Zápas o duši:

Velká pelagiánská hereze

Verze pro tisk

Falešné učení Pelagiovo, které bylo jednoznačně odsouzeno koncilem v Efezu v roce 431 po Kr., nezmizelo v propadlišti dějin, ale své ovoce přináší dodnes, jak to stále můžeme vidět v mnoha církvích.

Augustin

Na rozdíl od Pelagia přišel Augustin do Říma už jako mladík. Brzy se ale přesunul do Milána, kde jej ovlivnil svými kázáními velký biskup Ambrož (340–397). Augustin se postupně cítil usvědčen, křesťanství mu ale připadalo nedostupné. Jak by mohl být pokřtěn, když jej od mládí ovládaly sexuální touhy?

Život ve zdrženlivosti a sexuální čistotě se mu zdál zcela nerealizovatelný. Myslel si, že on se obrátit nemůže. V této neutěšené situaci jednou zaslechl zpěv ozývající se z druhé strany zahradní zdi: „Vezmi a čti, vezmi a čti!“

Opodál ležel Pavlův list Římanům. Když ho otevřel, padl jeho zrak na verše:

  • Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním. (Ř 13,13–14)

Do jeho srdce okamžitě pronikla víra v Boží moc a věděl, že mu Bůh dá sílu změnit se.

Od tohoto okamžiku byl díky Boží milosti obrácen. Věděl, co znamená být spoután hříchem a také co znamená být z těchto pout díky Boží milosti osvobozen. A to ovlivnilo celý zbytek jeho života.

Po svém křtu se vrátil do Afriky. Rozhodl se žít klidný život v celibátu a věnovat se studiu. Bůh však měl jiné plány. Přístavní město Hippo si jej brzy zvolilo za svého biskupa. Ve službě setrval až do své smrti, tedy dalších čtyřicet let.

V okamžiku své smrti zanechal Augustin církvi bohatý odkaz čítající pět miliónů slov zapsaných perem na pergamen. John Pipper k tomu poznamenává:

Augustin formoval historii křesťanské církve. Jeho vliv na západní církev je zkrátka ohromující.

Pelagius

Pavel varoval korintské věřící, že satan občas přichází oblečen za anděla světla. A to byl Pelagiův případ. Lidé ho měli rádi. Byl to muž jasného myšlení, mírného vystupování, vzdělaný v kultuře, bezchybného charakteru. Dokonce i sám Augustin se všemi svými výhradami k Pelagiovu učení o něm často hovoří s úctou.

Pelagius měl jednu slabinu: neprožil Augustinův osobní zápas s hříchem. A to se ukázalo být rozhodujícím faktorem. Během svého pobytu v Římě Pelagius získal mnohé učedníky a dokonce si jej oblíbili i někteří občané z vyšších vrstev – včetně Caelestia, právníka z bohaté rodiny. Ten se stal Pelagiovým nejdůležitějším učedníkem. Caelestia na Pelagiovi přitahoval jeho asketický způsob života a mravní čistota. Pelagius se vyhýbal polemikám, ale Caelestius byl jiný. Pelagius byl moralista, ale Caelestius díky svému pronikavému intelektu reprezentoval celý systém stojící na myšlenkách Pelagia.

Pelagiovo křesťanství se neopíralo o milost. Naopak, jeho základem bylo vnější zákonictví. Vyjádřeno jinými slovy šlo o duchovnost typu: pomoz si sám. Pelagius byl duchovním Johnem Waynem pátého století. Věřil, že Bůh očekává dokonalost a že každý jednotlivec je schopen jí sám o sobě dosáhnout. Jeho argument zněl, že Bůh dává všem lidem moc plnit jeho přikázání. Pokud by tomu tak nebylo, Bůh by nebyl spravedlivý. „Pelagiovo poselství bylo jednoduché a děsivé,“ říká jeden Augustinův životopisec, „protože pokud je dokonalost člověku dostupná, je tedy závazná.“

Věřil, že dokonalým člověkem může být každý, kdo to skutečně chce. Dokazoval to řadou starozákonních světců. Dokonalosti je možné dosáhnout silou vůle a odhodláním. Jeho oblíbený verš zní:

  • V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání. (1J 5,3)

Podle pelagiánů člověk neměl žádnou výmluvu pro hřích ani pro zlo, které jej obklopovalo.

Pelagius zkrátka zavrhl učení o prvotním hříchu; myšlenku apoštola Pavla, že každý člověk při početí dědí Adamův hřích a vinu. Tento hřích pak ochromuje vůli, touhy, emoce a intelekt. Proto člověk nemůže Boží spravedlivé požadavky svým vlastním úsilím nikdy naplnit. Pelagiovy předpoklady ho přivedly k asketismu. Svůj život zasvětil půstu, sebezapření a vnější mravnosti. Věřil, že takto by měl žít každý křesťan, neboť pouze asketický způsob života mu může zajistit spasení.

Pelagiův zájem zkrátka mířil k etice, ne k nauce. A to byla jeho Achillova pata. Chtěl morálně reformovat římskou církev a byl přesvědčen, že problémem je nedostatečné porozumění milosti. Proč by se člověk spasený pouze z milosti měl měnit a usilovat o to být více podobný Kristu? V římské církvi viděl vlažnost a dokonce lhostejnost, co se morálky týkalo. Myslel si, že vinu na tom nese Pavlův přehnaný důraz na milost.

Jednoho dne uslyšel Pelagius, jak někdo čte slavnou Augustinovu modlitbu z jeho Vyznání:

Dej sám, co žádáš, pak žádej, co chceš.

Pelagius se zhrozil. Pokud člověk musí spoléhat na Boží milost, aby byl schopen naplňovat jeho přikázání, pak už sám nenese žádnou mravní zodpovědnost. Křesťané mohou svalovat vinu za svůj hřích na nedostatek Boží milosti. Byl přesvědčen, že Augustin považuje člověka za robota, který je zcela závislý na Bohu a nemá ani nejmenší touhu po mravní nápravě.

Jádro sporu

Před vypuknutím Augustinova sporu s Pelagiem byla církevní antropologie málo propracovaná a nejasná. Ačkoliv většina křesťanů věřila, že lidé jsou hříšníci, povaha hříchu a jeho vliv na člověka nebyly přesně definovány.

David tuto otázku jasně formuloval:

  • Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? (Ž 8,5)

Otázka zněla: „Co je člověk?“ Je kvůli Adamovu hříchu a vině porušený již při početí, anebo je ve své podstatě dobrý, mravně způsobilý a schopný zachránit sám sebe díky svému úsilí?

A jestliže nás Adamův pád ovlivnil, tedy jak? Do jaké míry? Přinesl úplnou duchovní smrt, která nám znemožňuje reagovat na Boží výzvu? Nebo nás jen ochromil, přičemž nám zůstala zachována schopnost a touha obrátit se k Bohu neporušení?

Zemřel Ježíš proto, aby nám pomohl dopomoci si vlastními silami? Nebo zemřel proto, že lidé jsou zcela v moci hříchu, neschopní si sami pomoci a zoufale potřebují Bohem dané spasení?

Za těmito otázkami stojí téma milosti. K čemu je milost? Kolik milosti člověk potřebuje? Do jaké míry člověk na Boží milosti závisí? Dává Bůh lidem milost, aby je učinil svatými, anebo je svatost potřeba k tomu, aby člověk do-sáhl Boží milosti? Odpovědi na tyto a další otázky jsou důležité. Souvisí totiž s naším porozuměním tématům, jako jsou lidská svoboda, Adamův stav před pádem, důsled- ky Adamova pádu, úloha Boží milosti, povaha obnovení, nauka o předurčení a vyvolení, otázka (ne)svobody lidské vůle, Boží soud a hlavně – povaha naší závislosti na Bohu a její stupeň.

Augustinovo vítězství

Debata se vyostřila poté, co Caelestius šířil své myšlenky v Kartágu. Mezi lety 410 a 416 na to Augustin reagoval řadou dopisů a odborných prací, ve kterých z Písma dokazoval realitu a povahu prvotního hříchu.

Na základě Pavlových listů Augustin Pelagiovo učení vyvrátil. Adamův hřích nebyla soukromá záležitost. On představoval celé lidstvo. Když tedy padl Adam, padli všichni. Rodíme se oslabení Adamovým hříchem (podle Augustina byla základní podstatou tohoto hříchu pýcha). Do tohoto světa navíc vstupujeme poznamenáni Adamovou vinou. Teologicky řečeno Augustin učil, že jak Adamův hřích, tak jeho vina jsou nám přičteny. Proto se rodíme mrtví v hříchu, bez schopnosti věřit nebo jinak na Boha reagovat. Augustin proto věřil, že Bůh musí vybrat a vyvolit ty, kteří mají dosáhnout spásy. Těmto vyvoleným dá dar víry. Ospravedlní je a bude zmocňovat k tomu, aby rostli ve svatosti. Nakonec je Bůh oslaví. Bruce Shelley Augustinovu antropologii shrnuje slovy:

Adamův hřích přinesl podle Augustina nedozírné následky. Jeho schopnost správně jednat byla pryč. Jedním slovem – zemřel duchovně a brzy na to fyzicky. Ovšem zkáza nedopadla pouze na něj. Augustin učil, že celé lidské pokolení bylo „v Adamovi“, a tak spolu s ním sdílí jeho pád. Lidstvo se stalo „padlou masou,“ neschopnou jakéhokoliv dobrého (spásonosného) skutku. Každý jednotlivec od nejranějšího mládí po nejzazší staří si nezaslouží nic jiného než zatracení.

A co víc, Augustin učil, že Bůh člověka zachraňuje, aniž by narušil lidskou mravní zodpovědnost hledat jej a poslouchat ho. Považoval to za Boží tajemství, že Bůh je svrchovaný a člověk je zodpovědný. Když jsem byl mladým křesťanem, zeptal jsem se jednoho studenta zabývajícího se Augustinem, jak dokázal tento velký muž smířit Boží svrchovanost s lidskou zodpovědností. „Nikdy se nesnažil usmiřovat blízké přátele“ odpověděl můj moudrý přítel.

Augustinova teologie vedla k hluboké závislosti na Bohu a jeho nádherné milosti. Jeho vlastní zkušenost s hříchem jej přesvědčila o tom, že je zcela závislý na Bohu. Jeho modlitba „Dej sám, co žádáš, pak žádej, co chceš“, kterou Pelagius tolik opovrhoval, byla vyjádřením samotné podstaty jeho zbožnosti. Uvědomoval si svou závislost na Bohu ve věcech spasení, posvěcení a každého dobrého skutku.

Věřil také, že jeho teologický systém je řešením pro mravní vlažnost. Pouze pokud církev vyučuje o prvotním hříchu, bezmocnosti lidstva a Boží milosti, může dojít k mravní nápravě, o kterou Pelagius tolik usiloval. Proč? Augustin totiž věřil, že jeho nauka o milosti míří hluboko do lidského nitra a dotýká se lidského srdce, proměňuje jej milostí a probouzí v člověku touhu podřídit se s radostnou vděčností Bohu. Věřil, že tato vnitřní revoluce sama o sobě vypůsobí v srdci přesně takové ctnosti, po kterých Kristus tolik touží.

Po zápasu

Pelagius se přestěhoval do Palestiny, kde se setkal se slavným učencem Jeronýmem (347–420). Ten s jeho myšlenkami rovněž nesouhlasil.

Mezitím už konflikt mezi Augustinem a Pelagiem nabral rychlé obrátky. Někteří křesťané se přidávali na stranu Pelagia, jiní Augustina. V posledních letech Augustinova života se ale církev přiklonila k němu a k Jeronýmovi. V roce 431, rok po Augustinově smrti, byl pelagianismus na ekumenickém koncilu svolaném do Efezu odmítnut. Schváleno bylo Augustinovo učení o lidské přirozenosti. O století později Oranžský koncil (529) toto rozhodnutí potvrdil. Od 6. století byl pelagianismus téměř všude považován za herezi, zatímco Augustinovo učení o milosti za pravou nauku.

Než však Augustin zemřel, jeho učení bylo vystaveno odporu z nečekané strany – od asketických komunit, které vznikaly v egyptské poušti. Tito lidé, kteří svůj duchovní život založili na postech, tvrdém sebezapírání a zříkání se požitků, považovali téma svobodné milosti za tvrdé, kdežto Pelagiovo učení jim znělo příjemně. Rozepře mezi těmi, kdo mají zálibu ve skutcích a těmi, kdo se radostně podřizují Boží milosti, nebyl ničím novým a vlekl se i následující staletí.

Ačkoliv bylo Augustinovo učení pravověrné, v praktickém životě věřících se často odráželo Pelagiovo učení. Pelagianismus byl základem každodenního života běžného člověka. V letech 500 až 1500 se církev pelagianismu přiblížila ještě víc. Lidé se usilovně snažili zasloužit si Boží přijetí. Sedm svátostí, účast na mších a poslušnost papeži se staly nedílnou součástí spasení.

Mnohé z těchto věcí vyvrcholily v 16. století reformací, která obnovila spor mezi Augustinem a Pelagiem. Martin Luther (1483–1546) byl augustiniánský mnich. Četl Pavlovy epištoly a upevňoval si názory komentáři od Augustina. To ho přivedlo k Pavlově nauce o milosti. Ve skutečnosti má Lutherův i Kalvínův apel směrem k římskokatolické církvi, aby přijala nauku o ospravedlnění pouhou vírou, původ v Augustinovi.

Aplikace

Jak se může poučit ze sporu mezi Augustinem a Pelagiem dnešní pastor?

Za prvé: lék na vlažnost, které se Pelagius tak obával, nespočívá pouze ve větší sebedisciplíně. Spíše jde o to stále a jasně kázat o hříchu lidstva, nezasloužené Boží přízni a velikosti jeho milosti, která nás zachraňuje. Pouze tehdy, když jsme schopni vnímat svou porušenost, svou potřebu milosti a svou závislost na Bohu, jsme schopni se zcela vydat Kristu a jeho království.

Za druhé: historický příklad Pelagiova sporu nám připomíná, že učení je důležité. Církev stojí a padá s jasným porozuměním základních doktrinálních věcí. Jasné vědomí hloubky a síly lidského hříchu vede církev k pokoře, uvědomění si své potřeby a nesení ovoce. Nejasný postoj v této věci přináší vlažnost. Čím více rozumíme otázce hříchu a čím více jej nenávidíme, tím méně nás bude ovládat.

I opak je pravdou. Nedostatečné zdůraznění nauky o hříchu obvykle otevírá prostor pro nárůst zla. Čím lépe o sobě smýšlíme, tím horšími se obvykle stáváme. Pelagiovo učení rozpoutalo ve 20. století nevídanou hrůzu. Veškerá utopická hnutí posledních sta let, komunismus, fašismus a nacismus, vycházela z Pelagiových předpokladů ohledně lidské přirozenosti a stavěla na nich.

Za třetí: každá generace musí vybojovat svou augustiniánskou bitvu. Spor neskončil v pátém století. Pelagianismus proniká i do dnešní církve. V nedávném výzkumu uvedlo 77 % vyznávajících evangelikálních křesťanů, že věří, že člověk je v podstatě dobrý. 84 % jich věří, že ohledně spasení člověka platí následující výrok: „Bůh pomáhá těm, kdo si sami pomohou.“ Bylo by chybou se domnívat, že v našich sborech je tomu jinak.

A konečně: historická zkušenost s pelagianismem nás vede k závěru, že pokud ve svých sborech nebudeme jasně a pravidelně vyučovat o hříchu a jeho mnohočetných důsledcích, bude se v nich pelagianismus šířit. Proč? Protože člověk je ve své přirozenosti pyšný a pýcha jej vede přímo do Pelagiovy náruče. Proto tvrdíme, že pelagianismus je výchozí náboženství lidstva. Moudří pastoři, kteří si uvědomují jeho nebezpečí, mu vytrvale a cíleně čelí.

Jasné vědomí hloubky a síly lidského hříchu vede církev k pokoře, uvědomění si své potřeby a nesení ovoce. Nejasný postoj v této věci přináší vlažnost.

– William P. Farley –

zveřejněno se svolením nakladatelství LIFE PUBLISHERS, původně otištěno v časopise ENRICHMENT JOURNAL