Po Lundu: Zbylo ještě něco z protestantské reformace?

Verze pro tisk

Zatímco se papež František účastnil ekumenických událostí v Lundu a Malmoe, kde si spolu s ostatními připomínal protestantskou reformaci, obrovské obrazovky na Svatopetrském náměstí – v srdci římskokatolické církve – zvaly všechny, aby se shromáždili kolem sochy sv. Petra a odříkali svatý růženec. Pouhá náhoda? Možná. Je však zarážející, když si uvědomíte, že zatímco v Lundu bylo úmyslem překlenout vzdálenost mezi Římem a protestantskou reformací, v Římě byla jasně demonstrována silná oddanost mariánským a svatopetrským symbolům římské církve, které jsou v poslední době definovány ve světle všeho, co zastávala reformace. Při hodnocení ekumenické scény je skutečně nebezpečné dívat se na Lund, aniž bychom si uvědomovali, co se děje v Římě. Oba však patří k ekumenické tváři dnešní doby.

Co tedy zůstává po Lundu z reformace? Dokument „Je po reformaci?“ podepsaný tucty evangelikálních teologů a vedoucích po celém světě jasně tvrdí, že reformace ještě ve skutečnosti neskončila. Ta otázka však zůstává otevřená. Například Dale M. Coulter kritizoval toto prohlášení v ostrém článku The Pope, Protestantism, and Reformation (www.firsthings.com) za to, že je teologicky zastaralé a chová se jako šelma zahnaná do kouta. Podle něj se dokument „snaží předefinovat protestantizmus proti katolické církvi z obavy, že evangelikálové nemají jasný pohled na katolické učení.“ Přitom „zároveň prosazuje omylný pohled na sola Scriptura, když tvrdí, že tradice nehraje v protestantském chápání autority a výkladu žádnou roli, a zjednodušený pohled na katolicismus, kterým vytrhuje papežskou neomylnost a mariánské dogma z jeho hierarchie pravd a struktury katolického učení, do jehož rámce spadají.“

Ve skutečnosti se v dokumentu píše, že hlavní podstata reformace byla hlavně teologická a v základu zaměřená na obnovení autority Písma a biblického evangelia spasení jen skrze víru. Tyto dva pilíře křesťanské víry jsou i po pěti stech letech jejím živým odkazem. Toto je teologicky pozitivní podstata reformace, jak tehdy, tak i nyní. Být protestantem ve skutečnosti neznamená na prvním místě proti něčemu reagovat, ale něco zastávat. V 16. století pro-testare znamenalo svědčit o pravdě evangelia. Reformace byla pozitivním prohlášením toho, co je třeba církvi připomínat neustále: Boží sepsané Slovo je nejvyšší normou pro celý život a spasení je Boží dar od počátku až do konce. Slovo protestant má tedy teologicky pozitivní zabarvení. V tomto smyslu potřebují všichni křesťané být protestanty, tzn. prohlašovat, svědčit a veřejně hlásat evangelium.

Reformace se s různou měrou teologické celistvosti snažila o svou definici podle učení Písma. Alespoň v principu bylo Písmo tím, co určovalo, co je a co není přijatelné v římské katolické církvi té doby. Reformace nestavila Bibli proti tradici abstraktně. Byla si zcela vědoma nevyhnutelné role tradice, a proto ji ukotvila v jistých základech Bible. Pro reformátory byla sola Scriptura otázkou autority, ne hermeneutiky. Přijímali tradici a praktikovali ji jen do té míry, do jaké byla v Božím psaném Slově. Toto je její živoucí odkaz. Je to také hledisko, ze kterého by ve světle Písma měly být kriticky hodnoceny všechny církve a tradice. To tedy znamená, že dokument „Je po reformaci?“ se nepokouší bránit protestantskou reformaci jako takovou. Naopak, jednoduše se v naší době snaží utvrdit dva hlavní závazky, které jsou nedílnou součástí křesťanské víry.

Tridentský koncil poskytl alternativní náhled na autoritu Písma a spasení jen skrze víru a odsoudil protestantské stanovisko. A došlo také k opačné reakci. Protestantská vyznání odsoudila římsko-katolické doktríny a praktiky. Od té doby uteklo v řece Tibeře sice mnoho vody, stále však platí, že tři římsko-katolická moderní dogmata (Mariino neposkvrněné početí z roku 1854, nanebevzetí Panny Marie z r. 1950 a papežská neomylnost z r. 1870) spočívají na tradici jako své nejvyšší autoritě, a tím se vydávají opačným směrem než reformace. Tradice se místo ministeriální (služebnou) stala záležitostí magisteriální (vedoucí, učitelskou).

Římská církev po Druhém vatikánském koncilu, i když se k biblické autoritě a spasení jen skrze víru staví otevřeněji a jinak (dalo by se říct, že rozporuplněji?), stále zastává podstatně odlišnou teologickou orientaci od klasického reformačního chápání Písma a spasení. Dei Verbum (Konstituce o Božím zjevení z Druhého vatikánského koncilu) je mistrovským uplatněním teologické obnovy římského katolictví podle vzoru „nejen, ale i“ v tom nejlepším smyslu. Stále to však není to, co reformace chápala pod Sola Scriptura. Společná deklarace o doktríně o ospravedlnění z roku 1999 podepsaná římskými katolíky a luterány se blíží tomu, co reformace hájila, když znovuobjevovala dobrou zprávu o spasení coby Kristově daru, avšak v důležitých otázkách má tendenci mlžit. Mike Reeves, evangelikální teolog, poukazuje na to, že ve Společné deklaraci „nebyla otázka reformace správně uchopena a stále nebylo jasně řečeno: jsou věřící ospravedlněni jen skrze víru v Krista, nebo je věčný život zároveň milostí i odměnou danou Bohem za dobré skutky a zásluhy?“ Proto ještě není po reformaci.

„Je po reformaci?“ je prohlášení charakterizované biblickou „parrhesia“, což je smělé přesvědčení vyplývající z toho, že jsem byl přemožen pravdou evangelia, kterou přece znovuobjevila reformace. Tento dokument nás ujišťuje, že ohledně těchto dvou záležitostí reformátoři prostě oprášili biblické evangelium, a my bychom měli udělat to samé. Po výčtu toho, co bylo během reformace v sázce a proč to stále platí, se poslední část dokumentu „dívá dopředu“ směrem k lepšímu ujasnění a spolupráci na základě evangelia a připouští hodnotu uctivého a přátelského dialogu a dokonce spolupráce s římsko-katolickou církví. Toto není, jak tvrdí Coulter, prohlášení šelmy zahnané do kouta, spíše naopak – objevuje se zde ochota římský katolicismus zapojit.

Při návratu z Lundu do Říma poznamenal papež František ve svém rozhovoru během letu, že „v katolické eklesiologii existují dvě dimenze uvažování. První z nich je petrská dimenze, která pochází od apoštola Petra a apoštolské školy, což představuje pastorační činnost biskupů. Druhou je mariánská dimenze, která reprezentuje femininní rozměr církve.“ Reformace na druhé straně doporučuje biblickou dimenzi, a to jako samu o sobě dostatečnou. Zkrátka, proto stále není po reformaci.

Vatican Files č. 131