2. pokračování: (viz předchozí díl)

 

Děti a dospělí

Tři skini potkali po setmění na ulici staršího pána a hned si rozdělili úlohy: jeden muže kopl, druhý ho uhodil do tváře, třetí ho urážel slovy.

Třináctileté děti zkouší drogy.

Patnáctiletí chlapci se chlubí svými sexuálními zkušenostmi.

To všechno se neděje v daleké Americe, ale přímo u nás, na našich sídlištích i ve vsích.

Situace mezi mladými lidmi svádí k tomu, aby si starší generace povzdechla: "Tohle za nás nebylo. Kde se všechna ta hrůza v těch mladých bere? Potřebovali by dlouhý bič a malý dvůr..." atd.

Jak se dívá na zvrhlou mládež Pán Ježíš?

Někdy se to může zdát až nepochopitelné, ale Ježíš ji miluje. U každé generace malých capartů stál a volal:

Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. (Lukáš 18,16) .

A téměř každý capart, který se v naší zemi za posledních třicet let narodil, měl v minulosti a má i dnes po svém boku nějakého "chytrého" dospělého, který křičí: Nepleťte dětem Bohem hlavu!

Ano, ať chceme nebo nechceme, ať se nám to líbí nebo nelíbí, za stav mladé generace zodpovídáme my dospělí.

Čím to způsobujeme?

Nebudete tomu věřit, ale v prvé řadě svou hněvivostí. Hněv, nervozita a reptání je tak častým jevem našeho života, že děti vnímají naši hněvivost jako přirozený prvek. Je-li tatínek neustále naštvaný, synek musí být také naštvaný, vždyť se chce otci podobat. Když si babička od rána do večera stěžuje, dítě si musí také rozčileně stěžovat, vždyť babičku má rádo. Jestliže rodiče na sebe běžně mluví zvýšeným tónem, dítě to pokládá za naprosto přirozený prvek komunikace.

V málokteré zemi jsou lidé tak permanentně nabrblaní, jako jsme my Češi. Ano, možná máme k hněvu důvod, ale Boží slovo říká jasně, že neukončený hněv je hřích, který dává místo ďáblu. (Ef. 4,26-27) Pokud jako rodiče každý den neučiníme pokání ze svého hněvivého vzrušení, kterému jsme dali průchod před dítětem, a pokud dítě tohle pokání nemá možnost vidět a s námi prožít (když už s námi muselo prožívat náš hněv), potom naše hněvivost, naštvanost, stěžování si a hrubost se stávají pro dítě přirozenou reakcí, kterou denně také praktikuje. Neodpuštěný hněv otevírá cestu ďáblu a hněvivé jednání, jako příklad pro děti, je vlastně návod, jak se ďáblu otevřít.

Pravda je, že k hněvivému jednání máme sklon všichni, a je to právě jednání v hněvu, které má moc zabít lidskou duši i tělo.

Druhý důvod, proč naše mládež tak hluboce klesá, jsou prázdné domovy - silná zaměstnanost rodičů. O téhle věci jsem hodně psala a mluvila již za minulého režimu, ale svoboda nám vůbec nepomohla k tomu, abychom pochopili, jak je zrůdné, když rodiče mají na děti čas jen chviličku večer. Statisíce českých dětí od osmi let nahoru jsou denně od dvanácti hodin nejméně do pěti navečer bezprizorné. Více méně se poflakují v bytech nebo někde jinde. Víte, co se za tu dobu dá nadělat hloupostí, odsledovat pornofilmů, vykouřit cigaret a marjánky, z nudy zničit, co se zničit dá?

Ano, někteří rodiče doufají, že když dětem zaplatí klavír, tenis, angličtinu, posilovnu a nakonec i tu diskotéku, jsou z obliga. Děti se přece zabaví a to stačí. Je to jistě lepší než nic, ale vztah to nevybuduje. Děti nepotřebují ke svému životu se jen zabavit. Děti potřebují vztah s otcem i matkou. A vztah se dá koupit jedině za čas, který tomu druhému věnuji.

Když jsem se snažila nás obhajovat před Pánem, že máme málo peněz, a proto musí muži i ženy od rána do večera pracovat, dostala jsem tuto odpověď: "A budete mít ještě méně. Protože nehledáte mé království a jeho spravedlnost, nebudete mít nikdy zaopatřeno všechno, co potřebujete. Naopak, přijde zloděj a všechno vám ukradne. Nejen vaše peněženky, to je to nejmenší. On vám ukradne děti." Pokud se modlím za tuto zem a na srdce mi přijdou děti a já se dokážu ztišit před Bohem, abych slyšela hlas Ducha svatého, je Pán vždycky velmi vážný a přísný.

  • Kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne. A kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto maličkých, kteří ve mně věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny. Běda světu, že svádí k hříchu. Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou. (Mt 18,5-6)

Bratře, sestro, věříš Božímu slovu? Věříš, že tohle myslel Pán Ježíš vážně?

Naše děti mají všechno. Videa, počítače, hifi-věže, vysoké kapesné, hamburgery. Jen nás nemají. A k čemu to je? Právě přes všechna tato drahá zařízení mohou přijít ta nejnebezpečnější pokušení, když není v blízkosti otec nebo matka, kteří dají pozor, co děti skrze techniku provozují.

  • Hledejte Hospodina, všichni pokorní země, kdo jednáte podle jeho práva. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu (Sof. 2,3)

Děti se potřebují opřít o příklad rodičů. To je dostačující. Příklad rodičů je zabezpečí na celý život. Jsou-li rodiče bohabojní, stanou se i děti bohabojné. Jsou-li rodiče svévolníci spoléhající na svou chytrost, děti začnou být vychytralé. Nestěžujme si na děti. Sklízíme, co jsme zaseli. Vím, že říkám velmi bolestné věty, ale nemohu jinak. V sázce je příliš mnoho - život příští generace.

My křesťané přispíváme ke špatnému vlivu na mladou generaci hlavně neposvěceným životem. Ano, ať to zní sebearchaičtěji, my věřící lidé jsme povinni žít svatý život v bázni Boží. Ježíš žil na zemi takový život a kdo říká, že v Ježíši zůstává, musí žít tak, jak žil on (1.J 2,6). Je to jedno z těch mála biblických "musíte". Musíte se znovu zrodit (J 3,7) a musíte žít jako on (1. J 2,6). Máme se zdržet jakékoliv necudnosti, chamtivosti, zlého jazyka, pomluv, dvojsmyslných řečí a všeho, co odporuje skutečnosti, že JSEM UKŘIŽOVÁN S KRISTEM.

  • Nežiju už já, ale žije ve mně Kristus. A ten život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mě zamiloval a sám sebe vydal za mě. (Gal 2,20)

To, co mladou generaci nejvíc odpuzuje, je náboženská přetvářka.

Co na nás děti napodobují? Všechno. Buď my se podobáme Kristu, a pak oni v nás napodobují Krista. Nebo se podobáme Kristovu úhlavnímu nepříteli, a potom mladí napodobují Ježíšova nepřítele v nás. Je to drsné, ale je to tak. Máme volbu pouze mezi dvěma pány. Buď sloužíme Bohu a naším Pánem je Ježíš Kristus, nebo sloužíme světu, a pak je naším pánem satan. Nic mezi tím neexistuje. A současná mládež je toho skutečně dokonalým obrazem.

Uděláme-li takovéto zhodnocení skutečnosti, není to vůbec nic radostného. Jak spásné je ale ujištění apoštola Pavla, že

  • kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána. (Římanům 5,20-21)

Bratři a sestry, byla bych šťastná, kdyby tyhle články způsobily, že my - střední a starší generace - se semkneme a začneme úpět k Bohu, činit opravdové oddělení od způsobů světa a ve víře očekávat na Boží zaslíbení milosti pro českou zemi. Protože nic jiného než milost Boží nám nepomůže. Milost, která se projeví v nás natolik, že Kristova nevěsta zazáří jako světlo nad tmou, a milost, která vyhledá a spasí, co bylo zahynulo.

Vztahy v církvi

Nedávno mi řekla sousedka: "Uvěřila jsem v Ježíše a modlím se k němu, ale do žádné církve nechci. Jednak nevím, která je ta pravá, jednak jsem ráda, že jsem vypadla z KSČ a už nevlezu do žádné organizace, kde mě bude zase někdo kontrolovat a mluvit mi do života."

Musím se přiznat, že jsem zalapala po dechu nad touto zvláštní definicí církve. A popravdě řečeno, jsem musela přemýšlet, co vedlo tuto ženu ke srovnání dnešních sborů s KSČ.

Nejsem teolog a vůbec si netroufám vysvětlovat, jak fungovala prvotní církev. Všichni to v Novém zákoně máme možnost číst, většina z nás nad tím žasneme a také většina z nás tušíme, že naše církve, sbory, farnosti nebo jaká jména tomu dáváme, mají do prvotní církve daleko.

Nicméně mým povoláním od Pána je povzbuzovat zkroušená srdce (to jest lidi zraněné ze vztahů) a já jsem za dobu svého spasení zažila tolik lidí těžce zraněných ze vztahů v církvích (všech), že se za tuhle věc musím modlit a musím hledat odpověď. Církev, která funguje jako průtokový kanál, totiž že se tu na jednu stranu Boží mimina rodí za potlesku všech přítomných, ale za dva, tři roky titíž lidé zranění, s pláčem nebo hněvem odcházejí, nebude určitě obraz Ježíšovy nevěsty. Spíš mi připomíná paralelu s rodinou, kde děti plné bolesti a vzpoury utíkají z domu. Posledně jsme si řekli, že za tragédii dětí vždycky více či méně mohou rodiče. Kdo může za tragédii lidí odcházejících z církve?

Všechny naše církve - katolická i protestantské - fungují na základě pastýřů a ovcí. Nejsem si jistá, jestli tohle není starozákonní model a jestli Pán Ježíš nechtěl něco úplně jiného. Mnohé verše o všeobecném kněžství o tom svědčí, ale co naplat, současné české křesťanství funguje takto.

Je nějaký lék, prevence, způsob, kterým je možno co nejvíc zabránit bolestným zraněním v církvích? Lékem proti bolesti rodiny je láska, vzájemné pěstování vztahů, úcta mezi manželi a potom mezi rodiči a dětmi, což se šíří i do širého příbuzenstva.

Jak se tohle projeví v církvi? Co to je láska, pěstování vztahů a úcty ve společenství, kde je nás padesát, dvě stě nebo pět set a vídáme se spolu dohromady jednou nebo několikrát týdně? Pomohou automaticky skupinky? Zažila jsem nádherné skupinky a také jsem zažila pěkně nudné skupinky.

My, lidé postkomunistické éry, potřebujeme pochopit, že Ježíš nepřišel kvůli kolektivu. Jeho zajímá člověk, hříšník, který se sklonil. Ten, co stojí vzadu, bije se v prsa a říká: "Pane, odpusť mi, zhřešil jsem proti tobě."

  • Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je : "Milosrdenství chci a ne oběti." Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Mt 9,12-13)

Bojím se, že je cosi v nás, co nás nutí budovat církve, skupiny, společenství. Ale Ježíš řekl: čiňte mi učedníky. Činit učedníka znamená vychovat dítě v dospělého člověka. Budovat sbor je vytvořit organizaci.

Pán Ježíš nemá vůbec žádný zájem o naše organizace, on se zajímá o lidi, on se neobětoval za slavnou vizi velké světové křesťanské církve, on se obětoval za člověka. Jeho království funguje skrze jednotlivé lidi, ne skrze dav.

To hlavní, co potřebuje každý křesťan, je hluboký osobní vztah s Ježíšem. Máš-li tento vztah, potom i kdyby tě všichni odvrhli, ano i kdyby tvá vlastní matka tě opustila, on tě nikdy neopustí a nikdy se tě nezřekne. Vztah s naším drahým Pánem Ježíšem je něco tak úžasného, že o tom budeme mluvit samostatně.

Ale co ta církev? Funguje-li na základě pastýřů a ovcí, potom víme podle Božího slova přesně, jak vypadá dobrý pastýř, špatný pastýř, a co mají dělat ovce.

Pán Ježíš o sobě říká:

  • Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. (Jan 10,11-13)

Jedenáctá kapitola proroka Zachariáše mluví o tomtéž. Dobrý pastýř Bůh říká:

  • Pásl jsem tedy ovce určené k zabití, totiž ty nejutištěnější ze stáda. Vzal jsem si dvě hole, jednu jsem nazval Vlídnost a druhou Pouto a pásl jsem ovce. (Zachariáš 11,7)

Naproti tomu je tu obraz špatného pastýře:

  • ...neboť dám povstat v zemi pošetilému pastýři, jenž zahnané nevyhledá, nebude pátrat po ztraceném, polámanou nebude léčit, o vyčerpanou se nepostará. Bude se krmit masem těch nejtučnějších, strhne jim paznehty. Běda pastýři ničemnému, který opouští stádo! Meč proti jeho paži a proti jeho pravému oku! Paže ať mu nadobro uschne a pravé oko úplně vyhasne. (Zach 11,15-17)

Neodvažuji si k tomu přidat nic ze svého komentáře. Boží slovo je tak silné a jasné, že se mi tají dech v bázni před Hospodinem a jsem šťastná, že jako žena nejsem povolaná k pastýřství.

Ale co my ovce? Má nám být nesmírnou úlevou, že Pánu Ježíši jde vždycky nejvíc o ty slabé, utištěné, zahnané a polámané. Ale jsme jenom ovce, které musí pastýř-člověk vodit v houfu? Tomuhle právě nevěřím. My všichni, kdo jsme přijali Pána Ježíše za svého Spasitele a přijali jsme dar Ducha svatého, jsme královské kněžstvo, lid dobytý a vykoupený Ježíšovou krví. Na všech nás má být Duch panovníka Hospodina. My obyčejní neneseme odpovědnost za celé stádo, ale neseme určitou bratrskou odpovědnost za konkrétní jiné ovce, které právě nám Duch svatý osobně svěřuje. A v těchto případech máme těšit malomyslné, ujímat se slabých, sytit hladové, oblékat nahé, navštěvovat nemocné a vězně, zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvazovat rány zkroušeného srdce a se všemi mít trpělivost.

Pokud bratr nebo sestra má nouzi a my máme z čeho pomoci, ale řekneme "Měj víru, Bůh ti dá, buď s Bohem!" a nepomůžeme, potom podle Jakuba 2,6 je naše víra mrtvá.

Takže na jednu stranu žijeme v církvi, kde uznáváme pastýře a máme si ho vážit. Na druhé straně však nás pastýřství našich duchovních vůdců nezbavuje všeobecného kněžství, kde i my, nepastýři, podle vzoru Pána Ježíše sloužíme, jako bychom pastýři byli.

Skutečným pastýřům říká Boží slovo:

  • Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. Když pak se ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy. (1Pt 5,2-4)

Jako žena, které se svěřuje spousta lidí, musím něco říci vám, drazí pastýři. I kdybyste vytvořili dokonalou strukturu v církvi, i kdybyste zorganizovali ty nejlepší domácí skupiny a na místa vedoucích skupin postavili služebníky jako byl Filip nebo Štěpán, věřte, že v životě vašich oveček mohou přijít tak těžké časy, že budou potřebovat mluvit s vámi, a nikdo jiný než člověk to nenahradí. Běda pak pastýři, který takovou ovečku přeslechne, odežene, nebo nevyhledá.

Na druhou stranu nám ovečkám musím říci, že v době, kdy vůbec neumíme žít semknuté vztahy, vzájemně si odpouštět, milovat se za všech okolností, nést břemena jedni druhých, jsme sobečtí, chamtiví a neposloucháme zkušenosti starších, je velmi těžké být pastýřem. Mnoho pastýřů klopýtne právě na tom, že nedostatek naší přirozené úcty zdola si začne podvědomě vynucovat autoritářstvím, které se může zvrhnout až v malé diktátorství. Ale vždycky v každé církvi toto jsou spojené nádoby, protože všichni jsme znovuzrozeni, všichni máme Ducha svatého, všichni máme jedno Písmo a všichni v zásadě víme, co máme dělat.

Kdo z vás chce být prvním, staň se služebníkem všech. Svého bratra měj za přednějšího sama sebe. Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.

Pán Ježíš si přijde pro nevěstu, pro ovečky, pro pšenici. Odvrhne nevěstku, kozly a koukol. Buď pšenicí.

- Marika Frydrychová - dokončení příště