Proč potřebujeme vědět o Melchisedechovi (Žd 7,1-10)

Verze pro tisk

Většina z vás by nejspíš přiznala, že nemá příliš velký zájem dozvědět se něco o Melchisedechovi. Máte potíže v manželství, starosti s dětmi, finanční těžkosti, osobní problémy a jiné praktické potřeby. Proč byste pro všechno na světě měli být zvědaví na kohosi, o kom skoro nikdo nic neví, kdo žil před spoustou staletí a jmenoval se Melchisedech? „Prosím tě, Steve, vždyť je Den matek! Nemohl bys kázat o něčem, co by se týkalo matek?“ Jenže podle mého názoru vám to, že budete vědět o Melchisedechovi, pomůže být lepší matkou, otcem, dítětem či plnit kteroukoli jinou roli. Mám v úmyslu vás přesvědčit, že o tomto člověku opravdu potřebujete vědět.

Abychom danému textu dobře rozuměli, musíme si tuto kapitolu zasadit do kontextu. Křesťané židovského původu, jimž byl dopis určen, byli v pokušení vzdát se pod hrozbou pronásledování křesťanské víry a vrátit se k judaismu. Někteří z nich přišli o majetek a byli kvůli své víře veřejně hanobeni (10,32-34). Říkali si: „Jako židé jsme na tom nebyli tak zle! Židovské náboženství je dobrý systém. Přesně vysvětlovalo, jak máme žít. Jeho rituály nám byly důvěrně známé a přinášely nám uspokojení. Byla to víra, kterou naši předkové vyznávali celá staletí. Možná bychom se měli vrátit k tomu, jaké to bývalo dříve.“

Chceme-li rozumět tomu, jak silná je přitažlivost minulosti, musíme si uvědomit, že náboženské tradice neumírají snadno. Přes dvacet let s Marlou čteme The Global Prayer Digest (Světový modlitební výběr) a modlíme se podle něj. Jedna věc mě při čtení znovu a znovu zaráží, totiž jak hluboce zakořeněné jsou náboženské tradice. Píše se tam třeba o národnostní skupině, ve které před mnoha staletími zakořenil islám a kultura je zcela islámská. Stovky generací žily a umíraly, aniž by kohokoli napadlo zpochybnit náboženské tradice. Nepravdivé náboženské názory ovládají celý způsob života těchto lidí. Když se do takových kultur pokoušejí proniknout misionáři s evangeliem, narazí na tuhý odpor, protože přijmout evangelium by znamenalo vzdát se staletých náboženských tradic. Autor listu Židům se snaží čtenáře přesvědčit, že náboženský systém obětí, rituálů a pravidel, který byl víc než čtrnáct set let naprosto vyhovující, teď nahradilo něco lepšího. Zaměřuje se na nadřazenost Ježíše Krista, který je naplněním všeho, co napsal Mojžíš a židovští proroci. Uvádí myšlenku, o které pojednává pouze list Židům: že Ježíš je naším veleknězem.

Skutečnost, že potřebujeme velekněze, nám bude jasná jen natolik, nakolik si budeme vědomi, jak svatý a nepřístupný je Bůh a jak hříšní a poskvrnění jsme my sami. Když prorok Izajáš spatřil Panovníka, jak sedí na trůnu, vznešený a vyvýšený, obklopený serafy volajícími: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů“, měl dojem, že musí zemřít (Iz 6,1-5). Byl zdrcen, protože si okamžitě uvědomil, jak nesmírně hříšný je on sám v porovnání s Bohem a jeho ohromující svatostí. Izraelci na poušti viděli Mojžíše, jak vystupuje na horu zahalenou oblakem za hřmění, blýskání a pronikavého zvuku polnice. Kdyby se někdo příliš přiblížil k hoře, varoval Bůh, postihla by lid smrtelná rána (Ex 19,10-25). Židé věděli, že do velesvatyně nemohou jít jen tak na procházku na kus řeči s Bohem. Mohl tam vstoupit jen velekněz, a to jen jednou za rok a s krví obětí. Příslušníci židovského národa si byli dobře vědomi, že k tomu, aby se dostali k Bohu, zoufale potřebují velekněze.

Autor listu Židům zdůrazňuje, že Ježíš je naším veleknězem. Není ovšem jen naplněním lévijského kněžství. Je něčím víc: knězem navěky podle řádu Melchisedechova. Vidět v něm někoho na úrovni lévijských kněží by z duchovního hlediska znamenalo dopustit se osudné chyby. Celý starý systém byl určen k tomu, aby ukazoval na Ježíše Krista, který jej naplnil a nahradil. Vrátit se ke starému způsobu znamená opustit jediný Bohem daný způsob umožňující vstup do Boží svaté přítomnosti. Znamenalo by to odvrátit se od toho Jediného, který nás může vysvobodit z našich hříchů, a navrátit se k horšímu systému. Autor tedy na tomto místě říká:

Potřebujete vědět o Melchisedechovi, protože je předobrazem Ježíše Krista, a vy zoufale potřebujete vědět o Kristu.

Autor navazuje na verš 5:10, kde od svého pojednání odbočil k napomenutí ve verších 5,11-6,20. Chtěl pojednat o významu Melchisedecha, ale nebylo to možné, protože jeho čtenáři se stali línými k slyšení. Chce, aby chápali, kdo je Melchisedech, protože tak budou schopni lépe rozumět Ježíši Kristu. Kristus se ale nezjevuje těm, kdo jsou duchovně líní či lhostejní. Napadlo vás někdy, proč asi Ježíš neukázal své Proměnění zástupům? Vlastně to nevidělo ani všech Dvanáct apoštolů. Vzal s sebou jen Petra, Jakuba a Jana a tak se svědky oné ohromující scény stali jenom oni.

Před zástupy však Ježíš svou slávu skrýval a hovořil v podobenstvích, protože lidé byli duchovně zaostalí (viz Mt 13,12-15). Svou slávu dává poznat jen těm, s nimiž má důvěrný vztah, a ten má jen s těmi, jejichž srdce se před ním pokoří. A proto je třeba, když se teď budeme zabývat pravdami, které platí o Melchisedechovi jako o Kristově předobrazu, aby naše srdce bylo před Bohem určitě v pořádku.

Musíme také věnovat pozornost a úsilí tomu, abychom znali Krista samotného. Jediný příkaz v tomto textu zní: „Hleďte, jak vznešený je [Melchisedech]…“ (7,4). Řecké slovo přeložené jako „hleďte“ je příbuzné s řeckým slovem pro divadlo a znamená soustředěně se dívat či poznávat bedlivým pozorováním. Máme zkoumat Melchisedecha, protože je předobrazem Ježíše Krista, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3), a my toužíme vidět jeho krásu a slávu. Vidět ho takového, jaký je, je zkušenost, která člověka proměňuje (1J 3,2). Řešením každého problému, kterému čelíte, je přesnější a důvěrnější poznání Ježíše Krista.

Sled myšlenek oddílu vypadá takto: ve verších 7,1-3 popisuje autor Melchisedecha jako krále i kněze, který nemá rodokmen a jehož život je bez konce. V tom je „připodobněn Synu Božímu“ (KMS) a zůstává knězem navždy. Boží Syn nebyl připodobněn Melchisedechovi, ale Melchisedech byl připodobněn Božímu Synu v tom, že ho Písmo představuje tak, aby ukazoval k pravdě o Božím Synu.

Ve verších 7,4-7 pak autor dokazuje, že Melchisedech je větší než Abraham, otec Židů a všech věřících, protože Abraham odevzdal Melchisedechovi desátky a Melchisedech Abrahamovi požehnal. Ve verších 7,8-10 ukazuje, že Melchisedech je také větší než lévijští kněží (a systém, který představují), a to ve dvou ohledech: Za prvé byli lévijští kněží smrtelní, zatímco Melchisedech „žije“ (7,8). Za druhé Lévi, který jinak desátky přijímá, vlastně sám odevzdal desátky Melchisedechovi prostřednictvím svého praotce Abrahama, když mu je odevzdal Abraham (7,9-10). Všechny tyto body si můžeme shrnout pod čtyři záhlaví, která vyjadřují, v jakém smyslu je Melchisedech předobrazem Ježíše Krista.

1. Melchisedech je předobrazem Ježíše Krista, pokud jde o osobní důstojnost.

Všechno, co o Melchisedechovi víme, víme z Genesis 14,18-20, Žalmu 10,4 a Židům 7. První text je historický, druhý prorocký a třetí teologický. Melchisedech byl králem Šálemu (pravděpodobně Jeruzalém – Žalm 76,3) a knězem Boha Nejvyššího. Abraham pronásledoval čtyři krále, kteří při svém nájezdu na Sodomu zajali jeho synovce Lota, který tam žil, i jeho rodinu. Abraham tyto čtyři krále porazil, získal zpět celý majetek a přivedl Lota s rodinou zpátky. Když se Abraham vracel z bitvy, Melchisedech mu vyšel vstříc, aby se s ním setkal.

Požehnal Abrahamovi a Abraham mu dal desátek z kořisti. Z toho, co tato krátká zpráva uvádí, a z toho, co vynechává, vyvozuje autor listu Židům několik překvapivých podobností mezi Melchisedechem a Kristem. Je pozoruhodné, že přitom vynechává jednu, která se zdá být úplně samozřejmá, totiž to, že Melchisedech vyšel Abrahamovi vstříc s chlebem a vínem. Asi vás napadlo: „Vždyť to je jasný předobraz toho,

jak Ježíš dává chléb a víno učedníkům!“ V původním příběhu přináší Melchisedech občerstvení Abrahamovi a jeho unaveným mužům. Ovšem tuto zřejmou podobnost autor listu Židům z nějakého důvodu pomíjí a soustřeďuje se na několik věcí, které by většině z nás unikly.

To první, co stojí za povšimnutí, je skutečnost, že Melchisedech byl kněz i král v jedné osobě (7,1), což v Izraeli nebylo přípustné. Mohli jste být králem, anebo knězem, ale ne obojím současně. Jan Kalvín upozorňuje, jak je pozoruhodné, že Melchisedech žil mezi Sodomou na jedné straně a Kenaaci na straně druhé, a přesto byl spravedlivým králem a knězem. (Jan Kalvín: Calvin’s Commentaries [Baker], komentář k Židům, s. 155.) To ukazuje, že si Bůh může povolat zbožného svědka, kdykoli a kdekoli se mu zlíbí. Stejně jako Melchisedech je i Ježíš knězem i králem v jedné osobě.

Autor poukazuje na to, že jméno Melchisedech (Malkísedek) „se vykládá jako král spravedlnosti, král Sálemu pak znamená král pokoje“ (7,2). V hebrejštině znamená malkí „můj král“ a sedek „spravedlnost“. Název Sálem (Šálem) souvisí se slovem šalom, která znamená pokoj. Pořadí je důležité: spravedlnost předchází pokoji. Král nemůže mít ve svém království skutečný mír, pokud není spravedlivý on sám i jeho království. Hřích přináší neshody a svár. Spravedlnost je základem pokoje.

Ježíš je nazýván „Ježíš Kristus spravedlivý“ (1J 2,1). Nejenže propůjčuje a uděluje spravedlnost druhým; je spravedlivý v samotném svém bytí. Nikdy nezhřešil a nemohla být na něm nalezena žádná vina. Jako Boží „beránek bez vady a bez poskvrny“ (1Pt 1,19) je „svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků“ (Žd 7,26). Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti (Iz 53,9). Až znovu přijde, aby vládl „v spravedlnosti“ (Zj 19,11 KR), povede válku proti zlým. „… bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost“ (Iz 11,4-5). „Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky“ (Iz 9,6).

Ježíš je také králem pokoje (Ef 2,14-18). Zprostředkoval usmíření mezi hříšníky a Bohem a zjednává mír mezi všemi, kdo žijí pod jeho vládou. Pavel napsal: „Když jsme tedy ospravedlněni [prohlášeni za spravedlivé] z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (Ř 5,1). Bůh kvůli tomu, aby uzavřel mír s hříšníky, neodložil svou spravedlnost, ale našel si za nás spravedlivého náhradníka, na kterého vložil náš trest, „aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše“ (Ř 3,26).

Znáte-li Ježíše Krista jako svého krále, krále spravedlnosti a pokoje, porostete v oblasti spravedlivého jednání a budete usilovat o pokoj s jinými (Ř 14,17.19). Nemluvím o docílení, ale o usilování. Porostete v tom, že se budete stále více podobat svému králi.

2. Melchisedech je předobrazem Ježíše Krista, pokud jde o původ a trvání jeho kněžství.

Možnost být knězem v Izraeli naprosto závisela na rodokmenu. Všichni kněží pocházeli z kmene Lévi. Nikdo jiný se hlásit nemusí, nemá to cenu. Když nemůžete doložit svůj původ, jste z kněžství vyloučeni (Neh 7,61-64). Melchisedech je ale „bez otce, bez matky, bez předků“ (Žd 7,3), a přece to byl „kněz nejvyššího Boha“ (7,1).

Někteří vykládají nepřítomnost Melchisedechova rodokmenu spolu s následujícím tvrzením, že „jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce“, tak, že byl bytostí vyšší než člověk – že to byl buď anděl, nebo sám Ježíš Kristus, který se takto zjevil ještě před svým vtělením. Valná většina komentátorů však tento výklad odmítá a shoduje se na tom, že to byl prostě významný člověk, který žil ve stejné době jako Abraham.

Autor Listu Židům vychází z podivného mlčení Genesis. Tato kniha se málem vyžívá v uvádění rodokmenů a počtů let, kterých se praotcové dožili. A doprostřed toho všeho se najednou jakoby odnikud vynoří tenhle Melchisedech. O jeho rodokmenu není nikde ani zmínka a stejně tak neříká Genesis nic o tom, jak dlouho žil nebo kdy umřel. Autor Listu Židům tvrdí, že Duch svatý to v knize, která na takové věci jinak klade důraz, vynechal záměrně, aby učinil Melchisedecha vhodným předobrazem Ježíše Krista. Právě proto neříká, že by Ježíš Kristus byl učiněn podobným Melchisedechovi, ale že Melchisedech je „připodobněn Synu Božímu“ (7,3 ČSP). Nejde o to, že by Melchisedech vůbec nezemřel; jde o to, že podle toho, co nám o něm Genesis říká (nebo spíš neříká), „zůstává knězem navždy“.

Ježíšův rodokmen Písmo sice uvádí, ale Ježíš nepocházel z kněžského pokolení Lévi, ale z Judy (7,14). Aby mohl být naším veleknězem navěky, musel náležet k jinému kněžskému řádu: k Melchisedechovu. Jako Syn Boží (tento titul je ve verši 7,3 použit záměrně, s cílem upoutat pozornost na Ježíšovo božství; srovnej 1,8) nemá Ježíš lidský rodokmen, čímž odpovídá předobrazu Melchisedecha, jak o něm podává zprávu Genesis. Lévijští kněží dále umírali a bylo třeba je nahrazovat, zatímco Ježíš stále žije, a tak zůstává knězem navěky. Melchisedech je tedy předobrazem Ježíše Krista, pokud jde o původ i pokud jde o trvání jeho kněžství.

3. Melchisedech je předobrazem Ježíše Krista, pokud jde o význam jeho kněžství.

Melchisedech svým významem předčil jak Abrahama, tak Léviho, protože od obou těchto významných mužů přijal desátek. Abraham sám od sebe poznal, že tento člověk je zástupcem Boha Nejvyššího, a tak mu na výraz úcty a vděčnosti Bohu za to, že mu dal zvítězit nad čtyřmi králi, odevzdal jako desátek nejlepší část své kořisti. Prostřednictvím Abrahamovým mu tak dal desátky i Lévi, Abrahamův pravnuk, který byl v době této události v Abrahamově těle. Podle hebrejského způsobu uvažování v sobě totiž předek obsahuje všechny své potomky. Proto Pavel tvrdí, že když zhřešil Adam, zhřešilo celé lidstvo (Ř 5,12). Zde tedy autor říká: „Dalo by se dokonce říci, že skrze Abrahama dal desátek i Lévi, který desátky přijímá…“ (7,9 NBK).

Někteří (například A. W. Pink) z toho vyvozují, že princip desátků – odevzdávání deseti procent Bohu – je starší než Mojžíšův zákon. Abraham však odevzdal desátek jen při této jediné zaznamenané události (stejně jako Jákob v Genesis 28,22). V novozákonních listech příkaz dávat desátky nikde nenacházíme, a to ani v těch, které jsou adresovány církvím pocházejícím převážně z pohanů, které by takový pokyn potřebovaly. Novozákonní princip zní spíš tak, že Bohu patří vše, čím jsme a co máme, a že máme dávat podle toho, jak nám Bůh žehná (1K 16,2; 2K 8-9). Jsme správci Božích zdrojů a budeme mu skládat účty z toho, jak jsme je použili k šíření jeho království (Mt 6,19-33; 25,14-30; Lk 16,1-13; 1Tm 6,17-19).

Ovšem to, o co v tomto srovnávání Melchisedecha s Božím Synem jde, je toto: jestliže Melchisedech přijal desátky od Abrahama a Léviho, a proto tyto dvě významné postavy co do významu předčil, Ježíš je ještě významnější. Jako náš velekněz je hoden nejen desátku, ale všeho, čím jsme a co máme, protože nás vykoupil svou krví. Žádné dary, které mu můžeme dát, se nemohou měřit s jeho neporovnatelnou cenou!

Melchisedech je tedy předobrazem Krista, pokud jde o jeho osobní důstojnost, pokud jde o původ a trvání jeho kněžství a také pokud jde o význam jeho kněžství. Konečně:

4. Melchisedech je předobrazem Ježíše Krista, pokud jde o jeho kněžské požehnání.

Přestože si Bůh Abrahama vyvolil a slíbil mu, že v něm budou požehnány všechny národy země, přijal „Abraham, který měl zaslíbení,“ požehnání od Melchisedecha. „A není sporu, že větší žehná menšímu“ (7,6-7). Písmo používá slova „požehnání“ a „žehnat“ v různých významech. V určitém smyslu můžeme i my sami žehnat Bohu (Ž 103,11), z čehož ovšem rozhodně nevyplývá, že bychom byli větší než on. Žehnáme druhým modlitbou, laskavým slovem či službou (Lk 6,28; 1Pt 3,9) a takové požehnání může být vzájemné. Zde je ovšem použito ve smyslu kněžského (Nu 6,22-27) či otcovského (Gn 27,27; 48,15) požehnání, které rozhodně vzájemné není. Ten, kdo žehná, udílí z Božího pověření Boží požehnání tomu, kdo je přijímá. Jelikož Melchisedech vyhlásil Boží požehnání nad Abrahamem, je Melchisedech významnější než tento veliký muž, který měl Boží zaslíbení!

Ale Melchisedech je pouhým předobrazem někoho ještě významnějšího: Pána Ježíše Krista. Herveus (autor z 12. století) vztahuje tato slova na Krista následujícím způsobem (Herveus; v: Philip Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 251):

Je-li Melchisedech, který je pouhým náznakem a stínem, povýšen nad Abrahama a všechny lévijské kněze, o kolik více Kristus, který je pravdou a podstatou! … Je-li Kristův předobraz větší než ten, který měl zaslíbení, o kolik více Kristus sám! Když mohl Melchisedech požehnat Abrahamovi, o kolik více je Syn Boží připraven a schopen žehnat těm, kdo se k Bohu přibližují jeho prostřednictvím! Toužíme-li po Božích požehnáních, musíme je hledat v Kristu, protože „ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno ‚Ano‘“ (2K 10,20). Co od Boha potřebujete? Věčný život? Ano! Odpuštění hříchů? Ano! Vnitřní klid? Ano! Naději? Ano! Radost uprostřed zkoušek? Ano! Milost k vytrvání? Ano! Vítězství nad hříchem? Ano! Uzdravení minulých zranění? Ano! Ježíš je dokonalý velekněz, který uděluje Boží požehnání těm, kdo mají Boží zaslíbení. Buďte mu nablízku!

Závěr

Závěrem dvě aplikace. Za prvé: To, čemu věříte o Ježíši Kristu, znamená obrovský rozdíl!Tito židovští křesťané byli v nebezpečí odpadnutí od víry, protože nerozuměli tomu, jak významný je Melchisedech, a proto nerozuměli ani tomu, o kolik větší je ten, jehož je Melchisedech předobrazem.

Jak jsem mnohokrát upozorňoval, nejdůležitější otázka na světě je ta, kterou Ježíš položil Dvanácti: „A za koho mne pokládáte vy?“ (Viz také má kázání “The Most Important Question in the World” [Ta nejdůležitější otázka na světě] na verše z Marka 8,27-33 a “The Crucial Question” [Zásadní otázka] na verše z Lukáše 9,18-22.) Na tuto otázku existuje objektivně pravdivá odpověď. Váš věčný osud závisí na tom, jak na ni odpovíte vy. Pokud řeknete správně, vírou a od srdce: „Ježíš Kristus je Syn Boží, který vydal sám sebe na kříži jako jedinou možnou oběť za mé hříchy,“ máte věčný život! Pokud Ježíše vykážete do méně významné role, jako například: „Je velkým příkladem morálního života nebo velkým učitelem“, nemáte velekněze, kterého budete potřebovat, až budete stát před Božím soudem. Každé učení, které umenšuje prvenství Ježíše Krista, je falešné!

Za druhé: Hledejte Boha neustále a horlivě v jeho slově, abyste lépe poznali krásu a slávu Ježíše Krista.Pavel shrnul poslání celého svého křesťanského života slovy: „A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko“ (Fp 3,8). Samuel Ridout napsal:

„Když vidíme jas slávy Ježíše Krista na pozadí stínu zákona a všeho, co patřilo k pozemskému kněžství, můžeme právem říci, že kdyby byla jejich víra chápala skutečnost toho, kým je Kristus, byli by s radostí přijali nejen ztrátu majetku, ale také ztrátu všech pozemských nadějí – věcí, ke kterým kdysi lnuli, neboť jim byly tak drahé. Jen jednou pohledět na Krista, jen jednou se svou duší zmocnit krásy charakteru našeho kněze a požehnanosti místa, do kterého nás uvádí, a sevření pozemských věcí, které se nás tak pevně drží, tělesné náboženství a všechno to ostatní, náhle povolí, jako když na podzim opadá listí ze stromů.“

Proč tedy potřebujete vědět o Melchisedechovi? Protože Melchisedech je jedním z obrazů, které Bůh přichystal k tomu, aby vám jejich prostřednictvím řekl o Kristu více. Chcete-li vydržet v těžkých zkouškách, a třeba i v pronásledování, toužíte-li po Božím požehnání pro svou rodinu i osobní život a chcete-li odolávat pokušení a žít spravedlivým životem, hledejte Boha a snažte se získat co nejpřesnější představu o Kristově slávě. Když nás zcela upoutá on sám, „lesk zdejších dní náhle zvrátí v stín jeho slávy a milosti zář“ (Helen Lemmelová: “Turn Your Eyes Upon Jesus”).

Otázky k diskuzi

  1. „Řešením každého problému, kterému čelíte, je přesnější a důvěrnější poznání Ježíše Krista.“ Připadá vám to příliš zjednodušené? (Buďte upřímní!) Proč ano, proč ne?
  2. Proč Ježíš skrýval svou slávu zástupům a odhalil ji jen vybrané skupině (Mt 13,10-17).
  3. Můžeme pro to, abychom Krista lépe poznali, něco podniknout, nebo je to „předurčeno“? Můžeme-li něco dělat, co vlastně?
  4. Jak můžeme poznat, že něco ve Starém zákoně je předobrazem něčeho jiného? Dá se v tomto směru zajít příliš daleko? Jakými principy se takový výklad řídí?