Čtyři pravidla pro vynikající vztahy

Dva přátelé šli spolu po poušti. Najednou se začali hádat a jeden z nich dal druhému facku. Ten zarmoucený napsal do písku slova: „Dnes mi dal nejlepší přítel facku." Pokračovali, ale cestou se dostali k oáze a rozhodli se, že se v jejím jezeře občerství.

Ten, který byl fackován, skoro utonul, ale jeho přítel ho vytáhl na břeh. Po tom, co se vzpamatoval, ten zachráněný napsal na kámen slova: „Dnes mi můj nejlepší přítel zachránil život." Druhý se ho zeptal: „Když jsem tě uhodil, psal jsi do písku, ale teď jsi to napsal na kámen. Proč?"

Odpověděl mu: „Když jsme zranění, musíme to napsat do písku, ale větry vymažou vzpomínku naší bolesti. Když nám někdo činí dobro, musíme to vyrýt na kámen, aby vzpomínka tohoto skutku mohla setrvat nesmazatelně." Začni také i ty psát své trápení do písku a vyryj radosti na kámen.

Položme si osobní otázku: „Nedělám to náhodou obráceně?" A pak o ten kámen pořád zakopáváme? Jestliže chceme budovat vztahy, musíme se naučit psát strasti do písku a radosti vyrýt na kámen. Ježíš psal také na zem, když dal té ženě, která podle zákona měla zemřít, druhou šanci. Je důležité, abychom se drželi už daných pravidel pro náš společný život ve sboru.

1. Vzájemná snášenlivost (Ko 3:13a)

K čemu máme být tolerantní? Toto slovo bývá často ve spojení s odpuštěním, to znamená, že máme být tolerantní k lidem a jejich zranění. V Boží rodině se máme snášet:

  • Snášejte se navzájem v lásce. (Ef 4:2)

Snášenlivost, shovívavost nebo tolerance? Snášenlivost doslova znamená zadržovat, snášet, zdržet se, nést, ovládat. Na něco se často zapomíná: že je mnoho věcí v každém z nás, které druzí musejí snést, když jednají s námi. Každý člověk má nějakou slabost, různé nepřitažlivé způsoby jednání, špatné chování nebo netaktní zacházení. Každý je vinen nějakým zanedbáním, nějakým selháním, nebo nějakým neurotickým zlozvykem. Proto ohleduplné chování občas znamená snášet nepříjemné chování druhých. Zkrátka každý z nás má něco, co druhého může vytáčet. My potřebujeme, aby druzí s námi měli trpělivost a snášeli naše ne zrovna nejlepší stránky charakteru. Sbor je místo, kde se naučíme snášet se navzájem. Pokud takové chování nesnášíš, buď si jistý, že někdo musí snášet také tebe. Snášenlivost je něco, co očekáváme od druhých, ale ne vždy je to, co umíme a chceme také dát. Nicméně je to nezbytné pravidlo soužití v Boží rodině. Další pravidlo vztahů v Boží rodině je:

2. Vzájemná láska

  • ... především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. (Ko 3:14)

Láska agapé je nejdokonalejší pouto, které spojuje všechno v Boží rodině k dokonalosti.

  • A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala. (Fp 1:9)

Aby se taková láska rozhojňovala nebo zvětšovala, musíme ji v sobě mít. Víte, jak ji Bůh konkrétně v nás rozhojní? Bylo by to fajn, kdybychom se večer za více lásky modlili a ráno vstali „s plnou nádrží", ale nemyslím, že tak to funguje. Je jednoduché milovat ty, kteří jsou nám podobní a přemýšlí podobně jako my. Jeden z principů toho, jak Bůh jedná, když nás chce něco naučit, je, že nás postaví do opačné situace. Když nás chce naučit milovat, přináší nám do života lidi, kteří nejsou moc k milování. Nechá nás praktikovat na „nemilujících". My se naučíme opravdově milovat tím, že snášíme a milujeme i toho podivného kolegu v práci, nebo přísného úředníka, se kterým musíme jednat.

Lidé potřebují lásku. Obzvlášť, když si ji nezaslouží. „Láska začíná tam, kde se potřeba druhého člověka stává důležitější, než tvá vlastní." - Lao Wei. Láska není nic jiného než naplňování potřeby druhého. „Láska je schodištěm, po němž se blížíme k Boží podobě" - F. Schiller. A to je to, čeho nakonec dosáhneme, když milujeme. Budeme nejen blíže Bohu, ale odrazí se v nás jeho obraz lásky.

3. Vzájemný pokoj

  • Ať ve vašem srdci nakonec vždy zvítězí Kristův pokoj, jak to má být u těch, které on spojil. (Ko 3:15)

V tomto verši mezi řádky čtu, že vztahy jsou někdy narušené, proto tam máme slovíčko „nakonec". Vztahy se budují snášenlivostí, odpuštěním, láskou, ale také pokojem. Ježíš řekl:

  • Šťastní jsou ti, kteří působí pokoj, vždyť k těm se Bůh bude hlásit jako ke svým dětem. (Mt 5:9, SNC)

Toto pravidlo pokoje nám říká, že nakonec přes všelijaké roztržky, neshody, nesouhlasy a nelibosti, které mohou mezi bratry a sestrami nastat, má zvítězit Kristův pokoj. Důležité není, že nemáme žádné problémy, ale Bible říká, že ve sboru je důležité Boží vítězství. Naše starost je často ne „Co zvítězí?", ale KDO? A snažíme se ze všech sil, abychom to byli my. A tady začíná špatná cesta, která ničí vztahy. V neshodách, které máme někdy mezi sebou, chceme zvítězit my - to je naše pravda, náš názor, náš pohled, naše stanovisko. Když je tvým jediným nástrojem kladivo, každý problém začne vypadat jako hřebík. Proč vám toto říkám? Pravidlo pokoje je pravidlo, které má vést k harmonii a jednotě. Aby tomu tak bylo, musíme se vzdát naší pravdy, našeho vítězství, a změnit výhybku a nastoupit cestu, která má za cíl vítězství Kristova pokoje. To má být náš cíl ve vztazích - aby v našich srdcích zvítězil mír Kristův. To je také největší vítězství:

  • Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. (Žd 12:14)
  • Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj. (Jk 3:18)

Úroda ovoce ve sboru, kterou sklidíme, když rozséváme pokoj, je vzájemná láska, jednota a vděčnost. Chceme větší jednotu? Ta se nezíská příkazem, tím, ani tím, že je obsažena v našem jménu. Dokonce se nezíská, ani když se na ni soustředíme. Jednota je křehká rostlinka, která roste a kvete jen ze semínka pokoje. Pokoj a jednota ve vztazích jsou spojené nádoby. Jedna z druhé roste a doplňují se navzájem. Proto Pavel řekl:

  • Žijte mezi sebou v pokoji. (1 Te 5:13)
  • A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu. (Ř 4:19)

Tyto verše nás povedou k pravidlu číslo čtyři:

4. Vzájemné (učení) povzbuzování a napomínání

  • Ať ve vás bohatě přebývá Kristovo slovo ve vší moudrosti. Vyučujte a napomínejte jedni druhé." (SNC) - Mějte stále na paměti Kristovo učení; jeden druhémupomáhejte k jeho lepšímu pochopení a vzájemně se moudře napomínejte. (Ko 3:16, NBK )

Vztahy mohou růst jedině za předpokladu povzbuzování a napomínání. To první je většinou příjemné, to druhé... nutné. Co nám brání se napomínat? My to dobře víme: strach, že se to obrátí proti nám, obavy z nepochopení. To je pochopitelné. Nepochopitelná a závažná je lhostejnost a postoj: co je ti do toho, nemáš na to právo mě kárat, no dovol! Takže když musíme dorovnat účet napomínání, vyhlásíme den napomínání! Jenže takto to nefunguje! Nejprve se musíme naučit povzbuzovat. Říkám z praxe, že tam, kde je dostatek povzbuzení a dobrý vztah, tam se obvykle přijímá i napomenutí. Tam, kde druhému dodáme odvahu, máme sami odvahu ho také varovat. Napomenutí nemá být „ty, ty, ty", ale slova, která vycházejí především z lásky k danému člověku. Napomenutí je projevem přátelství a důvěry. Proto jsou důležité láskyplné vztahy, abychom si mohli říct pravdu do očí, a přesto nebýt naštvaní. Potom napomínání nebudeme vnímat jako útok, ale jako projev, že tomu druhému na jeho dobru duchovně i duševně záleží. Napomínání je ale také varování před hříchem a někdy dokonce konfrontování s ním, a tady se ukáže, jak na tom kdo duchovně je. Někdo se urazí ihned, práskne dveřmi a končí se vším... To o nějaké duchovní hloubce vztahu s Pánem určitě nesvědčí, ale co dělat? Praxe je taková, že ne vždy ten druhý napomenutí přijímá, a my jsme zklamaní a už nemáme odvahu vyjít ven z ulity. Vím, jak to je; ale není jiná cesta, než se vrátit k tomu, co Kristus o napomínání řekl:

  • Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby 'ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď'. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník." „Když si ani tak nedá říci, pověz to shromáždění věřících. Když neuposlechne ani je, ať je vyloučen. (Mt 18:15-17, SNC)

Pokud jde o hřích, Kristus říká, že řešení se má hledat mezi čtyřma očima, potom mezi šesti-osmi, potom před zrakem celého shromáždění. Další verše říkají, že církev má moc od Pána tyto věci řešit.

Jaké jsou předpoklady, zásady a pravidla napomínání? Udělat první krok vyžaduje z naší strany lásku k bližnímu; druhý osobní pokoru a třetí krok v napomínání vyžaduje odvahu na obou stranách. Vzájemná snášenlivost, láska, která naplní potřebu druhého, pokoj, který zvítězí, a vzájemné povzbuzování a napomínání je nedílnou součástí sborového života. Ne vždy v církvi se nám podaří žít podle Božího standardu. Bratrská láska se projevuje ochotou o sporech mluvit a najít cestu k pokání a smíření. Když nám jde o dobro druhého, nemůžeme mlčet. Nemůžeme ho nechat padnout do propasti. Uznejme, že ne vždy jsme ochotni udělat první krok, ale jiné cesty není:

  • Konečně vás, bratří, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu. (1 Te 4:1)

www.granosalis.cz

14. duben 2006, redakčně upraveno