• Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta. (Ž 102,28)

Jaký pramen jistoty a útěchy je k nalezení v boží neměnnosti! Žádná vlnka nedokáže narušit klid jeho nikdy neměnící se povahy. Pokud by tomu tak nebylo, nebyl by již více dokonalou bytostí, ztratil by tím své božství, přestal by být Bohem!

Změna je naším údělem zde na zemi. „Ta zaniknou!“, je stručnou kronikou týkající se všeho na této straně stvoření. Nebe nad námi, země pod námi, veškeré přírodní prvky a jevy kolem nás mají určený svůj konec. „Rozkladu propadne všechen nebeský zástup: nebesa se svinou jako kniha a všechen jejich zástup bude padat, jako opadává listí z vinné révy a padavče z fíkovníku.“

Chvíle posvěcených projevů vzájemné lásky jsou pryč! Přátelé, kteří nám oslazovali naši pouť svou přítomností, odešli! Avšak uprostřed vzdouvajícího se moře nestálosti je k nalezení kotva, kotva bezpečí a jistoty. „Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta.“ Vše se mění – jen Neměnný ne! Lešení postavené lidmi se zřítí, avšak chrám živého Boha bude stát. Rákos se zlomí pod náporem větru, ale živoucí skála odolá a bouři přetrvá.

Jaké požehnání, obzvláště když můžeme uvažovat o neměnnosti našeho věčného velekněze. „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky!“ Je pravdou, že již je v jistém smyslu „proměněn“. Už více není mužem zármutku; není už tulákem bez domovského práva. Je vyvýšen a dosazen na trůn ve slávě nebes. Andělé ho velebí, svatí ho milují. Avšak jeho srdce nezná změnu. Jeho vyvýšení do slávy nezahladilo Jeho láskyplný lidský soucit. Můžeme o něm přemýšlet v rozličných situacích, kdy přijímá odvrženého hříšníka, když utišuje bouři, nebo jak stojí v branách města Naim, když roní slzy lítosti nad ztraceným městem, nebo slzy soucitu nad hrobem přítele, a přes to vše napsat, „Ty jsi stále stejný!“ Jméno, které předal skrze anděly do své církve až do chvíle, než znovu přijde je po všechen čas stejné, „ten samý Ježíš!“ Titul „ten živý!“, daný mu na ostrově Patmos, je taktéž jeho pomníkem na věky.

Čtenáři! Měl jsi někdy pocit, že se ve svém postoji vůči Tobě Bůh změnil? Možná, že i teď truchlíš nad odnětím klidu a odchodem vzezření toho, jehož úsměvem jsou nebesa? Říkáš si v hořkosti své duše, „Což Bůh zapomněl na smilování?“ Ta změna se však týká tebe samotného nemá co dočinění s Bohem. Za mraky tvého vlastního odklonu září slunce jeho lásky tak jasně, jako vždy. On „není zemdlený, není znavený …“

Nebo možná procházíš těžkostmi. Ruka tvého Boha na tobě může těžce spočinout a Tvá mysl může přechovávat tajnou myšlenku, že některých slz jsi mohl být ušetřen, že tvůj trest mohl být mírnější — že tvůj zármutek, i se svým temným doprovodem, mohl být zmírněn nebo zcela odvrácen. Vzhlédni proto a přijmi žalmistův lék za svůj vlastní, „Skutky Hospodinovy si připomínám, připomínám si onen tvůj div z dávnověku“. Pomysli, že jedna a táž ruka, která pro tebe byla hřebem přibyta k dřevěnému kříži, nyní vede tvou při z královského trůnu, nařizuje a řídí každou zkoušku, a nad každou temnotou s prozřetelností píše tu pro nás nezodpověditelnou otázku, „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“

Ach! Takže podložíte-li si na spaní hlavu Ježíšovou neměnností, pak uprostřed všech hrubých výkyvů stále se měnícího světa kolem budete moci říct: Dokud mi nezazáříš Ty, který neznáš tmu ani neklid, „Pokojně ulehám, pokojně spím, neboť ty Sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet“ (Ž 4,9).