"Vyznání zlých skutků je prvním počátkem dobrých," pověděl velký učitel církve Augustin z Hippo. Tam skutečně začíná základní obrat, kdy se člověk staví na Boží stranu proti sobě samému. Božím přáním je odpouštět a dávat. Proto Pán Bůh uvedl v činnost celý proces vykoupení, který vyvrcholil na golgotském kříži a byl potvrzen vzkříšením. Pán Bůh je láska. Bůh skutečně čeká na hříšníka, aby mohl dát své draze vykoupené odpuštění.

Vyznání a odpuštění hříchů je úžasnou skutečností v životě věřícího člověka. Kdyby to byla jen naše nějaká představa, pak by se jednalo o psychologickou terapii. Jde ale o skutečné odpuštění, vydobyté na kříži a potvrzené Kristovou nevinně prolitou krví.

Někteří psychiatři se nechávají slyšet, že by 50 - 80% pacientů mohli propustit, kdyby tito lidé svůj hřích mohli vyznat a přijmout odpuštění. Vyznání hříchu je součástí života křesťana. I jako znovuzrození lidé chybujeme a potřebujeme vždy nově vyznávat a slyšet ujištění o odpuštění.

V Božím slově čteme, že máme své spasení konat s bázní a třesením (Filipským 2,12). Zde je možné myslet především na vyznání hříchů. John Wesley ve svém kázání "Pokání věřících" hovoří o potřebě křesťanů vstupovat hlouběji do odpouštějící Boží milosti. Máme před sebou i cíl:

  • Růst do dospělosti a do stavu plnosti v Kristu (Efézským 4,13).

V posledních letech se v mnoha křesťanských sborech znovu bere vážněji Boží slovo, které radí:

  • Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. (Jakub 5, 16a)

Toto slovo naprosto není v protikladu ke slovu z 1 Tm 2,5 o tom, že Ježíš Kristus je jediný Prostředník mezi Bohem a člověkem.

Vyznávání hříchů patří do společenství věřících. Je to jeden ze způsobů, kdy poznáváme, že i církev je společenstvím hříšníků. Tam, kde se nevyznávají hříchy, tam jsme ve velikém nebezpečí, že budeme působit jako společenství pokrytců, společenství těch, kteří si myslí, že jsou dost dobří a čistí. Takové společenství působí nevěrohodně a nepravdivě.

Člověk, který přijde do sboru, kde se nevyznává, si může myslet, že je hříšníkem jen on a že se do společenství dokonalých a bezchybných lidí nehodí. Ještě častější je skutečnost, že dobře rozpozná pokrytectví ostatních. Naopak - tam, kde se hříchy vyznávají, víme, že se jedná o společenství hříšníků, kteří potřebují Krista. Tam také člověk spíše dostává odvahu vyznávat. Ve vzájemných vyznáních se uvolňuje Boží moc k uzdravení od smrti hříchu.

Následovníci Ježíše Krista dostali autoritu přijímat vyznání hříchů a odpouštět v Ježíšově jménu:

  • Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (Jan 20,23)

Jaká je to výsada a zodpovědnost! Nemůžeme přece nechat nevyužité privilegium rozvazovat hřích a zvěstovat odpuštění. Bratr v Kristu je nám dán, aby slyšel naše vyznání na místě Kristově a aby nám hříchy v Kristově jménu odpustil. Zpovědník má držet tajemství vyznání, tak jako ho drží i Bůh. Když jdu vyznávat ke svému bratru v Kristu, jdu vlastně k Bohu.

Reformace radostně objevila skutečnost, že člověk nepotřebuje žádné lidské prostředníky a že může jít v Pánu Ježíši přímo k Bohu. To byl skutečně čerstvý a osvěžující vítr, který narušil otroctví manipulace středověkého církevnického systému zpovědi. Na druhou stranu je třeba pamatovat, že sám Luther věřil v důležitost vzájemné bratrské zpovědi. Ve svém Velkém katechismu říká, že když někdo druhého vyzývá k vyznání, je to, jako by ho vyzýval: "Buď křesťanem". Odmítnutí povinné "ušní zpovědi" knězi nikdy neznamenalo zrušení vyznávání hříchů.

Mnozí věřící znají jeden závažný problém. Určitý hřích jsme vyznali Bohu, ale někdy se stane, že se hřích vrací a s ním nejistota, zda byl skutečně odpuštěn. Někdy si myslíme, že jsme hřích vyznali sobě a ne Bohu. Zraněné svědomí a různé rány se potom nehojí. Velkou pomocí je vyznání viny před svědkem, který nám zvěstuje Boží odpuštění.

Písmo učí, že všichni věřící jsou kněžími (1 Pt 2,9 - královské kněžstvo). Všeobecné kněžství věřících má ivtomto aspektu být realitou. Kněz ve Starém zákoně měl za povinnost dávat odpuštění na základě přinášené oběti. Ježíš se stal veleknězem i nejvyšší a konečnou obětí. Věřícím lidem daroval své kněžství a službu činit jeho oběť skutečnou v životě druhých a zvěstovat odpuštění. Bonhoeffer napsal: "Člověk, který vyznává své hříchy v přítomnosti bratra, ví, že není již jen sám se sebou, ale zakouší přítomnost Boží prostřednictvím reality druhé osoby... v přítomnosti bratrově musí být hřích vynesen na světlo" (1 Jan 1,9).

Jeden kazatel vzpomíná, že když byl pastýřem svého prvního sboru, nezakusil milost vyznání. V návalu služby prožíval, že jsou v něm určité bloky, způsobené hříchem. Začal se zvláštními tichými chvílemi ve svém životě. První den po určitou dobu přemýšlel nad svým dětstvím, druhý den nad dobou svého dospívání a třetí den nad obdobím dospělosti. Všechny hříchy, na něž si vzpomněl, napsal na list papíru. Potom šel za bratrem, který byl ochoten být jeho zpovědníkem. Tam vytáhl své papíry a přečetl seznam svých hříchů. Potom chtěl své papíry uložit do tašky. Jeho zpovědník mu vtom ale zabránil, vzal papíry, roztrhal je na malé kousky a hodil do koše. To se pro tohoto služebníka stalo živým svědectvím o zničení hříchů. Potom se modlili a bratr mu v Ježíšově jménu zvěstoval odpuštění hříchů. Po této chvíli už bylo jasné, že hříchy jsou tak daleko, jako je východ od západu. Při modlitbě se dostavila i jistota odpuštění a začala se uzdravovat zranění a bolesti duše.

Není nutné, aby si člověk vzpomněl na všechno. Stejně nejsme schopní vše vyznat najednou. Jde o vyznání toho, co nám Pán Bůh připomene. Rozhodně se nevyplácí ze sebe ždímat hříchy, znichž jsme nebyli obviněni a které bychom vyznávali třeba jen kvůli lidem.

Při vyznání hříchů jsou důležité tři věci: Zkoumání svědomí, lítost a touha vyhnout se hříchu:

Zkoumání svědomí - uvědomme si překážky, které nám brání jít blíž kBohu a více ho milovat. V obecné zpovědi je jednoduché obejít jednotlivé hříchy. Vyznávat máme jak hříchy srdce: pýchu, lakotu, hněv... a také hříchy těla: nenasytnost, žádostivost, lenost... Luther pro svou zpověď užíval a doporučoval projít celé Desatero.

Lítost - není především pocitem, i když city mohou být také zapojeny. Jde olítost nad tím, že jsme pohoršili a urazili milující srdce Boha. Někdy se mohou objevit jen emoce, např. pláč, ale nemusí se jednat o upřímné vyznání. Člověk může litovat více sám sebe. Pravá lítost znamená vzít vyznání vážně.

Touha vyhnout se hříchu - prosíme Boha, aby nám dal sílu k novému životu. K vyznání nás vlastně vede touha, abychom byli z hříchu vysvobozeni. John Wesley jednou pověděl: "Dejte mi sto kazatelů, kteří se nebojí ničeho než hříchu a nepřejí si nic jiné než svého Boha... to by otřáslo branami pekla a rozšířilo Boží království na zemi." Ve vyznání si musíme přát, abychom byli ovládáni Bohem a přáli si to, co si přeje On. Bůh je Pastýř, který nechá 99 ovcí, aby šel hledat jednu ztracenou ovečku a vrátil ji na dobrou pastvu.

Na závěr si ještě povězme, co dělat, když se na nás někdo obrátí s prosbou, abychom byli jeho zpovědníkem. Jde o duchovní službu, a tak je dobré se připravit. Vlastní sebepoznání před Boží tváří je vždy pomocí. Když víme osvém hříchu a o svých zápasech, pak se nebudeme pohoršovat nad druhými. Když víme, jak je nesnadné a bolestné vyznat hřích, pak nikdy nezradíme toho, kdo vyznává. K tomu patří i bezpodmínečné zachování zpovědního tajemství. Dejme si pozor na zvědavost, abychom nevytahovali z druhých zbytečné detaily. Pozor i na přerušování vyznání druhého nevhodnými slovy, abychom neporušili svatost okamžiku vyznání.

Vyznání a zpověď nás zbavují předstírání a farizejství. Všichni jsme velikými hříšníky před Bohem, a proto potřebujeme vyznávat a být připraveni být zpovědníky druhým ve stejném zápase.

Kazatel Pavel Černý, Bratrská rodina, Duben 1996