Naprosté odpuštění (Žd 10,1-18)

Verze pro tisk

Sir Arthur Conan Doyle, známý jako autor detektivních příběhů se Sherlockem Holmesem, si potrpěl na kanadské žerty. Jednou poslal dvanácti svým známým, významným obyvatelům Londýna, telegram: „Okamžitě uteč. Vše je prozrazeno.“ I když to byli do jednoho ctihodní občané, všichni rychle odjeli ze země.

Tento příběh je možná smyšlený, názorně však ukazuje, že špatné svědomí je docela běžné. Dokonce i v církvi je mnoho lidí, kteří jsou na pochybách, jak si s ohledem na své dřívější hříchy u Boha stojí. Tato strašidla z minulosti zůstávají nějakou dobu ukryta, ale pak se zničehonic vynoří a začnou je pronásledovat. Lámou si hlavu, jestli o tom, co provedli, neví ještě někdo jiný. Mají obavy, že se pravda provalí. Co je ovšem ještě důležitější, kladou si otázku, jestli jim skutečně odpustil Bůh. Nejsou si tak úplně jisti, jak to dopadne, až se před ním jednoho dne ocitnou. Potrestá je Bůh v tomto životě nebo na věčnosti za ty strašlivé věci, které spáchali? Tito lidé potřebují ujištění, které vyčerpávajícím způsobem objasňuje náš text:

Kristova poslušnost, se kterou podstoupil kříž, aby naplnil Boží vůli, přinesla věřícím Nové smlouvy to, co věřící pod Zákonem nikdy získat nemohli: naprosté odpuštění.

Jak jsem řekl minule, autor Listu Židům svou myšlenku zdůrazňuje pomocí opakování. Podstatnou část toho, co nám zde říká znovu, nám řekl už dříve. Touto pasáží uzavírá hlavní část své argumentace. To, co zde vyjadřuje, je samotným jádrem celého listu. (Donald Hagner: Encountering the Book of Hebrews [Baker], s. 128.)

Kdyby se původní čtenáři vrátili k judaismu s jeho obětním systémem, přišli by o nesmírné výhody, které jim zajistil Ježíš Kristus. Jeho smrt na kříži naplnila všechno, k čemu starý systém ukazoval. Kristus vykonal to, co tento systém nedokázal: zajistil naprosté odpuštění těm, kdo jeho prostřednictvím přistupují k Bohu. Starý systém byl už ve své podstatě navržen tak, aby běžnému věřícímu bránil v přístupu do Boží přítomnosti. Do velesvatyně mohl vstoupit pouze velekněz a to ještě jen jedno za rok. V Kristu je ale vstup do Boží přítomnosti otevřen všem věřícím, protože Kristus jednou provždy obětoval sám sebe a zajistil nám tak dokonalé postavení před Bohem.

Autor zde navršil množství synonymních vyjádření, která v záporném kontextu říkají, čeho Zákon svými obětmi dosáhnout nemohl, zatímco v kladném ukazují, čeho svou obětí dosáhl Kristus. Všimněme si:

  • 10,1 Oběti podle Zákona „nemohou nikdy dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí“.
  • 10,2 Tyto oběti nemohly věřícího dokonale očistit, ani ho zbavit vědomí hříchu.
  • 10,3 Tyto oběti představovaly každoroční připomínku hříchů.
  • 10,4 Tyto oběti nebyly schopny odstranit hříchy.
  • 10,10 Díky kříži jsme jednou provždy posvěceni Boží vůlí.
  • 10,12 Kristus „přinesl za hříchy jedinou oběť“ navěky.
  • 10,14 … jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.
  • 10,17 Bůh věřícím slibuje, že na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomene.
  • 10,18 Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti.

Všechny tyto výrazy dávají dohromady zprávu, která se zdá znít až příliš dobře, než aby to byla pravda, a přece to pravda je: v Kristu jsou nám všechny naše minulé, současné i budoucí hříchy úplně, definitivně a jednou provždy prominuty! Člověk by se skoro ptal: „A v čem je ten háček?“ Nic takového jako naprosto bezplatný oběd neexistuje; existuje ovšem něco takového jako Boží naprosto bezplatné prominutí všech našich hříchů. Pro nás je naprosto bezplatné, protože Kristus vzal zaplacení té nedozírné útraty, kterou bychom měli platit my, na sebe.

Než se do textu pustíme, rád bych ujasnil, že tu mluvíme o našem postavení před Bohem v Kristu. Když ve svém každodenním životě zhřešíme, musíme své hříchy vyznat, abychom obdrželi něco, co bychom mohli nazvat „Boží rodinné odpuštění“. Ale ani naše nejhorší hříchy nemohou odstranit odpuštění, které plyne z našeho postavení Božích dětí. Například mé děti patří do mé rodiny, protože se v ní narodily, a nic, co by mohly udělat, nemůže změnit jejich postavení členů naší rodiny. Pokud ale proti mně zhřeší, je zapotřebí, aby svůj hřích vyznaly a požádaly o odpuštění, nemá-li našemu vztahu nic stát v cestě. Podobně můžeme i my, tak jako Petr, Pána těžce zklamat, ale naše selhání nás nevylučují z Boží rodiny. Naše postavení v rodině je dáno naším novým narozením, které nám poskytuje výsadu naprostého odpuštění. Tím, že Otci vyznáváme hříchy a prosíme ho o odpuštění, udržujeme své každodenní společenství s Bohem jako jeho děti.

Náš text lze rozdělit na čtyři části. Ve verších 10,1-4 autor ukazuje, že oběti stanovené zákonem nemohly dokonale odstranit naše provinění. V 10,5-10 ukazuje, že Kristova poslušnost, se kterou podstoupil kříž, aby naplnil Boží vůli, odstranila starozákonní oběti a zajistila nám dokonalé postavení před Bohem. Verše 10,11-18 chápu tak, že se skládají z jedné ilustrace a jedné citace, které obě vyjadřují stejnou myšlenku: v 10,11-14 autor názorně ukazuje, že nám bylo odpuštěno naprosto, a to tím, že staví do kontrastu nedokončenou, stále opakovanou službu starozákonních kněží a dokončenou, zcela dostatečnou oběť Kristovu; a v 10,15-18 znovu cituje starozákonní proroctví o Nové smlouvě (Jr 31,31-34), aby ukázal, že naprosté odpuštění, které v něm Bůh slíbil, znamená, že Kristova jediná oběť je dostatečná a konečná.

1. Starozákonní oběti (10,1-4)

Oběti stanovené zákonem nemohly dokonale odstranit vinu ani hřích.

Za prvé autor tvrdí (10,1-2), že Zákon byl jenom stínem budoucího dobra, ne tímto dobrem samotným. To proto nemohly opakované oběti ty, kdo s nimi přicházeli, dokonale očistit. Jinak by už je dávno nikdo nepřinášel, protože věřící by už byli očištěni, a tak by si žádných hříchů nebyli vědomi. Výraz „učinit dokonalými“ (KMS) či „přivést k dokonalosti“ (NBK) se vtahuje k našemu postavení před Bohem. Zahrnuje naprosté očištění od hříchu, takže máme čisté svědomí. Pokud jsme si vědomi hříchů, které jsme nevyznali a které nám nebyly odpuštěny, budeme váhat přistoupit k Bohu.

To se názorně ukázalo v případě Adama a Evy. Jakmile zhřešili, snažili se ukrýt před Boží přítomností. Protože udělali to, co udělali, nechtěli se s ním setkat tváří v tvář. Stejnou zkušenost zná každý rodič. Přijdete domů a dítě se vám vyhýbá. Když ho vypátráte, nedívá se vám do očí. Nechce se k vám přiblížit, protože má špatné svědomí. Dokonce i psi znají tenhle pocit viny a vyhýbají se vám, když provedli něco, o čem vědí, že se to dělat nemají!

Ve verši 10,3 autor dále tvrdí, že každoročními obětmi (na den smíření) byly hříchy jen každoročně připomínány. Skutečnost, že se tyto obětní rituály musely provádět každý rok znovu a znovu, jenom ukazovala, že jejich vina jimi nebyla úplně odstraněna. Její splácení bylo odloženo o další rok, ale stejně jako u nás datum splatnosti daňové povinnosti se i tento den zúčtování znovu a znovu vracel. Pak autor prostě konstatuje, že „krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit“ (10,4). Zvířecí krev na lidské hříchy neplatí trvale. Bůh tento systém zvířecích obětí zavedl, aby ukazoval do budoucnosti k oběti, kterou sám přichystal, k oběti jeho vlastního Syna. Protože je to věčný Bůh, má jeho oběť nekonečnou hodnotu. A protože je to člověk, smiřuje jeho oběť lidské hříchy tak, jak by je zvířecí krev nikdy smířit nemohla.

Pozoruhodné je, že stejné řecké slovo, zde přeložené jako „připomínka“ (10,3 KMS), je použito také při zavedení večeře Páně, když Ježíš říká: „To čiňte na mou památku“ (Lk 22,19; 1K 11,24). Máme sice nařízeno, abychom před přijímáním prvků eucharistie sami sebe zkoumali a vyznávali své hříchy, ale evangelium mění připomínku naší viny v připomínku Boží milosti. (Philip Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 394.) Večeře Páně nám připomíná, že trest, který si za své hříchy zasloužíme, byl celý uvalen na Ježíše Krista. Jeho smrt dokázala to, co krev obětovaných zvířat nikdy dokázat nemohla: odnesla pryč všechen náš hřích i vinu!

2. Kristova poslušnost přináší dokonalé spasení (10,5-10)

Kristova poslušnost, se kterou podstoupil kříž, aby naplnil Boží vůli, odstranila starozákonní oběti a zajistila nám dokonalé postavení před Bohem.

Ve verších 10,5-7 vkládá autor Ježíši přicházejícímu na svět do úst slova Žalmu 39,7-9 LXX (Ž 40,7-93). To zahrnuje předpoklad Ježíšovy preexistence jako věčného Boha. Narážíme zde na určitou obtíž, která spočívá v tom, že hebrejský originál žalmu říká: „uši jsi mi otevřel“ (Ž 40,7 KR), což Septuaginta podává jako: „připravils mi tělo“ (Žd 10,5 NBK). Tvůrci Septuaginty se zjevně rozhodli přeložit hebrejský text do řečtiny opisným výkladem a to, co je řečeno o části, převedli na celek. (F. F. Bruce: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 232.) „Vyhloubení“ ucha (takto doslova z hebrejštiny) je součástí Božího stvoření celého těla z hlíny. Nejde o probodnutí otrokova ucha šídlem jako v Exodu 21,4-6 (viz též Dt 15,16-17). Tento obraz představuje spíš to, jak Bůh otevírá ucho svého služebníka, aby v poslušnosti podstoupil i ukřižování (srovnej Iz 50,5 a dále).

Septuaginta klade důraz na to, že Bůh pro Ježíše připravil tělo, aby je mohl přinést jako odpovídající oběť za naše hříchy, a nahradit tak starozákonní oběti. Tyto verše (10,5-10) říkají tři věci:

A. Ukřižování bylo bezprostřední Boží vůlí.

Ukřižování nebyla nešťastná náhoda či nenadálá tragédie, která Ježíše zaskočila. Nebyla to chvilková ztráta, ve které Bůh dokázal najít způsob, jak ji obrátit k dobrému. Naopak, byl to plán na odstranění našeho hříchu, pro který se Bůh rozhodl ještě před počátkem času. Boží Syn přijde na tento svět jako člověk, svou poslušností naplní celý Boží Zákon, a potom zemře jako oběť, kterou Boží spravedlnost požaduje jako vyrovnání za naše hříchy.

Setkáváme se zde s velkým tajemstvím, které musíme přijmout: ačkoli Bůh naplánoval ukřižování až do nejmenších podrobností (jako například losování o Ježíšův oděv), nenese v žádném smyslu odpovědnost za hřích těch, kdo Ježíše ukřižovali. Tak to říkají Skutky 4,27-28: „Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Pontius Pilát spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila.“

Tím, že Ježíš přišel na tento svět právě proto, aby zemřel na kříži, nepřinesl pouze oběť za naše hříchy, kterou jsme tolik potřebovali, ale dal nám také vrcholný příklad odhodlání poslušně plnit veškerou Boží vůli. Autor dvakrát (10,7.9) opakuje Ježíšova slova z tohoto žalmu: „Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli…“ Řečeno s Lukášem 9,51, Ježíš „upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma“. Nebo jak se Ježíš modlil v zahradě: „… ne má, nýbrž tvá vůle se staň“ (Lk 22,42). Nedokážeme si ani představit, co to pro bezhříšného Božího Syna muselo znamenat stát se hříchem místo nás. Ale jeho poslušné odhodlání splnit Boží vůli, ať to bude jakkoli těžké, nás učí vzít na sebe závazek plnit jeho vůli, ať to stojí cokoli. K tomu, že Boha poslechneme, se nerozhodneme ve chvíli, kdy jsme pokoušeni. Musí to být vědomý závazek, který je nutno učinit předtím, než se ocitneme v pokušení.

B. Kristova poslušnost, se kterou podstoupil kříž, aby naplnil Boží vůli, jednou provždy odstranila starozákonní oběti.

„Tak ruší prvé [starozákonní oběti], aby ustanovil druhé [Boží vůli naplněnou ukřižováním]“ (10,9). Když žalm říká, že Bůh o oběti nestál a neměl z nich radost (10,5-6), vyjadřuje tím časté téma Starého zákona, že Bůh nemá zájem o oběti pro oběti samotné. V obětech se spíš mělo odrážet kajícné srdce (1S 15,22; Ž 51,18-19; Iz 1,11-13; 66,3-4; Jr 7,21-23; Oz 6,6; Am 5,21-24; Mi 6,6-8). Bůh nemá rád, když lidé provádějí vnější bohoslužebné úkony, a přitom v srdci chovají hřích, kterého se nejsou ochotni vzdát. Řečeno dnešním jazykem, člověk může chodit do kostela a účastnit se přijímání, ale pokud žije v neposlušnosti nebo v srdci ukrývá nějaký hřích, Boha jeho uctívání netěší.

Ale to hlavní, co se autor svým původním čtenářům snaží říct, je to, že Kristova oběť na kříži navždycky nahradila obětní systém Starého zákona. To je důvod, proč nemohu zastávat názor, že v tisíciletém království budou znovu přinášeny zvířecí oběti. Vysvětlení zní, že mají být „připomínkou“ kříže, ale ani to nejsem schopen uvést do souladu s Listem Židům. Starý systém byl v nejvyšší míře naplněn a zcela nahrazen ukřižováním. Není nejmenší důvod se k němu vracet, ba ani jako k „připomínce“; vždyť na trůnu budeme moci spatřit samotného Beránka!

C. Kristova poslušnost, se kterou podstoupil kříž, aby naplnil Boží vůli, nám jednou provždy zajistila dokonalé postavení před Bohem.

O to jde ve verši 10,10. Autor Listu Židům používá slovo „posvěceni“, což znamená jednak „vnitřně očištěni od hříchu“, jednak „učiněni způsobilými k pobytu v Boží přítomnosti“, abychom byli „schopni nabídnout uctívání, které může přijmout“ (Bruce, s. 236). Výraz „jsme posvěceni“ je v řečtině v perfektu (čas minulý dokonavý), který označuje událost v minulosti s následky, které trvají i v přítomnosti. V protikladu k častým a opakovaným starozákonním obětem poskytuje věřícím Kristova jediná oběť navždy dokonalé přijetí u Boha. Jak jsem vysvětlil, jde o naše postavení před Bohem, ne o náš každodenní vztah s ním. Naše postavení je sice dokonalé, ale náš růst ve svatosti je, jak uvidíme (ve verši 10,14), postupný proces.

Autor ukázal, že starozákonní oběti nemohly dokonale odstranit vinu ani hřích (10,1-4) a že Kristova oběť na kříži odstranila obětní systém a dává nám dokonalé postavení před Bohem (10,5-10). Nyní se ve verších 10,11-14 chystá svou hlavní myšlenku názorně ilustrovat:

3. Kontrast obou druhů oběti (10,11-14)

Kontrast mezi nedokončenou, stále opakovanou službou starozákonních kněží a dokončenou, zcela dostatečnou obětí Kristovou názorně ukazuje, že nám bylo odpuštěno naprosto.

Verš 10,11 ukazuje kněze, jak denně stojí a „znovu a znovu přináší tytéž oběti“, které ale „nikdy nemohou navždy zahladit hříchy“. Člověka přímo ovane dech marnosti, když to čte.

Verš 10,12 však proti tomu staví do kontrastu Ježíš, který „přinesl za hříchy jedinou oběť“, načež „navěky usedl po pravici Boží“. Skutečnost, že kněží stáli, hovoří o rozdělané práci, která nebere konce (ve svatyni nebyla ani jediná židle). Skutečnost, že se Ježíš posadil, hovoří o tom, že práce, kterou svou obětí vykonal, je hotová a že byl vyvýšen na nejčestnější místo.

Autor mohl svůj odkaz na Žalm 110,1 ukončit, když řekl, že Ježíš sedí po Boží pravici. On ale pokračuje a dodává (10,13), že Ježíš „hledí vstříc tomu, ‚až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu‘“. Mohl to udělat ze dvou důvodů. Za prvé proto, že třeba nechtěl, aby se jeho čtenáři nechali odradit kvůli kříži, jako by pro Boha znamenal nějakou prohru. Jejich nevěřící židovští přátelé si z nich možná utahovali, že věří v ukřižovaného Mesiáše. Jestliže je Ježíš opravdu Pán, tak proč musí jeho lid snášet pronásledování a mučednictví? Autor na to říká: „Počkejte si a uvidíte! Přijde den, kdy se všichni Ježíšovi nepřátelé stanou podnožkou pod jeho nohama, přesně jak to předpovídá Žalm 110.“

Za druhé je možné, že autor své čtenáře jemně varuje. Pokud opustí víru a vrátí se k judaismu, postaví se na tu stranu, která v dějinách skončí jako poražená. Zařadí se mezi Ježíšovy nepřátele a to není nic, o co by člověk stál, protože Ježíšovy nepřátele čeká zaručená porážka a soud.

Ve verši 10,14 autor zase opakuje, že Ježíš svou jedinou obětí „učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni“ (KMS; takto doslova podle řeckého originálu). Tento verš shrnuje dvě životně důležité pravdy: Za prvé, pokud jde o jejich postavení před Bohem, jsou věřící dokonalí. Pro Kristovu oběť jim Bůh odpustil všechny hříchy a připsal jim Kristovu spravedlnost. Právě tyto slavné skutečnosti jsou základem našeho postavení před Bohem. Za druhé, v praxi jsou věřící posvěcováni. Rostou ve svatosti v myšlení, slovech i činech. Postavení je jim dáno hned ve chvíli, kdy uvěří ke své spáse. Praxe probíhá celý život a projevuje se růstem v poslušnosti. Pokud člověk neroste ve svatosti, je to důvod pochybovat o tom, zda byl opravdu vírou v Krista učiněn dokonalým, pokud jde o jeho postavení.

Autor na podporu svého tvrzení uzavírá celý oddíl citátem ze Starého zákona:

4. Nová smlouva (10,15-18)

Také starozákonní proroctví o Nové smlouvě potvrzuje, že nám bylo odpuštěno naprosto.

Všimněme si, že autor Jeremjášovo proroctví připisuje Duchu svatému (10,15), který inspiroval celé Písmo. Opakuje stručně (možná zpaměti) citát z Jr 31,33-34, který už jednou citoval (8,11-12), protože tyto verše připojují k tomu, co autor tvrdí, Boží vlastní svědectví. Bůh slibuje, že svým lidem vloží své zákony do srdce a vepíše jim je do mysli (10,16). Autor možná tuto část zaslíbení o Nové smlouvě citoval proto, aby předem vyloučil každou námitku ze strany židovských čtenářů v tom smyslu, že odstranění Zákona (10,9) povede k životu v bezzákonnosti: „V žádném případě! Boží lid se vyznačuje poslušností, která vychází ze srdce.“

Potom připojuje právě ten článek Nové smlouvy, který přímo souvisí s jeho hlavní myšlenkou: „… na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.“ Skutečnost, že si Bůh naše hříchy nepřipomíná, neznamená, že by byl zapomětlivý, ale že nás za naše hříchy nebude soudit. Jsou nám naprosto odpuštěny, protože se k tomu Bůh smluvně zavázal. Závěr tedy zní: „Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti“ (10,18). Starozákonní oběti jsou nyní zbytečné a zastaralé. To, k čemu ukazovaly, Ježíš dokonale naplnil. Prostřednictvím kříže Bůh věřícím Nové smlouvy naprosto odpustil! Když je vám v Kristu poskytnuto naprosté odpuštění, proč se vracet k systému, který vám nic podobného nikdy nemůže nabídnout?

Závěr

Kdyby římsko-katolická církev a pravoslavné církve vzaly vážně poselství tohoto textu, opustily by učení o očistci, které ostatně ani není z Bible. Očistec má být místo, kde jsou zesnulí po smrti očišťováni od zbývajících hříchů. Jejich přátelé a blízcí za ně mohou dát sloužit mše a modlit se, a údajně jim tak pobyt v očistci zkrátit. To je ovšem nehorázné popření evangelia Boží milosti v Kristu! Pokud nám Kristova smrt dává dokonalé postavení před bohem, je učení o očistci lživé!

Náš text dále vyvrací obyčej „skutků pokání“. Skutky pokání, které nesmíme zaměňovat s pokáním jako takovým, vycházejí z katolického učení, že určité dobré skutky předepsané církví mohou napravit naše hříchy a tak nám zkrátit pobyt v očistci. Někdy se k tomu připojují odpustky, které prý odstraňují vinu nebo umožňují prominutí trestu za časné hříchy.

Všechny tyto nebiblické zvyky snižují celkové zásluhy Ježíše Krista jako naší zástupné oběti. Jeho smrt zajistila věřícím naprosté odpuštění. Jeho smrt nás učinila navěky dokonalými. Jeho smrt nás jednou provždy posvětila. Jeho smrt dokonale odstranila vinu našich hříchů. Věřit v očistec a činit skutky pokání a platit odpustky je jako vracet se zpátky k židovskému obětnímu systému!

Představme si mladého muže, který se zamiloval do dívky, od níž ho dělí značná vzdálenost. Má však nádhernou fotografii své milé a každý den si ji prohlíží. Když se konečně vezmou, podobenka mu zůstane, ale teď u sebe má i svou ženu. Jednoho dne se ale začne chovat nějak podivně. Stojí před manželkou a tiskne si fotografii na srdce. „Stýskalo se mi po tvém portrétu, tak se k němu vracím,“ oznámí jí. Vášnivě fotku políbí, a když vychází ze dveří, je slyšet, jak jí říká: „Miluji tě, můj nejdražší obrázku! Nemůžu bez tebe žít!“ (Podle knihy Kenta Hughese Hebrews: An Anchor for the Soul [Crossway], sv. 2, s. 19.) Kdybychom usoudili, že tomu mládenci přeskočilo, moc bychom se nezmýlili!

Jenže tohle střelené chování názorně ukazuje, co dělají lidé, kteří opustí Krista pro něco, co je jen jeho náznakem. Kristus nám svou provždy dostatečnou obětí na kříži zajistil naprosté odpuštění všech hříchů. Každý náboženský systém, který navrhuje způsoby, jak usmiřovat hříchy nějakými lidskými skutky, je pouhý stín. Věřte pouze v Krista a Bůh vám pouze ze své milosti udělí naprosté odpuštění.

Otázky k diskuzi

1. Když starozákonní oběti nemohly přinést naprosté odpuštění, proč Bůh tento systém vůbec zavedl a navíc ho nechal patnáct století v platnosti?

2. Proč je důležité, pokud jde o Boží odpuštění, rozlišovat mezi naším postavením v Kristu a každodenním praktickým životem?

3. Jakým způsobem katolické učení o očistci a skutcích pokání zcela podrývá evangelium Boží milosti v Kristu?

4. Jak byste odpověděli na obvinění, že naprosté odpuštění z pouhé milosti povede k prostopášnému životu?