Verze pro tisk

Nepohrdám Boží milostí!

Do církví v Galacii, které vznikly potom, co Pavel zvěstoval evangelium, kde Pavel s Barnabášem ustanovili v jednotlivých sborech starší, do těchto církví přišli učitelé, kteří tvrdili, že křesťané se musí nechat obřezat a musí se jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon. Pavel takové vyučování hned na začátku svého listu těmto církvím nazývá jiným evangeliem. A od poloviny druhé kapitoly vysvětluje křesťanům v Galacii, jaká je role zákona v životě křesťana. V Kristu křesťan zemřel zákonu, tedy zlomil okovy zákona, zbořil zeď zákona, která ho oddělovala od Boha, a kdyby se chtěl nyní vracet k zákonu, znovu by stavěl to, co předtím zbořil (Ga 2,18). Proto Pavel říká, že před zákonem je mrtev zákonu, protože byl ukřižován spolu s Kristem a nyní v něm žije Kristus – ten vzkříšený Kristus, který se sice narodil pod zákonem (Ga 4,4), ale svou smrtí se stal mrtvým pro zákon. Křesťan tedy nyní žije ve víře v tohoto Krista, který vstal z mrtvých, a který se nestal spravedlivým skrze skutky zákona, ale byl spravedlivý dávno před tím, než byl zákon dán a svou spravedlností tento zákon naplnil. Každý křesťan nyní žije ve víře v tohoto Krista, který si ho zamiloval a vydal sebe samého za něj. Spravedlnost křesťana nepochází ze zákona, tedy skutků, které bychom my konali, ale je spravedlností, která je darovaná skrze milost ve víře v Ježíše Krista. Je to dokonalá Boží spravedlnost.

Ve dvacátém prvním verši Pavel završuje první část své argumentace. Je to verš, v němž je shrnuto všechno, co dosud řekl. Pavel se hned na začátku ohrazuje proti případným námitkám, které by mohl někdo vydedukovat z učení o ospravedlnění z pouhé milosti jedině skrze víru. A hned potom znovu opakuje, co řekl již mnohokrát, totiž že milost je nezbytná a touto milostí jsme vykoupeni. Pojďme tedy do našeho verše a k prvnímu bodu našeho dnešního kázání. Pavel reaguje na to, co bychom mohli nazvat:

I. Laciná milost

  • Galatským 2:21 Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.

Když si pročtete celý oddíl, vypadá to, jako kdyby Pavel začal najednou mluvit o něčem úplně jiném. Proč tak zničeho nic najednou tak silná slova – nepohrdám Boží milostí? Na co Pavel reaguje? Myslím, že to je jasné a můžeme se na to podívat minimálně ze dvou úhlů pohledu.

Mohli bychom to vidět jako Pavlovu odpověď na kritiku jeho učení, učení evangelia, o ospravedlnění z pouhé milosti pouhou vírou. Mohli bychom za tímto Pavlovým prohlášením slyšet slova jeho kritiků, kteří říkali, že když je všechno jenom z milosti, potom nemusíme nic, můžeme si žít, jak chceme, nemusíme mít žádný standard pro život. Ale Bůh přece dal Izraeli standard pro život, dal mu zákon, který je dobrý. Logika zastánců obřízka mohla být přibližně následující – Bůh dal Izraeli zákon a zákon odráží Boží spravedlnost. Zákon je tedy určitým vyjádřením Božího charakteru, a protože Boží charakter se nemění, nemůže se změnit ani zákon. A pokud se nějaký zákon mění – a Písmo jasně říká, že zákon se mění, že platnost jednoho skončila a platnost druhého byla zjevena v plnosti – potom bychom měli ze zákona vybrat to, co plně odráží Boží charakter a to uplatňovat i na křesťany z pohanů.

Je nepochybné, že ti falešní učitelé, kteří přišli do Galacie, nechtěli uplaťnovat celý zákon. Velmi dobře věděli, že pohané nemohou dodržovat některé věci ze zákona – například nemohou přijít do chrámu v Jeruzalémě, nemohou obětovat oběti, nemohou tedy zachovávat ani řády, které se týkaly očišťování, například žen po porodu, protože i tyto řády byly spojené s obětováním obětí v chrámě. Takže je jasné, že tito učitelé museli vybrat některá nařízení Mojžíšova zákona a nutit pohany, aby dodržovali to, co je možné dodržovat. Z pohledu těchto učitelů to byl ten nejlepší doplněk Boží milosti, kterou Bůh dal ke spasení. Tohle je přece nejlepší pokračování Boží milosti, které nám ukazuje, jak můžeme žít svatě, protože nastavuje svatý standard. Proto je nutné, aby se pohané nechali obřezat a aby zachovávali Mojžíšův zákon. Jenom když budou žít podle zákona, budou svatí, budou dělat čest Boží milosti. Jenom když budou jednat podle zákona, bude s nimi Boží požehnání a Boží milost nebude braná nadarmo. Nikdo si nebude myslet, že milost znamená, že si mohu dělat, co se mi zlíbí. Proto je potřeba doplnit milost zákonem. Takhle nějak mohlo vypadat uvažování učitelů, kteří přišli do Galacie a přinášeli podle Pavla falešné evangelium. Jaká byla Pavlova odpověď? Nepohrdám Boží milostí. Nemyslím si, že by byla k ničemu, nebo že by byla neplatná! Nic takového.

Boží milost je proměňující milost. Boží milost zasahuje nitro člověka a proměňuje ho zevnitř navenek. Pavel tady reaguje úplně stejně, jako na začátku Římanům 6. V páté kapitole vysvětluje spasení z milosti. Ukazuje na to, že jsme ospravedlněni pouze a jenom jediným skutkem spravedlnosti (Ř 5,18), tedy Kristovou smrtí na kříži Golgoty. Tento jediný čin spravedlnosti přináší ospravedlnění a život všem, kteří jsou v Kristu Ježíši. Milost skrze ospravedlnění dává život (Ř 5,21). Nejde o lidské skutky, nejde o lidské zásluhy, nejde o lidskou snahu nebo úsilí. Z toho ale vyplývá logická otázka:

  • Ř 6:1 Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost?

Úplně stejnou otázku by si mohli lidé položit potom, co si přečtou Pavlovo vysvětlení role zákona v závěru druhé kapitoly listu Galatským. Ale odpověď bude stejná, jako je odpověď z listu Římanům:

  • Římanům 6:2 Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli - jak bychom v něm mohli dále žít?

Proto Pavel říká, že nepohrdá Boží milostí. Milost není povolení hřešit!

Učitelé, kteří přišli do Galacie, míchali dohromady zákon a milost. Pavel říká, že nepohrdá Boží milostí, což by dělal – a to je druhá rovina pohledu, kdyby chtěl dohromady smíchat skutky zákona s Boží milostí. Označoval by tím Boží milost za nedostatečnou. Kdyby se pokoušel získat Boží milost skrze skutky nebo žít Boží milost a zakládat na vlastních skutcích, bylo by to ve skutečnosti pohrdání Boží milostí. Pavel říká, že nepohrdá Boží milostí, protože milost o tolik převyšuje zákon, oč život převyšuje smrt. Služba zákona je službou smrti, služba milosti je službou života.

Jak bychom mohli pohrdat Boží milostí, která nás zachránila? Odpověď je v našem textu! Odpověď je v Petrově pokryteckém jednání v Antiochii. Odpověď je v osmnáctém verši – jestliže chci znovu stavět na skutcích – a můžeme směle dodat, že ve výsledku nezáleží na tom, jestli se jedná o skutky zákona, nebo o jakékoliv jiné skutky – znamená to, že pohrdám Boží milostí. Stavět na skutcích znamená stavět na sobě. Je jedno, jak to nazveme, ale tohle je skutečný význam takového jednání. Může se jednat o skutky zákona jako v církvích v Galacii nebo předtím v Antiochii. Může se jednat o skutky lidské tradice, které jsou povýšené na normu křesťanského života. V minulosti to mohl být například způsob oblékání, když např. v 17. st. některé skupiny křesťanů zakazovaly nosit velké krajkové límce. To nosili jenom lidé ze světa. Ve 20. století bylo v některých církvích zakázáno ženám lakovat si nehty nebo nosit naušnice a mužům mít delší vlasy – to byla známka světskosti a takový člověk byl považován za neznovuzrozeného. Proč? Na jakém základě? Na základě vnějších projevů, na základě skutků, na základě toho, co bylo vidět navenek. Nikdo se nezajímal o nitro! Přesně totéž dělali učitelé zákona v Galacii. Pavel o nich napsal, že hlavním důvodem jejich snahy je:

  • Galatským 6:13 … aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle.

Pohrdli Boží milostí! Nehledí na nové narození, ale zaměňují vnitřní dílo Ducha svatého s vnějším vzhledem nebo jednáním, s vnějšími projevy. Ale evangelium o spasení z milosti je Boží mocí, která zachraňuje a proměňuje hříšníka. A začíná obřízkou srdce, novým narozením. Začíná uvnitř. Dříve či později se musí projevit, o tom není pochyb, ale bude se projevovat na prvním místě proměnou charakteru, bude se projevovat pokorou, a nakonec se bude projevovat i službou. A půjde to v tomto pořadí. Ale samotná služba, skutky samy o sobě, nejsou důkazem nového narození. A Pavel je toho dobrým důkazem – v horlivosti k židovství vynikal nad mnoho svých vrstevníků (Ga 1,14). V plnění požadavků zákona dokonce o sobě říká, že byl bez úhony. Chtěl před Bohem uplatnit svou vlastní spravedlnost, a dokud ho Bůh nezastavil, nechápal, že spravedlnost musí být darovaná. Jenom taková je totiž přijatelná pro Boha. Prato také zakončuje tento oddíl zvoláním: Nepohrdám Boží milostí!

Milí svatí, tady jsme i my v nebezpečí, že pohrdneme Boží milostí, pokud ji budeme chtít nahradit svými skutky. Nemusí to být nutně skutky zákona, mohou to být náboženské skutky nebo zkušenosti, mohou to být skutky, které vycházejí z našich představ o křesťanském životě, o zbožnosti. Kdo se nemodlí dvě hodiny denně, kdo nepřečte aspoň deset kapitol z Bible denně, kdo dvakrát týdně nerozdává Zápas o duši před obchodním centrem, kdo má děti, které se nechovají přesně podle mých představ, kdo každou neděli nepřinese něco pro ostatní do shromáždění … a mohli bychom pokračovat dál a dál. Můžete si tam dosadit své vlastní představy. Pokud začneme takhle přemýšlet – a můžete si být jistí, že k takovému přemýšlení máme sklony úplně všichni – potom se dostáváme na velmi tenký led a snadno se můžeme propadnout k tomu, že sice svými ústy budeme horovat pro Boží milost, ale bude se za ní skrývat něco úplně jiného, než čím Boží milost skutečně je. Proto musí být tato Pavlova slova také varováním, abychom z Boží milosti neudělali lacinou milost, ani ji nezaměnili za skutkaření. Což nás vede k druhému bodu dnešního kázání, v němž uvidíme, že milost je:

II. Nezbytná milost

  • Galatským 2:21 Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.

Spravedlnost není možné získat ze zákona. Není to možné před znovuzrozením, a není to možné ani potom. Především s tím druhým měli problémy lidé v církvích v Galacii. Chtěli žít spravedlivě, chtěli žít podle Boží spravedlnosti a to podle falešných učitelů, kteří k nim přišli, znamenalo, že budou žít podle zákona. Ale Pavel jasně prohlašuje, že není možné získat spravedlnosti ze zákona. Abychom tomu porozuměli, musíme si ujasnit několik věcí – Boží slovo mluví o spravedlnosti ze zákona. Dokonce v listu Galatským čteme (citát z Lv 18,5):

  • Ga 3:12 Zákon … praví: ‚Kdo bude tyto věci činit, získá tím život.‘

V Římanům 10,3 je tato spravedlnost ze zákona postavena proti jiné spravedlnosti, proti spravedlnosti darované z milosti, proti spravedlnosti Boží. Na jedné straně je tedy spravedlnost ze zákona, která je lidskou spravedlností, ačkoliv zákon je od Boha a je svatý. Ale pokud chce člověk dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, usiluje o svou vlastní spravedlnost. A na druhé straně je spravedlnost Boží. Spravedlnost, která je dokonalá. Proto Pavel mohl napsat, že byl bezúhonný, pokud šlo o zákon (Fp 3,6). Ve své horlivosti mohl naplňovat vnější požadavky zákona. Dělal to stejně, jako to dělalo mnoho zákoníků a farizeů v jeho době. Vzpomeňte si na bohatého mladého vládce, který jednoho dne přišel za Pánem Ježíše s touhou po věčném životě. Někdy je tento příběh předkládán jako důkaz toho, že když říkáme lidem evangelium, musíme jim nejdříve předložit zákon, aby pochopili, že jsou hříšní. Ale podívejte se do toho příběhu:

  • Mk 10:17-21 Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“

Nechci teď rozebírat ten příběh, ale chtěl bych, abyste si všimli, že Ježíš ani slůvkem nezpochybnil vyznání toho mladého muže, že od mládí zachovával všechna citovaná přikázání. Zdá se, že to dokonce svou odpovědí potvrdil, když řekl, že mu zbývá ještě jedna věc kromě toho všeho, co od mládí zachovával. Ale ta jedna věc byla kamenem úrazu a skálou pádu – šlo o následování Krista. Vzdej se všeho, co máš, zemři sám sobě, abys mohl vyznat, že jsi ukřižován spolu s Kristem, a následuj Krista – potom budeš mít poklad v nebi a věčný život.

Něco podobného můžeme vidět na Ježíšových slovech z kázání na hoře:

  • Mt 5:20 Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

Jaká byla spravedlnost zákoníků a farizeů? Na čem stavěla? Co bylo měřítkem této spravedlnosti? Zákon. Co dělali křesťané v Galacii – chtěli žít podle zákona! Ale Ježíš říká, že to je příliš nízké měřítko spravedlnosti. Podívejte se o kousek dál – co Bůh žádá? Jaká má být spravedlnost?

  • Matouš 5:48 Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Bůh požaduje dokonalou spravedlnost, a ta se nemůže týkat jenom vnějších věcí, vnějšího jednání, skutků nebo projevů. Boží spravedlnost musí být naprosto dokonalá. Jinou Bůh nemůže přijmout, protože on sám je dokonale spravedlivý. A taková je jenom spravedlnost Kristova. Proto je tak jasné, co čteme dále v listu Galatským, že nikdy nebyl nikdo, kdo by byl zachráněn jinak než z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Před Kristovým vtělením to bylo skrze víru v Krista zaslíbeného, nyní je to skrze víru v Krista zjeveného a ukřižovaného.

Spravedlnost ze zákona je lidskou spravedlností. Je to lidská snaha, lidské úsilí, jsou to lidské zásluhy. Spravedlnost ze zákona nejde dohromady s Boží slávou ani s Boží milostí. Spravedlnost ze zákona je chloubou člověka a vede jenom k pýše a k rozhojnění hříchu. A to je přesně ten důvod, proč Bůh dal zákon – aby se rozmohl hřích (Ř 5,20). Proto není možné ze skutků zákona získat spravedlnost, která by byla přijatelná u Boha. Zákon ukazuje na nedostatečnost každé lidské snahy o spravedlnost, na neschopnost člověka přistoupit k Bohu.

Kromě toho je tady další důležitá věc, kterou musíme zvážit. I když Písmo na jedné straně říká, že v zákoně je psáno, že kdo bude tyto věci zachovávat, získá život (Ga 3,12), na druhé straně o pár veršů dál čteme:

  • Galatským 3:21 Kdyby tu byl zákon, který by mohl dát život, pak by vskutku spravedlnost byla ze zákona.

Cílem zákona nebylo dát život. V moci zákona nebylo dát život. Zákon je vnější norma, která určuje hranici mezi tím, co je přijatelné a tím, co je nepřijatelné. Ale vnější norma nemůže dát život. Proto na jiném místě Pavel mluví o tom, že služba zákona je službou ke smrti (2K 3,7). A ještě jinde:

  • 1 Korintským 15:56 Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona.

Zákon nebyl dán k tomu, aby přinesl život, ani aby skrze něj kdokoliv získal spravedlnost. Ani Kristova spravedlnost nebyla spravedlností ze zákona. Kristova spravedlnost daleko přesahovala zákon – podobně jako oceán daleko přesahuje sklenici vody. Kristova spravedlnost byla měřitelná zákonem, ale nebyla získaná skrze zachovávání zákona. Kristus se nestal spravedlivým tím, že by plnil a naplnil požadavky zákona. Kristus nežil bezúhonný život podle normy Mojžíšova zákona. Narodil se sice pod zákonem a byl podroben zákonu, ale naplnil zákon tím, že ačkoliv byl spravedlivý, přesto se nechal zákonem odsoudit místo nás a nechal na sebe dopadnout veškeré prokletí zákona. Tímto jediným činem spravedlnosti získal spravedlnost pro všechny, kdo jsou v Kristu.

Kristův kříž je jedinou cestou a zárukou naší spravedlnosti, našeho ospravedlnění. Je to spravedlnost, kterou nikdo nemůže získat plněním zákona, ale jedině vírou v Ježíše Krista. Proto Pavel říká: „Kdyby bylo možné dosáhnout spravedlnosti skrze zákon…“ Kdyby… Není to možné. Nikdy to ani možné nebylo, přestože si to mnoho lidí myslí. Lidé si myslí, že před Kristovým příchodem dal Bůh Izraeli zákon, aby byli lidé ospravedlněni a spaseni skrze skutky zákona. Jaká pošetilost! Pohleďte na Abrahama – kdy dosáhl ospravedlnění? Když uvěřil Bohu!

  • Gn 15:6 Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.

Znamení obřízky přijal Abraham jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl už před obřízkou (Ř 4,11). Stalo se až řadu let potom, co Abraham uvěřil Bohu. Jiným dobrým příkladem je Noe:

  • Gn 6:8-9 Ale Noe našel u Hospodina milost. Toto je rodopis Noeho: Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem.

Dobře si všimněte toho, co říká tento text – často zde lidé převrací příčinu a důsledek. Říkají, že Noe byl spravedlivý a proto našel u Hospodina milost. Ale text mluví přesně opačně – Noe našel u Hospodina milost. Proto byl Noe muž spravedlivý a chodil s Bohem. Noe byl ospravedlněn úplně stejně jako každý jiný věřící – jedině milostí skrze samotnou víru v (zaslíbeného) Pána Ježíše Krista.

Nebo se podívejte na Davida, který žil pod zákonem. Co říká:

  • Žalm 32:1-2 Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá.

Blahoslavený je muž, jehož hřích je přikryt, z něhož Hospodin sňal nevěru (a tedy mu dal víru) a jemuž nepočítá nepravost. Proč? Ne proto, že by se ten muž tolik snažil, ani proto, že by se Bůh koukal stranou a dělal, že nevidí, ale proto, že mu dal milost. Skrze zákon není, nikdy nebylo a ani nikdy nebude možné získat spravedlnost. To je možné jedině z Boží milosti, jenom skrze víru pouze v Pána Ježíše Krista. Věříte v něj? Je tvou jedinou spravedlností Kristus sám? Milí přátelé, tohle je otázka, která je naprosto zásadní a každý z nás se jí musí zabývat. Neodkládejte to.

III. Vykupující milost

  • Galatským 2:21 Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.

Kristovo vtělení a jeho smrt na kříži jsou důkazem, že nelze dosáhnout spravedlnosti skrze skutky zákona. To je ale jenom začátek našeho uvažování. Kristovo vtělení a jeho smrt na kříži Golgoty byla vrcholem a završením vykupitelského díla. Byl to první vrchol Božího plánu. Ten plán začal už na věčnosti před stvořením světa a krok za krokem pokračoval skrze stvoření světa, skrze potopu a záchranu Noeho a jeho rodiny, skrze povolání Abrahama, skrze zjevení zákona až k okamžiku, kdy se naplnil stanovený čas a Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy a podrobeného zákonu, aby nás vykoupil.

Pavel ukazuje, že kdyby zákon mohl dát spravedlnost, nemohli bychom vůbec mluvit o nějakém Božím plánu, Kristovo vtělení by nedávalo žádný smysl a jeho smrt by byla zbytečná. Kdyby spravedlnost byla skrze zákon, znamenalo by to, že člověk je dostatečně dobrý na to, aby se sám mohl zachránit, že není natolik zkažený, takže může dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, skrze své vlastní skutky, své zásluhy. Kdyby to tak bylo, byla by Kristova smrt zbytečná. Jeho smrt na kříži by neznamenala vykoupení, byl by to jenom justiční omyl.

Ale Kristus byl vybrán jako beránek před stvořením světa (1Pt 1,19-20). Stejně tak před stvořením světa dal Otec svému Synu lid vybraný ze všech lidí. Všichni lidé patří Bohu, protože je jejich stvořitelem, ale některé z nich dal svému Synu. Ježíš za to děkuje Otci v Janovi 17 (ČSP):

  • Jan 17:2 … tak jako jsi mu dal pravomoc nad veškerým tělem, aby všem těm, které jsi mu dal, dal život věčný.

Ježíš přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 17,10). Přišel pro svůj lid. Když jsme ještě byli mrtví ve svých hříších, zaplatil za naše hříchy. Vzal na sebe hříchy svého lidu a vnesl je na kříž. Jeho obětí jsme vykoupeni. Tato oběť nebyla marná ani prázdná, nebyla zbytečná ani neúčinná. Ježíšova oběť přinesla vykoupení Božímu lidu. Ježíš zaplatil za hříchy svého lidu svou smrtí na kříži. Poslouchejte ještě jednou, je to důležité – Ježíš zaplatil za hříchy svého lidu. Je dokonáno, hotovo. Je zaplaceno. Ježíš svou smrtí nesložil nějakou imaginární zálohu, kterou je potřeba zaktivovat, aby začala být platná, ale svou smrtí zaplatil.

Jeho obětí jsme vykoupeni. Ježíš je vykupitel svého lidu. Vysvobodil nás z hříchu, ze smrti, vysvobodil z moci zákona, protože na kříži jsme zemřeli spolu s ním. Všechny viny každého, kdo z Boží milosti uvěřil v Krista, jsou smazány. Křesťané, vaše hříchy jsou odpuštěné. Není to zadarmo – stálo to život Božího syna. Zadarmo je to pro vás. Zadarmo je to pro každého, kdo věří. To je evangelium, to je Boží spravedlnost, která je příjímána vírou a vede k víře. Poslouchejte, co Pavel napsal církvi do Kolos:

  • Koloským 2:13-14 Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.

Kristus nezemřel nadarmo. Kdybychom mohli získat spravedlnost třeba skrze ten nejmenší skutek, skrze cokoliv vlastního, i kdyby se mělo jednat „jenom“ o vlastní rozhodnutí, spasení už by nebylo z milosti a Kristova oběť by byla zbytečná. Tady se vracíme na začátek našeho verše. Kdybychom si chtěli myslet, že můžeme Kristu pomoct – ať již na díle našeho spasení nebo na díle posvěcení, znamenalo by to pohrdání Boží milostí. Znamenalo by to popření Kristovy spravedlnosti a přisouzení si zásluh za spasení. Znamenalo by to, že se chceme dělit s Bohem o jeho slávu. Ale on svou slávu nikomu nedá!

Ale Kristova smrt je tou největší a nejslavnější manifestací Boží lásky. Vzpomeňte si, jak jsme to četli v závěru předchozího verše – věřím v Božího syna, který si mě zamiloval a vydal sebe samého za mne. Bůh, který je láska, dokazuje svou lásku k nám, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Milovaní, není větší projev lásky, než to, že Bůh dal svého jediného syna, aby se stal obětí smíření za naše hříchy. Boží syn vydal sebe samého za nás. Jeho smrt nebyla marná, ale přinesla nám spasení, přinesla nám odpuštění hříchů a smíření s Bohe, a spolu s tím také pokoj, radost, lásku, přijetí do Boží rodiny, přinesla nám Boží požehnání všech nebeských věcí, které máme v Kristu Ježíši.

Proto se vás musím zeptat, na co ve svém životě spoléháte? Na čem chcete stavět? Myslíte si, že svými skutky byste někdy mohli dosáhnout Boží spravedlnosti? Nemylte se. Je jenom jediný skutek, který Bůh žádá:

  • Jan 6:29 … abyste věřili v toho, koho on poslal.

Abyste věřili v Ježíše Krista, Božího syna a abyste ve víře v něj měli život věčný. Spolehněte se cele na jeho oběť, vložte svůj život a svou věčnost do jeho rukou, věřte, že jeho dílo, jeho zásluhy jsou naprosto dostatečné k tomu, aby vám zajistily nejenom věčný život, ale také svatý život v tomto nynějším čase v těle. Evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří, a jeho mocí jsme posvěcováni, protože evangelium zjevuje Boží spravedlnost – že Bůh přijal oběť svého Syna jako dostatečné výkupné, za lidský život, za tvůj život. Že Boží hněv, který se obrací proti každému hříchu, byl usmířen prolitou krví Božího syna, a Boží láska byla vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Toto evangelium, tato Boží spravedlnost je příjímana vírou a vede k víře. Boží slovo opakovaně a jasně vyhlašuje, že spravedlivý z víry bude živ. Spravedlivý nebude živ ze skutků zákona, ale bude živ jedině a jenom z víry v Ježíše Krista. Proto Pavel završuje celé toto vyučování o ospravedlnění z milosti skrze víru slovy:

  • Galatským 2:21 Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.

Jak odpovíte, milovaní? Co řeknete? Jakou chválu vzdáte Bohu za jeho milost? S jakou vděčností budete oslavovat Boha? Jaký život povedete jako jeho milované děti a vyslanci v tomto světě?

  • Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.

Skloňme nyní svou hlavu k modlitbě.