Dva králové, dva světy (Gn 14,1-24)

Verze pro tisk

Jedna z nejdůležitějších a zároveň také nejvíce opomíjených služeb v Těle Kristově je služba napomínání a obnovy bratra nebo sestry, kteří upadli do hříchu. Je celá řada důvodů, proč se takové věci chceme vyhnout. Nikdo nemá rád konfrontaci. Nikdo nemá rád odmítnutí. Nevíme, jak bude ten druhý reagovat. Sami často padáme pod tíhou hříchu a cítíme se nepoužitelní a často máme pocit, že my sami nikdy nemůžeme jít za druhým a napomenout ho, povzbudit ho k následování Krista, s láskou mu ukázat hřích v jeho životě a trpělivě ho vést k tomu, aby hřích opustil, činil pokání a vrátil se do obnoveného vztahu s Bohem.

  • Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. (Ga 6,1)

Každý, kdo je veden Duchem, je volán k této službě. V našem dnešním textu vidíme v té samé službě také Abrama. Abram pomáhá zachránit svého synovce a bratra ve víře Lota – a my uvidíme, že to není naposledy. Abram prokazuje silnou a odvážnou víru, která je ochotná podstoupit zápas za svého bratra. Ale uvidíme také velmi pokornou víru Abrama, když uctívá Hospodina a odmítá pokušení od svévolníků. Abram je praotec víry a my jsme jeho potomci. I dnes se máme co učit od tohoto našeho předka a předchůdce ve víře. Pojďme do Božího slova:

1. Odvážná zachraňující víra (v. 1-16)

Boží slovo věnuje v našem oddíle poměrně hodně prostoru popisu světských událostí, které bychom očekávali spíše v nějaké komerční televizi než v Písmu. Mimochodem je tady popis první války v Bibli. Jedná se o docela velký mezinárodní konflikt – je do ní zapojeno celkem devět králů a celá řada dalších národů. A celý konflikt se týká území, které je jen o něco větší než Morava. Přesto to bylo území, o které se vždy vedly boje, a které bylo velice žádané. Důvody byly jednak strategické, ale především ekonomické. Pojďme se teď podívat přímo do našeho textu:

A. Vyplenění Sodomy (v. 1-11)

  • V oněch dnech šineárský král Amráfel, elasarský král Arjók, élamský král Kedorlaómer a král pronárodů Tideál vedli válku proti Bérovi, králi sodomskému, Biršovi, králi gomorskému, Šineábovi, králi ademskému, Šemeberovi, králi sebójskému, a králi z Bely, což je Sóar. Tito všichni tvořili spolek při dolině Sidímu, kde je nyní Solné moře. Dvanáct let otročili Kedorlaómerovi, třináctého roku se vzbouřili. Čtrnáctého roku přitáhl Kedorlaómer a králové, kteří byli s ním, a pobili Refájce v Aštarót-karnajimu, Zuzejce v Hámu, Emejce na planině kirjatajimské a Chorejce v jejich horách seírských až k El-páranu, který leží proti stepi. Pak přitáhli obchvatem k Énmišpátu, což je Kádeš, a pobili vše na poli Amálekovců i Emorejce, kteří sídlili v Chasesón-támaru. Tu vytáhl král sodomský a král gomorský a král ademský a král sebójský a král belský, totiž sóarský, a seřadili se v dolině Sidímu k boji proti nim, to jest: proti élamskému králi Kedorlaómerovi, králi pronárodů Tideálovi, šineárskému králi Amráfelovi a elasarskému králi Arjókovi; čtyři králové stáli proti pěti. Dolina Sidím je plná asfaltových studní. Král sodomský a gomorský se do nich při útěku propadli. Ti, kteří zůstali, utekli do hor. Útočníci pak pobrali všechno jmění Sodomy a Gomory i všechny potraviny a odtáhli. (Gn 14,1-11)

O co tedy v tomto konfliktu šlo? Musíme celou věc vidět ze dvou stránek – a právě tak nám to ukazuje i celá čtrnáctá kapitola. Jedna stránka věci je ta vnější, fyzická, geopolitická. To je prvních jedenáct veršů.

Kolem Kanaánu vedla jedna z nejvýznamnějších starověkých cest – říkalo se jí také „cesta králů“. Byla to cesta, která spojovala Egypt s Mezopotamií. Tato cesta se používala v době Abrama, stejně jako o dva tisíce let později v době Římanů, stejně jako celou řadu dalších století. Až moderní doba nahradila nepohodlné cestování pouští letadly, vlaky, moderními dálnicemi. Kdo ovládal tuto cestu, která je až dodnes zachovaná, ten ovládal podstatnou část mezinárodního obchodu mezi severní Afrikou a Asií.

Čtyři králové z východu pod vedením nebo faktickou nadvládou Kedorlaómera, krále Élamu, tedy Mezopotámie, území dnešního Íránu, ovládali jak tuto cestu, tak také království a národy, které byli podél této cesty. Byl zde šineárský král – tedy král z Babylonu, tedy dnešní Irák, král elasarský – někteří mluví o místě v Sýrii, jiní o Arábii, a dále král pronárodů Tideál – nejspíš nějaký dobyvatel, který ovládl řadu národů.

Proti nim se postavil spolek králů z doliny Sidím, která byla na místě, kde je dnes Mrtvé moře. Dvanáct let otročili, třináctého roku se vzbouřili. Následující rok čtyři králové vytáhli udělat pořádek. Táhli ze severu po královské cestě a po cestě si podrobovali národy, které se pravděpodobně pod vlivem pěti kanaánských králů také vzbouřily. Jejich armáda prošla kolem Kanaánu až na jih, potom se obrátila zpátky a zaútočila přímo na vzbouřená města. Vzbouřeným králům nezbylo nic jiného než se postavit na odpor. I když, jak se zdá, tak se na příliš velký odpor nezmohli. Někteří spadli do asfaltových studní, další utekli do hor. Sodoma i Gomora byly vypleněny. Lidé, jmění i potraviny – to vše nyní směřovalo spolu s vítězným vojskem zpátky na severovýchod. Na tomto místě končí ten politický popis událostí a my přecházíme k té druhé stránce našeho příběhu. A to je duchovní stránka. Ta se nám začíná otevírat ve dvanáctém verši.

B. Duchovní pozadí (v. 12)

  • Vzali s sebou též Abramova synovce Lota s jeho jměním, sídlil totiž v Sodomě, a odtáhli. (Gn 14,12)

V tomto verši se dozvídáme o skutečné příčině celého konfliktu. Jestliže věříme v Boží svrchovanost, potom nám nezbývá nic jiného, než souhlasit s tím, že tento mezinárodní konflikt byl součástí Božího plánu, skrze který Bůh vyučoval a budoval dva své služebníky – Abrama a Lota a nejen je, ale také nás. Uvidíme, jak se Abram učil a jak rostla jeho víra, a uvidíme také, jak se Lot vůbec nepoučil a dál si vedl svou. Lot se oddělil od Abrama ve třinácté kapitole. Šlo mu o vlastní prospěch, sledoval své ekonomické cíle. Mimochodem, král Kedorlaómer sledoval také „jenom“ své ekonomické cíle. A výsledek byl ten, že Lot je vlečen jako otrok do Élamu. Všimněte si drobné poznámky o tom, kde se Lot nacházel – sídlil totiž v Sodomě.

  • Abram se usadil v zemi kenaanské a Lot se usadil v městech toho okrsku a stanoval až u Sodomy. (Gn 13,12)

Když se Lot oddělil od Abrama, tak si to namířil do té nádherné krajiny kolem Sodomy a Gomory, do krajiny, která vypadala jako krajina egyptská, jako zahrada Hospodinova. Sídlil v různých městech a dokonce stanoval až u Sodomy. Zanedlouho ho ale nacházíme přímo v Sodomě. Krok za krokem se řítí do problémů.

Když se přestěhoval k Sodomě, tak byla válka a potom dvanáct let museli sodomští otročit Kedarlaómerovi. Je možné, že to byla právě tato válka, která zahnala Lota za hradby Sodomy. Ale to nebylo místo, kde by měl být, a proto byl již zanedlouho odtud vytažen.

Musely to být skutečně těžké chvíle, kdy se musel dívat, jak celé jeho jmění padá do rukou dobyvatelů a on sám je veden jako zajatec, otrok. Ale to je chvíle Boží milosti. Bůh se stará o svůj lid a nikdy ho neopustí. Lot není příkladem vzorného a věrného Božího muže. Daleko více se podobá bezbožníkům, mezi něž se nastěhoval. Přesto ale patří Bohu a Bůh s ním jedná. Kedarlaómer je Boží rukou napřaženou na Lota. Je rukou Boží milosti, která má vrátit Lota na správnou cestu. Bůh je dobrý a Jeho úmysly s námi jsou o pokoji.

  • Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. (Jr 29,11)

Bůh je dobrý Otec, ten nejlepší jakého bychom si mohli přát. Dobrý Otec bude vždycky vychovávat své děti. Tak to s námi dělá i náš Bůh. Vychovává nás a Boží slovo nám prozrazuje, co je cílem této Boží výchovy:

  • … nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. (Žd 12,10)

Přesně to je ten důvod, proč může Jakub napsat, abychom se radovali, když na nás přicházejí rozličné zkoušky (Jk 1,2).

Boží úmysly s námi jsou vždy dobré a cílem Božího jednání s námi je vždycky obnovení našeho vztahu s Bohem. To je cílem každé kázně – ať již z Boží strany nebo ze strany církve, když církev kázní ty, kteří vyznávají víru, ale žijí v hříchu. Cíl je stále stejný – a je jím dovést hříšníka k pokání a k opětnému následování Pána. Proto se také máme napomínat a povzbuzovat.

  • Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Žd 10,25)

Zajatý Lot je pod Božím dohledem. Že to tak skutečně je, vidíme hned z následujících veršů:

C. Abram zasahuje (v. 13-16)

  • Tu přišel uprchlík a pověděl o tom Hebreji Abramovi, který bydlil při božišti Emorejce Mamreho, bratra Eškólova a bratra Anérova; ti byli s Abramem spjati smlouvou. Když Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci, zrozenými v jeho domě, a sledoval útočníky až k Danu. V noci se pak proti nim se svými služebníky rozestavil a pobíjel je a pronásledoval až po Chóbu, jež je na sever od Damašku. Všechno jmění přinesl zpět a nazpět přivedl též svého bratra Lota s jeho jměním, i ženy a lid. (Gn 14,13-16)

Nejprve několik poznámek o Abramovi:

1. Už je v Kanaánu známý. Nějaký uprchlík, který unikl odvlečení, jde za ním. Vypadá to, že Abrama znají obyvatelé té země. Není to nikdo bezvýznamný.

2. Poprvé v Písmu zde nacházíme zmínku o Hebrejích. Abram je nazván Hebrejem. To je počátek budoucího židovského národa. Později uvidíme, že tak budou nazývat Josefa v Egyptě a nakonec celý izraelský národ. Hebrejové po Abramovi, Izraelci po Jákobovi, kterého Bůh přejmenoval na Izrael.

3. Abram žil mezi obyvateli země – uzavřel smlouvu s Mamrem a jeho bratry Eškólem a Anérem. Sídlil s nimi u jejich posvátného dubu – to je to božiště, jak to překládají v ekumenické Bibli.

Abramovi sdělili, co se stalo Lotovi. A Abram jedná. Na tomto místě si musíme říct, že nám text neukazuje ani jeden z důvodů Abramova jednání. Jedná odvážně, jedná rychle, jedná efektivně. Ale nic z toho nemusí nutně být známkou skutečné víry. V našem textu nenajdeme žádný důvod, proč se Abram rozhodl vysvobodit Lota, takže o skutečných důvodech se můžeme jenom dohadovat. Dokonce je řada důvodů, proč můžeme říct, že to takto dělat neměl. S Lotem byly jenom problémy. Lot si vybral své vlastní ekonomické zájmy a nyní se sám stal objektem cizích ekonomických zájmů. Vybral si Sodomu za místo, kde bude bydlet, ačkoliv lidé tam byli velmi zkažení. Nyní sklízel ovoce toho, co zasel. Abram mohl říci: „Máš, cos chtěl.“ „Sněz si, co sis nadrobil.“

Jsem přesvědčený, že to byla láska k příbuznému a víra v Boží zaslíbení, co vedlo Abrama k tomu, aby se vydal pronásledovat vojsko čtyř králů. Byla to odvážná víra. Byl to skutečně krok víry. Abram měl 318 mužů. To skutečně není veliké vojsko. Ale Abram má velikého Boha.

Myslím, že to nebyla odvaha Abrama, ani jeho dokonalá strategie nebo dokonce jeho víra, co vedlo k vysvobození Lota. Byla to Boží věrnost, bylo to Boží slitování a Boží láska k Abramovi a Lotovi. Bůh nikdy nedopustí, aby některé z jeho slov padlo na zem, proto ochránil Abrama, jak slíbil a vedl ho k slavnému vítězství. Abram riskoval ve víře a Bůh se o něj postaral. Abram sám musel prokázat odvahu, osobní statečnost podstavit se proti přesile, sílu, vytrvalost, houževnatost i chytrost, s níž podnikl útok na vojsko králů. Ale byl to Bůh, kdo se postavil za Abrama a dal mu takové vítězství, že nejenom nikdo z oněch 318 mužů nezahynul, ale dokonce vyrvali veškerou kořist z rukou svých protivníků a vysvobodili všechny zajatce – Lota, muže, ženy i děti.

Bůh chce, abychom byli odvážní ve víře, silní v lásce a pohotoví v jednání. Lot byl v problémech a Abram nezaváhal ani na okamžik a jednal. Jednal ve prospěch Lota, jednal tak, aby ho vrátil zpátky na Boží cestu. Jeho jednání nebylo zištné, jak uvidíme za okamžik, nebylo nijak škodolibé – „máš, cos chtěl“, nic Lotovi nevyčítal, nevysvětloval mu, jak moc se kvůli němu musel obětovat, ale byl pokorný a pohotový. A Bůh se k němu přiznal. Abram byl ochotný obětovat velmi mnoho, strádat, odříkat si, riskovat konflikt a boj – jen aby získal bratra, kterého ztratil.

Chci vás povzbudit k takové víře. Buďte odvážní, milosrdní, vytrvalí – když vidíte, že váš bratr hřeší – buďte si nejprve jisti skrze svědectví dalších (jako Abram se ujistil od uprchlíka), že se skutečně jedná o hřích, že jde o hřích podle Božího slova a ne podle vašich představ. Potom jděte jako Abram – ve víře, s odvahou a s ochotou získat zpět svého bratra se vším, co bylo ztraceno.

Ale možná se teď cítíte spíše jako Lot. Pokud to tak je, tak bych vás chtěl také povzbudit, abyste nečekali na svého Kedorlaómera – vyjděte ze Sodomy hned. Nečekejte na to, až na vás dolehne Boží ruka, ale odejděte z místa bezbožnosti, z místa hříchu, vyznejte své hříchy Bohu a svěřte se do Jeho rukou.

  • Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1J 1,9)

Lot byl zachráněn a spolu s ním také všichni ze Sodomy i se vším majetkem. Bezbožný svět tady zakouší ohromné požehnání skrze jednoho jediného spravedlivého, který je odvážný ve své víře – skrze Abrama. Skrze duchovní požehnání přichází také fyzické požehnání.

Spolu s tímto požehnáním přichází ale také pokušení – a to nás vede do druhé poloviny našeho textu, který nám ukazuje Abramovu víru.

2. Pokorná uctívající víra (v. 17-24)

Abram dosáhl velikého vítězství. Každé vítězství, kterého dosáhneme, ale znamená zároveň také další zkoušku naší víry. Jak naložíme s vítězstvím, kterého jsme dosáhli? Jsou zde dvě cesty a v našem textu jsou obě dvě – cesta fyzická, která vede k pýše a nakonec také k pádu a cesta duchovní, která vede skrze pokoru, jde cestou uctívání a obětování. Tyto dvě cesty budou soupeřit v našem životě a každá z nich se bude snažit získat naší pozornost.

  • Když se vracel po vítězství nad Kedorlaómerem a nad králi, kteří stáli na jeho straně, vyšel mu vstříc král sodomský k dolině Šáve, což je Dolina královská. (Gn 14,17)

A jako první se zpravidla vždycky ukáže nejprve ta horší cesta. Stejně jako je to v případě Abrama. Zvěst o jeho vítězství se nepochybně rozkřikla široko daleko. Abram pronásledoval krále až daleko na sever, na sever od Damašku. Abram urazil nejméně nějakých 200 km při pronásledování těchto králů. Zpět se vracel s početným průvodem vysvobozených sodomských.

A naproti mu vyšel král Sodomy. Sodomský král Béra se propadl do jedné z asfaltových studen. Hned nato byla Sodoma vypleněna Kedorlaómerem. Nevíme, zda se Béra zachránil, nebo se vlády ujal nový král. Každopádně tento král neudělal nic pro to, aby vysvobodil svůj lid, ale nyní táhl naproti Abramovi. Už si přichystal svou řeč, ale někdo jiný mu jí přerušil:

A. Melchisedech (v. 18)

  • A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. (Gn 14,18)

Objevuje se jedna z nejzáhadnějších postav ve Starém zákoně – král Šálemu, tedy král Pokoje. Šálem je staré jméno Jeruzaléma:

  • V judské zemi je znám Bůh, má velké jméno v Izraeli. V Šálemu je jeho stánek, jeho obydlí je na Sijónu. (Ž 76,2-3)

A jméno Melchisedech (tak je jeho jméno přepisováno v Novém zákoně) se vykládá jako král spravedlnosti. Král pokoje a spravedlnosti se z ničeho nic objevuje a přerušuje setkání sodomského krále s Abramem. V našem textu to vypadá, jako kdyby najednou vpadl do setkání Abrama a sodomského krále. Jako kdyby se ti dva již blížili k sobě a najednou se tu objevil Melchisedech, král pokoje a spravedlnosti, kněz nejvyššího Boha.

O Melchisedechovi se ve Starém zákoně nedozvídáme už vůbec nic dalšího. Jenom to, co máme v těchto třech verších. Přesto je postavou velmi důležitou, protože ukazuje na něco skutečně zásadního.

  • Hospodin přísahal a nebude želet: Ty jsi kněz navěky podle Malkísedekova řádu. (Ž 110,4)

Jediný další verš, který ve Starém zákoně odkazuje na Melchisedecha – odkazuje na jeho kněžství a mluví o Mesiáši, který bude knězem podle řádu Melchisedechova. To ukazuje dopředu na Krista, o němž později čteme:

  • Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova. (Žd 5,8-10)

Židům 5-7 se zabývají více kněžstvím podle řádu Melchisedechova. Pro náš text a také teologicky – s ohledem na Krista – jsou podstatné tři věci:

1. Melchisedech spojoval funkci krále a kněze. V Izraeli nebylo nic takového možného – kněz musel být z kmene Lévi a z rodu Áronova. Nikdo jiný se nemohl stát knězem. A král musel být z kmene Juda, z rodu Davidova. Mesiáš musel spojit jak roli krále, tak roli kněze.

  • Ano, on zbuduje chrám Hospodinův a bude obdařen velebností. Bude sedět na svém trůnu a vládnout a bude na svém trůnu knězem; mezi obojím bude pokojná shoda. (Za 6,13)

A to nebylo možné fyzickým způsobem, nebylo toho možné dosáhnout tělesným narozením, nebylo toho možné dosáhnout v rámci izraelského obětního řádu. Král z rodu Davidova se musel stát knězem podle jiného řádu – podle řádu Melchisedechova.

2. Melchisedech byl knězem nejvyššího Boha. Zde se poprvé jedno z Božích jmen, jimiž je Bůh titulován ve Starém zákoně – Bůh nejvyšší, El Eljón. Melchisedech znal nejvyššího Boha, živého Boha, Boha Abrahamova. Jeho oltář byl v Jeruzalémě – na hoře Mórija (2 Pa 3,1), kam půjde za nějakých 30 let Abraham obětovat nejvyššímu Bohu svého jediného milovaného syna Izáka.

  • Hospodin, Nejvyšší, vzbuzuje bázeň, on je Král velký nad celou zemí. (Ž 47,3)
  • Volám k Bohu Nejvyššímu, k Bohu, jenž za mě dokončí zápas. (Ž 57,3)

Mimochodem – Bůh nejvyšší – to znovu odkazuje na Boží velikost a Boží svrchovanost. Znovu si tak máme uvědomit, že všechny ty události, které se zde odehrávají, jsou pevně v rukou Boha nejvyššího.

3. Bůh si povolává svůj lid, jak sám chce. Melchisedech byl knězem nejvyššího Boha, sloužil mu. Znal živého Boha. Byl knězem a králem v pohanské zemi, obklopený pohany, a přesto sloužil živému Bohu. Bůh je vždycky o krok napřed před námi. Bůh má své způsoby, jak jednat s lidmi. My se rozhodně musíme držet těch věcí, které nám Bůh jasně zjevuje ve svém Slově, ale nesmíme Pána Boha omezovat v tom, že by On sám nemohl jednat jinak. Zde si povolal pohanského krále – Melchisedech není zjevením Krista ve Starém zákoně, i když to tak vypadá, protože autor listu Židům rozlišuje mezi Kristem a tímto Melchisedechem (Žd 6,19-7,1). Byl to pohanský král, který se stal knězem Boha nejvyššího.

A všimněte si v našem textu, co se tam děje? Melchisedech přinesl chléb a víno – skoro to vypadá, jako kdyby spolu slavili Památku Páně. Kristus ještě nebyl obětován, takže to tak určitě nebylo, ale měli spolu obecenství, byla tady jednota Ducha, společně uctívali Boha nejvyššího. 

B. Správná perspektiva vítězství (v. 19-20)

Melchisedech vede Abrama k tomu, aby vzdal chválu Bohu. Abram vybojoval ohromné vítězství a snadno by se mu mohlo stát, že propadne pýše – a k tomu ho vede sodomský král, jak za chvilku uvidíme. Melchisedech vede Abrama k tomu, že to byla Boží zásluha, Boží dílo, že to byl sám Bůh, kdo mu vydal do rukou jeho protivníky. Staví Abramovo vítězství do správného světla a na správné místo.

  • Požehnal mu: „Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho. (Gn 14,19-20)

Melchisedech žehná Abramovi a chválí Boha. To je to nejlepší, co se mohlo stát po tak velikém vítězství. Tady už skutečně vidíme Abramovu víru – pokornou a pevnou. Vidíme, jak se ochotně a radostně podřizuje králi a knězi Nejvyššího Boha, jak z jeho rukou přijímá požehnání a společně s ním vzdává Bohu chválu a dává desátek Melchisedechovi. Podívejte se na to, jak to komentuje Nový zákon:

  • Od Abrahama však dostal desátek ten, který nepocházel z rodu Levi, a Abraham, který měl zaslíbení, přijal od něho požehnání. A není sporu, že větší žehná menšímu. (Žd 7,6-7)

Abram tady prokazuje pokornou a oddanou víru. Ve chvíli pokušení, kdy by mohl snadno znovu začít stavět na sobě, na vlastní odvaze a statečnosti, na svém válečnickém umění nebo na svých organizačních schopnostech, v takto napjaté chvíli přijímá povzbuzení od kněze nejvyššího Boha, místo aby nechal oslavovat sebe, jak mu to nabízí svět, oslavuje Boha a jako důkaz opravdovosti své vděčnosti dává Melchisedechovi desátek. A mimochodem – je to poprvé, kdy je v Bibli zmíněn desátek a nebyl to desátek z kořisti, kterou získal, protože všechnu tuto kořist vrátil zpět králi sodomskému. Dal Melchisedechovi desátek z toho, co mu patřilo – a byl to velmi bohatý muž. I ve čtrnácté kapitole vidíme opět Abrama, jak uctívá Boha.

Kdykoliv dosáhneme vítězství, máme vzdávat chválu Pánu, protože to bylo Jeho dílo a Jeho ruka, která nad námi bděla. Máme být ochotní nejen přinést Bohu oběť chvály a radovat se ve společenství s věřícími, ale také prokázat svou vděčnost ochotnou obětí materiálních věcí.

C. Pokušení světské slávy (v. 21-24)

Konečně se dostává ke slovu sodomský král:

  • Pak řekl Abramovi král Sodomy: „Dej mi lidi, a jmění si nech.“ Abram však sodomskému králi odvětil: „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: ‚Já jsem učinil Abrama bohatým.‘ Sám nechci nic, jen to, co snědla družina, a podíl pro muže, kteří šli se mnou; Anér, Eškól a Mamre, ti ať vezmou svůj podíl.“ (Gn 14,21-24)

Když se Abram rozhodl pro Melchisedecha a odmítl krále Sodomy, tak udělal asi takovéto rozhodnutí: Nechci svět, ale chci Krista. Lot se mohl rozhodnout stejně, ale raději se vrátil ke svému životu v kompromisu. Jak se zdá, tak si ještě nenatloukl nos natolik, aby se mu rozsvítilo. Věřím, že kdokoliv ze Sodomy mohl udělat podobný závazek a připojit se k Abramovi – jeho dům, stan, byl jistě otevřený pro všechny, kdo by chtěli spolu s ním uctívat jediného Boha – Boha nejvyššího. Nikdo to neudělal. Ani Lot. Nakonec to byl jen Lot a jeho dvě dcery, kdo unikl Božímu hněvu.

Král Sodomy přichází k Abramovi s nabídkou: Dej mi lidi. Chce jednat jako Bůh. Chce vládnout nad lidmi, nad člověkem. Nezapomeňte na to, že Bůh používá člověka pro svou slávu:

  • Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. (Ř 12,1)
  • Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha. (1K 6,19-20)

Podobně hřích chce ovládat lidské tělo a nepřátelé Boží také:

  • Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. (Ř 6,12-13)

Abram nechce udělat žádný závazek vůči králi Sodomy. To nebyl jeho přítel, to nebyl ani Boží přítel. Skutečně s ním nechtěl mít žádné společenství. Nevezmu si od tebe ani nitku. Abramův život a myšlení bylo cele poddané Boží slávě. Byl to důsledek jeho věrnosti a byl to také důsledek předchozího společenství s Melchisedechem. Bible nám znovu a znovu opakuje, jak důležité je mít společenství s bratry a sestrami v Kristu. Těžko můžeme růst bez společenství, těžko budeme odolávat pokušení bez společenství, těžko se budeme rozhodovat v boji proti hříchu bez společenství svatých.

Byli zde také Abramovi přátelé, kteří neuctívali Boha spolu s ním – Mamre, jeho bratři a jejich lidé. Ačkoliv byli spojeni smlouvou s Abramem, tak Abram nechává na nich, jak se rozhodnou ve vztahu k sodomskému králi. Nenutí je dávat desátek Melchisedechovi ani odmítnout nabídku sodomského krále. Tito lidé patřili světu, proto nemohli uctívat Boha stejně, jako Abram.

Ale Abram se zavázal nejvyššímu Bohu, že z ruky sodomského krále si nevezme nic. Postaral se pouze o zajištění nákladů – pouze to, co snědla jeho družina. Udělal to, co bylo správné, když vysvobodil Lota a udělal to, co bylo k Boží slávě, když z toho nechtěl těžit, ale chtěl svým životem oslavovat Nejvyššího Boha.

Kéž je také naše víra stejně odvážná, abychom šli za bratrem nebo sestrou, kteří padli a pomohli jim zpět ke Kristu a stejně pokorná, abychom dokázali odolat pokušení a lákadlům světa, pýše i oslavě sebe sama a oslavovali Boha skrze Pána Ježíše Krista.