Minule jsme se zamýšleli nad tím, kde a jak můžeme hledat a nalézt Boží moudrost. Dnes začínáme druhou kapitolu a budeme se zabývat tím, proč je předpojatost, nadržování, náklonnost a oblíbenost některých skupin lidí, špatná.

  • Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi. Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: „Posaď se na tomto čestném místě,“ kdežto chudému řeknete: „Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem.“ Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně? Poslyšte, moji milovaní bratří: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují? Vy jste však ponížili chudého. Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí vás před soudy? Nemluví právě oni s pohrdáním o slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno? (Jk 2,1-7)

O Mahatmovi Gandhím se traduje, že si přečetl Evangelia a byl jimi velmi pohnut. Pochopil, že křesťanství nabízí řešení neřešitelných problémů kastovního systému v Indii. Jednou v neděli se vydal do církve, aby si promluvil s kazatelem, který mu ukáže cestu spasení. Když vstoupil, viděl kolem sebe jen bělochy a jeden z uvaděčů mu nedovolil, aby se mezi ně posadil. Ghandí odešel a řekl si – i křesťané mají své kasty, raději tedy zůstanu hinduistou. Tato tragická událost ilustruje to, o čem v citovaných verších Jakub píše. Poukazuje na hřích v tom, když prokazujeme zvláštní úctu nejen bohatým, slavným, známým, členům rodin, ale i „našim“, které známe od pradávna. Poukazuje na všechny typy posuzování, nadržování, náklonnosti, zaujatosti a oblíbenosti, kterou si navzájem vědomě či nevědomě projevujeme. Posuzovat druhé je ohavný hřích, který je s námi od dob Jakuba. Nejrůznější formy protekce a klientelismu postihly všechny generace věřících; protože jde o ovoce hříchu pýchy, která je vlastní každému lidskému srdci. Hřích povýšenosti a nadřazenosti se někdy chová nenápadně, jindy bije přímo do očí. Dokonce bývá zapracován do současných evangelizačních metod – tvz. „princip stejnorodosti“, což znamená, že lidé stejných zájmů a postavení se nejlépe cítí v přítomnosti těch, kteří jsou podle jejich gusta. Sbory se zaměřují na programy a orientují se na určité skupiny lidí, jako jsou „baby boomers“ – silné poválečné ročníky, na seniory, na vysokoškoláky, na sportovce, atd. Dokonce jsou církve, které se specializují na zámožné, kteří mají od Boha vše! Nemůžeme říci, že jde o segregaci, sbory by pravděpodobně nikoho neodmítli, ale jejich cílené zaměření by neučinilo ani krok mimo směr, který si vytyčili. Jsou připraveni sloužit a vytvářet zakázkové programy na základě tržního průzkumu. Sbory jsou orientované více na službu zákazníkům, než na službu Bohu.

Na počátky klientelistického postoje Jakub říká, že upřednostňování a zvláštní privilegia určitým skupinám lidí by v církvích nemělo mít místo:

  • Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech Kristus. Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. (Ko 3,11-13)

Svět nedokáže motivovat lidi z různých ras, ekonomických a společenských vrstev, různého věku, stupně vzdělání k tomu, aby spolu žili harmonicky. Společnost se navzájem rozděluje; pokud se to stejné děje v církvích, je něco v nepořádku. Jakub tuto problematiku vysvětluje na třech zásadách:

1. Posuzování je špatné, protože popírá Boží svrchovanost (2,1-5).

Jakub opakovaně používá výraz „bratři moji“, tedy píše svým spolubratrům ve víře. Neoslovuje svět pohanů. Pastoračně zdůrazňuje, že jsme všichni bratry a sestrami v Boží rodině. Zdůrazňuje, že nás spojuj víra v našeho slavného Pána Ježíše Krista. Víra spojuje Boží děti různorodých skupin lidí do jedné rodiny, kde není místo pro předpojatost. Jde tak daleko, že říká: nedělejte to – „nespojujte“ víru a předpojatost, protože viděl, že se to již nejen děje, ale má to vzrůstající tendenci. Poukazuje na dva škodlivé způsoby, skrze něž si upřednostňování přisvojuje Boží suverenitu:

A. Upřednostňování staví člověka do pozice soudce na místo našeho Pána Ježíše Krista (2,1-4).

Jakub uvádí dva hypotetické scénáře: Dva muži přijdou do synagogy (pozůstatek židovských kořenů), jeden z nich je očividně vznešený a bohatý, druhý je chudý a zanedbaný. Někdo ze sboru se ujme bohatého člověka, uvede jej na nejlepší místo, zatímco chudého muže nechá stát někde v koutku, hlavně aby nebyl moc na očích. Bohatému muži je prokazována úcta, chudému muži ústrky. O takovém jednání říká Jakub, že je špatné. Někteří znalci Písma se dohadují, co znamená někomu dávat přednost, vzdávat chválu a čest někomu jinému, než Bohu. Naznačují, že přisuzovat chválu a čest člověku, nebo člověkem zhotoveným zobrazením, je rouhání. Když prokazujeme obdiv bohatství a postavení člověku, okrádáme Ježíše Krista o obdiv a úctu, která mu právem patří. Zapomínáme, že vše co máme a vším čím jsme, není z nás, ale z Božího požehnání:

  • Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? (1 K 4,7)

Před Bohem se nemáme čím chlubit! Samozřejmě máme prokazovat úctu a vděčnost, kde je to na místě, ale nikdy ne na úkor našeho Spasitele. Úcta k člověku a úcta k Bohu vyjadřuje dvě naprosto různé roviny:

  • Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,7)

Tím, že zaměříme svoji pozornost na Pána Ježíše Krista a Jeho slávu, vyřešíme problém v prokazování nepatřičné prokazování úcty a pozornosti člověku. Nezapomínejme na to, že Jakub připisuje slávu našemu Pánu Ježíši Kristu, protože On přijde ve slávě a moci soudit tento svět. Nikdo z nás nevidí do srdce jiného člověka, tak jako Bůh. Posuzovat někoho podle vnějšího vzhledu není na místě. Jakub v žádném případě neříká, že bohatí jsou špatní a chudí oplývají dobrotou. Někteří bohatí lidé jsou velmi zbožní a spravedliví, zatímco chudí jsou bezbožní a bezohlední. Nebuďme tedy ani my soudci podle vnějších znaků.

B. Předpojatost v posuzování druhých staví člověka do role soudce, ale ta patří jen Bohu (2,5)

Nejdříve je třeba připomenout, že všichni pisatelé Nové smlouvy poukazují na to, že je to Bůh, kdo člověka spasí, aniž by vyvolený měl nějakou zvláštní bohulibou vlastnost nebo zásluhu. Spasení není připraveno pro nikoho na základě toho, co Bůh o člověku předzvěděl, ale jak o všem rozhodl, již při stvoření. Proto platí, že Bůh si nevybírá boháče pro jeho bohatství, ani nevyvolí chudáka pro jeho chudobu. Bůh nevyvolí nikoho na základě předzvědění a očekávání, že dotyčný mu jednou bude důvěřovat; protože pak by bylo spasení aktivováno hříšným člověkem. Boží rozhodnutí v otázkách vyvolení je vždy jen důsledkem Jeho milosrdenství. Mějme na mysli, že otázka spasení začíná dávno před naším narozením:

  • Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. (Ž 139,16)

Bohu bylo jasno dávno před tím, než jsme se tělesně narodili, dříve než jsme cokoliv mohli udělat nebo spáchat:

  • Ještě se nenarodili a neudělali nic dobrého ani zlého, aby se však Boží rozhodnutí opíralo o vyvolení (nešlo totiž o skutky, ale o Toho, který povolává) bylo jí řečeno: „Starší bude sloužit mladšímu.“ Jak je psáno: „Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua jsem však zavrhl.“ Co na to řekneme? Není Bůh nespravedlivý? V žádném případě! Už Mojžíšovi přece řekl: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“  Nezáleží tedy na tom, kdo chce, nebo na tom, kdo se snaží, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9,11-16)

Takový postoj je pro přirozeného člověka naprosto nepřijatelný. Musíme se smířit s tím, že On je Stvořitel a my jsme stvoření. Ať se nám to líbí nebo ne, On chyby nedělá:

  • Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě - na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. (Ř 9,20-24)

Bůh je v otázkách spasení svrchovaný - Jeho rozhodnutí platí a zda jsme nádoby všední nebo vznešené, nezáleží na nás, ale na Bohu. Nerozlišujme tedy mezi sebou podle vnější důležitosti, ale podle užitečnosti, jakou nám Bůh přisoudil.

Bohatství či chudoba může být pro jednoho požehnání, pro druhého prokletí. Uvědomme si, čím je bohatství některých lidí vykoupeno. Ježíš sám vysvětluje, když se setkal s mladým bohatým mužem, že je obtížné vejít do Božího království kvůli majetku, protože bohatství upírá prvenství, které náleží pouze Bohu. Oproti tomu ti, kteří jsou nemajetní, kteří se nemají čím chlubit, ani na co spoléhat, vidí svoji potřebu Božího milosrdenství. Tím, že Bůh povolává ty, kterými svět opovrhuje, je znásobena Jeho milost. Když Jakub říká, že „povolává chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře“, říká že budou bohatí v duchovní sféře víry. Jakubův argument, že posuzování podle míry bohatství a úspěchu, podle vnějších znaků, je špatné, je tedy na místě.

2. Posuzování je špatné protože má velmi blízko k Božímu nepřátelství (2,6-7)

Opět musíme mít na mysli, že Jakub hovoří všeobecně. Zajisté všude jsou čestní a ohleduplní lidé, kteří spravují velký majetek, stejně tak jako jsou mnozí chudí mizerové. Církev by měla prokazovat úctu vůči všem, bez rozdílu společenského postavení. Z toho vyplývají dvě ponaučení:

A. Boží nepřátelé používají svoji moc, aby utiskovali chudé, proto Bůh usiluje o spravedlnost pro chudé (6).

Jakub neodsuzuje bohatství, ale odsuzuje nedostatek soucitu a pochopení ve vztahu k chudým. Starý zákon mnohokrát ukazuje, že Bůh se zastává práv chudých, vdov a sirotků.

B. Boží nepřátelé se rouhají proti Božímu názvu, které patří křesťanům (7).

Název křesťan je odvozen od jména Kristus, takže když se nevěřící posmívali křesťanskému Bohu, nebo židé kritizovali křesťany za to, čemu věří o Kristu, bylo jasné, že patří k Božím nepřátelům. Božími nepřátelijsou všichni, kdo se posmívají křesťanské morálce nebo víře. Existuje mnoho cest a způsobů jak můžeme upadnout do hříchu před kterým nás Jakub varuje.

Na závěr dvě otázky k zamyšlení:

1. Kde je hranice mezi soudností, kterou všichni potřebujeme a posuzováním, které je hřích?

2. Jak se máme chovat k chudým - dávat bez rozmýšlení nebo používat Boží soudnost?