Verze pro tisk

 

Je pro mě opravdovou radostí být zde při této příležitosti s vámi. Když jsem od Johna dostal pozvání, abych přijel a mluvil zde, bylo to pro mě opravdové překvapení. Sleduji jeho službu už mnoho let, jen jsem nevěděl, že on ví, že existuji. Jsem vděčný za to, že ačkoliv vím o pozvání už od října, lidé, kteří mě pozvali, byli ochotní posunout organizaci věcí kolem mě tak, abych tu mohl být. A tak jsem opravdu vděčný za tuto příležitost.

Jsem také rád, že nám dnes večer zpívali studenti Master‘s College, protože částečně díky inspiraci, kterou jsme získali z toho, co se zde děje, jsme teď v procesu zakládání vysoké školy u nás doma. Africká křesťanská univerzita, dá-li Pán, otevře dveře v lednu nadcházejícího roku a to, co jsem zde viděl, se snad díky vašim modlitbám uskuteční i tam doma.

Co se týče úkolu, který mám dnes večer před sebou, budu se zaobírat africkým dovozem charismatického chaosu. Věřím, že vám ten název připomíná knihu napsanou před mnoha lety a v mnoha směrech to, co jste četli, připomíná to, co zažíváme v Africe, až na to, že je to mnohem horší, a to vám, jak doufám, budu schopen dnes večer v krátkosti popsat.

To, čemu se budeme věnovat, je v základě krátký přehled charismatického hnutí v Africe, které posledních 30 let pozoruji, a také je to záležitost, o které přicházím mluvit jako o věci, která mě skutečně znepokojuje. Takže nemluvím jednoduše o něčem, co jsem vyčetl z knih, je to něco, s čím se setkávám doslova každý den a doufám, že snesete, když čas od času vyplují mé emoce napovrch, ale skutečně mě to v srdci znepokojuje.

Také bych rád v rychlosti podotkl, že většina toho, co vám zde nastíním, je velmi vzdálená západnímu způsobu myšlení. Ale doufám, že se mi v té krátké chvíli, kterou na to mám, podaří co nejlépe, abyste pochopili, o čem mluvím z vlastní africké zkušenosti. Musíte pochopit, že po ten krátký čas, po který budu mluvit, jen hrubě nastíním naše prostředí, a vy si budete muset další informace vyčíst, a já doufám, že když to uděláte, pospojují se vám další drobnosti.

A tak bych vás pro začátek požádal, abyste si se mnou otevřeli Jana 17. kapitolu, ne proto, že budu tento text vykládat, ale protože je to opravdu bod, ke kterému bych se rád vracel, když se budeme touto záležitostí zabývat. Protože zcela určitě by k charismatickému chaosu, na který vám budu ukazovat, nedošlo, kdyby byl Jan 17, verš 17 brán vážně. Nebyl by takový, kdybychom se mohli vrátit k tomu, co Ježíš řekl v tomto bodu ve své velekněžské modlitbě.

Začnu 16. veršem – Pán Ježíš Kristus říká Bohu Otci: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.“ A potom verš, který mám na mysli: „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni.“

To bylo před koncem služby našeho Pána Ježíše Krista, On v předvečer ukřižování a poté vlastně završuje pravdu, kterou učil po dlouhou dobu. Snaží se přesvědčit své učedníky ohledně toho, jak mají žít, obzvláště ve světle Jeho nepřítomnosti. A poté, když se schyluje k této modlitbě, On se ji úmyslně modlí v doslechu svých učedníků, aby s nimi něco z ní, z toho, co je v samotném středu Jeho vlastního srdce, Boží slávy, zůstalo. „Oslav se“, říká znovu a znovu. Ke konci se zabývá skutečností, že mezi prvním a druhým příchodem bude prodleva, ale ve středu křesťanství musí, poté co odejde, zůstat organizační princip. A tím je Jeho Slovo, Boží Slovo zůstane, aby zachraňovalo a posvěcovalo Jeho lid. A to vkládá do své modlitby k Otci, o to žádá. Ať je Jeho modlitba vyslyšena.

Rád bych vám navrhl, a uvidíme to, jak budeme pokračovat, že právě selhání ohledně rozpoznání ústředního významu, a dovolte mi dodat, že i dostatečnosti Božího Slova, způsobilo to, na co se dnes večer podíváme. Není pochyb o tom, že od Sahary směrem dolů zaplavilo africký kontinent charismatické hnutí. Nemůžete se tomu vyhnout. Severně od Sahary je islámský sever, ale jakmile překročíte poušť, brzy pochopíte, že charismatické hnutí se stalo nanejvýš viditelnou formou „evangelikalismu“, a já to vkládám do uvozovek. Fráze „znovuzrozený“, zdá se, se rovná této podobě křesťanství.

Z velké části se to děje prostřednictvím veřejných kampaní, hlasitých veřejných systémů, prostřednictvím rádia, televize v mnoha směrech i skrze literaturu, je to literatura zdarma, která je dopravována přes Atlantik, z velké části z vašeho pobřeží, a která obsahuje hereze, které se na tomto místě staly obecnou potravou charismatického hnutí zdraví a průlomu. Tyto hereze jsou k nám dováženy po celá desetiletí a v současnosti se k nám dostávají skrze vysílání, jako je Trinity Broadcasting Network, a tak se stávají hlavní potravou mnoha Božích lidí u nás.

To vše spustil starý konzervativní pentekostalismus, který si v druhé polovině minulého století našel svou cestu předně do mnoha anglicky mluvících částí Afriky. Ten otevřel dveře, a to čeho jsme nyní svědky, jen posunuje dále to, co bylo vyučováno předtím. Tenkrát byly dveře otevřeny jen na škvíru, ale nyní se otevřely dokořán. Pandořina skříňka byla otevřena.

Mnozí lidé se stále ptají: „Jak je možné, že v tak krátké době došlo k takovému přijetí, nárůstu sborů, který za minutu či dvě popíšu? Odpovědí, kterou jsem uveřejnil na svém blogu (ZOD č. 118 - Proč se v Africe daří charismatickému hnutí?), je v zásadě skutečnost, že tato podoba křesťanství apeluje na africké pojetí světa, co se týče jeho chápání duchovna.

Nyní nemám čas, abych vás tím vším provedl, ale doufám, že si najdete čas, abyste si ten článek přečetli. Ale to, co musím uvést, je skutečnost, že kdykoliv se podíváte na reklamy zvoucí na setkání, kampaně, bohoslužby v neděli, zní jejich sdělení nějak takto: „Přijďte a získejte osvobození, uzdravení a průlom.“

Teď si znovu uvědomuji, že to, co říkám, jsou pro vás jen slova, ale v mé mysli se do toho vejde celý africký svět. A jen v rychlosti, například slovo „průlom“ – co to ve skutečnosti znamená pro obyčejného člověka tam, odkud přicházím? Máte-li potíže v manželství, nebo s početím nebo s udržením práce, s povýšením, se zdravím, s čímkoliv bojujete, a navzdory vašim modlitbám se zdá, že se nic neděje, je to proto, že mezi vámi a Bohem jsou jiné úrovně, se kterými je třeba se vypořádat. Jednou z těch úrovní jsou andělé a démoni a další úrovní je ta, kterou tvoří duchové vašich předků. Dokud neprolomíte tyto roviny, nedostanete to, co chcete.

To dává Afričanovi smysl, protože takto jsme smýšleli po staletí. Nepochybujeme o existenci Boha, ale je to vzdálený Bůh, je to Bůh, který má pod sebou ještě tyto roviny, a dokud se s nimi nevypořádáme, neuslyší nás. Nebude za nás jednat. A to je právě ta role, jak vám ukážu ve svém další přednášce, ve které je Boží člověk - je vnímán jako někdo, kdo naplňuje a dává průlom.

Vy velmi rychle chápete, že to není to, co učí Bible. Avšak je to podoba, kterou na sebe vzalo charismatické hnutí, které se nyní odělo do afrického hávu. Je to v zásadě ten samý jazyk, kterým se v Africe mluví už po celá staletí, ale nyní mu dodává pozlátko několik biblických veršů. Jistě tedy chápete, že když muži a ženy spěchají v zástupech do brlohu šamanského doktora, že budou v zástupech spěchat i do těchto takzvaných sborů, protože je to úplně ta samá „hra mocí“, kterou hledají.

V rychlosti řeknu, že když k nám dorazil starý konzervativní pentekostalismus, nebylo toto součástí jeho postoje. Jak už jsem řekl, měl jsem možnost mu být vystaven přes 30 let. To, co se děje dnes, zašlo příliš daleko, a jediný důvod, proč tomu tak je, jak už jsem naznačil, je ten, že Boží Slovo už nevede naše myšlení a naše konání.

Obávám se, že když se mnozí lidé v Africe podívají na přeplněné sbory a zjevné vzrušení ve sborech, vrátí se zpět do USA a řeknou, že se tam děje probuzení. Sbory jsou nacpané, bohoslužby probíhají několikrát za den, sbory se množí. Ale chtěl bych vám dnes večer říct, že to není dobrá zpráva. Je to špatná zpráva. A je to špatná zpráva předně kvůli textu, do kterého jsme společně nahlíželi. Ježíš je Bůh, je všemocný, je tím, kdo z nás může vyjmout kamenné srdce a darovat nám srdce masité. A svým Duchem nás vést od jedné úrovně slávy do druhé. A přitom je to tento stejný Ježíš, kdo se nyní obrací k Otci a říká: „Posvěť je, odděl je, učiň je svatými skrze pravdu. Tvoje Slovo je pravda.“

Když říkám, že je to špatná zpráva, je to zaprvé kvůli tomu, že v těchto kruzích chybí výklad a studium této Knihy. Před třiceti lety jste mohli navštívit letniční sbor, a kdybyste přežili jistou sekci, kterou nazývají uctíváním, dostal by se za kazatelnu pastor a poskytl by vám nějaký výklad. Mohli byste s jeho interpretací tu a tam nesouhlasit, ale alespoň byste viděli určitou snahu vyučovat to, co říká tato Kniha. V průběhu týdne byste se mohli zúčastnit biblické hodiny, seděli byste tam a procházeli texty Písma. Možná byste opět nesouhlasili s určitými závěry, ale alespoň byste viděli snahu dostat se do této Knihy. Tenkrát, v době kdy jsme studovali na univerzitě, byste cestou ze sboru potkali přátele a oni by vám řekli, že byli na biblické hodině. Taková fráze dnes již úplně vymizela, a to myslím vážně. Nevzpomínám si, kdy naposledy při setkání s lidmi, kteří se účastní v těchto typech sborů osvobozování, uzdravování a průlomů, jež jsou všude inzerovány, nevzpomínám si, kdy naposledy někdo z nich řekl: „Jdu na biblickou hodinu, nebo přicházím z biblické hodiny.“

Nemůžete však mít duchovní život, když tato Kniha zůstává zavřená… prostě nemůžete. To, co máte, jsou hezké banality, které jsou odněkud vypůjčené, tam je překroutíte a najednou jdou opačným směrem. My nejsme chvostem, ale hlavou. Lidé nevědí, odkud ten výrok je. Neberou v úvahu kontext tohoto výroku. Tu ho vyvěsí a tam ho zopakují a na to se ozývá amen a haleluja.

Dovolte mi pokračovat. Když Ježíš mluví o posvěcení pravdou, a tvé Slovo je pravda, zjevně má na mysli skutečnost, že jsme skrze tuto samou pravdu zachráněni, že Boží Slovo kázané evangelizačně je to, co Duch svatý použije, aby dal život mrtvým. Evangelium se následkem toho všeho také vytratilo. Zpráva o osvobození, jak jsme ji viděli dříve, je nyní obyčejnou zprávou. Teď to není to, co si myslíte, že říkají. Víte, že evangelium je o skutečnosti, že jsme urazili našeho Stvořitele, Vládce dějin, přicházejícího Soudce živých i mrtvých, že si kvůli tomu zasloužíme jít do pekla, ale přesto Bůh, který je milujícím Bohem, dal svého Syna a skrze Něj zaplatil úplné a dobrovolné výkupné, abychom k Němu mohli přijít, aniž bychom se o spasení zasadili svými skutky, ale v pokání a víře mohli zdarma obdržet milost, odpuštění hříchů.

To už uslyšíte jen stěží. A to myslím vážně. Moderní evangelium zní nějak takto: asi dvacet minut motivačního projevu a je konec, a teď - jaké máte problémy? Přijďte k Ježíši, On se s nimi vypořádá. A přijít k Ježíši, to v zásadě znamená přijít dopředu. O tom budu mluvit, až se dostanu k tomu, jak kážeme jako šamanští léčitelé… a pak vám Boží muž pomůže se přes to dostat. Výsledkem je toto – sbory jsou plné kozích a ovčích kůží. Hodně se věnuji osobní evangelizaci a setkávám se s lidmi, kteří říkají, že chodí do takových a takových sborů a často do takových a takových mezinárodních služeb. A když se zeptám, jestli jsou křesťané, řeknou, že ano. A když se jich zeptám, jak se stali křesťany, jejich svědectví často vypadá takto:

„Moje manželství se rozpadlo. Manžel ode mě odešel. Přítel mi řekl, že tamten kazatel, nebo tamten prorok nebo tamten apoštol… budeme se všemi těmito tituly zabývat, až se sem vrátím… on se mocně modlí. A tak jsem začala do toho sboru chodit. A když jsem s ním mluvila, pozval mě na celonoční modlitební setkání. A tam se modlil a modlil a modlil, a pak nastala změna. Jednoho dne se manžel ukázal, omluvil se za to, co se stalo. A tak teď chodíme do toho sboru. Chvalte Pána.“

To má být spasení. Pomíjejí to, že jsme urazili Boha. Chybí vykupující Kristova krev. Chybí poznámka o pokání a víře, chybí důvěra v Jeho dokončené dílo. Ale přesto tvrdí: Jsem teď křesťan. A to vede ke třetímu bodu, proč to nazývám špatnou zprávou, a ten znovu vychází ze slov: „Posvěť je pravdou, tvé Slovo je pravda.“ Tam, kde Boží slovo zůstává zavřené, se evangelium vytrácí, život zůstává plný hříchu a sebestředný. A jedním z následků toho je ztráta opravdového uctívání. Nemůžete se tomu vyhnout. Neexistuje opravdový zájem o zpívání druhu písní, které zpíváme zde. Spíše jde o taneční melodie. Takže i když budeme opakovat jednu větu tisíckrát dokola, a možná budeme zpívat: „Jsme na cestě, jsme na cestě, jsme na cestě…“, to, na čem záleží, je melodie, která doprovází slova „Jsme na cestě“, abychom mohli skutečně tancovat. To není křesťanství.

A nezáleží na tom, jak často lidé říkají uprostřed toho zmatku slova: Sláva, sláva, sláva. Nejedná se o Boží slávu. Jsou to jen slovíčka opakovaná stále dokola. Je smutné, že se tomu nemůžete vyhnout ani v životě poté, co se rozejdou do svých domovů… skandály, obzvláště sexuální skandály, které jsou v těch kruzích přijatelné.

Jeden takový kazatel vyměnil manželku třikrát v průběhu jednoho roku a stále je apoštolem. Je zřejmé, že duchovně mrtví lidé nemohou žít zbožně. Nemohou konat uctívání oslavující pravého Boha. To je nemožné. Úcta k Bohu se rodí ze srdcí, které jsou měněny Duchem, a Duch není oddělen od Slova.

Přeji si, abych mohl říct, že se jedná jen tu a tam o několik sborů rozptýlených po Africe. Přál bych si, abych mohl říct, že byste se nacestovali, než byste je našli. Ale říkám, že to, co se děje, se rychle stává normou.

Moje otázka zní: proč se tím evangelikálové na africkém kontinentu nezabývají? Zdá se to tak očividné. Proč mlčí? Myslím si, že je to jednoduše proto, že toto hnutí praktikuje tvrzení mnoha evangelikálů, že zázračné dary se stále ještě vyskytují. Ve chvíli, kdy pootevřete dveře, kde se zastavíte? Kde? Takže odlišnost mezi evangelikály, zdá se, je jednoduše ve zdůrazňování – někteří je nezdůrazňují tak jako jiní. Nebo je možná rozdíl v úrovni úspěchu. Někteří se jeví úspěšnější než druzí. Nebo možná se jedná o jeden nebo dva skandální životy, nemorální životy, které vrhají stín na ostatní. Ale většinou jsou to lidé, kteří seděli ve stejné lavici, naslouchali tomu samému otevírání dveří. Zůstali pozadu se stejným učením, když se jejich přátelé rozhodli, že jdou tuto záležitost posunout do jejího logického vyústění.

Pokud je to tedy ten případ, jak oslovíte přátele, kteří se dostali na tuto úrovně? Jak to uděláte, aniž byste vypadali jako někdo, kdo závidí, protože oni jsou úspěšnější než vy? Jak se s tím vypořádáte?

Takzvané vypořádání se vypadá tak, že se jednoduše ukáže na některé jednotlivce, jejichž životy upadly do skandálního hříchu, to je vše. Ale vidíte, vypořádat se s jedním nebo dvěma nahnilými kusy ovoce žalostně nestačí, když skutečně vše, co dělají, je, že tuto záležitost dovádějí k jejímu logickému vyústění.

Až se sem za kazatelnu vrátím, uvidíme… mám na mysli, pokud Bůh může mluvit přímo skrze mě, a vše záleží na skutečnosti, že si stále myslím, že je to na Bohu nezávislé, co mě zastaví před prohlašováním podivných výroků? Co mě zastaví, abych vám neřekl, že důvodem, proč se vaše manželství rozpadá, je jakýsi duchovní manžel, který je ve skutečnosti démonem, ale spí s vámi? Není to v Bibli, ale říká to Boží muž.

Dovolte mi jít ještě dál. Co způsobí, že se ani nepohnete, když vám řeknu, že jedinou cestou, jak se zbavit duchovního manžela, je vyspat se se mnou? Bible je zavřená. Kniha, která říká, že se nemáte dopouštět cizoložství ani smilstva je zavřená. A právě to se děje. Stále poskytuji poradenství jednotlivcům, kteří se dostali na konec cesty a řekli: „Dost. Tady něco nehraje.“ A když vám vyprávějí, k čemu u nich docházelo, je to odporné.

Ale zopakujme si, že otázkou je, co by mělo být určujícím principem? Vraťme se k základům. Co je křesťanství? Jak ho popsat? Popište ho tak, že víme, že se dokáže proplavit všemi bouřemi věků až do konce dějin. Tady to je. „Posvěť je pravdou, tvoje slovo je pravda.“

Musí být svázáno s vyučováním Božího Slova, pochopením Božího slova, vztahováním Božího Slova na druhé a na každý prvek života. Tady je ten problém a tady chci skončit, bratři.

Proč by se vás tento příběh o Africe, ta špatná zpráva, kterou jsem vám dnes večer přinesl, měla týkat? Chtěl jsem říct, že ty problémy jste způsobili vy, ale neřeknu. Přesto bych rád ještě poznamenal dvě věci, a pak už si půjdu sednout. Zaprvé, populace Afriky dnes čítá přes miliardu lidí. Bůh má o ně starost. Jak řekl Jonášovi i Pavlovi: „Mám v tomto městě mnoho lidu.“ Měli bychom se o to zajímat. Zadruhé, a myslím, že to je to nejlepší místo, kterým skončit, Afrika má strategickou polohu k tomu, aby se stala další největší silou světových misií. Představte si, že toto teď budete vyvážet do zbytku světa. To je katastrofa. Každý, kdo má Kristovy záležitosti v samém středu svého srdce, by se tím měl zabývat. Jsem rád, že mohu říct, že na tomto kontinentu roste reformované hnutí. Ale je to stále jen pramínek a my se musíme modlit a dělat vše, co můžeme, abychom dostali křesťanství zpět k Bibli.

Římské katolictví zavedlo před reformací spousty tradic. Na Písmo se navršila hromada suti. Liberalismus přišel po reformaci a vlastně jí vysál vzduch z plachet tím, že trval na tom, že tato kniha není ve skutečnosti inspirovaná Bohem. Myslím si, že dnes dostatečně nezdůrazňujeme, že tato kniha stačí. To se děje tam doma. Je třeba to opakovat: Je shůry, ano, a je také dostatečná pro to, kvůli čemu ji Bůh dal sepsat a zachoval ji pro naši dobu. Pomodleme se.

Věčný a milostivý Bože, děkujeme Ti, že dějiny ukazují, že když nastane nejtemnější hodina, Ty překvapíš prince temnoty. Ukážeš své světlo, světlo svého Slova, a nastává nový den. Taková je naše modlitba za Afriku, taková je naše modlitba za Ameriku, taková je naše modlitba za všechny kontinenty na této planetě. Navštiv nás, Bože, modlíme se a oslavujeme Tě skrze Tvého vlastního milého Syna, Pána Ježíše Krista. Amen.