Mocné Boží slovo (Žd 4,12-13)

Verze pro tisk

Pro kázání metodou postupného výkladu Písma nastaly těžké časy. Mnozí prohlašují, že lidé zvyklí na televizi a jiná moderní média čtyřicetiminutové kázání nezvládnou. Spousta kazatelů si naneštěstí bere toto doporučení k srdci. Takzvané „církve pro hledající“ doporučují patnáctiminutové povídání postavené na některé pociťované potřebě, doprovázené scénkami s cílem udržet pozornost posluchačů. Tvrdí, že bychom nikdy neměli zmiňovat hřích nebo cokoli jiného, co by mohlo u někoho vyvolat nepříjemné pocity. Jde jim o to, aby se v církvi všichni cítili dobře.

Takovýto přístup v sobě zahrnuje popření moci Božího slova – jeho schopnosti přivést hříšníky k obrácení a vést Boží lid k růstu odhalováním našeho hříchu a poukazováním na Boží milost projevenou skrze kříž. Dějiny obsahují četná svědectví o moci Božího slova.

Mnich pronásledovaný vědomím viny, jehož jméno znělo Martin Luther, byl spasen tím, že studoval Římanům 1,16-17. Když ho chválili za úlohu, kterou sehrál při reformaci, přesměroval chválu na Písmo. Řekl: „A zatímco jsem spal nebo s přáteli Philippem [Melanchthonem] a [Nicholasem] Amsdorfem popíjel wittenberské pivo, Slovo tak mohutně oslabovalo papežství, že mu nikdy žádný kníže ani císař nezpůsobil takové ztráty. Já jsem neudělal nic; všechno udělalo Slovo.“ (Erich Gritsch: Martin—God’s Court Jester [Fortress Press], s. 200-201.)

Podobně přinesl Bůh reformaci do Ženevy prostřednictvím biblického kázání Jana Kalvína. Obdivuhodnou službu výkladu Písma, kterou konal Kalvín v Ženevě, vykresluje T. H. L. Parker v knize Calvin’s Preaching (Kalvínova kázání) [Westminster / John Knox Press].

Kalvín míval obvykle dvě kázání v neděli a také různá kázání během ostatních dnů každého druhého týdne. Jeho kázání většinou trvala hodinu. V týdnech, kdy nekázal v kostele, vyučoval studenty na semináři. A kromě náročné zátěže, kterou představovala kazatelská služba, se navíc každý týden setkával s vedoucími církve, navštěvoval nemocné, poskytoval rady lidem, kteří je potřebovali, udržoval rozsáhlou korespondenci a psal své četné komentáře a knihy (str. 62-63)! Jen si představte, co by dokázal, mít k dispozici počítač!

Přečetl jsem několik knih Kalvínových kázání. Jeho styl spočíval v tom, že vysvětloval text prostými slovy, aby mu dokázali porozumět obyčejní lidé, i když kázal přímo z hebrejského a řeckého textu, a to bez poznámek. Po velikonoční neděli 1538 ho městští radní vyhnali ze Ženevy. Později si svou chybu uvědomili a v září 1541 ho povolali zpátky.

Kalvín navázal veršem, který následoval po textu vyučovaném v roce 1538, jako by to bylo minulou neděli (str. 60)! Neměnným tématem jeho kázání bylo ukázat Boží velebnost a svatost, naši ubohost a duchovní bídu a bohatství milosti, kterou nám Bůh ve své otcovské laskavosti poskytl v Kristu (s. 93-107).

Židům 4,12-13 je jeden ze zásadních biblických textů o moci Božího slova. Autor listu varoval církev z řad Židů před nebezpečím kulturního křesťanství. Opíral se o text Žalmu 95, který připomíná tragický příklad Izraelců na poušti. Přestože vyšli z Egypta díky krvi velikonočního beránka, prošli Rudým mořem a přežili na poušti díky vodě a maně, které jim poskytl Bůh, nedůvěřovali Bohu a neposlouchali jeho slovo. Výsledkem bylo, že nevešli do Božího odpočinutí, které je obrazem spasení.

Ve verši 4,11 autor varuje: „Pospěšme si tedy vejít do onoho odpočinutí, aby nikdo nepadl podle stejného příkladu neposlušnosti“ (KMS). Verš 4,12 začíná slovem „Neboť“ (KMS, NBK). Souvislost spočívá v tom, že Izraelci na poušti měli Boží slovo, ale pohrdli jím. Neměli bychom se řídit jejich příkladem neposlušnosti Božímu slovu. Pokud Boží slovo slyšíme, dovolíme mu, aby odhalilo náš hřích, a uposlechneme je, vykoná v našem srdci svou mocí velké věci. Protože Bůh vidí a zná vše včetně našich myšlenek, bylo by pošetilé neposlechnout jeho životodárné slovo. Tím bychom na sebe nevyhnutelně uvalili soud. Z toho vyplývá, že:

Protože Boží slovo má moc odhalit náš hřích a sám Bůh vidí všechno, musíme usilovat o to, aby před ním bylo naše srdce v pořádku.

Mnozí z raných komentátorů vykládali „slovo“ jako odkaz na Ježíše Krista, kterého Jan nazývá „Slovo“ (J 1,1). Uznávám, že autor zahajuje list větou: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu…“ (Žd 1,1-2). Ovšem v bezprostředním kontextu ukazuje, jak Izraelci na poušti opakovaně neuposlechli Boží hlas (3,7.15; 4,7). Byla jim kázána dobrá zpráva, ale oni k ní nepřipojili víru a poslušnost (4,2.6).

V tomto kontextu tedy spojení „slovo Boží“ označuje kázanou zvěst Božího zjevení, včetně toho, které přišlo prostřednictvím jeho Syna. Máme je zapsáno v Bibli. Když si je budeme brát k srdci, bude nás chránit před kulturním náboženstvím, které s sebou bezpečně nese soud. Autor vyzvedá moc Božího slova zprostředkovat nám osobní zkušenost jeho odpočinutí, tedy spasení.

1. Boží slovo má moc odhalit náš hřích (4,12).

Text tvrdí o Božím slovu a jeho moci čtyři věci:

A. Boží slovo je živé.

Protože je Bůh živým Bohem (3,12) a jeho slovo je s ním neoddělitelně spjato, je i ono živým slovem. Nelze je zničit. Jak hlásá Izajáš 40,8: „Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“ Protože je Bůh tvůrcem života, jeho živé slovo udílí život ve dvou směrech:

1) Boží slovo udílí nový život mrtvým hříšníkům.

Následkem hříchu všichni přicházíme na svět mrtvi pro své viny a hříchy, odcizeni od Boha (Ef 2,1.12). Mrtvý hříšník se nedokáže rozhodnout pro duchovní život o nic lépe než mrtvola pro tělesný život. Bohu se ale zlíbilo obdařit mrtvé hříšníky novým životem prostřednictvím svého slova. List Jakubův 1,18 říká: „Z jeho rozhodnutí [ne z našeho rozhodnutí] jsme se znovu zrodili slovem pravdy…“ V 1. listu Petrově 1,23 stojí: „Vždyť jste se znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží.“

Chcete-li, aby se hříšní lidé obrátili, přesvědčte je, aby četli Boží slovo a naslouchali mu.

Apoštol Jan vyjádřil důvod k sepsání svého evangelia velmi jasně: „Tato [znamení] však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (J 20,31).

Před lety vedla Marlina sestra Sandie bezbožný život. Jak to vyjádřila vlastními slovy, „žila se svým klukem, pila, kouřila a klela“. Při jedné z prvních příležitostí, kdy jsme se setkali, jsem se jí zeptal, kdy se stane křesťankou. „Asi nikdy!“ odsekla. „Proč ne?“ ptal jsem se dál. „Protože nevěřím Bibli.“ „A četla jsi ji někdy pořádně?“ tázal jsem se. Poukázal jsem na to, že Marla i já jsme dosti inteligentní lidé a Bibli věříme. Nakonec se po dlouhém přemlouvání odhodlala, že si Bibli přečte. Dopadlo to tak, že ji za dva měsíce přečetla od první do poslední stránky a stala se křesťankou. Měl jsem to potěšení ji pokřtít.

Když jsem se jí e-mailem otázal, jestli smím její příběh zveřejnit, odepsala mi:

„Rozhodně ho můžeš použít. Dodnes jsem tobě i Marle vděčná, že jste nade mnou nezlomili hůl. Nebýt vaší vytrvalosti a toho, že se mi do ruky dostalo Boží slovo, asi bych dneska byla mrtvá a v pekle kvůli svému tehdejšímu hříšnému životu. A můžeš mě citovat.“

2) Boží slovo udílí obnovený život Božím svatým.

My všichni, kdo Boží spasení už nějakou dobu známe, občas procházíme obdobími vyprahlosti, kdy nám Bůh připadá vzdálený. Bůh nás obnovuje a oživuje svým slovem. David říká: „Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě“ (Ž 19,8). Všech 176 veršů Žalmu 119 vyvyšuje přínos Božího slova. Znovu a znovu žalmista volá: „Do prachu je přitisknuta moje duše, zachovej mi život podle svého slova“ (119,25). „Je mi útěchou v mém pokoření, že tvá řeč mi zachová život“ (119,50; srovnej 119,93.107.149.154.156.159).

Když k nám živý Bůh promluvil skrze své psané slovo, je jen logické, že bychom je měli hledat jako poklad a hltat je, jako hladovějící člověk hltá jídlo. Je to slovo Boží, což znamená, že jednak pochází od Boha, jednak pojednává o Bohu. Je jediným zdrojem poznání konkrétních skutečností o Bohu. Stvoření zjevuje Boží vlastnosti obecným způsobem, ale v psaném Božím slově se Bůh odhaluje způsobem, jakým bychom ho skrze samotné stvoření nikdy nepoznali. A pokaždé, když vidíme Boha takového, jaký je, vidíme také sami sebe takové, jací jsme, jako to prožil Izajáš (Iz 6,1-5). Takové poznání námi sice v první chvíli otřese, ale vždy to v konečném důsledku vede k našemu uzdravení a k růstu ve svatosti.

Jakožto živé slovo promlouvá Boží zjevení také do naší současné situace a vyjadřuje se k našim potřebám. Jak jsme viděli, autor často uvádí citát z Písma slovy „Bůh řekl“ nebo „jak říká Duch svatý“ (3,7). Přestože Bible vznikla před mnoha staletími, Boží Duch k nám jejím prostřednictvím dál přímo promlouvá. Nikdy není zastaralá a nikdy nepřestane být aktuální.

Vyjadřuje se přesně k těm problémům, kterým čelíme v současném světě. Doporučoval bych vám, abyste Bibli nečetli jen tak, že si jen tak namátkou něco nalistujete, ale postupně, a to jak ze Starého, tak z Nového zákona. Zjistíte, jako jsem to zjistil já, že Bůh často použije to, co jste četli buď ten den, nebo před několika dny.

B. Boží slovo je mocné.

Od řeckého slova, které je zde přeloženo jako „mocné“, je odvozeno slovo energie. Znamená, že Boží slovo je činné (KMS). Vykoná to, co si Bůh přeje, aby vykonalo. Jak říká Izajáš 55,10-11: „Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí.

Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ Osobně si pravdu tohoto verše přivlastňuji pokaždé, když kážu! Když si dám pozor na to, abych kázal Boží slovo, a ne svoje vlastní, podle Božího zaslíbení splní svůj úkol.

Možná si říkáte: „Ale co ti, kdo si Boží slovo vyslechnou a odmítnou je?“ Ježíš vysvětlil, že takoví lidé prostě jen naplňují jiné Boží slovo dané Izajášovi: „Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím“ (Mt 13,14-15; cit. Iz 6,9-10). Jak vysvětluje John Owen: „Někdy má Kristus v úmyslu, aby jeho slovo posloužilo k zatvrzení a zaslepení zlých hříšníků, aby byli ještě více připraveni pro zaslouženou zkázu.“ (John Owen: Hebrews: The Epistle of Warning [Kregel abridgement], s. 74.)

Během prvního roku mého zdejšího působení jsem postupně kázal na základě 1. Listu Petrova, až jsem došel ke třetí kapitole, kde Petr nabádá manželky, aby se podřizovaly svým manželům, a to i těm, kteří se neřídí Božím slovem. Onoho týdne za mnou přišla svobodná žena, které bylo něco přes třicet, a prohlásila: „O tomhle jste rozhodně neměl kázat v neděli.“

Zeptal jsem se jí, jestli jsem text Bible nějak překroutil. „Ne,“ odpověděla, „učil jste to, co se tam říká.“ „Mluvil jsem arogantně nebo povýšeně?“ „Ne,“ odpověděla, „způsob, jakým jste to podal, i tón vašeho hlasu byly v pořádku.“

„V čem je tedy problém?“ tázal jsem se. „Problém je, že jsem s sebou přivedla přítelkyni, která je horlivá feministka. Urazilo ji to; už nikdy do církve nepřijde!“ „Ach tak!“ odpověděl jsem. „Tohle už dělám několik let a vím, že může nastat jedna ze dvou možností. Buď vaše přítelkyně prožije usvědčení ze vzpoury proti Bohu a bude činit pokání, nebo zatvrdí své srdce a v den soudu ponese ještě větší vinu. Ale v každém případě se Boží slovo nenavrátí s prázdnou, ale vykoná to, k čemu je Bůh poslal.“ Dotyčné se moje odpověď nelíbila a odešla z církve.

C. Boží slovo je ostré a pronikavé.

Boží slovo je „ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku…“ Někteří z tohoto verše vyvozují, že existuje rozdíl mezi duší a duchem, ale o to zde autorovi nešlo. (Co by pak zanmenal rozdíl mezi kostí a morkem?) Používá spíš obrazný jazyk s cílem ukázat, že Boží slovo je ostré a proniká do hloubky, do samotného jádra naší bytosti. Pokud naše svědomí není zatvrzelé tak, že mu není pomoci, nemůžeme Boží slovo číst nebo slyšet kázání, které je mu věrné, aniž by naše svědomí zasáhlo svým ostřím.

Bůh do nás neřízne s cílem zranit, ale uzdravit. Hřích je jako rakovina, která se v nás rozrůstá. Bez léčby by měl za následek smrt. Ostří Božího slova, vysvětluje J. B. Lightfoot, „nejúplněji uzdravuje tam, kde zasadilo nejhlubší ránu, a dává život jen tam, kde nejprve způsobilo smrt.“ (J. B. Lightfoot: Cambridge Sermons [Macmillan and Co.], s. 162.) Dr. David Livingstone, průkopník africké misie, jednomu z náčelníků nabídl, že ho naučí střílet z pušky a také číst. Jenže jak vyplynulo z náčelníkovy odpovědi, „nepřál si naučit se číst Knihu, protože se bál, že by mohla změnit jeho srdce a vést k tomu, že by se spokojil s jednou manželkou jako Sechele“. (Sechele byl jiný náčelník, který se obrátil.) (George Seaver: David Livingstone: His Life and Letters [Harper & Brothers], s. 177). Chtěl si totiž napřed pořídit pět manželek, než se odváží číst Bibli!

Bible je nebezpečná kniha! Bude vás bolet! Když ale způsobí, že vaše svědomí začne křičet „ouvej!“, nezatvrzujte své srdce. Dovolte Bohu, aby provedl operaci a vyřízl rakovinu hříchu, kterou jeho slovo odhalí.

D. Boží slovo je spolehlivým soudcem myšlenek i záměrů srdce.

Slovo „touhy“ na tomto místě označuje negativní myšlenky související s emocemi, jako je hněv, které by člověk možná rád udržel před druhými v tajnosti, ale Bůh o nich ví. (B. F. Westcott: The Epistle to the Hebrews [Eerdmans], str. 103; H. Shonweiss v The New International Dictionary of New Testament Theology, ed. Colin Brown, sv. 1., s. 106.)

„Myšlenky“ zde znamenají „myšlenky z morálního hlediska pochybné“. (Theological Dictionary of the New Testament, ed. Gerhard Kittel, sv. 4., s. 971.) „Srdce“ označuje vnitřního člověka jako celek. Od slova, které je zde přeloženo jako „rozsuzuje“, je odvozeno naše slovo „kritik“. Jde tedy o to, že Boží slovo má autoritu jako na slovo vzatý kritik našich nejvnitřnějších myšlenek a pocitů a ukazovat nám, kde děláme chybu.

Jednou se mi stalo, že za mnou po kázání přišel jistý manžel, rozhlédl se kolem, jestli někdo neposlouchá, a nervózně se dotazoval: „To vám povídala moje manželka, co se tenhle týden u nás doma dělo?“ Zasmál jsem se a ujistil ho: „Kdepak, neměl jsem tušení, co se u vás dělo, ale Bůh ano!“ Boží slovo proniklo do ústraní jeho domova a srdce a odhalilo věci, které nebyly v souladu s Boží spravedlností.

Takže ve verši 4,12 autor ukazuje moc Božího slova odhalit náš hřích, a to nikdy s cílem uvést nás do rozpaků, ale vždy s cílem přinést uzdravení. Nemůžeme ze svého života odstranit hřích, když si ho ani neuvědomujeme. Boží slovo proniká do našich nejvnitřnějších myšlenek a pocitů a odhaluje věci, které se Bohu nelíbí, abychom z nich mohli činit pokání a přijmout Boží obnovení.

2. Bůh sám vidí všechno, včetně našich nejvnitřnějších myšlenek a motivů (4,13).

Autor přechází od pronikavosti Božího slova k samotnému Bohu, který vidí vše. Před Bohem se nelze skrýt. Adam a Eva se o to pokusili, když zhřešili, ale nepodařilo se jim to; a nemůže se to podařit ani nám. Před Božíma očima je všechno „nahé a odhalené“. Zdálo se vám někdy, že jste se ocitli nazí na veřejnosti? Jaká úleva to je, vzbudit se po takovémto snu a uvědomit si, že to byl jenom sen! Ovšem před Bohem je nahé naše nitro!

Slovo přeložené jako „odhalené“ je v celém Novém zákoně použito na tomto jediném místě a jinde jen vzácně. Znamená „odhalit krk“, snad krk obětního zvířete těsně před tím, než se nůž zařízne do krční žíly. Obě slova společně navozují představu, že jsme před Bohem nazí a bezmocní. Před jeho vševědoucím pohledem není úniku. Hřích je vždy pošetilý, protože i kdybychom oklamali všechny lidi na zemi a mysleli si, že nám to, co jsme provedli, projde, Boha neoklameme!

3. Protože se budeme Bohu zodpovídat, musíme usilovat o to, aby před ním bylo naše srdce v pořádku.

Závěrečné slovní spojení verše 4,13 znamená buď „toho, se kterým máme co do činění“ (KJV) nebo „toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat“. Víme, že jednoho dne budeme stát před Bohem a skládat mu účty z toho, co jsme učinili během svého pozemského života. Proto by nám mělo nade vše záležet na tom, abychom se mu líbili (2K 5,9-10), a to nejen navenek, ale i na rovině srdce.

Jestli vás to děsí, čtěte dál! Autor se totiž chystá ukázat Ježíše jako našeho soucitného velekněze, který nás zve, abychom se přiblížili k trůnu milosti a došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas (4,14-16). Musíte si ovšem ohlídat, aby byl opravdu vaším veleknězem v tom nejosobnějším smyslu. Neexistuje žádný skupinový plán spasení. Nestačí patřit do společnosti Božího lidu. Každý z nás musí osobně usilovat, aby vstoupil do Božího odpočinutí skrze víru v Krista a poslušnost jeho svatému slovu. Každý skutečný věřící si vypěstuje návyk posuzovat svůj hřích na úrovni myšlení či srdce, veden touhou líbit se Spasiteli, který za nás dal na kříži sám sebe.

Závěr

Uzavřu pěti kroky k praktickému uplatnění:

1. Ceňte si Božího slova nad všechnu moudrost světa!

Žasnu nad tím, že křesťané hledající moudrost ohledně toho, jak žít, jsou ochotni platit stovky dolarů psychologům za rady, ve kterých není ani špetka Božího slova, a do Bible se vůbec nepodívají! Možná namítnete: „Ale já potřebuji poradit s praktickým problémem z oblasti vztahů.“ Proč asi podle vás Bible vznikla? Celá by se dala shrnout větou: „Miluj Hospodina svého Boha, a miluj svého bližního.“ To se vztahů týká docela dost! Přehlížet Boží slovo a obracet se k prázdné „moudrosti“ světa (Jr 2,13), je nejen hřích, ale prostě nesmysl.

2. Čtěte Boží slovo, studujte je, učte se je nazpaměť a rozjímejte o něm.

Boží slovo vám nebude nic platné, když nebudete vědět, co říká. Nejdůležitější verše se musíte naučit nazpaměť, protože je nebudete poslouchat, když je nebudete mít v srdci (Ž 119,11). Těžko se v práci nebo doma zarazíte a řeknete si: „Moment, vím, že jeden verš se na tuhle situaci vztahuje, ale musím si vytáhnout konkordanci a najít ho!“

3. Uplatňujte Boží slovo v praxi, věřte mu a poslouchejte je.

 Při studiu Božího slova nejde o to, abyste si nacpali hlavu vědomostmi o konci světa nebo teologickými argumenty ve prospěch vašich oblíbených názorů. Boží slovo má změnit vaše srdce a váš život! Vždy je studujte se zřetelem k tomu, že je máte poslouchat.

4. Žijte se srdcem odhaleným Božímu slovu.

Nepokoušejte se hříšné myšlenky ukrývat. Když vás Boží slovo usvědčí, zastavte se a vyznejte daný problém Bohu. V případě potřeby buďte odhodlaní jít za člověkem, kterému jste ublížili, a požádat ho o odpuštění. Nezapomeňte, že Bůh ví o každé hříšné myšlence, která vás kdy napadne, a stejně poslal svého Syna, aby na sebe vzal trest za váš hřích!

5. Načerpejte do sebe veškeré biblické kázání, které dokážete vstřebat.

Nedejte se zatáhnout do hnutí za „odlehčená kázání“! Kalvín v komentáři k verši 3:12 řekl: „Má-li někdo dojem, že tam, kde se káže Boží slovo, naráží do vzduchu jenom prázdný zvuk, je velice na omylu. Boží slovo je totiž živé a plné skryté moci, která v člověku neponechá nic nedotčeno.“  (Jan Kalvín: Calvin’s Commentaries [Baker], sv. 22. s. 102.) Snažte se usilovně sytit Božím slovem s cílem je poslouchat, abyste nepadli, jako se to stalo zatvrzelým Izraelcům na poušti!

Otázky k diskuzi

1. Když víme, že nás hřích zničí, proč se ho tak vytrvale snažíme ukrývat, místo abychom ho odhalili, aby nás Bůh mohl vyléčit?

2. V čem se hnutí „církví pro hledající“ dopouští zásadní chyby?

3. Jaké principy leží u základu zdravé biblické aplikace?

4. Farizeové Boží slovo v určitém smyslu „znali“. Proč jim to nepřineslo prospěch? Jak se můžeme jejich chybám vyhnout?