Emma Scrivener popsala svou zkušenost s anorexií, se kterou se setkala během svého dětství a dospělosti, a která ohrozila její život. Říká: „Ačkoliv se mi dostalo profesionální zdravotní pomoci, byla to víra a láskyplný sbor, co v konečném důsledku změnilo můj život.“ Zde je výňatek z její knihy (se svolením autorky).

Seděla jsem před ohněm a zírala skrze šlehající a prskající plameny. Ve snaze zachránit se jsem zničila všechno, o čem jsem tvrdila, že to miluji. Došla jsem na konec sebe sama – v ničem jsem se nevyznala.

Šaty ani majetek nefungovaly. Akademické úspěchy mi připadaly prázdné. Morálka – má pravidla – zdánlivě nabízela záchranu, ale ve skutečnosti mě dusila. Rituály, které slibovaly mou spásu, se staly okovanými pouty, díky nimž jsem se ocitla v pekle.

Svůj domov jsem ponořila do tmy. Zapomněla jsem na vše kromě sebe. Když přišlo světlo, schoulila jsem se před ním. Bez Boha jsem však neměla žádné „já“, o kterém by se dalo mluvit. Už to přišlo – konec. Už nebylo kam jít.

V zoufalství jsem křičela k Bohu, před kterým jsem se tak moc snažila utéct. „Pane,“ řekla jsem, „už nemůžu. Vzdávám se. Už dlouho utíkám a jsem unavená. Nezvládám sama sebe. Chci existovat a vždycky jsem se o to snažila - celý svůj život. Nefunguje to. Už v tom nemůžu pokračovat. Jestli chceš, vezmi si, co zůstalo, a nalož s tím podle svého.“

A potom jsem čekala.

Bůh, který je tu

Nevím přesně, co jsem očekávala. Možná hněv. Blesk z nebe, který ukončí to, co jsem začala. Tíhu božského ticha nebo možná vůbec nic.

V každém případě – ohňostroj se nekonal. Žádní andělé nebo nečekané záblesky světla, alespoň jsem žádný neviděla. Stalo se však něco jiného. Něco zcela nečekaného. Cítila jsem Boží ohromující lásku. Cítila jsem Jeho přítomnost. Bylo mi, jako kdyby byl se mnou, jako kdyby Mu na mně záleželo.

Vítr hučel v komíně a já jsem prožila něco, co jsem nikdy předtím neokusila. Hluboké vnitřní ticho. Klid, jako kdyby někdo vypnul všechen okolní hluk.

Den předtím jsem pomáhala mamince s výběrem textu na pohřeb mé babičky. Bible stále ležela na stole. Sebrala jsem ji a otevřela Zjevení 1. kapitolu 14. verš. Text popisuje Ježíše, jak stojí v nebeském trůnním sále. Zní to fantasticky, a přesto je to jen způsob, jak vylíčit slovy vidění, které přesahuje kapacitu slov.

„Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.“ (v. 14-16)

Jak čtu, slova přímo ožívají. Co si pamatuji, příliš jsem tlačila na pilu. Víc než by se od kohokoliv dalo čekat. Příliš soustředěná, příliš potřebná, prostě mě bylo příliš. A teď je tady někdo jiný. Někdo zanícenější než já.

Bůh, který je v Kristu

To vidění mi vzalo dech. Zářivý, hrozný, nádherný. Neodolatelný. Tvář jako slunce. Neobsažitelný. Oslepující. Jeho intenzita pohltila tu moji jako polední zář světlo svíčky.

Oči jako plamen ohně. Kdo by se odvážil setkat se s Jeho pohledem?

Hlas jako hukot příboje. Co bych k tomu mohla dodat?

Přede mnou stál živý Bůh. Ty oči. Ten hlas. Žádné masky ani výkony Ho nemohou udržet na uzdě. V moci Jeho pohledu vidím samu sebe a chci zemřít. Proniká každou obranou, každým pozlátkem. Vidí mě, ale nemračí se ani necouvá.

Jsem před ním jako přišpendlená. Vidí mě takovou, jaká jsem, a neodchází. Pronikavě na mě hledí a ani nemrkne.

Prokoukl mě. Dokonale a úplně. Jsem odhalena.

A tak stejně jako Jan padám před Ním na svou tvář. On ale neskončil. Sbírá mě ze země. Zvedá mi bradu a dívá se mi do očí. Dotýká se mě, jako se dotkl Jana, a říká: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ (Zjevení 1,17-18)

Tady je tedy konečně Bůh, který je větší než mé úsilí. Osoba, v jejíž intenzitě mohu spočinout. Zde najdu odpověď na každou otázku. Záleží na životě? Ano. Mám nějakou cenu? Ano.

Mohu poznat odpuštění? Ano. Mohu být odhalena a přitom milována? Ano, ano, ano. Milionkrát ano!

Tady je Pán, který se sklonil, který natáhl svou ruku a který šeptá: „Neboj se.“ Tady je Ježíš!

Bůh, který boří.

Celá jsem se třásla. Otočila jsem pár stránek do páté kapitoly Zjevení. Našla jsem další obraz Spasitele – stejně tak působivý a přesto zcela odlišný. Stojí tam: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova...“ (Zjevení 5,5)

Prsty jsem sevřela stránku, jak jsem se připravovala setkat se s tímto lvem, slavným mohutným dobyvatelem. Ale takto text nepokračuje. Verš 6 říká toto: „Vtom jsem spatřil, že uprostřed trůnu... stojí Beránek jako zabitý...“ (B21)

Je to ta samá osoba. Lev je však nyní popsán jako Beránek.

Kdo je tedy tento Ježíš? Je to Bůh, který překonává naše očekávání. Je Stvořitelem vesmíru a je krvácejícím a polámaným Beránkem. Je ztělesněním síly a slávy, ale také křehkosti a bolesti. Ježíš jako Pán, lev dobyvatel. A Ježíš jako Beránek, obětovaný a zlomený.

Je vládcem, jenž nestrpí rivaly ani odpor. Je také služebníkem shrbeným v tom nejnižším postavení. Je Synem Boha a Synem člověka. Ví, jaké to je být slabý a zahanbený a osamělý a opovrhovaný. Je lvem, který umírá jako Beránek.

Ve středu křesťanské víry stojí velmi podivný symbol. Kříž. Představuje slabost a utrpení a hanbu – smrt zločince, ne krále. Je to obraz Boha, který přichází zemřít. Není to trochu – no, obscénní?

Proč zrovna taková smrt? Proč ne jiná? Nějaká trochu bezpečnější. Taková vylepšená. Nebo ještě lépe – ve skrytu, někde pryč z dohledu. A vlastně, proč vůbec umírat? Úspěch je přeci o moci a slávě. Kdo chce Boha, který umírá s ostudou?

Kdo chce takového Boha? Já. Já Ho chci.

Pro někoho jako jsem já, zlomeného a zdrceného hříchem a hanbou, není jen dobrou volbou. On je jediným možným Zachráncem.

Hnaná a svévolná. Myslela jsem si, že jsem zapálená, ale před tímto velikým lvem jsem já ten, kdo uhýbá pohledem. V mém zoufalství, co jsem si sama způsobila, jsem se domnívala, že jsem pronikla do všech svých hlubin, ale zabitý Beránek jde hlouběji, než jsem si kdy dokázala představit.

Beránek, který ke mně přichází v mém zhroucení. Lev, který přemáhá všechny mé nepřátele. Bůh, který obrací svou tvář ke mně a říká: „Jsi moje. Koupil jsem tě a to stačí.“

„To stačí.“ Co to znamená? Dost bojů a usilování a schovávání a utíkání. Dost hladovění. Už ani otázka. Žádné požadavky. Nezměnitelný fakt.

Bůh, který dává

Ještě před chvílí by mě taková slova naplnila hrůzou. Teď ve mně vyvolala vzrušení plné naděje. Poprvé jsem pocítila, že mám svou totožnost. Moje existence má nějaký účel.

Nebylo to nic z toho, co jsem si myslela nebo očekávala, ale to nevadilo. Neřídila jsem to, ale potkala jsem Někoho, kdo ano – Boha, který dokázal uspokojit veškeré mé touhy a všechen můj hlad. Jemu jsem mohla odevzdat vládu nad sebou a nezničilo mě to. On na to stačil a chtěl mě.

Myslela jsem si, že síla znamená odmítat sloužit. Ale tento Ježíš mi ukázal opak, ne jako tyran nebo nebeský zadavatel úkolů, ale jako dar. Přišel, aby sám sebe obětoval. A všechno se touto pravdou změnilo.

Na kříži byla odňata moje špatnost i dobrota – jeho obětí byly prohlášeny za nepodstatné. Nechtěl omluvy, předsevzetí nebo ujištění, že se zlepším. Chtěl mě.

Místo, aby mě přiměl k výkonu, tak mě vyvedl čistou z mého bojiště. Na oplátku mi položil jedinou otázku: Přijmu Ho?

Chvíli jsem přemýšlela o tom, co to znamená. Snažila jsem se vymezit svůj svět pravidly a rituály – systémy, které by mi zajistily život. Nikdy jsem však nerozuměla tomu, co to znamená přijímat.

Byla jsem dívka, která vždy říkala ne. Ne lidem, ne vztahům, ne manželství a zdraví, rodině a jídlu. Ne riskování a toužení a zranitelnosti a potřebám. Ne evangeliu, které jsem si nemohla zasloužit. Ne Bohu, který byl větší než já - který stál o mé srdce, ne o moje dobré úmysly.

V minulosti jsem otočila přes tisíc „nových listů“. Získala jsem stovky nových začátků, každý předem určený k selhání. Tato předsevzetí se všechna týkala mě – mých pravidel, mé síly, mého evangelia, mého způsobu.

Na konci jsem ztratila vše, co jsem se pokoušela udržet. Dostala jsem přesně to, o co jsem žádala – víru bez vztahu a zákon bez lásky. To však ve mně způsobilo ještě větší hlad než kdy předtím.

Opravdové pokání

V listu Římanům ve 2. kapitole je verš, kterému jsem nikdy nerozuměla. Říká toto: „... dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání“.

Má verze pokání neměla prostor pro dobrotivost. Byla o strachu, pýše a vlastní vůli. Moje verze říkala: „Dej se dohromady. Snaž se víc, dělej víc, dělej to lépe. Naprav své chyby, nebo budeš čelit následkům.“

Opravdové pokání však vypadá úplně jinak. Je to výsledek Boží dobrotivosti, jež je nezasloužená a vylévaná bez omezení. Jak jsem stála před Pánem, očekávala jsem ránu pěstí. Dal mi polibek. To, co mě nakonec uzemnilo, byla milost. Ta mě dostala na kolena.

Boží dobrotivost nás vede k pokání. Nerozuměla jsem jí. Nedokázala jsem si ji vysvětlit. Nemohla jsem ji řídit, ale také jsem jí nedokázala odolat. Jako déšť v poušti zaplavila utajená bolestivá místa, roztřásla mě a změnila.

Srdce se mi rozbušilo z Jeho hlasu. „Miluji tě takovou, jaká jsi,“ řekl. „Ale nenechám tě tak. Dávám ti nový začátek. Dávám ti nové jméno.“

Hanebná, nepoužitelná, divná, tlustá. Tak jsem se jmenovala dřív. Moje nové jméno je úplně jiné.

Nové jméno – milost a uzdravení z anorexie, vydalo IVP v červenci 2012. Blog autorky: www.emmascrivener.net