze v neviditelném Duchu svatém. Zde jsme ovšem neskončili, protože, prostor, hmota a čas jsou samy o sobě trojjedinosti.

  • Trojjediný prostor je určen neviditelným jedním rozměrem, přímkou, stejně jako je trojjediné Božství určeno neviditelným Otcem. Trojjediný prostor je viditelný pouze ve dvou rozměrech, tedy v rovině, stejně jako je trojjediné Božství viděno v Synu. A do třetice, trojjediný prostor je zažit v neviditelných třech rozměrechm, tedy v plnosti prostoru, stejně jako je trojjediné Božství zažito v plnosti neviditelnosti Ducha svatého.
  • Trojjediná hmota je určena a má svůj zdroj v neviditelné energii, stejně jako je trojjediné Božství určeno a má svůj zdroj v neviditelném Otci. Trojjediná hmota nebo energie je viděna skrze svůj pohyb, stejně jako je trojjediné Božství viděno v Synu. A do třetice, trojjediná hmota je zažita v neviditelné zkušenosti, úkazu, stejně jako je trojjediné Božství zažito v neviditelném Duchu svatém.
  • Trojjediný čas je určen a má zdroj v neviditelné budoucnosti, stejně jako je trojjediné Božství určeno a má svůj zdroj v neviditelném Otci. Trojjediný čas je viděn v přítomnosti stejně jako je trojjediné Božství viděno v Synu. A do třetice, trojjediný čas je zažit v neviditelné zkušenosti, jež je minulostí, stejně jako je trojjediné Božství zažito v neviditelné zkušenosti Ducha svatého.

Opravdu, Bůh je trojjediný, obzvláště když si uvědomíme naši trojjedinou činnost. Dejme tomu, že stavíme dům. Nejprve musí být neviditelné naplánováno v architektově představivosti. Tahle fáze odpovídá Otci - zdroj, plán, motivace. Potom musí být plán uskutečněn, hmotně postaven, aby se stal hmatatelně viditelný a použitelný. Tahle fáze odpovídá viditelnému Synu. A ve třetí fázi, dům užíváme, prostě se tam bydlí. A prožitek už je zase neviditelné povahy jako Duch svatý.

Přátelé, neznepokojilo by vás nyní, kdyby byl Bůh jen jednojediný? Vždyť by potom nemohl stvořit trojjediné stvoření, protože by nevlastnil koncept trojjedinosti. Bůh je jen jeden, ale nemůže být jednojediný, protože potom by byl jako prostor bez hmoty a času a tím pádem by Bůh vlastně neexistoval, protože by byl prázdný jako prostor a bible přece hovoří o Boží plnosti.

Nebo považme hudební dílo. Nejprve se zrodí neviditelně v skladatelově hlavě. Potom hudebníci hmatatelně, viditelně rozechvějí vzduch, až nám buší do bubínků, a nakonec zažijeme neviditelný požitek neviditelné skladby a její hmotné slyšitelné realizace. Jenom neviditelným Duchem svatým zažijeme požitek styku s reálným viditelným Ježíšem Kristem, Synem, kterého poslal ve svém neviditelném plánu Otec, a dal mu vše do rukou, tak jako hudební skladatel dá své neviditelné dílo do rukou orchestru. V něm, v Synu, Otec realizuje své plány, které zahrnují plnost trojjediného Božství, včetně Ducha svatého. Podobně, v orchestru, skladatel realizuje své dílo, které zahrnuje plnost trojjediného lidského konání včetně oceňujícího obecenstva, jež neviditelně zažívá hudbu.

Všechno, úplně všechno je trojjediné. Veškeré hemžení Božího stvoření je trojjediné. Vždyť to Pavel napsal Římanům:

  • Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim (tedy i nám) přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a Božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Řím. 1:19,20)

Trojjedinost člověka
Přátelé, často si připomínám verše ze čtvrté Matoušovy kapitoly, kde Satan pokouší Ježíše na poušti. Tolik o těchto verších přemýšlím.

Za prvé mne utvrzují v tom, že Satan je skutečně bůh tohoto světa, princ povětří. Vždyť Satan měl moc ukázat Ježíšovi všechna království světa najednou a řekl mu:

  • Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět. (Mat. 4:9)

Ježíš vůbec nepopřel Stanovo vlastnictví země. Jinak by mu odpověděl: "Jak mi to, Satane, můžeš dát, když to není tvoje," nebo by řekl: "Nerozdávej, co ti nepatří."

Za druhé mne tyto verše utvrzují, že na jakoukoliv spornou otázku musíme vždy hledat odpověď v Písmu, ne v nějakém nadpřirozeném vidění, cítění nebo frenetickém prožitku. Ježíš totiž odpověděl tomuto protibiblickému hlodavci, Satanovi, na všechna jeho tři pokušení slovy, "Je psáno." Žádné, "bylo mi zjeveno" nebo "cítím," nebo "zdá se mi." Ať je nám Ježíš vzorem! Slovy "Je psáno" se musíme řídit, protože city samy o sobě jsou zrádné. City teprve vyplývají z napsané a pochopené biblické pravdy.

Za třetí mi tyto verše potvrzují, že Satan dobře věděl, a to Satan není křesťan, o trojjedinosti Boha, a tím i o trojjedinosti Božího obrazu, to jest člověka. Proto Satan Ježíše pokoušel v jeho třech lidských podstatách.

Nejprve jej pokoušel na viditelném hladovém těle, ať prý Ježíš, je-li Božím Synem, tedy druhou osobou Božství, promění kameny v chleba. Lidské hmatatelné tělo odpovídá viditelnému Synu.

Podruhé Satan Ježíše pokoušel, ať se vrhne z chrámu, je-li Syn Boží. Otec prý vyšle anděly, kteří jej zachytí, aby nenarazil nohou na kámen. Satan pokoušel Ježíšovu duši, kde sídlí intelekt, touhy, plánovitost, nápaditost, motivace, vůle. Tato druhá složka lidské trojjedinosti, neviditelná duše odpovídá neviditelnému Otci, jenž je zdroj a hnací silou za veškerým děním. Tak jako neviditelný Otec vydává pokyny viditelnému Synu, který neudělá nic bez Otcova vedení, tak i naše viditelné tělo ztělesňuje pokyny vycházející z naší neviditelné vůle, intelektu, plánovitosti atd., prostě z naší duše.

A do třetice, Satan Ježíše pokoušel, aby jej Ježíš zbožňoval, ale Ježíš mu dopověděl:

  • ... je psáno: Hospodinu Bohu svému se budeš klanět a jeho jediného uctívat. V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho. (Mt. 4:10,11)

Zbožňování, zažití a ocenění neviditelných tvůrčích schopností Otce, které jsou materializovány Synem je vždy jen v neviditelném Duchu. Satan tedy pokoušel třetí složku lidské trojjedinosti, a to je neviditelný duch, který odpovídá v trojjediném Božství Duchu svatému. V našem duchu sídlí vědomí, jímž zažíváme a uvědomujeme si, že jsme. Náš neviditelný duch nám dává prožitek a požitek z toho, co jsme vymysleli hnáni neviditelnou duší, a vyrobili viditelným tělem. Jinými slovy, náš duch oslavuje a prožívá spolupráci naší duše a těla, stejně jako Duch svatý oslavuje činnost Otce a Syna v trojjediném Božství jediného Boha.

Jestliže se Boží Duch svatý napojí na našeho ducha hovoříme o znovuzrození, protože spojení je život a život začíná narozením. V tomto případě znovuzrozením, protože Adam, člověk, byl svým duchem na Božího ducha už napojen při svém stvoření.

Že Duch svatý oslavuje celou plnost trojjediného Božství, je zřejmé.

  • Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu (velké D) a v pravdě. (Jan 4:23)

Že Duch svatý oslavuje Syna, je také zřejmé:

  • On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. (Jan 16:14)

Že Syn oslavuje Otce, Otcův plán spásy, je také jasné.

  • Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím jej pít, staň se tvá vůle. (Mt. 26:42)

Závěrem
Přátelé, vše ukazuje na trojjedinost Božího Božství. Vraťme se ještě k Matoušovým veršům, které popisují pokušení, což je pokoušení Ježíše Satanem. Tyto verše mi sdělují ještě jednu snad nejdůležitější čtvrtou pravdu. Satan věděl přesně do puntíku, co dělá, když Ježíše pokoušel. Satan věděl, že kdyby vytrhnul Syna z trojjedinosti, Bůh by se zhroutil, protože Bůh existuje jenom v plnosti trojjediného Božství. Jako bychom vytrhli z prostoru a času hmotu. Vesmír by se zhroutil. Umíte si představit budoucnost a minulost bez přítomnosti? A tohle jsou jen fyzikální jevy! Odtržení duchovní osoby Syna z Boží trojjedinosti si představit ani neumíme. Satan je tak chytrý, až to mrazí. Satan dobře věděl, že vrazí-li klín do Boží trojjedinosti, zvítězil by, protože trojjediné Božství by se zhroutilo. A protože Satan nemůže nikdy zvítězit nad Bohem, tak alespoň naočkoval smrtící doktrínu o jednojediném Božství, tedy o jednoosobním Bohu do srdcí mnoha sekt, muslimů, mnoha Židů, Jehovových svědků, unitářů a katastrofálně velkému množství křesťanů, kteří v trojjediné Božství také nevěří. Co se Satanovi nemohlo podařit rozbít ve skutečnosti, to se mu podařilo rozbít v srdci každého nevěřícího, ať si říká jakkoliv, třeba i křesťan, a ať žije kdekoliv ve Lhotě nebo v Jakartě.

- pst- Pokračování příště