Verze pro tisk

V průběhu století lidé vyjadřovali svou příslušnost ke křesťanství různými symboly. Nosili na klopě kabátu odznaky, na krku řetízky s křížkem nebo dokonce zvláštní účesy.

Samozřejmě, na těchto symbolech není nic špatného, pokud se k tomu cítí člověk povolaný. Ale existuje mnohem lepší poznávací znamení - znamení, které nebylo vymyšleno pro zvláštní příležitosti, kdy se to může hodit, nebo pro určité období. Je to univerzální znamení, které má přetrvat všechny věky církve, dokud Pán Ježíš znovu nepřijde.

Jaké je to znamení? Těsně před koncem své pozemské služby hledí Pán Ježíš vstříc vlastní smrti na kříži, na otevřený hrob a na vystoupení do nebe. Ví, že se blíží jeho odchod, a jasně ukazuje, co bude poznávací znamení křesťanů:

  • Synáčkové, ještě maličko s vámi jsem. Hledati mne budete, ale jakož jsem řekl Židům: Kam já jdu, vy nemůžete přijíti, i vám pravím nyní. Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého. Potom poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li míti lásku jedni k druhým. (Jan 13,33-35)

Příkaz, který nám Pán Ježíš dal, hovoří o lásce vůči jiným křesťanům; musíme ale udržovat rovnováhu a nezapomínat na druhou stránku Ježíšova učení:

Musíme milovat všechny jako své bližní, jako sebe sama.

Všichni lidé byli stvořeni k Božímu obrazu. Moderní lidé tuto pravdu odmítají, a proto nechápou a neznají hodnotu svoji ani ostatních lidí. Degradují hodnotu člověka a dopouštějí se otřesných činů proti lidskosti. Společnost nakládá s jednotlivci jako statistickými čísly a činí z lidí nelidi. Křesťané by měli znát skutečnou hodnotu člověka. Člověk je Boží stvoření, je třeba ho milovat, i když není vykoupený, ať to stojí co to stojí.

Na první pohled by se mohlo zdát, že příkaz milovat naše křesťanské bratry a sestry neguje předchozí příkaz. Tyto dva příkazy si v ničem neprotiřečí, ale navzájem se doplňují.

  • Pokud tedy máme čas, čiňme dobře všechněm, nejvíce pak domácím víry. (Galatským 6,10)

Pavel jasně hovoří o dvojím závazku. Velmi často upřímní, Bibli věřící křesťané zdůrazněním dvojího lidstva - jednoho ztraceného, jednoho spaseného; jednoho stojícího ve vzpouře proti Bohu, druhého navráceného k němu skrze Krista - dali najevo obraz nepěkné exkluzivity. Kladou přílišný důraz na dodatek "nejvíce pak domácím víry".

Tento dvojí cíl by měl charakterizovat naši křesťanskou mentalitu, naše smýšlení. Měli bychom o tom vědomě přemýšlet v každém okamžiku života. Ano, existuje dvojí lidstvo. To je pravda. Někteří muži a ženy, i když jsou stvořeni k obrazu Božímu, stále stojí ve vzpouře proti němu; jiní byli díky Boží milosti s Bohem smířeni.

Na druhé straně, v jiném, velmi důležitém smyslu, existuje jen jedno lidstvo. Všichni muži a ženy mají společný původ. Od stvoření všichni nesou Boží obraz. V tomto smyslu jsou všichni z jednoho těla a jedné krve. Takže exkluzivita dvojího lidstva je vyvážená jednotou všech mužů a žen. A křesťané nemají milovat své věřící bratry a sestry na úkor svých nevěřících bližních. Vždy bychom měli pamatovat na příklad milosrdného Samaritána.

První přikázání je milovat Pána, našeho Boha, celým naším srdcem, duší a myslí. Druhé přikázání vyjadřuje univerzální příkaz milovat lidi. Uvědomme si, že tato láska se netýká jen křesťanů. Jde o mnohem širší pojem - musíme milovat naše bližní jako sebe sama.

První list Tesalonickým 3,12 klade stejný dvojí důraz:

  • Vás pak ten Pán račiž rozmnožiti a rozhojniti v lásce k sobě vespolek, i ke všechněm, jako i nás k vám.

Zde vidíme obrácené pořadí. V prvé řadě máme mít lásku navzájem a potom vůči všem ostatním, ale to nic nemění na dvojím důrazu. Text spíše poukazuje na jemnou rovnováhu - rovnováhu, která nebývá v praxi automaticky udržována.

V 1. Janově listě 3,11 (napsaném později než evangelium nesoucí jeho jméno) Jan říká:

  • Nebo toť jest to zvěstování, kteréž jste slýchali od počátku, abychom milovali jedni druhé.

Léta po Kristově smrti nás Jan volá v této epištole zpět ke Kristovu příkazu z Jana 13. Jan tu zdůrazňuje:

  • Nezapomeňte na to... Nezapomeňte na to. Tento příkaz nám dal Kristus, když byl ještě na zemi. Toto má být naším rozpoznávacím znamením.

Když se znovu podíváme na příkaz u Jana 13, všimněme si několika důležitých věcí. Především je to pokyn milovat zvláštní láskou všechny znovuzrozené křesťany. Z pohledu Písma ne každý, kdo se nazývá křesťan, jím skutečně je, a to obzvláště v době, kdy význam slova křesťan byl zredukován tak, že neznamená téměř nic. Snad žádné jiné slovo nebylo tak znehodnoceno a nepochopeno, jako samotné Slovo Boží. Ústřední ideou sémantiky je myšlenka, že slovo jako symbol nemá žádný význam, dokud mu není přiřazen nějaký obsah. To je skutečnost.

Ježíš hovoří o lásce vůči skutečným křesťanům. Tento příkaz má dvojsečné ostří, protože znamená, že musíme rozlišovat mezi opravdovými křesťany, a těmi, kteří křesťanství jen předstírají. Jinými slovy, pobožné humanisty a odchovance liberální teologie, kteří jen používají křesťanskou terminologii a pro něž je chození do kostela jen formalitou, není možné považovat za skutečné křesťany. Slovo křesťan, jako symbol, bylo tak znehodnoceno, že může znamenat všechno a nic. Na druhé straně se musíme vyvarovat opačné chyby. Křesťanem je každý, kdo stojí v historicko-biblické víře, bez ohledu na to, zda je příslušníkem naší denominace, církevního obecenství nebo skupiny.

A i když někdo není mezi opravdovými křesťany, stále máme zodpovědnost milovat ho jako svého bližního. Takže není možno říci: "Tento dotyčný, nakolik to dokáži posoudit, nepatří ke skupině skutečných křesťanů, proto už na něho nemusím myslet, může mi být ukradený." V žádném případě! Tento člověk je zahrnutý v druhém přikázání.

Ale existuje ještě něco silnějšího. Abychom to pochopili, musíme se podívat na verš Jan 17,21 uprostřed Kristovy velekněžské modlitby. Pán Ježíš se modlí: "...aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě ty poslal." V této velekněžské modlitbě se Pán Ježíš modlí za jednotu církve, jednotu, která má být vidět obzvlášť mezi opravdovými křesťany. Ježíš se nemodlí za humanisticko-ideologickou jednotu mezi lidmi ve všeobecnosti. Verš 9 to říká jasně: "Za ně prosím. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, protože jsou tvoji." Ježíš tu opatrně odděluje ty, kteří v Boha uvěřili, od těch, kteří jsou ještě ve vzpouře proti Němu. Tedy, když se ve 21. verši modlí za jednotu, má na mysli jednotu opravdové církve a jednotlivých křesťanů.

Všimněme si, že 21. verš říká: "aby všichni byli jedno..." Je pozoruhodné, že stejný důraz, jako v 13. kapitole, se netýká jen části skutečných křesťanů, příslušníků jednotlivých skupin v církvi, ale všech křesťanů. Všichni znovuzrození křesťané mají být jedno.

Nyní přichází ta část, která by nás měla přivést k střízlivosti. Pán Ježíš pokračuje slovy, která mě přivádějí do stavu pokory. Pokud se my křesťané neumíme pokořit, zdá se mi, že nejsme dost citliví nebo dost poctiví, protože tu nám Pán Ježíš podává finální apologetiku. Co je to finální apologetika?

  • ...aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě ty poslal. (Jan 17,21)

Ježíšova slova mají daleko hlubší smysl. Nemůžeme čekat, že svět uvěří, že Otec poslal Syna, že Ježíšova tvrzení jsou pravdivá a že křesťanství je pravdivé, dokud svět nepozná něco ze skutečné jednoty opravdových křesťanů .

Co tedy znamená tato láska? Jak ji můžeme zviditelnit?

Především to znamená něco velmi jednoduchého. Například to, že když udělám chybu a neprokážu svému křesťanskému bratrovi nebo sestře lásku, půjdu za tou osobou a řeknu jí: "Je mi to líto." To je první věc.

Zdá se vám to jako podvod, že první věc, o níž hovoříme, je tak jednoduchá? Jestli si myslíte, že požádat o odpuštění je lehké, asi jste to nikdy nezkusili.

Jestliže nejsem ochotný říci "Je mi líto", když jsem někomu ublížil, obzvlášť když někoho nemám v lásce, ještě jsem nezačal přemýšlet o smyslu křesťanské jednoty, kterou by svět mohl vidět. Svět má právo pochybovat, zda jsem vůbec křesťan. A ještě víc, dovolte mi to zopakovat, když nejsem ochotný říci tuto jednoduchou věc, svět má právo zpochybnit, že Ježíš byl poslán od Boha a že křesťanství má smysl.

Jak dobře jsme něco takového vědomě uplatňovali v praxi? Jak často, v moci Ducha svatého, jsme šli za křesťany v naší skupině se slovy: "Je mi líto."? Kolik času jsme strávili při znovusbližování s těmi v jiných skupinách, se slovy: "Je mi líto, co jsem udělal, co jsem řekl, co jsem napsal."? Jak často řekla jedna skupina druhé, s níž se neumí shodnout: "Je nám líto"? Je to tak důležité, že z praktických důvodů to patří k samému kázání evangelia. Viditelné praktikování pravdy a viditelné praktikování lásky jdou ruku v ruce se zvěstováním dobré zvěsti Ježíše Krista.

Následující příklad platí snad všude na světě. Všechny spory mezi skutečnými křesťany, které rozdělují křesťany a skupiny křesťanů navzájem, to, co zanechává hořkost trvající 20, 30, nebo 40 roků (nebo 50 či 60 roků v paměti synů a dcer), není v prvé řadě záležitost nauky. Bez výjimky jde o nedostatek lásky. Kdybychom dokázali střežit svůj jazyk a hovořit s láskou, když cítíme, že se nemůžeme dohodnout jako opravdoví křesťané, mohlo by být po hořkosti. Místo toho za sebou necháváme jizvy kletby pro celé generace. Historie vypovídá o křesťanech nepěkné věci!

Trpká slova, vyslovená uprostřed rozporů uváznou v mysli jako lepidlo. A jak plyne čas a rozdíly mezi křesťany se zdají být menší než kdysi, často už nevíme, proč k rozkolu došlo, ale hořká a trpká slova, která byla vyslovena uprostřed (jak se nám to tehdy zdálo) přiměřeně objektivní diskuse, zůstávají. Nelaskavé postoje a slova jednotlivců způsobují zápach, který svět cítí uprostřed křesťanů i v církvi Ježíše Krista.

Svět se dívá, krčí rameny a znechuceně se odvrací. Uprostřed umírající civilizace nezahlédl začátek živé církve, natož viditelnou jednotu mezi opravdovými křesťany. Naše ostré jazyky, nedostatek lásky mezi námi, ne nevyhnutelná vyjádření rozdílů, které mohou existovat mezi křesťany, to je to, co skutečně pohoršuje svět. Naše chování se liší od přímého příkazu Ježíše Krista prokazovat viditelnou jednotu, kterou může vnímat okolní svět!

Viditelná láska znamená víc, než umět říci, že je nám líto. Musí následovat otevřené odpuštění. A když je těžké říci "Je mi líto", ještě těžší je doopravdy odpustit.

Bible ale zdůrazňuje, že svět musí vidět v Božím lidu odpouštějícího ducha. V modlitbě Pánově sám Ježíš učí jak se máme modli: "A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům." Je třeba poznamenat, že na ní nezávisí naše spasení.

Odpuštění nesouvisí se znovuzrozením, protože znovuzrozeni jsme na základě dokonaného díla Kristova a nic víc. Souvisí to ale s křesťanovým odpuštěním z okamžiku na okamžik, na základě Kristova díla v nás, abychom mohli mít otevřené společenství s Bohem.

Slova této modlitby by měla vést všechny křesťany ke střízlivosti každého dne: žádáme Pána, aby nám umožnil zkušenost společenství se sebou samým, když odpouštíme jiným. Sotva kdy přemýšlíme o vlastním nedostatku odpouštějícího srdce ve vztahu k Božímu odpuštění pro nás. Mnozí křesťané jen zřídka, jestli vůbec, spojují svůj nedostatek obecenství s Bohem se svým nedostatkem odpuštění jiným, i když možná formálně odříkávají modlitbu Pánovu každou neděli při bohoslužbách.

Musíme znovu a znovu uznat, že neprojevujeme odpouštějící srdce tak, jak bychom měli. A přece, v modlitbě se praví: "A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům." V nás má být odpouštějící duch dříve, než dotyčná osoba vyjádří lítost. Modlitba Pánova nenaznačuje, že tehdy, když je to druhému líto, my máme projevit jednotu odpouštějícím duchem. Ne, v nás má být odpouštějící duch bez toho, aby druhý člověk musel udělat první krok. Můžeme přitom trvat na tom, že druhá osoba nemá pravdu, ale zároveň musíme odpouštět.

Takového odpouštějícího ducha máme projevovat nejen vůči křesťanům, ale vůči všem lidem. Samozřejmě, když se to týká všech, tím důležitější je odpouštění mezi křesťany.

Odpouštějící duch hovoří o postoji lásky vůči jiným. Ale i když hovoříme o postoji, pravé odpuštění je viditelné. Věřte mi, můžete pohledět člověku do tváře a vědět, kde se nachází, co se týká odpuštění. A svět se dívá a vidí, jestli máme vzájemnou lásku přesahující hranice jednotlivých skupin. Vidí, že slova "Je mi líto," myslíme skutečně vážně a vidí odpouštějící srdce? Dovolte mi zopakovat: Naše láska nebude dokonalá, ale musí být dostatečná na to, aby si jí svět všiml, protože jinak nesouhlasí s verši u Jana 13 a 17. A pokud svět toto nevidí mezi skutečnými křesťany, má právo usoudit dvě hrozné věci, které tyto verše naznačují: že nejsme křesťany a že Kristus nebyl poslaný od Otce.

Co se ale stane, když se nemůžeme shodnout s našimi bratry a sestrami v Kristu, protože musíme učinit zadost Boží svatosti v učení nebo v životě? Jak máme prokázat jednotu, kterou si Kristus přeje, bez toho, abychom se podíleli na omylech druhých? Chci naznačit několik způsobů, jak praktikovat tuto jednotu, přes rozdíly, které musíme trpět.

Za prvé, nikdy bychom neměli dospět k takovému rozporu s jinými křesťany bez lítosti a slz. To zní jednoduše, nebo ne? Věřte mi, evangelikální křesťané to často dělali jinak. Spěcháme, jako by nám to činilo radost, když přichytíme jiné při chybě. Budujeme sami sebe tak, že jiné stahujeme dolů. Tímto způsobem nemůžeme ukázat skutečnou jednotu mezi křesťany. Jen jeden druh lidí může vyhrát Pánovy boje správným způsobem. Jsou to ti, kdo nejsou od přirozenosti bojovní. Bojovný člověk má sklony zápasit. Svět musí vidět, že když se nemůžeme dohodnout s jinými křesťany, neděláme to proto, že máme rádi pach krve, pach arény, pach býčích zápasů, ale že to musíme dělat pro Boha. Když budou při našich neshodách přítomny slzy, bude možné vidět něco krásného.

Za druhé, vzhledem k vážnosti toho, co nehraje mezi skutečnými křesťany, je důležité vědomě ukazovat lásku před světem. Ne všechny rozdíly jsou rovnocenné. Některé jsou zanedbatelné. Některé jsou nanejvýš důležité.

Čím vážnější rozpor, tím důležitější je prokázat Boží svatost a hovořit o tom. Zároveň však, čím vážnějšími se rozdíly stávají, tím důležitější je obracet se na Ducha svatého, aby nás učinil schopnými prokázat lásku vůči křesťanům, s nimiž si protiřečíme. Pokud je mezi námi jen drobná neshoda, projevování lásky nevyžaduje tolik vědomého úsilí. Ale když jsou rozpory hlubší, stávají se důležitějšími. O to důležitější je hovořit ve jménu Boží svatosti a zároveň ukázat světu, že se stále navzájem milujeme. Jako lidé fungujeme přesně naopak: v méně důležitých rozdílech projevujeme křesťanům víc lásky, ale když se rozdíly dostávají do vážnějších oblastí, máme sklony milovat méně. Musí to být naopak: jak se rozdíly mezi skutečnými křesťany zvětšují, musíme vědomě milovat tak, aby to svět mohl pozorovat.

Uvažujme o tom: je můj rozpor s bratrem či sestrou v Kristu skutečně důležitý? Když ano, je dvojnásobně důležité, abych trávil čas na kolenou, prosíc Krista, aby působil skrze mě a skrze mou skupinu, abychom já a my mohli milovat i při těchto velkých rozporech, k nimž jsme dospěli s bratrem nebo sestrou v Kristu nebo s jinou skupinou křesťanů.

Za třetí, uprostřed dilema musíme ukázat praktickou lásku, i když to stojí mnoho přemáhání. Slovo láska by nemělo být jen zástavou. Jinými slovy musíme udělat, cokoli je potřebné, za jakoukoli cenu, abychom ukázali tuto lásku. Nesmíme říci "Miluji tě", a potom bum, bum, bum!

Lidé si často myslí, že křesťanství je cosi změkčilého, něco jako sentimentální láska, stejná vůči dobrému i zlému. Toto není biblické stanovisko. Současně s láskou je potřeba projevovat Boží svatost. Musíme si dát pozor, abychom zlé nenazývali dobrým, ať už v oblasti učení nebo života, v naší nebo jiné skupině. Kdekoliv je něco zlého, je to zlo, a my jsme zodpovědní, abychom to v dané situaci řekli. Ale přitom musí být vidět lásku bez ohledu na cenu. Podle Bible není úniku. V 1. Korintským 6,1-7 se píše:

  • Smí někdo z vás, maje při s druhým, souditi se před nepravými a ne před svatými? Nevíte-li, že svatí svět souditi budou? I poněvadž od vás souzen býti má svět, kterak nehodní jste těch nejmenších věcí rozsuzovati? Zdali nevíte, že anděly souditi budeme? Co pak tyto časné věci? Protož když byste měli míti soud o tyto časné věci, těmi, kteří nejzadnější jsou v církvi, soud osaďte. K zahanbení vašemu to pravím. Tak-liž není mezi vámi moudrého ani jednoho, který by mohl rozsouditi mezi bratřími svými? Ale bratr s bratrem soudí se, a to před nevěřícími? Již tedy konečně jest, nedostatek mezi vámi že soudy máte mezi sebou. Proč raději křivdy netrpíte? Proč raději škody nebéřete?

Co to má znamenat? Církev nemá nechat bez povšimnutí nic zlého; ale člověk by měl raději snést praktickou, peněžní újmu, aby ukázal křesťanskou jednotu, než aby se soudil s jiným křesťanem, aby nepokazil viditelnou jednotu před přihlížejícím světem. Taková láska stojí mnoho úsilí, ale jen taková láska je vidět.

Pavel hovoří o něčem, co je vidět, o něčem velmi reálném; křesťan má prokazovat lásku uprostřed rozporů s bratrem nebo sestrou. Má být ochoten strpět škodu, nejen finanční ztrátu (i když se zdá, že většina křesťanů zapomíná na lásku a jednotu ve chvíli, kdy jde o peníze), ale jakoukoliv újmu.

Ať jde o cokoliv, musí být praktický důkaz lásky na přiměřeném místě. Bible stojí pevně na zemi.

Čtvrtý způsob, jak ukázat lásku bez podílení se na chybách druhého, je přistupovat k věci s touhou vyřešit problém a ne s touhou porazit soupeře. Všichni rádi vyhráváme. Vlastně málokdo vyhrává tak rád, jako teolog. Historie teologie a církve je na mnohých místech dokladem touhy po vítězství.

Ale my bychom měli chápat, že to, k čemu se chceme dopracovat uprostřed rozporů, je řešení, které dá Bohu slávu, které bude odpovídat Bibli, které bude odrážet současně Boží svatost i lásku. Jaký je náš postoj, když se setkáme s naším oponentem nebo se skupina setká se skupinou, aby diskutovali o rozdílech? Touha mít navrch? Ukázat to těm druhým? Jestli je v tom jen trocha touhy po lásce, při každém takovém rozhovoru budeme hledat řešení a ne důkaz vlastní pravdy.

Pátý způsob, jak ukázat světu praktickou, viditelnou lásku bez podílení se na chybě našeho bratra nebo sestry, je uvědomit si a pamatovat na to, že je lehké učinit kompromis a nazvat zlé dobrým, ale že stejně lehké je zapomenout na snahu prokazovat naši jednotu v Kristu. Tento postoj musíme soustavně, vědomě budovat, hovořit a psát o tom v našich skupinách i mezi nimi a mezi námi jako jednotlivci. Vlastně o tom musíme hovořit dříve, než se rozpory mezi křesťany objeví.

Máme konference o všem možném. Kdo kdy slyšel o konferenci, kde se hovořilo o tom, jak mohou být skuteční křesťané věrní Boží svatosti a zároveň prokazovat v praxi věrnost Boží lásce před světem? Kdo slyšel o kázáních nebo spisech, které pozorně představují dva principy, které na první pohled zdánlivě působí proti sobě:

princip hlídání čistoty viditelné na církvi s ohledem na doktrínu a život a princip projevování viditelné lásky a jednoty mezi všemi skutečnými křesťany?

Jestliže neexistuje kázání a psaní o těchto problémech, není pošetilostí si myslet, že se v praxi dočkáme něčeho pěkného ve chvíli, kdy bude třeba čelit rozporům mezi upřímnými křesťany?

Láska uprostřed viditelných rozporů před světem, který se dívá, ukáže rozdíl mezi rozpory křesťanů a jiných. Svět možná nebude rozumět tomu, na čem se neshodneme, ale velmi rychle postřehne rozdíl mezi našimi rozpory a svými rozdíly, když uvidí otevřenou a viditelnou lásku v praktické rovině.

To je rozdíl. Rozumíte, proč Ježíš řekl, že toto je věc, která přitáhne pozornost světa? Nemůžete čekat, že svět bude rozumět doktrinálním rozdílům, obzvláště ne v dnešní době, kdy existence opravdové pravdy a absolutních hodnot je nemyslitelná už jako pojem.

Nemůžeme očekávat, že svět bude rozumět, že na základě Boží svatosti jsou naše rozdíly zvláštní povahy, když máme co do činění s Božími absolutními kvalitami. Ale když budou vidět rozdíly mezi skutečnými křesťany, kteří též projevují viditelnou jednotu, otevře jim to cestu pro uvažování o pravdě křesťanství a Kristova tvrzení, že Otec poslal Syna.

Kupodivu, uprostřed našich rozporů máme větší možnost ukázat, o čem Ježíš hovořil, než tam, kde se v ničem nelišíme. Pravda, neznamená to, že máme rozdíly mezi křesťany vyhledávat, už jich bylo i tak dost. Ale uprostřed rozdílů máme svoji jedinečnou příležitost. Když se všechno daří a všichni stojíme v pěkném malém kruhu, svět nemá co vidět. Ale když se dostaneme ke skutečným rozdílům a projevujeme nekompromisní zásadovost spolu s viditelnou láskou, potom svět může něco vidět a na základě toho usoudit, že tito lidé jsou opravdoví křesťané a že Ježíš byl skutečně poslaný od Otce.

Dovolte mi uvést dva krásné příklady takové viditelné lásky. Jeden se stal mezi skupinami Bratrských křesťanských sborů v Německu hned po druhé světové válce.

Kvůli kontrole církve Hitler zákonem přinutil všechny náboženské skupiny sjednotit se v unii. Bratři se v této záležitosti neshodli. Polovina přijala Hitlerovo nařízení, polovina odmítla. Ti, kteří se podvolili, samozřejmě měli mnohem lehčí život, ale v této organizované jednotě s liberálními skupinami se postupně jejich doktrinální ostrost a duchovní život vytrácely. Na druhé straně, skupina, která zůstala mimo, si udržela duchovní živost, ale sotva byste mezi nimi našli rodinu, která nikoho neztratila v německých koncentračních táborech.

Umíte si představit to emocionální napětí, když bylo po všem? Válka skončila a tito bratři se znovu střetli tváří v tvář. Vyznávali stejné učení a spolupracovali přes více než jednu generaci. A co teď? Někdo si pamatuje, že jeho otec zahynul v koncentračním táboře a ví, že bratři na druhé straně zůstali v bezpečí. Ale i lidé na druhé straně mají hluboké lidské city.

Tito křesťané si postupně uvědomili, že taková situace nemůže jen tak pokračovat. Stanovili si čas, kdy se starší obou skupin sešli na jistém tichém místě. "Co jste tam dělali?" ptal jsem se jednoho muže, který mi o tom vyprávěl. A on odpověděl: "Povím ti, co jsme tam dělali. Sešli jsme se a určili jsme si několik dní, během nichž každý zkoumal své srdce." Mužovy city byly hluboce pohnuté, když pravil: "Můj otec šel do koncentráku; také matku mi odvlekli." Takové věci nejsou jako malé kaménky na pláži, zasahují do hlubokých pramenů lidských emocí. Ale tito lidé pochopili Kristův příkaz na tomto místě, a po několik dní nedělali nic jiného, jen zkoumali svoje srdce, mysleli na vlastní selhání a na Kristovo přikázání. Potom se znovu sešli.

Zeptal jsem se: "Co se stalo potom?"

A on řekl: "Jednoduše jsme byli jedno."

Podle mě, to je přesně to, o čem Ježíš hovořil. Otec poslal svého Syna!

Princip, o němž hovoříme, je univerzální, týká se každého času a místa. Uvedu tedy druhou ilustraci, jiné použití toho stejného principu.

Čekal jsem léta na to, až uvidím dvě skupiny znovuzrozených křesťanů, kteří z dobrých důvodů usoudí, že jejich další spolupráce není možná, a rozejdou se bez toho, aniž by jedni druhým vyčítali trpká slova. Dlouho jsem čekal na dvě skupiny, které si budou prokazovat lásku před přihlížejícím světem, i když organizační jednota mezi nimi bude neudržitelná.

Teoreticky, je pravda, že každý místní sbor by měl být schopen oslovit celé spektrum společnosti, ale v praxi musíme přiznat, že je to často velmi složité. Potřeby různých složek společnosti bývají velmi rozmanité.

Problém tohoto druhu nedávno vznikl ve sboru ve velkém městě na západě Spojených států. Skupina lidí, naladěná na moderní věk, chodila do sboru a pastor si časem uvědomil, že nedokáže kázat a sloužit dvěma různým skupinám. Někteří by to dokázali, ale on osobně nebyl schopný posloužit celému širokému spektru v jeho sboru - dlouhovlasým mládežníkům a těm, kteří s nimi přicházeli, a zároveň lidem z blízkého sousedství. Po mnohých pokusech o spolupráci se starší sešli a dohodli se, že vytvoří dva sbory. Velmi jasně řekli, že se nerozcházejí kvůli doktrinálním rozporům, ale z čistě pragmatických důvodů. Jeden muž ze sejití starších odešel do nové skupiny. Pracovali tvrdě na tom, aby byl rozchod spořádaný. Nyní jsou tam dva sbory a vzájemně si vědomě prokazují úctu a lásku.

Přes nedostatek organizační jednoty, zvítězila láska a jednota, kterou svět může vidět. Otec poslal svého Syna!

Z celého srdce chci zdůraznit, že zápas o správné šíření evangelia ve dvacátém století musí provázet viditelná láska. Nesmíme zapomenout na finální apologetiku. Svět má právo vidět, jak se my, praví křesťané, vyrovnáváme s našimi rozpory a rozdíly a měl by vidět, že se navzájem milujeme.

Podívejme se znovu na biblické texty, které tak jasně naznačují, co je znamením křesťana:

  • Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého. Po tom poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li míti lásku jedni k druhým. (Jan 13,34-35)
  • ...aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že jsi ty mne poslal. (Jan 17,21)

Jaký závěr z tohoto zamyšlení učiníme? Nic jiného, než to, že jako Samaritán miloval zraněného, křesťané mají milovat všechny lidi jako své bližní, tedy jako sebe sama. Za druhé, máme milovat ostatní opravdové křesťany takovou láskou, aby si toho svět všiml. To znamená prokazovat našim bratřím a sestrám lásku i při našich rozdílech, velkých či malých, milovat, i když nás to něco stojí, milovat i v čase ohromného citového napětí, milovat tak, aby to svět poznal. Zkrátka, máme praktikovat a prokazovat Boží svatost i Boží lásku, protože jinak zarmucujeme Ducha svatého.

Láska a jednota, která o ní svědčí, je znamením, které Kristus dal křesťanům, aby ho nosili před světem. Jen podle toho může svět poznat křesťanskou opravdovost a že Ježíš byl poslaný od Otce.

- Francis A. Schaeffer - připr. Peter Kozár, upr. red.