Verze pro tisk

Rok 1996 byl vyhlášen jubilejním rokem, ve kterém si celý kulturní svět připomíná 3000 let od založení města měst - Jeruzaléma, svatého města tří největších monoteistických náboženství: judaismu, křesťanství a islámu.

Bible se o Jeruzalému zmiňuje mnohokrát, jak ve Starém, tak v Novém zákoně. O jeho hebrejském názvu "Jerušalajim" je známo, že znamená město míru. Jeruzalém (a jeho dominanta, hora Sijón), je v Bibli zmiňován jako místo natolik významné, že v něm "přebývá Hospodin" (Žalm 135:21). Jeruzalém je také městem, ve kterém vyvrcholilo drama Ježíšova života. Podle proroctví Zacharjášova to bude Jeruzalém, kde stanou nohy Mesiášovy, až přijde zaslíbený "onen den" (Zacharjáš 14).

S Jeruzalémem se v biblickém jazyce zachází někdy až zvláštním způsobem: v přímé řeči se personifikuje. Jsou to krásná místa Starého zákona, např.:

A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme ...

(vyprošujte Jeruzalému pokoj:) Kéž v  klidu žijí, kdo tě milují. Kéž je na tvých valech pokoj, kéž se tvé paláce těší klidu! (Žalm 122)

Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene. (Žalm 137)

V Novém zákoně čteme, jak Pán Ježíš oslovuje město v emocionálním proslovu krátký čas před tím, nežli v něm bude zrazen, opuštěn, neprávem odsouzen a posléze za jeho hradbami ukřižován:

Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k  tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! (Matouš 23:37n)

Snad nejkrásnější popis Jeruzaléma, který se vůbec kde vyskytuje, nalezneme v poslední knize Nového zákona, ve Zjevení Janově. Na jeho konci se píše o novém nebi a nové zemi. Tomu však předcházejí hrůzy na nebi i na zemi, záchrana vyvolených, soud a lis Božího hněvu, pozvání ke svatbě Beránkově, spoutání satana a tisíciletá říše s konečným vítězstvím a soudem. Nakonec pomine první nebe a první země i moře a z nového nebe "sestoupí nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha":

Jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál... Základy hradeb toho města jsou samý drahokam... A dvanáct bran je z dvanácti perel... A náměstí toho města je z ryzího zlata... To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v jeho světle... A nevstoupí tam nic nesvatého... Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce... (Zjevení 21 a 22)

Obrátíme-li se znovu do Starého zákona, který se s citovaným novozákonním textem doplňuje, pak tam čteme:

 

  • Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu a jeho lid k veselí... Nikdy víc už nebude v něm slyšet pláč ani křik (Izajáš 65: 18-19)

 

Židé mají k Jeruzalému zvláště vřelý vztah. V celoročním cyklu jejich svátků nechybí ani Den Jeruzaléma (hebr. Jom Jerušalajim). Letos připadl na 17. května. Existuje také jeden specifický židovský pozdrav, nebo spíše přání: Příští rok v Jeruzalémě! (Hebr. Lešana haba-a birušalajim!) Vyslovuje se na závěr svátku Pesach a Jom Kipur. Je v něm skryta modlitba i požehnání, vroucí touha po svatém městě, po míru i Jeho Strůjci.

Jeruzalém v biblických dobách byl nejen centrem náboženským, ale také uměleckým, a to jak umění výtvarného (hlavně architektury a umělecké výroby), tak umění literárního - především poezie, hudby a tance.

Jeruzalém bývá také nazýván "Davidovým městem". Král David byl "statečný bohatýr", bojovník i muž hbitý v řeči a pohledný, a byl s ním Hospodin", jak o něm praví Písmo. Ne nadarmo se stal David předkem samotného Mesiáše!

Davidovy žalmy připomínají Jeruzalém. Jejich krása i vroucnost jsou dodnes nepřekonány, vzpomeňme např. slova:

 

  • Prokaž dobro Sijónu svou přízní, vybuduj jeruzalémské hradby. (Žalm 51:20)

 

Vlastní dějiny Jeruzaléma pravděpodobně začínají ještě dříve, již před 5000 lety. Tehdy na malém pahorku nad pramenem Gíchon v údolí Kidrón vzniklo malé město. Pahorek byl obklopen ze všech čtyř světových stran horami: Olivovou horou z východu, horou Mória ze severu, západním svahem (tj. pozdějším "Horním městem) a kopcem na jihu, kde se dnes rozkládá arabská vesnice Siloan. Obyvatelstvo městečka se tehdy živilo převážně zemědělstvím, ale vzhledem k těsné blízkosti důležité obchodní cesty, také zajišťováním procházejících karavan. Tato situace trvala po 2 000 let, v období tzv. kenaánském.

Nejstarší záznam jména Jerušalajim lze nalézt na egyptské hliněné sošce z  19. století př.n.l. Dále se toto jméno objevuje v egyptském dokumentu ze 14. stol. př.n.l. V tomto období se pravděpodobně odehrálo i setkání Abraháma s "knězem Boha nejvyššího", Melkísedekem, králem Šálemu (kterým rozumíme Jeruzalém). (1. Mojžíšova 14:18)

Při obsazování Kenaánu izraelskými kmeny pod vedením Jozueho byl Jeruzalém dobyt a zničen. Izraelci tehdy město opustili a na jeho místě se usadil kenaánský kmen Jebúsejců. Teprve králi Davidovi se podařilo asi v  roce 996 př.n.l. město, počínaje skalní pevností Sijón, zcela dobýt. Stalo se hlavním městem celého království a byla do něj přesunuta "archa úmluvy". Davidův plán vystavět Hospodinův chrám nebyl realizován, tento úkol připadl až na jeho syna Šalamouna.

V 8. stol. př.n.l. nechal judský král Chizkijáš v dolní části města prorazit tzv. šíloašský tunel, kterým byla přiváděna voda z gíchonského pramene.

V r. 701 př.n.l. se asyrský král Senacherib pokusil město dobýt, ale neuspěl.

R. 586 př.n.l. za judského krále Sidkijáše však babylonský král Nabukadnezar dobyl Jeruzalém, vyplenil jej a zničil Chrám.

Následujících 50 let byl Jeruzalém po dobu babylonského zajetí v troskách. Až s příchodem prvních navrátilců z exilu do vlasti začaly opět stavební aktivity. Pod vedením Ezdráše a Nehemiáše byl postaven druhý Chrám (520-515 př.n.l.).

V tzv. hérodovském období (37 př.n.l. - 70 n.l.) se Jeruzalém rozrůstal a byl přestavěn Chrám. V r. 70 vstoupila do Jeruzaléma římská vojska pod Titovým vedením, vyplenila jej a vypálila Chrám. Tím skončila slavná epocha Jeruzaléma jakožto symbolu židovské státnosti. Obyvatelstvo bylo rozptýleno do okolních zemí. R. 135 přejmenoval císař Hadrián město Jeruzalém na "Aelia Capitolina" a celou zemi na "Palestinu".

Od 1. stol. až po r. 1948 žili Židé v  nedobrovolném rozptýlení po celém světě v diasporách, bez země svých předků, bez Bohem zaslíbené a dané vlasti. Po celý ten čas to byli ke své hanbě nejvíce křesťané, kteří jim ztrpčovali osud vyhnanců.

V tomto roce si můžeme připomenout také jedno neblahé výročí: 900 let od 1. křižácké výpravy na Jeruzalém, při které byly ve jménu křesťanství páchány první velké pogromy na Židy. V pogromech, izolování v ghettech a vyhánění, se pak s krátkými přestávkami pokračovalo až do 2. světové války - nejrozsáhlejšího pogromu v dějinách. Během holocaustu, Židy nazývaného "šoa" (hebr. záhuba)- bylo zavražděno 6 miliónů Židů.

R. 1948 byl znovu obnoven stát Izrael. Stálo to obrovské oběti. O sjednocení Jeruzaléma se bojovalo r. 1967 v "šestidenní válce". Dnes je Jeruzalém opět hlavním městem Izraele, i když některé státy trvají na tom, že za hlavní město uznávají Tel Aviv.

Prorok Zacharjáš (12) předpovídá:

"Hle, postavil jsem Jeruzalém před všechny okolní národy jako číši, po níž se zapotácejí... V onen den učiním Jeruzalém vzpěračským balvanem pro všechny národy... Ale na dům Davidův, na toho, jež sídlí v  Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli... V onen den vytryskne pro dům Davidův i  pro obyvatele Jeruzaléma pramen k  obmytí hříchů a nečistoty." (13) "V  onen den poplynou z Jeruzaléma živé vody"... (14,8a)

A u proroka Jeremiáše čteme:

... "Jeruzalém bude přebývat v  bezpečí a takto jej nazvou: Hospodin - naše spravedlnost." (33:16)

Jeruzalémské vyprávění o místě pro stavbu Hospodinova chrámu

Podle 2 S 24:18-25 koupil David na sklonku života humno Aravny Jebúsejského kvůli postavení oltáře pro odvrácení morové rány. Tradice toto místo ztotožňuje s místem obětování Izáka. Šalomoun pak vybral toto místo, horu Mórija, pro stavbu Hospodinova chrámu. Srdcem celého Izraele - je Jeruzalém a srdcem Jeruzaléma - býval jeho slavný Chrám. O místě, na kterém byl vystavěn, se vypráví následující příběh:

Král Šalomoun, syn Davidův, byl velmi bohatý, ale také moudrý. Přemýšlel o tom, jaké místo vybrat pro stavbu Chrámu. Jedné noci nemohl dlouho usnout, a tak se šel projít do města. Když došel na horu Mórija, viděl, jak tam leží snopy požatého obilí.

Náhle se v šeru vynořila postava, která pokládala snop za snopem na sousední pole. Když muž práci dokončil, odešel. Než-li si král Šalomoun rozmyslel, jak tohoto zloděje potrestá, objevila se druhá postava. Ta si počínala úplně stejně: muž bral snopy z  jednoho pole a přenášel je na pole druhé. Potom také odešel.

Král Šalomoun si pomyslel, jaké je to zlé, že zde jeden soused krade druhému.

Ráno si Šalomoun nechal předvolat oba majitele polí. Zjistil, že se jedná o  bratry. Nejdříve se tedy zeptal staršího, jak to, že krade svému bratrovi obilí. Dozvěděl se však, že se nejednalo o krádež. Starší bratr naopak svému mladšímu bratrovi tajně přenášel snopy ze svého pole na jeho. Prý je chudší, má větší rodinu a spotřebuje tedy více.

Poté se král obrátil na mladšího bratra: "Proč kradeš svému bratrovi obilí"? Ale dozvěděl se, že ani mladší bratr není zloděj, ale naopak, že tajně přidává ze svého pole snopy na bratrovo pole, protože si myslí, že jeho bratr má více výdajů, protože žije sám a na všechno si musí najímat pracovníky.

Král Šalomoun byl takovou bratrskou láskou velice dojat. Poznal už v  životě mnoho, ale podobnou nezištnost a bratrskou lásku ještě neviděl. A    tu dostal nápad a řekl: "Prodejte mi svá pole, ať na tom místě, které je posvěceno bratrskou láskou, postavím Hospodinův chrám. Tak bude mít ty nejpevnější základy".

Bratři souhlasili a král se jim bohatě odměnil.

Kateřina Tlustá (Prameny: Lyčka, M.: Davidovo město, Pavlát,

L." Osm světel)