Boží svatost

Verze pro tisk

Jenom Bůh je svatý

„Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý“ (Zj 15,4). Jedině On je nezávisle, neomezeně, nezměnitelně svatý. V Písmu je často označován jako „Svatý“. Je takový, protože je v Něm souhrn všech morálních dokonalostí. Je dokonalou čistotou, neposkvrněný ani stínem hříchu. „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy“ (1 J 1,5). Svatost je pravou dokonalostí Boží přirozenosti. Velký Bůh je „velkolepý ve svatosti“ (Ex 15,11). Proto čteme: „Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo a hledět na trápení“ (Ab 1,13).

Jako je Boží moc opakem přirozené slabosti stvoření, jako je Jeho moudrost v naprostém kontrastu k nejmenšímu selhání rozumu nebo k pošetilosti, tak je Jeho svatost naprostým protikladem veškerého morálního kazu či pošpinění. Kdysi Bůh určil zpěváky v Izraeli, „aby chválili jeho velebnou svatost“ (2 Pa 20,21).

„Moc je Boží dlaní či paží, vševědoucnost Jeho okem, milost Jeho nitrem, věčnost Jeho trváním, ale svatost je Jeho krásou“ (S. Charnock).

Především to Ho činí milým v očích těch, kdo jsou zachráněni z nadvlády hříchu.

Na této Boží dokonalosti spočívá velký důraz.

„Bůh je častěji nazýván svatým než všemohoucím, a tato část Jeho důstojnosti vyjadřuje Jeho podstatu víc, než ty ostatní. Svatost je pevnějším přídomkem Jeho jména než Jeho ostatní dokonalé vlastnosti. Nikde nenajdete spojení jako „Jeho mocné jméno“ nebo „Jeho moudré jméno“, nýbrž „Jeho veliké jméno“ a nejčastěji „Jeho svaté jméno“. To je ten největší čestný titul. V něm se objevuje Jeho vznešenost a úctyhodnost“ (S. Charnock).

Tuto dokonalost serafové slavnostně oslavují před trůnem nebes, kde volají: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů“ (Iz 6,3), jako žádnou jinou. Bůh sám tuto dokonalost zdůrazňuje: „Jednou jsem přísahal na svou svatost“ (Ž 89,35). Bůh přísahá na svoji svatost, protože tím sám sebe vyjadřuje lépe než čímkoli jiným. Proto jsme nabádáni: „Opěvujte Hospodina, jeho věrní, vzdávejte chválu jeho svatému jménu“ (Ž 30,5 ČSP). „O této vlastnosti lze říci, že je nadřazená, že takříkajíc probíhá ostatními vlastnostmi a vrhá na ně lesk. Je to vlastnost všech vlastností“ (J. Howe, 1670). A tak čteme o „Hospodinově nádheře“ (Ž 27,4 ČSP), která není ničím jiným než „důstojnou svatostí“ (Ž 110,3 ČSP).

Náleží-li jí první místo mezi všemi dokonalostmi, je také jejich slávou – je-li slávou božství, je slávou každé dokonalosti božství. Jako je Jeho moc jejich silou, tak je Jeho svatost jejich krásou. Tak, jako by všechny byly slabé bez všemohoucnosti, která je podporuje, byly by všechny nevzhledné bez svatosti, která je zdobí. Kdyby byla poskvrněna, všechny ostatní by ztratily svou čest. Je to stejné, jako kdyby slunce přišlo o své světlo - ztratilo by ve stejném okamžiku i své teplo, svou sílu, svou schopnost podporovat plození a růst. Jako je upřímnost leskem každé milosti v křesťanovi, tak je čistota nádherou každé vlastnosti Božství. Jeho spravedlnost je svatou spravedlností, Jeho moudrost svatou moudrostí, Jeho moc „svatou paží“ (Ž 98,1). Jeho pravda nebo zaslíbení „svatým zaslíbením“ (Ž 105,42 B21). Jeho jméno, které zahrnuje všechny Jeho vlastnosti, je „svaté“ (Ž 103,1), (S. Charnock).

Projevy Boží svatosti

Boží svatost se projevuje v Jeho díle. „Hospodin je spravedlivý ve všech svých cestách, milosrdný ve všech svých skutcích“ (Ž 145,17). Nepochází od Něj nic než to, co je dokonalé. Svatost je pravidlem všech Jeho činností. Na počátku prohlásil, že vše, co udělal, je „velmi dobré“ (Gn 1,31), což by nemohl říci, pokud by v tom bylo něco nedokonalého nebo nesvatého. Člověk byl stvořen „přímým“ (Kaz 7,29) do podoby svého Stvořitele. Andělé, kteří padli, byli stvořeni jako svatí, neboť je nám řečeno, že „si nezachovali své vznešené postavení“ (Ju 6). O Satanovi je napsáno: „Na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost“ (Ez 28,15).

Boží svatost se projevuje v Jeho zákoně. Tento zákon zakazuje hřích ve všech jeho podobách – i v těch nejrafinovanějších, stejně jako v těch nejhrubších formách, myšlenku stejně jako poskvrnění těla, tajnou touhu stejně jako zjevný skutek. Proto čteme: „Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré“ (Ř 7,12). Ano, „Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo. Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy. Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé…“ (Ž 19,9-10).

Boží svatost se projevuje na kříži. Vykoupení ukazuje divuplně a zároveň s největší vážností Boží neomezenou svatost a Jeho odpor k hříchu. Jak ohavný musí hřích pro Boha být, když ho potrestal až do jeho krajních mezí, ve chvíli, kdy byl připsán Jeho Synu!

„Ani všechny nádoby hněvu, které byly nebo budou vylity na zkažený svět, ani planoucí pec hříšníkova svědomí, ani neodvolatelný rozsudek vyřčený na adresu vzbouřených démonů, ani sténání prokletého stvoření neukazují Boží nenávist k hříchu tak, jako Boží hněv, kterým zahrnul svého Syna. Nikdy se Boží svatost nejevila nádhernější a milejší než ve chvíli, kdy byla tvář našeho Spasitele nejvíce zkrušena uprostřed smrtelného sténání. To sám potvrzuje v Žalmu 22. Když od Něj Bůh odvrátil svůj úsměv a vrazil Mu ostrý nůž do srdce, čímž Ho přinutil k děsivému výkřiku: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“, vlastně obdivuje tuto dokonalost – ‚Ty jsi Svatý…‘ (v. 4)“ (S. Charnock).

Protože je Bůh svatý, nenávidí všechen hřích. Miluje vše, co je v souladu s Jeho zákony, a má odpor ke všemu, co stojí na opačné straně. Jeho slovo jasně prohlašuje: „Hospodin má neupřímného v ohavnosti…“ (Př 3,32). A opět: „Zlé plány jsou Hospodinu ohavností…“ (Př 15,26). Z toho tedy vyplývá, že je nezbytné, aby hřích trestal. Hřích nemůže existovat, aniž by vyvolal nejen Boží nenávist, ale také Boží trest. Bůh často odpouští hříšníkům, ale nikdy neodpouští hříchu. Hříšníku je odpuštěno pouze na základě toho, že někdo Jiný za něj nesl trest, protože „bez vylití krve není odpuštění“ (Žd 9,22). Proto je nám řečeno: „Pomstou stíhá Hospodin své protivníky, hněvem pronásleduje nepřátele“ (Na 1,2). Kvůli jedinému hříchu Bůh vyhnal naše první rodiče z Edenu. Pro jeden hřích upadlo celé kenaanské pokolení do kletby, která na něm zůstává až dodnes. Kvůli jednomu hříchu byl Mojžíš vyloučen ze zaslíbené země, Elíšův služebník stižen malomocenstvím, Ananiáš a Safira vytrženi ze země živých.

Boží svatost ze světské perspektivy

Zde nacházíme důkaz, že Písmo je inspirováno shůry. Neobnovení ve skutečnosti nevěří v Boží svatost. Jejich pojetí Božího charakteru je jednostranné. Naivně doufají, že Jeho milost překryje vše ostatní. „…Domníval ses, že jsem jako ty…“ (Ž 50,21) – tak zní Boží obvinění proti nim. Dokážou si představit jen boha podle svého vlastního zlého srdce, a tak pokračují v bláznivých pošetilostech. Taková je svatost v Písmu připisovaná božské přirozenosti a charakteru, což jasně ukazuje na jejich nadlidský původ. Charakter přičítaný bohům starověku a moderního pohanství je pravým opakem neposkvrněné čistoty, která náleží pravému Bohu. Nevýslovně svatý Bůh, který má nejkrajnější odpor k veškerému hříchu, nebyl nikdy vymyšlen žádným z Adamových padlých potomků! Faktem je, že nic nedokáže lépe odhalit hrozivou zkaženost lidského srdce a jeho nevraživost vůči živému Bohu, než když je postaveno před Toho, kdo je bezmezně a nezměnitelně svatý. Jeho vlastní představa hříchu je prakticky omezena na to, co svět nazývá zločinem. Všechno, v čem zločin nefiguruje, člověk zmírňuje na „selhání“, „chyby“, „slabosti“. A když už se člověk k hříchu přiznává, omlouvá ho a zlehčuje.

Na „boha“, jehož velká většina vyznávajících křesťanů miluje, se nahlíží jako na někoho, kdo se velmi podobá laskavému staříku, kterému sice pošetilosti radost nedělají, ale před nerozvážnostmi mládí shovívavě přivírá oči. Boží slovo však říká: „…nenávidíš všechny, kdo páchají ničemnosti“ (Ž 5,6). A opět: „…každý den má Bůh proč vzplanout hněvem“ (Ž 7,12). Lidé ale odmítají uvěřit v takového Boha a skřípají zuby, když jsou věrně upozorňováni na Jeho nenávist k hříchu. Ne, hříšný člověk nevymyslel svatého Boha ani ohnivé jezero, ve kterém bude trápen navěky a navždy.

Protože je Bůh svatý, přijetí tvorstva na základě skutků je pro Něj krajně nemožné. Padlý tvor by spíše dříve stvořil svět, než vykonal něco, co by se setkalo se souhlasem bezmezné Čistoty. Může tma přebývat se světlem? Může se Ten Neposkvrněný těšit ze špinavých „hadrů“ (Iz 64,5 – B21)? I to nejlepší, co hříšný člověk přináší, je pošpiněno. Zkažený strom nemůže nést dobré ovoce. Bůh by sám sebe zradil, pošpinil svou dokonalost, kdyby označil jako spravedlivé a svaté to, co takové samo o sobě není – a nic není alespoň bez té nejmenší skvrnky, na rozdíl od Boží přirozenosti. Avšak to, co Jeho svatost vyžadovala, poskytla Jeho milost v Kristu Ježíši, našem Pánu. Každý ubohý hříšník, který se k Němu utekl do úkrytu, je „přijat za syna“ (Ef 1,5).

Člověk se přibližuje Bohu

Protože Bůh je svatý, přistupujeme k Němu s největší bázní: „Strašný je Bůh v kruhu svatých, nesmírný, budící bázeň ve všech kolem sebe“ (Ž 89,8). A tak tedy: „Vyvyšujte Hospodina, našeho Boha, klanějte se před podnožím jeho nohou – je svaté!“ (Ž 99,5). Ano, „před podnožím Jeho nohou“, v nejhlubší pokoře, Jím přemožený. Když chtěl Mojžíš přistoupit k hořícímu keři, Bůh řekl: „ Zuj si opánky.“ (Ex 3,5). Musí mu být slouženo „s bázní“ (Ž 2,11). Pohleďte na Jeho požadavek vůči Izraeli: „Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svou svatost, před veškerým lidem osvědčím svou slávu“ (Lv 10,3). Čím více jsou naše srdce naplněna úctou před Jeho nevýslovnou svatostí, tím přijatelnější pro Něho jsme, když k Němu přistupujeme.

Protože Bůh je svatý, mělo by být naší touhou se Mu připodobňovat. Jeho příkaz zní: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý“ (1 Pt 1,16). Nepřikazuje nám, abychom byli všemohoucí nebo vševědoucí, jako je On sám, ale máme být svatí, a to „v celém způsobu života“ (1 Pt 1,15).

„To je hlavní způsob uctívání Boha. Neoslavujeme Boha ani tak chválou plnou obdivu nebo výmluvným vyjádřením či pompézní službou, jako když se snažíme hovořit s Ním a mít neposkvrněného ducha a žít pro Něho tak, jak žil On“ (S. Charnock).

A protože Bůh sám je zdrojem a pramenem svatosti, hledejme svědomitě svatost u Něho. Ať je naší každodenní modlitbou, aby „…nás cele posvětil a zachoval našeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista“ (1 Te 5,23).

Z knihy Střípky poznání Boha.