Kristovo zavržení

Verze pro tisk
  • „Opovržený a lidmi zavržený“ (Izajáš 53,3 ČSP)

je první částí předpovědí o Mesiáši. Bůh značně předem oznámil, jaké zacházení se dostane Jeho Synu, až na sebe vezme lidské tělo. Izajášovo proroctví měli Židé v rukou již 700 let před narozením Ježíše v Betlémě. Je to však tak přesný popis toho, co Ho potkalo, že to zrovna tak mohl napsat jeden z apoštolů. Zde máme jeden z nevyvratitelných důkazů inspirovanosti Písem shůry, neboť jen Ten, kdo od začátku věděl, jaký bude konec, mohl tyto dějiny zapsat v předstihu.

Možná se předpokládalo, že příchod Pána slávy na zem se setká s hřejivým uvítáním a uctivým přijetím. Tím více v očekávání Jeho zjevení v lidské podobě a Jeho dobrých činů. Protože nepřišel soudit, ale zachránit, protože Jeho poslání bylo o milosrdenství a milosti, protože sloužil potřebným a uzdravoval nemocné, nepřijmou Ho snad lidé rádi? Mnozí by si to přirozeně mysleli, avšak přehlížejí skutečnost, že Pán Ježíš je tím „Svatým“. Jen ti, kdo mají ve svých srdcích princip svatosti, mohou ocenit nevýslovnou Čistotu. Takový právě zmíněný předpoklad pomíjí závažnou skutečnost lidské zkaženosti - srdce padlého člověka je „zhoubné“ (Jr 17,9 Pavlík). Jak může Svatý připadat přitažlivý těm, kdo jsou plní hříchu!

Nic tak jasně nedokazuje stav lidského srdce a nic tak závažně neprozrazuje jeho zkaženost jako jeho přístup ke Kristu. Proti člověku je toho zaznamenáno ve Starém zákoně mnoho (viz Ž 14,1-4). Avšak jakkoliv temný je obraz padlé lidské přirozenosti, bledne do bezvýznamnosti před tím, co před nás staví Nový zákon. „Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu“ (Ř 8,7 ČSP). Nikdy to nebylo tak hrůzostrašně zjevné, jako když se objevil v těle.

  • „Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích.“ (J 15,22).

Příchod Krista plně odkryl člověka a jako dosud nic jiného vyvádí na světlo zhoubnost jeho srdce. Pojďme se zamyslet nad třemi otázkami: Kdo byl (a stále je) Ten „opovržený a lidmi zavržený“? Proč je tak krutě přehlížen? Jakým způsobem je pohrdán?

Kdo zde byl tak nevítán? Zaprvé, Ten, kdo u lidí prosazoval naprostou Boží svrchovanost. Jen málo věcí je tak odporných pyšnému lidskému srdci jako pravda, že Bůh činí to, co se Mu líbí, aniž by to probíral se stvořením. Že rozdává svou přízeň zcela podle své královské vůle. Padlý člověk si na Něm nemůže nic nárokovat, postrádá zásluhy a nemůže udělat nic, aby si získal Boží uznání. Padlý člověk je duchovní žebrák zcela závislý na laskavosti shůry. Při rozdávání svých milostí se Bůh neřídí ničím jiným než tím, co se Jemu líbí.

  • „...nemohu si se svým majetkem udělat, co chci?“ (Mt 20,15)

Tak zní Jeho nevyvratitelná námitka. Avšak jak kontext ukazuje, člověk proti tomu strašlivě reptá.

Pán Ježíše přišel, aby oslavil svého Otce, proto Ho nalézáme, jak zachovává Jeho korunní práva a zdůrazňuje Jeho svrchovanost.

Ve svém prvním kázání v synagoze v Kafarnaum poukázal na to, že v Izraeli byla za Elijášových dnů spousta vdov. Ale když v zemi panoval veliký hladomor, prorok nebyl poslán k žádné jiné, jen k té v Sareptě. A i když bylo v Izraeli v Elíšově době mnoho malomocných, nikdo z nich nebyl uzdraven, až na ojedinělou milost prokázanou Syřanu Námanovi. Následovalo toto:

  • „Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli ho až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů.“ (Lk 4,28-29)

Protože prosazoval pravdu o absolutní Boží svrchovanosti, proto byl Kristus „opovržený a lidmi zavržený.“

Kdo zde byl tak nevítaný?

Za druhé, Ten, kdo potvrzoval Boží zákon. V něm se odráží autorita Boha a od stvoření se vyžaduje úplná poddanost - tak Kristus vznášel požadavky Božího zákona na člověka.

  • „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“ (Mt 5,17)
  • „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12).

Ale padlí lidé nesnášejí omezování a chtějí být sami sobě zákonem. Jejich jazyk ohledně Boha a Jeho Krista říká:

  • „Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme.“ (Ž 2,3).

Protože Pán Ježíš prosazoval požadavky Desatera, proto byl „opovržený a lidmi zavržený.“ Jeho rozmluva se Židy to dokazuje:

  • „Nedal vám Mojžíš zákon? A nikdo z vás zákon neplní. Proč mě chcete zabít?“ (J 7,19).

Jaká byla jejich odpověď?

  • „Zástup odpověděl: „Jsi posedlý?“...“ (v. 20)

Kdo zde byl tak nevítaný?

Za třetí, Ten, kdo odsoudil lidskou tradici v náboženské oblasti. I navzdory pádu je člověk ve své podstatě náboženským tvorem. Boží obraz, podle kterého byl původně stvořen, nebyl zcela zničen. Celý svět, černí i bílí, rudí i žlutí, uctívá bohy podle svých vlastních návrhů. Existuje málo věcí, na které jsou citlivější než na své náboženské pověry. Kdo odsuzuje nebo dokonce kritizuje uctívače jakékoliv podoby nebo řádu bohoslužby, upadne do veliké nelibosti. Kristus na sebe strhl nenávist izraelských vůdců kritikou jejich výmyslů. Obvinil je z toho, že:

  • „rušíte Boží slovo svou tradicí...“ (Mk 7,13).

Když vyčistil chrám, velekněží a zákoníci se rozhněvali. (Mt 21,15).

Kdo zde byl tak nevítaný?

Za čtvrté, Ten, kdo zavrhoval prázdné vyznání. Nic tak nerozlítilo Židy jako Kristovo odkrytí a odsouzení jejich marnivých samolibostí. Byl vševědoucí, a tak nebylo možné se Mu vnutit. Coby neměně spravedlivý nemohl být oklamán, jakožto absolutně svatý musí trvat na upřímnosti a realitě. Když prohlásili: „Náš otec je Abraham.“, odpověděl: „Kdybyste byli děti Abrahamovy, jednali byste jako on.“ Když dodali: „máme jednoho Otce, Boha.“, odpověděl: „Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě... Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá.“ To je tak rozzuřilo, že vykřikli:

  • „Neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem?“ (J 8,48).

Při jiné příležitosti se Ho Židé zeptali:

  • „Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ (J 10,24)

Jejich pokrytectví jednou odkryl těmito slovy:

  • „„Řekl jsem vám to, a nevěříte... Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou“ (J 10,25-27).

Byli tak rozzlobení, že „se chopili kamenů, aby ho ukamenovali.“ Lidé nestrpí Někoho, kdo proniká jejich náboženskými převleky, odkrývá jejich přetvářky a odsuzuje jejich solidní, avšak prázdné vyznání. Dnes je to stejné.

Kdo zde byl tak nevítaný?

Za páté, Ten, kdo odhalil a odsoudil hřích. To vysvětluje, proč zde Kristus nebyl žádaný. Byl neustálým trnem v jejich oku. Jeho svatost odsuzovala jejich nesvatost. Lidé si přejí jít svou vlastní cestou, potěšovat sami sebe, uspokojovat své žádosti. Chtějí se cítit pohodlně ve své proradnosti, proto tak odporují tomu, co zkoumá jejich srdce, proniká do jejich svědomí, napomíná jejich zlo. Kristus byl naprosto nekompromisní. Nezamhouřil by oko před špatným jednáním, ale bez okolků by ho odsoudil, ať by ho objevil u kohokoliv. Nebojácně tvrdil: „Přišel jsem na tento svět k soudu...“, to znamená odhalit utajené charaktery lidí, dokázat, že jsou v duchovních věcech slepí, ukázat, že milují tmu více než světlo. Jeho Osoba a kázání vyzkoušely všechno a každého, s kým se dostal do kontaktu.

Proč byl (a je) Kristus „opovržený a lidmi zavržený“?

Zaprvé, protože vyžadoval vnitřní čistotu. Zde je největší rozdíl mezi všemi lidskými náboženstvími a Bohem: ta první se zabývají vnějším konáním, ten druhý zdrojem všeho jednání.

  • „... člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce.“ (1S 16,7 ČSP).

Svým výkladem a prosazováním této pravdy si Kristus u vůdců nezískal oblibu.

  • „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.“ (Mt 23,25-28)

Proč byl Kristus „opovržený a lidmi zavržený“?

Za druhé, protože vyžadoval pokání. „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15), takové byly Jeho nároky. To pořadí je neměnné, neboť je nemožné věřit evangeliu, dokud se srdce nekaje. Pokání se staví na Boží stranu proti nám. Je nesmlouvavým soudem nad námi samotnými pro naši panovačnou vzpouru. Je ustáváním v lásce k hříchu, jeho tolerování a výmluv, proč ho pácháme. Je truchlením před Bohem nad našimi přestoupeními Jeho svatého Zákona. Proto Ježíš učil:

  • „... nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ (Lk 13,3),

Protože netoleroval zlo. Přišel zachránit svůj lid z jejich hříchů, ne v nich.

Proč byl Kristus „„opovržený a lidmi zavržený“?

Za třetí, protože trval na sebezapření. To vychází ze dvou základních bodů, totiž z oddanosti sobě a vyvyšování sebe. Všechny tělesné chtíče musejí být nekompromisně usmrceny a samospravedlnost nemá v programu evangelia žádné místo. To je nezpochybnitelně jasné z učení našeho Pána: „„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mt 16,24). Avšak nic není touhám přirozeného člověka více proti srsti, a Kristovo trvání si na těchto podmínkách učednictví způsobuje, že je „opovržený a lidmi zavržený“.

Jak byl Kristus „opovržený a lidmi zavržený“?

Různě a v různé míře - vyznáním i prakticky, slovy i skutky. Je nadmíru důležité v tom mít jasno, protože Satan v tomto bodu oklamává velmi mnoho duší. Svádí je k domněnce, že protože se neprovinili tím, čím neskrývaný nevěřící a bezostyšný ateista, proto se neprovinili obávaným hříchem pohrdání a vzdorování Pánu Ježíši. Můj čtenáři, zůstává prostý fakt, že v křesťanstvu existují miliony lidí, kteří, ačkoliv nejsou ateisté ani nevěřící, přesto opovrhují a zavrhují Božího Krista.

  • „Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.“ (Tt 1,16)

Tento verš tento princip jasně formuluje.

Kristovou autoritou opovrhují ti, kdo pohrdají Jeho zásadami a přikázáními. Kristovo břímě zavrhují ti, kdo jsou rozhodnutí být sami svými pány. Kristovou slávou opovrhují ti, kdo nesou Jeho jméno, ale nestarají se, zda Ho svým chozením ctí nebo ne. Kristovo evangelium zavrhují ti, kdo na jedné straně tvrdí, že hříšníci mohou být spaseni bez pokání a bez odvrácení se od svých hříchů, a na druhé straně ti, kteří vyučují, že nebe můžeme získat svými vlastními dobrými skutky.

Existují lidé, kteří intelektuálně odmítají Krista tím, že zavrhují Jeho výroky, popírají, že je Božím Synem, vzal na sebe svaté a dokonalé lidství a zemřel zástupnou smrtí, aby zachránil svůj lid z jeho hříchů. Jiní odmítají Krista zcela a prakticky. Existují lidé, kteří vyznávají víru v existenci Boha, přivlastňují si Jeho moc a mluví o Jeho podivuhodném díle, avšak nemají v sobě Jeho bázeň a nejsou Mu poddáni. Také existují mnozí, kteří tvrdí, že věří v dokončené Kristovo dílo, avšak jejich každodenní chození se vůbec neliší od chození tisíců řádných světských lidí. Vyznávají, že jsou křesťané, ale dychtí, jsou bezohlední, nedůvěryhodní, pyšní, svévolní, nemilosrdní, zkrátka krajně nekřesťanští.