Kde se Stephen Hawking mýlil

Zavrhnul Písmo jako zdroj pravdy o světě

Stephen Hawking byl jedním z největších kosmologů naší doby a dosáhl vskutku ohromujícího vítězství nad svým zdravotním postižením. Když v roce 2008 navštívil Jihoafrickou republiku, natočil s ním David Block rozhovor. Hawking byl vedoucím světlem scientismu. Co je to scientismus? Jde o optimistickou víru, že jedině věda má moc vyřešit záhady tohoto světa.

V době, kdy žil Galileo Galilei, neomezeně vládla církev a její kardinálové zneužívali Bibli a prohlašovali, že zastává jistá vědecká tvrzení, která ovšem ve skutečnosti nezastávala. Tehdy ještě nebyli připraveni přijmout experimentální vědu a jejich názory byly jistě nevyvážené. Bible je pravdivá ve všem, co hlásá, a když je správně vykládaná, je v dokonalém souladu s knihou přírody. Církev tomuto principu nerozuměla a používala Bibli, aby umlčela vědu.

Myslím, tedy věřím (R.C. Sproul)Kniha „MYSLÍM, TEDY VĚŘÍM“ obsahuje dobré a běžnému člověku srozumitelné odpovědi na vážně myšlené, často se opakující otázky, týkající se pravdivosti křesťanské víry: Dokázala věda vyvrátit existenci Boží? Je úzkoprsé a fanatické věřit, že k Bohu vede jenom jedna cesta? Půjdou lidé, kteří nikdy neslyšeli o Kristu, do pekla? Na co lidé potřebují náboženství, když život plyne hladce? Věří křesťané v Boha, protože potřebují berličku, aby mohli čelit životním těžkostem? Jestliže existuje Bůh, proč je na světě tolik zla? Existuje život po smrti?

Dnešní situace je rovněž nevyvážená, hrozí nám však druhý extrém. Vědecká kniha přírody je dnes nadmíru obsáhlá a někteří vědci by chtěli, abychom zavrhli Písmo jako zdroj pravdy o světě. Filosofický úhel pohledu těchto samozvaných „kardinálů scientismu“ je utvářen jak náladou doby, osobnostmi a vírou jednotlivců, tak vědeckými daty a přísnou teorií. Dnes vzkvétá ateistický fundamentalismus se svým základním filosofickým přístupem vyhnout se jakékoli potřebě Stvořitele.

Někteří naši vědečtí kolegové, slepí k biblickému zjevení, jsou připraveni smést teologii jako podřadný a neužitečný obor, prostý veškeré pravdy. Taková je ideologie scientismu – věda opouští Boha, který vstoupil do světa, s tvrzením, že je to pohádka.

Vidíme před sebou dva svatostánky: tradiční svatostánek, v němž se vykládá Písmo a nový svatostánek scientismu, kde je nositelem pravdy věda. Pro velkého vědce Blaise Pascala byl Ježíš, který nám zajistil spasení, odměnou nad všechny odměny. Svatostánek scientismu nikdy neohrozil jeho bohostředný světonázor.

Myslel si, že pravda o přírodě v sobě nese všechny informace, které stojí za to znát

Hawkingův život, jako život génia první kategorie a legendárního kosmologa, byl soustředěný na pravdu o přírodě. Přináší však takové vědění veškerou pravdu?

Pravda o přírodě náleží fyzikům nebo přírodovědcům. Mnohem širší povaha pravdy však zahrnuje jak sféru fyzickou, tak duchovní. Boží zjevení sebe samého je dílem jeho milosti. Kdo trvá na tom, že se pravda nachází jen v jedné z oněch sfér, zná jen polovinu příběhu. Je to, jako kdybychom naslouchali šumění stromů, aniž bychom připustili vanutí větru.

Do knihy Ohromné maličkosti zařadil velikán literatury G. K. Chesterton esej pojmenovanou „Vítr a stromy“. Chesterton popisuje scénu:

„Sedím pod vysokými stromy a vítr silný jak bouřící se vlny vane v jejich korunách, takže se živoucí břemeno jejich listí otřásá a řve v něčem ne nepodobném jásání a utrpení zároveň. … Vítr klátí stromy, jako by je chtěl vyrvat i s kořeny celé ze země jako nějaké chomáčky trávy. Nebo abych použil ještě jiný slovní obraz dostatečně hrozivý, aby vyjádřil onu nevýslovnou energii, stromy se namáhají a trhají a mrskají sebou jako roj draků přivázaných za ocasy. … Vzpomínám si na svého známého, malého chlapce, který se jednou procházel v parku Battersea pod právě tak rozbouřenými nebesy a klátícími se stromy. Vítr se mu vůbec nelíbil, příliš silně se mu opíral do tváří. … Poté, co si opakovaně stěžoval na tento atmosférický neklid, řekl nakonec své matce: ‚Proč nedáš ty stromy pryč, pak by přestalo foukat.‘

Velké lidské dogma tedy zní, že vítr pohybuje stromy.

Velká lidská hereze zní, že stromy pohybují větrem.“

Povaha pravdy leží v prostorovém nahlížení na fyzickou a duchovní sféru. Trvat na tom, že pravda leží buď v jedné, nebo v té druhé oblasti, je tunelovým viděním, které patří do světa částečně nevidoucích. Věda se zabývá pravdou o přírodě.

Lidé, kteří tvrdí, že vidí celý lidský příběh pouze v sálech svatostánku scientismu, jsou duchovně slepí k Božímu zjevení. Slovy apoštola Pavla: 

Neboť Bůh, který řekl „ze tmy ať zazáří světlo“, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. (2K 4,6)

Věříme, že Bůh nás navštívil jako osoba (J 1).

Bůh makrokosmu je i Bohem mikrokosmu, a je-li pozván, ozáří naše srdce. Boha nikdy nemůžeme poznat skrze vědeckou analýzu, ale jen skrze jeho milost. Milostí je duchovně slepým dán zrak, aby mohli spatřit jeho, vtěleného Boha.

Boží zjevení sebe sama nám hříšníkům, je dílo jeho milosti.

Věřil, že před vědou není nic skrytého

Někteří vědci se domnívají, že věda již dosáhla dostatečně dokonalého poznání, aby postavila Boha mimo realitu. Veřejná prohlášení mnoha slavných vědců nakládají těžká břemena na ty, kdo sami nejsou vědeckými pracovníky. Radikální ateističtí vědci užívají vědecká vyjádření, aby předávali své názory.

Cituji Alistera a Joannu Mc Grathovi:

„V 90. letech minulého století představil Richard Dawkings myšlenku Boha jako jistý druh mentálního viru, který napadá jinak zdravé mysli. Byl to silný obraz, který se odvolával na rostoucí veřejné povědomí, jak nebezpečná je nákaza virem HIV nebo napadení softwaru počítačovými viry.“

Virus vyvolává silné představy se zářícím červeným vykřičníkem a rudými prapory – „pozor nebezpečí“, „zůstaňte v bezpečné vzdálenosti“.

Bůh jako virus, který napadá mysl? Neexistuje způsob, kterým by věda mohla dokázat, jestli Bůh je, nebo není. Samozřejmě, že to není možné, věda nemůže překročit hranice přírody.

Vzpomeňme si, že mezi teology zapojenými do případu Galileo vládl jistý stupeň nevědomosti. Podobná nevědomost se nyní objevuje mezi vědci. Vědci by se měli pokorně poučit na případu Galileo, nebo spadnou do stejné pasti částečné slepoty. Náš červený vykřičník zní: Mějte se na pozoru před ateistickým porozuměním, které se skrývá pod pláštěm vědy.

Myslel si, že teorie o existenci mnoha vesmírů řeší všechny záhady

Hawking rozpoznal velkolepý design našeho dobře sladěného vesmíru, jediného vesmíru, který jsme kdy viděli. Ve své brilantní mysli se snažil vyhnout myšlence Stvořitele tím, že přijal teorii multivesmíru – nadbytku vesmírů, skoro jako množství bublin velkých i malých, a my prostě žijeme ve „zlatém vesmíru“, který nám padne přesně na míru.

Mohlo by to tak být. Bůh by mohl vytvořit množství vesmírů, není to však nic víc než domněnka, kterou není možné podrobit zkoušce pozorováním. Jde o geniální vědeckou teorii? ptá se slavný kosmolog George Ellis (který před mnoha lety pracoval se Stephenem Hawkingem). Ellis píše: „Může člověk uznávat, že má někdo skutečně vědeckou teorii, když přímé, a dokonce ani nepřímé zkoumání není možné?“

Teorie multivesmíru byla některými vřele přijata, ne na základě pozorování a důkazů, ale spíš, jak věříme, pro uspokojení potřeby filosofické.

Vyřešila věda skutečně všechny záhady našeho vesmíru? Když se zamyslíme nad možnostmi a dosahem vědeckých metod, docházíme ke dvěma závěrům. Za prvé ani v naší nejbujnější fantazii nebylo za pomoci vědy zdaleka všechno vyřešeno. Z kosmologického úhlu pohledu není viditelných více než 95 % vesmíru: tato část je ve formě temné hmoty a temné energie, o které téměř nic nevíme, snad jen to, že existují. Například hvězdy, které vidí astronomové a které tvoří spirální galaxie, jsou jen malinkým zlomkem celkové hmoty oněch galaxií. Disky spirálních galaxií jsou ponořeny do obalu z temné hmoty – hmoty, která nevyzařuje ani nepohlcuje světlo. Před několika desetiletími jeden z nás (Freeman) zjistil, že „galaxie musí obsahovat další hmotu, která je nezjistitelná. … Musí obsahovat nejméně tolik této hmoty, jaká je hmota viditelných částí galaxie.“ Bez temné hmoty by se galaxie nemohly zformovat a my bychom tu nebyli. Stále však nemáme ponětí, co temná hmota je.

Není zde jen tajemný problém temné hmoty. Některé vybuchlé hvězdy (známé jako supernovy) ve vzdálených galaxiích jsou v průměru slabší, a tedy vzdálenější od nás, než se předpokládalo. Roztahující se vesmír se zrychluje! Termín temná energie se používá při úvahách o odpudivé síle, která je zdrojem onoho zrychlování. Opět musíme přiznat, že ještě nerozumíme mechanismu jejího působení. A za druhé, i kdybychom rozuměli takovým věcem, jako je temná hmota a temná energie, nemůže věda vyřešit nejdůležitější záhadu: „Proč jsme tady?“ 

Slovy kosmologa George Ellise:

„Když věda studuje podstatu kosmologie, činí tak na základě jistých fyzikálních zákonů, které platí v jedinečném vesmíru, který obýváme. Může zkoumat podstatu těchto zákonů, ne však důvod jejich existence ani proč jsou takové, jaké jsou. Už vůbec nemůže věda prozkoumat důvod existence vesmíru. To jsou metafyzická témata, jejichž zkoumání se nachází mimo kompetence samotné vědy.

Myslel si, že Bůh je zde jen proto, abychom mohli vysvětlit některé záhady přírody

Hawking věřil, že z historického hlediska byl „Bůh“ nezbytný, jen abychom vysvětlili záhady, které věda ještě nedokázala vysvětlit. Dalším krokem by bylo, že čtenáři jeho knihy – se sklony k ateismu – odejdou s přesvědčením, že věda učinila Boha nepotřebným. Proč bychom potřebovali Stvořitele? ptá se Hawking. V knize pojmenované Velkolepý plán (spoluautorem je Leonard Mlodinow) výslovně uvádí: „Není nutné vzývat Boha, aby zažehl zápalnou šňůru a uvedl vesmír do pohybu.“

Taková vyjádření přitahují pozornost médií celého světa. Lord Martin Rees (bývalý prezident Královské společnosti, který byl v 60. letech studentem cambridgeské univerzity, kde byl zapsán také Hawking) složil Hawkingovi po jeho smrti dojemný a nadšený hold. Rees však také poznamenal:

„On [Hawking] měl vytříbený selský rozum a byl připravený vyjádřit silné politické názory. Nicméně odvrácenou stranou jeho ikonického postavení bylo, že jeho komentáře přitahovaly přehnanou pozornost, dokonce i když se týkaly témat, ve kterých neměl žádnou zvláštní odbornost, např. filosofie…“

Distancovali bychom se od Hawkingova utilitaristického chápání Boha, který by byl Bohem na ústupu, vždy když by docházelo k novým vědeckým poznatkům. Takový „nepotřebný Bůh“ nemá žádný vztah s námi ani s vesmírem, ani s přírodními zákony. My věříme něčemu jinému. Vtělení je skutkem Boží milosti. Spasení je skutkem Boží milosti. Znovu citujeme Chestertona:

„Přesně ve středu všech těchto věcí se vypíná obrovská výjimka. … Není to nic menšího než hlasité tvrzení, že onen tajemný Učinitel světa navštívil svůj svět jako osoba.“

Ačkoli věda může vnášet světlo do slávy stvoření, věříme, že věda zachází mimo vymezenou oblast, když tvrdí, že Bůh není. Nyní, a to je důležité, v žádném případě nemluvíme o „Hawkingovu Bohu“. Bůh, o kterém my mluvíme, je osobní Bůh – Bůh-člověk, který stvořil svět.

Slovo, které se stalo tělem (J 1), je mimo prostor a čas. Věda nemá zbraň, která by zničila Božího Ducha nebo zjevení jeho duchovního království. V srdci Božího království je milost. Ve vesmíru, který se klene přes přibližně devadesát dvě miliardy světelných let, jsme došli k poznání Stvořitele.

www.crossway.org