Verze pro tisk

… ale žije ve mně Kristus

Každičká fráze našeho dnešního textu je nesmírně bohatá a velmi hluboká. Chtěl bych vás hned na začátku povzbudit k tomu, abyste přemýšleli nad tímto textem. Zastavte se nad každou frází z konce devatenáctého a z dvacátého verše a promýšlejte do hloubky, co to vlastně Písmo říká, jak se to vztahuje k mému vlastnímu životu, co z toho vyplývá pro mé každodenní chození s Bohem, jak konkrétně mám tyto věci aplikovat do svého života. Moji milí, máme před sebou skutečný poklad a já vím, že nejsem schopen předat vám ani pouhý zlomek bohatství, které se před námi nachází. Proto vás povzbuzuji, abyste sami šli do Písma, abyste prosili Ducha svatého, aby vám otevíral Písma a dával vám porozumění. Pohleďte jen na tu úvodní frázi z konce devatenáctého verše, v řečtině pouhá dvě slova – jsem ukřižován spolu s Kristem! Učenci diskutují nad tím, zda tato dvě slova jsou vyvrcholením devatenáctého verše nebo zda již patří k verši dvacátému.

V předchozích verších Pavel mluví o roli zákona v životě křesťana. Několikrát zdůraznil, že nelze dosáhnout spravedlnosti skrze zákon a vysvětluje, že zákon nebyl dán jako měřítko spravedlnosti, ale jako nástroj k odsouzení. Zákon byl popravčím nástrojem, který měl za úkol ukázat člověku, jak moc je hříšný, jak daleko je od Boha, jak dalece je vzdálen Boží slávě. Zákon sám o sobě je dobrý a svatý, ale člověk je hříšný, hříchu zaprodán. Proto může Písmo tak jasně prohlásit, že hřích má svou moc ze zákona – není to kvůli zákonu, ale je to kvůli lidskému hříchu. Přesto si ale musíme uvědomit jednu velmi důležitou věc, ve které panuje mezi křesťany zmatek – totiž, že zákon nezjevuje Boží spravedlnost. Boží spravedlnost je zjevená někde úplně jinde! Vzpomeňte si, co napsal Pavel Římanům:

  • Římanům 1:16-17 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘

V evangeliu se zjevuje dokonalá spravedlnost Boží. Spravedlnost, která je darovaná z milosti a je přijímaná jenom vírou. Zákon i proroci tuto spravedlnost potvrzují. Poslouchejte ještě jednou list Římanům:

  • Římanům 3:21-22 Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří.

Boží spravedlnost byla zjevena v Kristu Ježíši. Pavel napsal, že „nyní je zjevena“. Je zjevena v evangeliu, šíří se skrze evangelium, žije se ve víře v evangelium. A přesně o tom je také náš dnešní text. Pavel vysvětluje roli zákona a potom ukazuje, v čem je dokonalá spravedlnost – v samotném Kristu. Plnost spravedlnosti nenajdeme nikde jinde, nenajdeme ji v zákoně, nenajdeme ji v žádných pravidlech, ale jenom v Kristu. Proto říká: „jsem ukřižován spolu s Kristem“. Tato slova, v originále pouhá dvě slova, jsou vyvrcholením Pavlova argumentu z veršů 15-19. Je to samotný vrchol jeho zdůvodnění, proč se nemůže vrátit zpátky k zákonu, proč by bořil to, co dříve postavil, proč není možné, aby se křesťan snažil žít podle Mojžíšova zákona – protože křesťan je ukřižován spolu s Kristem! Křesťan je skrze Kristovu smrt mrtev zákonu. Křesťan se nemůže vracet zpátky k břemenu, které nebylo určeno jemu, ale bylo určeno Židům – a ani jim nebylo určeno proto, aby ho nosili, ale aby skrze něj byli přitaženi ke spravedlnosti z víry. Vždyť ani praotcové nemohli toto břemeno unést a ani apoštolové po naplnění Duchem svatým ho nemohli unést (Sk 15,10). Dokonce ani pro apoštoly nebyl Mojžíšův zákon normou a měřítkem víry – jak by mohl být pro kohokoliv jiného? Kdo je v Kristu, je ukřižován spolu s Kristem! Zákon už se na něj nevztahuje, protože je mrtev zákonu, aby mohl žít Bohu. S těmito dvěma slovy nám vyvstává několik otázek, na které si musíme dnes dopoledne odpovědět – jedná se o následující otázky: 1. Kdy přesně k tomu došlo? 2. Co se vlastně doopravdy stalo? Co toto prohlášení znamená? 3. Co z toho pro nás vyplývá?

I. Ukřižován spolu s Kristem

Na konci devatenáctého verše Pavel říká, že je ukřižován spolu s Kristem. Uvádí tady sám sebe jako příklad každého věřícího, každého, kdo je v Kristu. Kdokoliv je v Kristu, kdokoliv věří v Pána Ježíše Krista, kdokoliv se spoléhá na jeho dokonané dílo na kříži Golgoty, ten může vyznat přesně totéž, co Pavel – jsem ukřižován spolu s Kristem.

 Doslova Pavel napsal, že byl ukřižován spolu s Kristem. Je zde použitý takový tvar slovesa, který ukazuje na to, že v minulosti došlo k této události a v současnosti stále platí výsledek toho, co se stalo. Byl jsem ukřižován a stále jsem ukřižován spolu s Kristem. To je Pavlovo vyjádření. Není to nic tajemného, není to mystické prohlášení, ale je to dogmatické prohlášení, je to výrok, který se týká učení, dogmatu. Je to vyhlášení biblické pravdy. A toto je něco, co musíme zdůraznit – nejde o zkušenost, nejde o žádné mystické ztotožnění se s Kristovým utrpením na kříži, nejde o zážitek, nejde o něco, co musí člověk prožít, ale jde o fakt. Ani Pavel neprožil nic podobného, že by byl spolu s Kristem přibit na golgotský kříž.

Pavel těmito slovy vyjadřuje nejtěsnější ztotožnění se s Kristem skrze víru. Je to něco, co na jiných místech popisuje slovy „být v Kristu“. Jedná se o nejjednodušší popis křesťana – kdo je křesťan, je v Kristu. Kdo není v Kristu, není křesťan. Být v Kristu znamená věřit v Krista, spoléhat na něj samotného, na jeho dílo kříže, spoléhat se jenom na něj a na nic jiného. Být v Kristu znamená být Duchem svatým vekřtěn do Krista, do Kristova těla, znamená to být zapečetěn Duchem, sjednocen s Kristem.

A velmi konkrétně mluví o Kristově ukřižování. Nesmíme zapomenout na linii Pavlovy argumentace. Mluví o roli zákona v životě křesťana. A používá Krista jako příklad – v jakém smyslu? O něco dále píše o Kristu:

  • Galatským 4:4-5 Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.

Ve stanovený čas poslal Bůh svého syna. Boží syn se nenarodil jako pohan, který je bez zákona, ale narodil se podle zaslíbení. První verš Matoušova evangelia dobře shrnuje všechna zaslíbení, když říká:

  • Matouš 1:1 Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.

Bůh dal zaslíbení Abrahamovi a toto zaslíbení se naplnilo v Kristu. Bůh dal zaslíbení Davidovi a toto zaslíbení se naplnilo v Kristu. Proto je Ježíš nazván synem Abrahamovým i synem Davidovým. Musel se narodit v národě Izraelském – v národě, který si Bůh vyvolil, aby na něm ukázal svou slávu a aby z něho vzešel Spasitel. Musel se narodit pod zákonem, abychom mohli vůbec rozpoznat, že je to Boží syn. Kdyby se narodil jako pohan, podle jakého měřítka bychom rozpoznali, že je Božím synem? Co by nám posloužilo jako měřítko dokonalosti a bezúhonnosti? Neměli bychom nic. Tady můžeme vidět hned dvojí účel Mojžíšova zákona, který Bůh dal Izraeli – jednak měl zachovat národ národem až do příchodu zaslíbeného Mesiáše, a dále se měl stát jasným měřítkem dokonalosti tohoto Mesiáše. Proto se Ježíš narodil pod zákonem. On sám nepotřeboval zákon, protože byl vždy dokonale spravedlivý, svatý a čistý. Ježíš vždycky miloval svého nebeského Otce cele, plně a dokonale. V každičké vteřině svého pozemského života miloval svého Otce celým svým srdcem, celou svou duší, že vší své síly a celou svou myslí. A miloval ho vždy plně, tedy stoprocentně. My, jako padlá stvoření, nejsme nikdy schopni ani na jedinou vteřinu milovat Boha na sto procent. Dokud budeme v tomto těle, vždy bude v naší lásce také příchuť hříchu. Ale Ježíš miloval dokonale. A tak dokonale naplnil zákon. Nestal se skrze zákon spravedlivým – byl spravedlivý ještě dříve, než byl zákon. Byl spravedlivý tak, jak to ani zákon nemůže postihnout. Ale narodil se pod zákonem a byl podroben zákonu, aby bylo jasné, že je skutečně spravedlivý. Když byl přiveden před veleradu a snažili se ho obžalovat, hledali dokonce křivé svědectví, aby ho mohli odsoudit, ale nenalezli vůbec nic. Nic! Nebyl ani nejmenší detail v zákoně, který by proti němu mohli použít. Ježíš naplnil zákon. To je důkaz jeho spravedlnosti. Je ještě lepší důkaz jeho spravedlnosti, a tím je jeho vzkříšení z mrtvých. Smrt ho nemohla udržet ve své moci, protože byl svatý a spravedlivý. Přestože se narodil pod zákonem, neprovinil se proti zákonu ani proti Bohu. Byl spravedlivý.

Zdůrazňuji to proto, abychom si uvědomili roli, jakou hrál zákon v životě Ježíše Krista. Narodil se pod zákonem, byl podroben zákonu. A potom byl ukřižován. Co se stalo, když byl ukřižován? Vzal na sebe prokletí zákona, které bylo určeno nám, přestupníkům zákona, hříšníkům. Veškeré prokletí, které zákon přinášel na hříšníky kvůli hříchu, vzal Ježíš na sebe.

  • Ga 3:13 Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě.‘

Ježíš naplnil zákon v pozitivním i v negativním slova smyslu. Dokonale ho zachoval a zároveň na sebe vzal všechna prokletí zákona, která byla určena nám. Co se stalo potom? Ježíš zemřel. Zemřel podle zákona, ale také – protože zemřel – zemřel zákonu! Zákon se vztahuje na živé, na hříšníky. Ale když Kristus zemřel, zemřel zákonu. Zákon se nevztahuje na mrtvé. A právě sem směřuje celá Pavlova argumentace v závěru druhé kapitoly listu Galatským. Když Kristus zemřel podle zákona, zemřel zákonu. A kdo je v Kristu, zemřel zákonu spolu s Kristem. Kdo je v Kristu, žije Bohu, ale nežije už podle zákona – to by znovu stavěl to, co již dříve zbořil, ale žije Bohu na základě Kristova vzkříšení. Kristus zemřel a my jsme zemřeli spolu s ním. Kristus vstal z mrtvých a my jsme vstali spolu s ním. Podívejte, co k tomu říká Písmo:

  • Římanům 5:6 Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.
  • Efezským 2:4-5 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!

Moji milí, to je milost! Jsem ukřižován spolu s Kristem. To je odkaz na Kristovo dílo na kříži Golgoty. To je o tom, co se stalo na kříži. Jakou roli jsem v tom všem hrál já? Kromě hříchu, kterým jsem přispěl ke Kristovým utrpením, vůbec žádnou! To není o tom, že mám stále znovu prožívat Kristovu smrt na kříži, to není o tom, že se mám nějak vciťovat do jeho utrpení, ale je to o tom, že on sám zaplatil veškerou cenu za můj hřích. Je to o tom, že je dokonáno, že Kristus udělal všechno. Udělal to bez našeho souhlasu, udělal bez našeho přičinění, udělal ze své vůle a udělal to pro nás! On rozhodl o našem spasení a na tomto jeho díle my nyní stavíme svou víru. Proto stačí ono jediné – věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen!

Nyní ale musíme jít dál k vysvětlení toho, co to znamená být ukřižován spolu s Kristem. Pavel to dobře popisuje ve dvacátém verši:

II. Žije ve mně Kristus

  • Galatským 2:20 Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího.

Čtyřikrát v jednom verši používá Pavel slovo žít. Ale nyní se musíme podívat na první dvě použití tohoto slova a až za chvíli na druhá dvě. V těch prvních dvou, v prvním souvětí dvacátého verše, Pavel vysvětluje, co to znamená, že je ukřižován spolu s Kristem. Je-li ukřižován, znamená to, že nežije už on. Jestliže je ukřižován, znamená to, že je mrtev. Zemřel spolu s Kristem, byl ukřižován spolu s ním. A spolu s ním je také mrtvý ve vztahu k zákonu. To je smysl Pavlovy argumentace. Tohle je cíl, k němuž celou dobu směřuje. V Antiochii, o které píše v předchozích verších, se objevili lidé – stejní lidé, kteří přišli později také do církví v Galacii, kteří chtěli, aby křesťané, kteří uvěřili v Krista, žili podle Mojžíšova zákona. Tito lidé tvrdili, že zákon je norma spravedlnosti, kterou musí znovuzrození křesťané zachovávat. Zákon je měřítko spravedlnosti a tím tedy také měřítko a pravidlo křesťanského života. Proto bylo nutné, aby se noví křesťané z pohanů dali obřezat, protože tím dokázali svou prvotní podřízenost zákonu, a dále aby zachovávali všechno, co Bůh dal Izraeli ve Starém zákoně. Možná kladli důraz na některé věci více – jako bylo dělení jídla na čisté a nečisté, jako bylo zachovávání dnů (svaté dny a nesvaté dny), možná šlo o příkazy, které se týkaly oblečení (že nemá být z dvojího druhu vláken, že má být zjevně odlišné mužské a ženské oblečení), atd. Každopádně tito učitelé chtěli přivést křesťany k zachovávání zákona, k životu podle normy zákona, jehož neoddělitelnou součástí je také desatero přikázání.

Ale co říká Pavel? Jak bych mohl žít podle normy zákona, když jsem umřel zákonu! Byl jsem ukřižován spolu s Kristem. Už nežiju. Pro zákon jsem mrtev. Zákon už se na mě nevztahuje, protože jsem mrtvý. Zákon mě odsoudil k smrti, protože jasně ukázal na můj hřích a „mzdou hříchu je smrt“ (Ř 6,23). Ale moje smrt, ta smrt za hřích, už proběhla, protože všechny moje hříchy na sebe vzal Beránek Boží, Ježíš Kristus. Vzal mé hříchy a vnesl je na kříž. Zemřel místo mě. Stal se zástupnou obětí za moje hříchy. Což znamená, že já už nežiju. Jsem mrtev pro zákon. Zákon už na mě nelze aplikovat. Zákon už nade mnou nemá žádnou moc. Žádný požadavek zákona už nelze vztáhnout na toho, kdo zemřel. Pokud byl zločinec odsouzen k trestu smrti a rozsudek byl vykonán, nelze už takového člověka volat k zodpovědnosti za další provinění, i kdyby se jich objevilo na tisíce. Rozsudek už byl vykonán. Kdo je v Kristu, je mrtev zákonu. A nejenom zákonu. Boží slovo stejně slavně vyhlašuje, že kdo je v Kristu, je také mrtev hříchu a zemřel také světu. Už nežije pro hřích, nežije už pod mocí hříchu ani pod mocí světa, ale byl vykoupen z hříchu i ze světa. Stále ještě jsme ve světě a v těle, které je propadlé hříchu, ale ani svět ani hřích už nad námi nemají svou moc. Jak je to možné? Podívejte se dál do našeho textu – Pavel říká: „Nežiju už já, ale žije ve mně Kristus!

Haleluja! Sláva Bohu! Křesťané, radujte se! Jste povoláni k tomu, abyste žili křesťanský život, jste povoláni k životu ve spravedlnosti, svatosti, v pravdě a lásce, ale nemůžete žít takový život z vlastní síly. Nikdo nemůže! Nikdo není schopen žít křesťanský život, kromě Krista samotného. A tady je ta nejlepší zpráva, kterou můžeme slyšet – v každém, kdo je v Kristu, žije Kristus. Skrze Ducha svatého v něm žije Kristus. Bůh působí svou mocí, takže nám dal z Ducha nově se narodit, dal nám nové srdce, stvořil v nás nového vnitřního člověka, které se posvěcuje a den za dnem se přibližuje k podobě Božího syna. Ale Bůh působí ještě mnohem více – působí v nás svou mocí, svým svatým Duchem, který v nás přebývá, který si z nás udělal svůj chrám a který v nás žije život Krista. Proto můžeme mocí Ducha překonávat svou hříšnou přirozenost. Proto je o křesťanech napsáno, že jsou novým stvořením (2K 5,17), které bylo stvořeno z milosti a určeno ke konání dobrých skutků, které Bůh připravil (Ef 2,10). Křesťané, Kristus žije ve vás! Jak na to odpovíte? Jakou chválu vzdáte Bohu za takovou milost? S jakou vděčností teď musíte žít své křesťanské životy? Vždyť Kristus žije ve vás! Váš život už není o vás samotných, ale je o samotném Kristu. Vyznali jste ho jako Pána svého života, proto mu musíte cele dávat svůj život, aby on žil skrze vás.

Milí přátelé, tohle význam toho, co to znamená, že je křesťan ukřižován spolu s Kristem. Tohle je svoboda, dokonalá svoboda křesťanského života. Křesťanský život není o dlouhém seznamu pravidel, o příkazech a zákazech, ale je o spravedlnosti, radosti a pokoji z Ducha svatého, který v nás přebývá. Křesťanský život je o tom, že Kristus žije v nás. Proto každý křesťan roste do podoby Božího syna, proto se na životě každého křesťana bude stále více zrcadlit Kristův charakter, vlastnosti Ježíše Krista, které Písmo popisuje také jako ovoce Ducha svatého. Co to je? Ovoce Božího Ducha však je:

  • Ga 5:22-23 … láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.

A všimněte si, jak tento text pokračuje – Pavel se v listu Galatským vrací stále dokola k jedné a téže věci. Podívejte se do svých Biblí na další verše:

  • Ga 5:24-25 Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.

Být ukřižován spolu s Kristem znamená náležet Kristu, znamená to poddávat se vedení Duchem svatým, znamená to být mrtev zákonu, hříchu i světu a žít cele Bohu. Jak? To je třetí a poslední bod našeho dnešního kázání a zbývající část dvacátého verše.

III. Žiji ve víře v Syna Božího

  • Galatským 2:20 A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

První odpověď, kterou vidíme v našem textu, se týká víry. Žijeme vírou. Nejde o mystické ztotožnění se s Kristem, nejde o to, že bych já přestal existovat a místo mě žil Kristus. On ve mně žije, ale nežije místo mě nebo za mě. Skrze znovuzrození jsem  se stal součástí jeho těla, tedy součástí Krista samotného a on ve mně skrze Ducha svatého přebývá. Tento život máme jedině z milosti a jenom skrze víru. Nežijeme skrze vidění, ani skrze vnímání ani skrze pocity, ale jenom skrze víru. To znamená, že se spoléháme na to, co nevidíme. Spoléháme se na to, že Kristus dokonal dílo našeho spasení, spoléháme se na to, že nám dal svého Ducha – i to je záležitost víry (podívejte se do Ga 3,5), spoléháme se na to, že v nás přebývá. V této důvěře, v tomto spolehnutí se potom jednáme.

A všimněte si dvou důležitých věcí v našem textu – především se tam mluví o nynějším životě. Pavel před chvíli řekl, že je ukřižován spolu s Kristem, že už nežije on, ale hned vzápětí dodává, že je to on, kdo žije tento nynější život, kdo nyní žije. A nejen to, že žije nyní, dokonce je tam, že žije tento život v těle. Jedná se o fyzické tělo, nebo jak překládá Pavlík „maso“, řecky sarx. Pavel mluví o své fyzické, tělesné, pozemské existenci. Je to stále Pavel, kdo žije ve víře v Syna Božího, je to tentýž Pavel, který byl ukřižován spolu s Kristem a je to tentýž Pavel, který před chvilkou řekl, že už nežije on, ale žije v něm Kristus. Nyní zdůrazňuje pozemskou povahu své existence. Nezatracuje jí, nebojuje proti ní, ale ukazuje, že v tomto těle žije ve víře. Skrze víru Pavel získává sílu žít nyní v tomto těle. Skrze víru v něm – a spolu s ním v každém křesťanovi už nyní přebývá Kristus.  Ale díky víře to už není úplně tentýž Pavel, ale je to nové stvoření. Co bylo staré, pominulo, hle, je tu nové (2K 5,17). Nyní žijeme ještě v těle, které si nevezmeme do Božího království, protože tělo a krev, tedy člověk, tak jak je nyní, nemůže vejít do Božího království (1K 15,50). Musíme nejprve svléci pomíjitelné tělo, abychom mohli vejít do nepomíjitelného království.

Ale přesto už nyní žijeme ve víře v Božího syna. Už nyní, ačkoliv jsme v pomíjitelném těle, máme skrze víru vztah s Ježíšem Kristem. Už nyní můžeme vyznat, že jsme byli přeneseni ze tmy do Božího podivuhodného světla, ve víře už nyní sedíme spolu s Kristem na nebeských místech. Ve víře jsme už nyní v jeho království. Už nyní v tomto těle. Proto Pavel píše:

  • 2 Korintským 4:13-14.16 Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme, vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. … A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.

Naše fyzická schránka, naše tělo se den za dnem blíží svému zániku. Ale už nyní žijeme ve víře v Božího syna a proto se vnitřně, ve vnitřním člověku, v duchovním člověku den za dnem obnovujeme a jsme mocí Ducha svatého proměňováni do podoby Ježíše Krista. Jak se to děje? Skrze víru v Ježíše Krista. Skrze spolehnutí se na jeho dokonané dílo na kříži Golgoty. Skrze prostou důvěru, že on dovede až do cíle i ty nejslabší ze svého stáda, protože je dobrý pastýř, který je plný milosti a milosrdenství, který neuhasí doutnající knot a nedolomí nalomenou třtinu. On je Pán, který nás miluje.

To je také Pavlovo závěrečné vyznání – věří v Syna Božího, který si ho zamiloval a vydal sebe samého za něj. Ježíš Kristus je zástupnou obětí, ale není pasivní obětí. Není to tak, že to na něj padlo a nic jiného mu nezbývalo než tedy říci „ano“, půjdu a stanu se obětí smíření za jejich hříchy. Ne! Nic takového. Ježíš Kristus přišel, protože chtěl. Stal se člověkem, protože se chtěl stát člověkem a v lidském těle chtěl zaplatit za hříchy svého lidu. Jeho oběť je dobrovolná a ochotná. A podívejte se do našeho textu, jak to Pavel vyjádřil – Boží syn si mě zamiloval.

Milí svatí, prosím vás, abyste často přemýšleli o těchto slovech. Promýšlejte, co to znamená, že si vás, že si konkrétně tebe, bratře, tebe, sestro Boží syn zamiloval. Kdy si tě zamiloval? Proč? Co udělal, když si tě zamiloval? Jak se jeho láska projevuje ve tvém životě? Boží syn si mě zamiloval … Co z toho pro mě vyplývá? Jak s tím naložím ve svém životě? Milí přátelé, proste Pána Ježíše Krista, aby vám otevřel duchovní oči, abyste viděli, aby vám dal mysl učedníků, abyste mu rozuměli. Proste ho, aby vám dával porozumění těmto hlubokým věcem.

Kristus si zamiloval svůj lid a svou lásku prokázal až do krajnosti – obětoval za svůj lid svůj život. Vydal sebe samého, odevzdal sám sebe. Živý Bůh, Stvořitel světa, vládce duchovních mocností, Pán pánů a Král králů, vydal sám sebe do rukou hříšných lidí, aby s ním naložili podle touhy svých zvrácených srdcí. A přesně to lidé udělali. V zastoupení můžeme i tento čin vztáhnout na sebe – i my jsme „zabili“ Božího syna. Kdybychom stáli pod křížem, posmívali bychom se stejně jako velekněží a zákoníci. Kdybychom byli v Sanhedrinu, i my bychom křičeli, že musí zemřít. Kdybychom byli v davu u Pilátova paláce, volali bychom totéž, co volali Židé, když se jich Pilát zeptal na to, co má dělat s tímto židovským králem:

  • Marek 15:13-14 Tu se znovu dali do křiku: „Ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „A čeho se vlastně dopustil?“ Oni však ještě víc křičeli: „Ukřižuj ho!“

Ale Kristus si nás zamiloval a zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšní. Vydal sebe samého. Pavel to slavným způsobem popsal v listu Filipským:

  • Filipským 2:6-8 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

Právě takto si nás zamiloval a vydal sebe samého za nás. A všimněte si ještě poslední věci v našem textu – v posledních třech verších je Pavel velmi osobní. Mluví o sobě, mluví o svém vztahu ke Kristu, o tom, jak Kristus žije v něm, o tom jak si Pán zamiloval Pavla a vydal sebe samého za něj. To nám ukazuje, že spasení je osobní záležitostí. Spasení nelze zdědit. Víru nelze předat další generaci. Jde o každého jednotlivce. Každý jednotlivec bude stát před Bohem sám za sebe. Každý jednotlivec, který slyší tato slova, si musí klást otázku, zda se to týká jeho samotného.

Možná jsou zde lidé, kteří pochybují o svém spasení, nebo dokonce vědí, že nejsou spaseni. Možná nevíte, jak to s vaší vírou je nebo procházíte těžkými věcmi v životě a zdá se vám, že na vás Bůh zapomněl. Pojďte do Božího slova, pojďte do našeho dnešního textu a čtěte ho tak, jako kdybyste tato slova napsali vy sami. Modlete se tato slova, volejte k Bohu a proste ho o smilování, aby vám dal pokoj a jistotu, že tato slova se týkají také vás. Toto ujištění vám může dát jenom Bůh sám.

Přemýšlejte nad tím, zda můžete vyznat, že jste ukřižováni spolu s Kristem, zda se spoléháte cele na Krista a jenom na něj, na jeho dílo, na jeho zásluhy. Přemýšlejte, zda můžete říci, že už nežijete vy, ale žije ve vás Kristus. Možná musíte zápasit o víru, možná jste slabí, možná často padáte, ale zásadní otázka zní – žijete ve víře v Božího syna? Tato víra sama je dostatečným důkazem toho, že si vás Kristus zamiloval a vydal sebe samého za vás. Tato víra je důkazem, že patříte Bohu a jste součástí jeho lidu. Proto se radujte a chvalte Boha za milost, kterou vám prokázal.

  • Římanům 8:32-34 On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!

Jak odpovíte?