Že člověk je nyní zbaven svobody vůle a podroben bídnému otroctví.

Po ukončeném pojednání o pádu prvního člověka a zkaženosti lidského pokolení v předešlé kapitole, se objevuje nutná otázka, jsou-li synové Adamovi zbaveni veškeré svobody; pak pozůstává-li dosud částečka nějaké svobody, až kam moc její sahá. Této otázce věnují se čtyři následující kapitoly.

Tato druhá kapitola se dá rozdělit na tři hlavní části: 1. Klade se základ celé rozmluvy 1. 2. Podávají se náhledy jiných o svobodě a otroctví lidském, 2—9. 3. Ukazuje se, co se má o tomto sporu souditi, od 10. až do konce.

1. Základ celé rozmluvy

Když se ukázalo, že vláda hříchu, jakmile prvního člověka sobě podmanil, se vztahuje nejen na celé pokolení, ale že ovládá i každou jednotlivou duši; zbývá nám nyní blíže probrat, jestli od té doby, kdy jsme byli v toto otroctví uvedeni, jsme zbaveni veškeré svobody; nebo pokud zůstala ještě nějaká její část, kam až její moc sahá. Aby se nám pak tím snáze ukázala pravda, vytknu mimochodem cíl, k němuž má být celé pojednání obráceno. Tento pak nejlepší bude způsob, vystříhat se bludu, jestliže se zváží nebezpečí s obou stran hrozící. Nebo když se člověku všecka přímost upírá, bere si ihned z toho příčinu k nečinnosti; a poněvadž se o něm praví, že sám sebou nic nemůže ku konání spravedlnosti, nevšímá si toho všeho, jakoby se ho to více netýkalo.

Z druhé strany zase nemůže se mu ani to nejmenší přivlastniti, aby jednak Bohu čest jeho se neodjala, jinak on sám marnou důvěrou ku pádu nepřišel. Protož abychom na toto úskalí nenarazili, musí se tento směr držeti, aby člověk, jsa o tom po­učen, že v něm nic dobrého nepozůstalo a že nejbídnější nutností se všech stran jest obklíčen, přec k tomu byl veden, aby toužil po dobrém, kteréhož jest prázden, a po svobodě, kteréž jest zbaven; a aby ostřeji z lenivosti probouzen byl, než kdyby se mu předstíralo, že jest nejvyšší mocí vystrojen. Toto druhé jak je potřebné, každý vidí; o prvním vidím, že jich více pochybuje, než náleží.

Neboť uznáno-li toto bez od­poru, že se člověku nic odejmouti nesmí z toho, což je jeho, musí být veřejně známo, jak velice je užitečné, aby byl vyveden ze lživé chlouby. Neboť nebylo-li člověku dovoleno, aby se sám sebou chlubil, i když byl Boží dobrotivostí nejvyššími ozdobami oděn, jak velice se musí nyní snižovat, jsa pro svou nevděčnost svržen z nejvyšší slávy v nejnižší potupu. V onom čase, pravím, když na nejvyšší stupeň slávy byl povznesen, neuděluje mu Písmo nic jiného, než že byl stvořen k obrazu Božímu; čímž zřejmě ukazuje, že nikoli pro své dary, nýbrž v účastenství Božím blažen byl. Což tedy jiného pozůstává, než aby, jsa vší slávy zbaven a vyprázdněn, uznával Boha, jehož dobrotivosti vděčen býti ne­mohl, pokud bohatstvím milosti jeho oplýval; a alespoň nyní vyznáním vlastní své chudoby oslavoval toho, kteréhož poznáním jeho darů neoslavoval?

Také nám neméně prospívá, než k slávě Boží slouží, když se všeliká chvála moudrosti a ctnosti nám odjímá; tak že, kdož nám něco nad pravdu přivlastňují, pád náš se svatokrádeží spojují. Nebo praví-li se nám, abychom vlastní silou bojovali, co jiného se děje, než že býváme povýšeni na třtině, kteráž zlomí-li se, ihned dolů padáme? Ačkoli se i tím síly naše nad míru vynášejí, když se třtině přirovná­vají. Nebo dým jest všecko, cokoli marní lidé o nich vymysleli a řvou. Protož ne bez příčiny opakuje tak často Augustin onu slavnou myšlenku, že obhájcové svobodnou vůli více podvracejí, než utvrzují. To bylo potřebné připomenout pro některé, kteří slyšíce, že se lidská síla ze základu vyvrací, aby moc Boží v člověku vzdělána byla, celé toto po­jednání úhlavně nenávidí jako nebezpečné ano zbytečné; je však zřejmé, že je v náboženství velmi potřebné a nám velmi užitečné.

2. Rozum a srdce

Poněvadž jsme málo dříve pravili, že síla duše je v rozumu a v srdci, považme nyní, co obě tyto částky mohou. Filosofové ovšem s velikým souhlasem míní, že rozum přebývá v mysli a že jako svíce všem radám svítí a jako královna vůli řídí; neboť je prý tak prodchnut Božským světlem, že může nejlépe poradit, a vyniká prý takovou silou, že může nejlépe poručit. Naproti tomu pak smysl, že je lenivý a slepotou jatý, tak že vždy po zemi se plazí, v hrubých předmětech se pohybuje, aniž se kdy k pravé prozřetelnosti povznáší. Chtění zase, jestliže rozumu poslouchá a smyslu podmanit se nedá, že prý směřuje ke konání ctnosti, pravé cesty se drží a ve vůli se pro­měňuje; pakliže se oddá smyslu v otroctví, že jím bývá zkaženo a porušeno, tak že se zvrhne ve zlou žádost.

A tak poněvadž najisto výše jmenované síly totiž rozum, smysl a chtění aneb vůle (kteréžto pojme­nování nyní častějším užíváním je přijato), dle mínění jejich v duši přebývají, tvrdí, že rozum soudem obdařený je nejlepším vůdcem k dobrému a blaženému životu, když jen se ve své důstojnosti udržuje a vykonává sílu sobě od přirozenosti danou. Nižší však jeho hnutí, smyslem nazvané, kterýmž člověk k bludu a blouznění sváděn bývá, je prý takové, že může být zkroceno holí rozumu a poznenáhla vypuzeno. Vůli konečně kladou uprostřed mezi rozum a smysl, tak že má své právo a svobodu, aby, chce-li, buď rozumu poslouchala, nebo se dala uchvátit smyslem.

3. Pošetilost sebechvály

Někdy sice nezapírají, bez pochyby samou zkušeností usvědčeni, s jak velikou obtíží člověk rozumu panství v sobě utvrzuje; jsa hned drážděn lákáním rozkoší, hned klamán lživou tvárností dobrého, hned zase nesmírnými žádostmi mdle přemožen a jako provazy neb řetězy (jak Plato dí) sem i tam tažen. V kterémž smyslu též Cicero praví, že jiskřičky od přirození dané převráceným domněním a zlými mravy brzy uhašeny bývají.

Kde však jednou takové nemoci duši člověka opano­valy, tu uznávají, že krutěji zuří, než aby snadno mohly být zkroceny; neostýchají se přirovnat je divokým koňům, kteří zapudivše rozum nebo svrhnuvše jezdce bezuzdně a bez míry svévolnost provodí. Toto však bez odporu za jisté mají, že ctnosti a nepravosti v naší jsou moci. Nebo říkají, leží-li na našem zvolení, to nebo ono činit, tedy i nečinit; a na opak: jestliže nečinit, pak také i činit. Zdá se však, že svobod­ným vyvolením činíme, cokoli činíme, a zdržujeme se toho, čeho se zdržu­jeme; proto činíme-li něco dobrého, když se nám líbí, můžeme toho nechat; děláme-li něco zlého, můžeme od toho taky utíkat.

Ano někteří z nich do takové zabředli zvolnosti, že se chlubili, že jest sice darem bohů, že žijeme, ale naším darem, že dobře a svatě žijeme; odtud také ona průpověď Ciceronova v osobě Kotově; poněvadž každý sám sobě ctnosti dobývá, že žádný moudrý nikdy z ní Bohu díky nevzdával. Praví: Pro ctnost býváme chváleni a ctností se chlubíme; což by se nedělo, kdyby byla darem Božím, a ne z nás samých. A hned na to: „Toto je míněním všech smrtelníků, že se má štěstí od Boha žádat, moudrost však sebe samého si vážit.“ Proto souhrn mínění filosofů je ten, že rozum ducha lidského dostačuje k pravému řízení, že vůle jemu podřízená smyslem k zlému sice lákána bývá, ale že se jí překazit ne­může, aby neměla svobodného zvolení, tak aby nemohla rozumu jako vůdce ve všem následovat.

4. Učení o svobodné vůli v průběhu věků

Ačkoli mezi církevními spisovateli nepovstal žádný, jež by neuznával, že zdraví rozumu v člověku je hříchem těžce zraněno a vůle v zlé žádosti velmi zapletena, přece mnozí z nich přistoupili k filo­zofům daleko blíže, než sluší. Z nichž staří, zdá se mi, že síly lidské za tím úmyslem tak vynášeli, aby vyznavše otevřeně nemožnost člověka, předně nevzbudili posměch filozofů samých, s nimiž tehdy spor měli; pak aby tělu, již bez toho k dobrému příliš zpozdilému, novou příležitost k lenivosti neposkytovali. Aby tedy nepřednášeli něco všeobecnému soudu lidskému odporného, snažili se učení Písma se zásadami filozofie z polovice v souhlas uvést, přece však hlavně toho druhého dbali, aby leni­vosti místa nedali, jak ze slov jejich vysvítá.

Praví Chrysostomus na jednom místě: „Poněvadž Bůh dobré i zlé v moc naší složil, daroval nám svobodnou vůli k volení; a proti vůli nás nezdržuje, ale chtějící přijímá.“ Podobně: „Často, kdo je zlý, kdyby chtěl, v dobrého se mění, a kdož je dobrý, pro lenivost padá a stává se zlým; poněvadž Pán naši přirozenost tak učinil, aby měla svobodnou vůli, aniž vzkládá nucení, nýbrž poskytnuv přiměřené léky, ponechává všecko na vůli nemocného.“ A zase: „Jako nemůžeme nikdy nic dobrého činiti, než s pomocí milosti Boží, tak nemůžeme dosáhnout přízně s hůry, nevynaložíme-li všecko své.“ Před tím ale řekl: „Aby nezáleželo všecko na pomoci Boží, musíme také my spolu něco přinésti.“ Protož jest mu velmi oblíbena průpověď: „Přinesme, co je naše, ostatní doplní Bůh.“ S čímž se srov­nává, co praví Jeroným: „Naší věcí je, začít, Boží však věcí, dokonat; naší věcí, přivést, co můžeme, jeho věcí doplnit, co my nemůžeme.“

Z těchto průpovědí vidíš, že člověku ku konání ctnosti více schopnosti přivlastňovali, než se patřilo; protože se domnívali, že vrozenou nám lenivost jinak probudit nemohou, než když nás již pro ni samou z hříchu obviní. S jakým prospěchem to činili, posléze uvidíme; jistě však se brzy ukáže, jak velmi lživé jsou průpovědi, kteréž jsme připomenuli.

Dále, ačkoli Řekové nad jiné, a mezi nimi obzvláště Chrysostomus, u vynášení schopnosti lidské vůle míru překročili, přece všichni staří, vyjma Augustina, ve věci té tak se různí, aneb viklají, aneb popleteně mluví, že ze spisů jejich téměř nic jistého podati nelze. Proto nebudeme naléhat na přesnější vypočítání průpovědí jednotlivců, nýbrž uvedeme u vý­běru z jednoho každého pouze tolik, kolik objasnění důvodu vyžadovati bude. Kteří potom následovali (poněvadž jedenkaždý v zastávání přiro­zenosti lidské chválu ostrovtipnosti pro sebe hledal), poznenáhla jedni po druhých napořád v horší padali, až se tak daleko přišlo, že se vše­obecně mínilo, že člověk, v smyslné toliko částce porušený, má rozum naprosto neporušený a také vůli z větší částky.

Mezi tím poletovalo v ústech všech, že přirození darové v člověku jsou zmařeni, nadpřirození pak odjati. Ale kam to směřovalo, sotva stý poněkud chápal. Já zajisté, kdybych jasně ukázat chtěl, jaká je zkaženost přirozenosti, snadně bych se s těmito slovy spokojil. Ale na tom velice záleží, aby se bedlivě po­vážilo, seč může býti člověk, jsa ve všech částkách přirozenosti své po­kažen a darů nadpřirozených zbaven. Proto příliš mudrácky o věci té mluvili, kdo se chlubili být učedníky Kristovými.

Neboť jakoby člověk dosud stál neporušený, vždy užívalo se u latiňanů názvu „svobodná vůle“. Řekové však se nestyděli užívati výrazu mnohem domýšlivějšího, neboť říkali autecoujiov (autexusion), jakoby v člověku byla moc vládnout sebou samým. Poněvadž tedy všichni až i sám prostý lid prodchnuti jsou zásadou, že člověk je obdařen svobodnou vůlí, někteří ale z nich, kdož výteční zdáti se chtějí, nevědí, jak daleko se to rozšířit má; vy­světlíme nejdříve význam slova, pak z Písma sprostnosti ukážeme, jakou má člověk dle přirozenosti své schopnost buď k dobrému, nebo zlému.

Co by svobodná vůle byla, ačkoli se to slovo v spisech všech často na­lézá, nemnozí vysvětlili. Zdá se však, že Origenes projevil všeobecné jejich mínění, když řekl, že vůle svobodná je moc rozumu k rozeznání dobrého nebo zlého a schopnost vůle ke zvolení toho nebo onoho. Ani Augustin se od něho neliší, když učí, že svobodná vůle je schopnost rozumu a vůle, kterou se vyvoluje dobré, když milost pomáhá; a zlé, když milost schází. Bernardus chtěje ostrovtipně mluviti, praví mnohem temněji, že jest souhlasem pro neztratitelnou vůle svobodu a pro nezměnitelný roz­umu soud. Nedosti jasné je vyměření Anselmovo, který učí, že je moc k zachování přímosti pro sebe samu. Protož Petrus Lombardus a scholastikové přijali raději vyměření Augustinovo, poněvadž bylo přiměře­nější a nevylučovalo milost Boží, bez níž viděli, že vůle sama sebou sobě nedostačuje.

Přec však i oni k tomu přidávají své věci, domníva­jíce se, že jsou buď lepší, nebo že slouží k lepšímu objasnění. V zásadě souhlasí, že název soudnost více rozumu přiděliti se má, jehož věcí je, rozeznávat mezi dobrým a zlým, přídavek pak svobodná že vlastně vůli přináleží, která k obému nakloniti se dá. Pročež, poněvadž svoboda vlastně vůli přináleží, praví Tomáš Aquinský, že se nejlépe shoduje, nazývá-li se svobodná vůle mocí volící, která jsouc sice složena ze známosti a chtění, přece více ku chtění se kloní. Tak vidíme, v čem učí, že by moc svobodné vůle spočívala, totiž v rozumu a vůli; nyní pozůstává, aby­chom krátce pohlédli, jak mnoho té které částce přivlastňují.

(2. kapitola druhé knihy Institucí. Přeložil F. Šebesta, 1895.)