Boží neměnnost

Verze pro tisk

Bůh se odlišuje od stvoření

Toto je jedna z Božích dokonalých vlastností, nad níž uvažujeme jen zřídka. Je to jedna z dokonalých vlastností Stvořitele, která ho odlišuje od všeho Jeho stvoření. Bůh je stále stejný – nepodléhá žádné změně svého bytí, svých vlastností nebo rozhodnutí. Proto je Bůh přirovnáván ke skále (Dt 32,4), která zůstává nepohnutelná, i když celý oceán kolem ní je v neustálém pohybu. Ačkoliv tedy celé stvoření podléhá změně, Bůh je neměnný. Bůh nemůže poznat změnu, protože nemá žádný počátek ani konec. Je věčným „Otcem nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu“ (Jk 1,17).

Aspekty Boží neměnnosti

Za prvé, Bůh je neměnný ve své podstatě. Jeho přirozenost a bytí jsou bezmezné, a tak nepodléhají žádným změnám. Nikdy nebylo doby, kdy by On neexistoval. Nikdy nepřijde doba, kdy by přestal existovat. Bůh se nevyvinul, nevyrostl, ani se nezlepšil. Vše, čím je dnes, byl od věků a vždy bude. „Já, Hospodin, jsem se nezměnil…“ (Mal 3,6) je Jeho vlastní bezvýhradné ujištění. Nemůže u Něho dojít ke změně k lepšímu, protože On už dokonalý je, a protože je dokonalý, nemůže se změnit k horšímu. Je zcela neovlivnitelný čímkoliv mimo sebe, a proto zlepšení nebo zhoršení není možné. Je stále stejný. Jen On může říci: „JSEM, KTERÝ JSEM“ (Ex 3,14). Je naprosto neovlivněn během času. Na čele věčnosti není jediná vráska. Proto nikdy nedojde k oslabení Jeho moci a ani Jeho sláva nemůže vyblednout.

Za druhé, Bůh má neměnné vlastnosti. Ať už měl jakékoliv vlastnosti před tím, než přivedl vesmír k existenci, nyní jsou přesně stejné a navěky tak zůstanou. Jistě, protože jsou to právě ony dokonalé vlastnosti, základní rysy Jeho existence. Semper idem (stále stejný) je napsáno na každém z nich. Jeho moc neslábne, Jeho moudrost se nezmenšuje, Jeho svatost se neposkvrní. Boží vlastnosti se nemohou změnit, stejně jako nemůže ustat Jeho božství. Jeho věrohodnost je neměnná, protože Jeho slovo „stojí věčně pevně v nebesích“ (Ž 119,89). Jeho láska je věčná: „Miloval jsem tě odvěkou láskou…“ (Jr 31,3) a „…miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce“ (J 13,1). Jeho milost nepřestává, protože je „věčná“ (Ž 100,5).

Za třetí, Bůh je neměnný ve svých úradcích, Jeho vůle se nikdy nemění. Někdo by mohl namítnout, že si čteme: „Litoval, že na zemi učinil člověka…“ (Gn 6,6). Naše první odpověď je – odporuje si Písmo? Ne, tak to nemůže být. Numeri 23,19 hovoří jasně: „Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval…“ Vysvětlení je jednoduché. Když Bůh mluví o sobě, často přizpůsobuje svůj jazyk našemu omezenému rozumu. Popisuje sám sebe jako někoho, kdo má různé části těla, jako jsou oči, uši, ruce. Říká o sobě, že se „probudil“ (Ž 78,65), že ráno vstává (Jr 7,13 KRAL), a přesto nikdy nedříme ani nespí. Když se rozhodne změnit své jednání s lidmi, popisuje své chování jako „lítost“.

Ano, Bůh je ve svém úradku neměnný. „Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná“ (Ř 11,29). Musí to tak být, protože „rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce“ (Jb 23,13).

Změna a rozklad jsou všude kolem nás,

ať Ten, jenž se nemění, zůstává s tebou.

Boží záměr se nikdy nemění. Jedna ze dvou věcí způsobuje, že člověk mění svá rozhodnutí a přehodnocuje své plány: nedostatek schopnosti vidět dopředu a nedostatek moci je vykonat. Ale protože Bůh je vševědoucí i všemohoucí, nepotřebuje nikdy měnit své záměry. Ne, vždyť „záměry Hospodinovy platí věčně, úmysly jeho srdce po všechna pokolení“ (Ž 33,11). Proto čteme o „nezměnitelnosti jeho rozhodnutí“ (Žd 6,17).

Jaká závislost!

Zde si můžeme uvědomit nekonečnou vzdálenost, jež odděluje nejvyšší stvoření od Stvořitele. Stvořenost a proměnlivost jsou termíny, které spolu souvisí. Pokud by stvoření nebylo ve své přirozenosti proměnlivé, nebylo by to stvoření, byl by to Bůh. Svou přirozeností směřujeme k ničemu, protože jsme z ničeho vznikli. Nic nebrání našemu zničení, jen vůle a udržující Boží moc. Nikdo nemůže sám sebe zachovat ani na moment. Každý náš nádech je zcela závislý na Stvořiteli. Vděčně spolu s žalmistou vyznáváme: „Zachoval nás při životě…“ (Ž 66,9). Takové poznání by mělo způsobit, že v přítomnosti Toho, „v němž žijeme, pohybujeme se, jsme“, klesneme pod tíhou naší vlastní nicotnosti.

Jako padlá stvoření nepodléháme jen změnám, ale vše v nás je proti Bohu. Jako takoví jsme „bludnými hvězdami“ (Ju 13), mimo vlastní oběžnou dráhu. Svévolní jsou jako „vzedmuté moře, které se nemůže uklidnit“ (Iz 57,20). Padlý člověk je nestálý. Jákobova slova určená Rúbenovi lze vztáhnout plnou vahou na všechny Adamovy potomky: „nestálý jako voda“ (Gn 49,4 – překlad anglického znění). Dbát na příkaz „přestaňte užs člověkem“ (Iz 2,22) není jen znamení zbožnosti, ale také míra moudrosti. Nikdy se nemáme spoléhat na žádnou lidskou bytost. „Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není“ (Ž 146,3). Pokud neposlouchám Boha, pak si od svých bližních zasloužím podvody a zklamání. Lidé, kteří vás dnes mají rádi, vás mohou zítra nenávidět. Volání zástupu: „Hosana, Synu Davidův!“ se rychle změnilo na: „Pryč s ním, ukřižuj ho!“

Kde zakotvit

Zde je spolehlivá útěcha. Na lidskou přirozenost se nelze spoléhat, ale na Boží ano! Jakkoliv jsem nestálý, jakkoliv přelétaví jsou moji přátelé, Bůh se nemění. Kdyby kolísal jako my, kdyby si usmyslel dnes jednu věc a zítra jinou, kdyby byl ovládán vrtochy, kdo by Mu mohl důvěřovat? Ale On je stále stejný. Jeho záměr je pevný, Jeho vůle stálá, Jeho slovo jisté. Zde je tedy skála, na které mohou naše nohy pevně spočinout, když prudký příval smetá všechno kolem nás. Stálost Božího charakteru zaručuje naplnění Jeho slibů: „I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník“ (Iz 54,10).

Zde máme povzbuzení k modlitbě:

„Jakou útěchu by nám poskytla modlitba k bohu, jenž mění každou chvíli barvu jako chameleon? Kdo by žádal o něco pozemského prince, který by byl tak proměnlivý, že by žádost jednoho dne potvrdil, a druhý den zamítl?“ (S. Charnock, 1670).

Kdyby se někdo ptal, jaký je užitek modlitby k Tomu, jehož vůle je již určena, odpovíme, že se modlíme proto, že to vyžaduje. Jaká požehnání Bůh zaslíbil, aniž bychom se o ně museli snažit? „…Nás slyší, kdykoliv o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí“ (1 J 5,14). Jeho vůlí je vše, co je pro dobro Jeho dítěte. Žádat o cokoliv, co Jeho vůli odporuje, není modlitba, ale odporná vzpoura.

Zde je hrozba pro svévolné. Ti, kdo se Mu vzpírají, porušují Jeho zákony, nestarají se o Jeho slávu, ale žijí své životy, jako kdyby neexistoval, si nesmějí myslet, že až k Němu budou konečně volat o milost, On změní svou vůli, zruší své slovo a odvolá své strašné hrozby. Ne, On prohlásil: „Také já budu jednat v rozhořčení, nebude mi jich líto a nebudu znát soucit. Pak budou ke mně volat mocným hlasem, ale já je nevyslyším“ (Ez 8,18). Bůh nezradí sám sebe, aby ukojil jejich chtíče. Bůh je svatý a to nelze změnit. Proto Bůh nenávidí hřích, nenávidí ho věčně. Proto věčné trvání trestu pro všechny, kdo umírají ve svých hříších.

„Boží neměnnost je jako oblak, který zasáhl mezi Izraelce a egyptskou armádu; má tmavou i světlou stranu. Zajišťuje plnění hrozeb i slibů. Ničí tak naději, které se viníci rádi chytají, že totiž bude jednat smířlivě se svým křehkým a chybujícím stvořením a bude s ním zacházet daleko mírněji, než bychom podle Jeho vlastního slova mohli očekávat. Proti těmto lživým a smělým spekulacím stavíme slavnou pravdu, že Bůh se ve své pravdomluvnosti a záměru, ve věrnosti a spravedlnosti nemění“ (J. Dick, 1850).

Z knihy Střípky poznání Boha.