Minule jsme se podívali na tři pokyny z 1. Korintským 14,27, dnes budeme pokračovat...

4. Jazyky se mají ve sboru  využívat jen tehdy, pokud slouží k poučení ostatních. „Všecko ať slouží společnému růstu.“ (1K 14,26). Každý souhlasí. Ačkoliv, jak jsme poučováni? Pavel to říká velmi jasně: k poučení dochází jen skrze pochopení (1K 14,5-12 a 19, srov. Ř 12,1-2). Toto je samozřejmě důvod, proč výklad nebyl něčím nepovinným. Pokud nerozumíme, nemůžeme být poučeni. Pokud něco není k poučení, nemá to v Kristově církvi co dělat.

5. Všechna poselství vyřčená v jazycích musí být uposlechnuta. Pokud mluví Duch svatý, musíme poslechnout (Iz 66,2; Žd 12,25), proto je třeba umět rozlišovat (1K 14,32). Důsledek této pravdy je obrovský, neboť darem Ducha nejsou jen jazyky, ale také jejich výklad (1K 12,10). Zde se to nepostradatelnému vykladači jazyků komplikuje (mohl to být ten, kdo mluví jazyky, nebo někdo jiný, 1K 14,13). Pokud výklad obsahuje jakoukoliv chybu, nebo je proroctvím, které se nevyplní, nebo v kterémkoliv směru odporuje Písmu, pak to nemůže být Duch svatý, kdo promlouvá. Mají-li biblické jazyky naplnit 1. Korintským 14, nemohou být uměle vypůsobeny. Nemohu mluvit ani deset vteřin, aniž bych svým jazykem neudělal nějakou chybu (Jk 3,6), a pokud se můj jazyk dopustí omylu, nemohu popravdě tvrdit, že ho plně ovládal Duch svatý. Vy ano? A jak byste vy nazvali někoho, kdo by vám připsal chybný citát, který jste ve skutečnosti nevyřkli?

6. Ten, kdo mluví jazyky, se musí zároveň modlit. Kdyby Pavel nerozuměl tomu, co říká Duch skrze jazyky, potom by jeho mysl zahálela a nebyl by schopen se z toho poučil, proto se modlil (1K 14,14-15). To vysvětluje trochu tajemné úvodní verše 14. kapitoly, kde Pavel vysvětluje, proč je prorokování nadřazeno jazykům: každému se dostává poučení skrze proroctví, protože každý rozumí. Pokud se však promlouvalo neznámým „jazykem“, jediná osoba, která se mohla poučit z takového výroku, byla promlouvající osoba, a to jen tehdy, když se modlila. Pavel se téměř sarkasticky ptá těch, kdo mluví jazyky: Chodíte do sboru, abyste poučili sami sebe? Pokud ano, pak se vraťte k výše uvedenému 4. bodu. To také dokresluje výslovný záměr darů: vzájemné budování ostatních, ne sebe (1K 12,7; 14,12; srov. 1Pt 4,10).

Pokud někdo naslouchal až do této chvíle, mohl by začít pochybovat o tom, zda všechny jazyky, se kterými přišel do styku, byly biblickými jazyky. Mohlo by být tedy užitečné zde nyní  nabídnout rychlou definici jazyků a jejich účelu:

Skutky 2,6-11: Je zcela jasné, že tyto jazyky byly lidské jazyky, kterým lidé rozuměli a které sloužily k rychlému přechodu k nové zprávě o spasení, aby všichni uslyšeli o Ježíši, než zemřou (O jazycích je řečeno, že jsou znamením pro nevěřící, 1K 14,22). Petr se postavil a řekl, že zpráva o spasení byla doplněna: od toho dne musel každý uvěřit ve jméno Ježíše, aby byl spasen (Sk 4,12). Samozřejmě, kdybych byl Žid, požadoval bych dobrý důvod k tomu, abych dal přednost Petrovi před mocným Mojžíšem.

Proto Bůh potvrzoval svědectví apoštolů a proroků znameními (nemůžeme se počítat do této skupiny, protože to nedělá ani autor Židům, Žd 2,4; byla to znamení apoštolů, ne všech věřících, 2K 12,12; a ten základ byl položen jen jednou, Ef 2,20). I když Bůh použil jen pár lidí k potvrzení pravosti poselství, tuny křesťanů mluvily v jazycích, aby každý mohl rychle slyšet. A nakonec, jazyky potvrdily i zmatenému Petrovi, že spasení bylo určeno i neobřezaným pohanům, protože nesli stejné znamení (Sk 2,4; 10,45-47).

Samozřejmě, podle mého názoru byly všechny tyto úmysly už naplněny, protože kánon byl uzavřen a sám o sobě je dostatečný. Člověk si říká, jak by mohl být kánon prohlášen za uzavřený, jestliže Duch svatý dnes stále mluví a vykládá. Proto věřím, že je z biblického hlediska nemožné, aby se dnes jazyky projevovaly, a proto ta strategie jednoduše napomenout všechny charismatiky, aby poslechli 1. Korintským 14.

Tři normální argumenty proti tomu, že jazyky byly lidské jazyky:

a) Někdo používá 1.Korintským 13,1, aby prokázal, že jazyky jsou andělské jazyky (váhám, zda se věnovat těm, kdo říkají, že je to nezbytné k tomu, aby satan nemohl mařit naše modlitby, vždyť andělský jazyk by byl ve skutečnosti satanovým mateřským jazykem ). Spíše si myslím, že tuto myšlenku je jednodušší odmítnout z exegetického hlediska, neboť je jasné, že Pavel netvrdí, že by byl vševědoucí (1K 13,2), a proto nemohl tvrdit, že mluví andělskými jazyky. Podstata toho, co Pavel řekl, je jasná: Nezáleží na tom, jakými jazyky tvrdíte, že mluvíte, pokud nemilujete, jen hlučíte. (A buďme upřímní, mnozí naši charismatičtí bratři excelují v lásce k bližním, a my bychom se od nich mohli učit.)

b) Tvrzení, že Pavel v Římanům 8,26 vyučuje, že Duch svatý používá naše jazyky, aby se přimlouval, je zjevně mylné, protože Pavel jasně udává, že toto přimlouvání je „nevyslovitelné lkaní“ = neslyšitelné (ἀλάλητος).

c) Poznámka, že „druhy jazyků“, 1. Korintským 12,10, znamená andělské, některé neomylné, některé ne tak neomylné, lze také prostě vysvětlit tím, že slovo „druhy“ (γένος) obecně znamená rodiny a je Pavlem použito jen jednou v 1. Korintským, když mluví o rozdílných rodinách jazyků (1K 14,10).

Pokud v jakémkoliv bodě vaší konverzace (která může trvat minuty nebo měsíce) cítíte, že váš charismatický bratr je připraven, rád bych vás povzbudil, abyste rychle přeskočili na tento poslední bod. Je velmi znepokojující, když vám někdo váš celý křesťanský svět obrátí vzhůru nohama. Potřebujeme si připomínat, že to, co v Kristu opravdu máme, je nepřekonatelně vyšší než vnější zázraky, a že už není třeba po nich toužit.

Abych to dokázal, obvykle zamířím do Jana 16,7, kde Ježíš vyslovuje pozoruhodný výrok, že je lepší, když Duch svatý proměňuje náš vnitřek, než když Kristus pracuje z vnějšku. „Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel...“ To je úchvatné tvrzení. Já bych na jednu stranu rád zažil uzdravení, viděl svého syna chodit, pozoroval, jak se bouře zklidní, stvoří se snídaně, atd. Zní to fantasticky - mít po svém boku Svrchovaného. Dokud nezjistíme, že zástupy lidí, kteří byli svědky Jeho zázraků, byli tak zkažení, že i poté, co je Kristus uzdravil, Ho ukřižovali... počkat, takhle zkažený jsem taky. A vnější zázraky nejsou schopny někoho přesvědčit, aby věřil a byl spasen (Lk 16,31), nejsou schopny nás posvětit, jen Slovo Ducha má takovou moc (Ř 10,17 - ČSP; 12,2), proto nám Bůh dal lepší zázrak, vnitřní proměňování skrze Ducha (2K 3,18).

Konečně, působení Ducha pozorujeme předně podle Jeho ovoce, a ne podle Jeho darů. Korinťané byli známí tím, že měli všechny dary (1K 1,7), a přesto byli stále tělesní (1K 3,1-3). Modlím se, aby když lidé vstoupí do našich sborů, aby žasli ne nad vnějšími znameními, ale nad vnitřní podobou Kristu. Místo toho, abychom byli fascinováni vnějším, investujme všechen svůj čas a energii k úsilí o Jeho obraz, abychom byli proměněni do Jeho podoby prostřednictvím studia a aplikace Jeho Slova, pro Jeho slávu.

The Cripple Gate