Zápas o duši:

Jak by měli křesťané dávat?

Verze pro tisk

Jednou jsem mluvil s mužem, jehož dospělá dcera se stala křesťankou a členkou církve. Sám do církve nechodil, a tak měl mnoho otázek. Jedna z nich byla: „Co bude muset jeho dcera platit?“ Ujistil jsem ho, že nemáme žádné poplatky. „Ale církev přece potřebuje peníze,“ řekl mi. Vysvětlil jsem mu, že lidé v církvi dávají dobrovolně. „Takže co by asi měla dávat?“ Řekl jsem mu, že to je cele na ní. On se mě však snažil dotlačit k přesné částce. Chtěl vědět, kolik dávají jiní lidé. Řekl jsem mu: „Mnozí křesťané věří, že je dobré dávat okolo deseti procent svého příjmu.“ Nastalo dlouhé ticho. Moje odpověď byla šokující – zjevně si myslel, že třeba padesát liber ročně bude tak akorát.  

Desátky ano, či ne?

Je však deset procent odpovídající částka? Podíváme-li se do Bible, konkrétně do Starého zákona, tak často vidíme, jak Boží lid dával desátky, tedy deset procent svých příjmů. Desátky se dávaly levitům (Nu 18), jejichž zodpovědností bylo dohlížet na svatyni. Levité potom dávali desátek z desátku kněžím – to byla zvláštní skupina levitů, jejichž úkolem bylo vést, vyučovat a vykonávat obřady. Desátek zajišťoval, že Boží dílo bude pokračovat a celé společenství bude prospívat.

Ale desátky nebyly to jediné, co Izraelci dávali. O chudé se měli postarat ostatní, konkrétně členové jejich rodiny (Lv 25,35; Dt 15,7–11). Do stánku nebo chrámu byly přinášeny mnohé oběti, které nesouvisely s desátky. Můžeme si všimnout také velmi štědrého dávání při různých příležitostech jako např. při stavbě stánku (Ex 35,4–39; 36,3–7).

Většina lidí dnes chápe desátek ve Starém zákoně jako povinnost, protože v případě desátku nešlo o Boží doporučení, ale o Boží příkaz. Nebyla to však povinnost. Nebyl stanoven žádný trest, pokud někdo desátky nedával; ačkoliv proroci se ozývali, když lidé nedávali desátky. Nebyly však nikdy vymáhány zákonem. V tomto smyslu tedy nelze desátek (ani ve Starém zákoně) chápat jako ‚daň‘. Byla to nezbytná, nicméně dobrovolná dávka. Když lidé přestali odvádět desátky, tak si levité a kněží museli najít ‚světské‘ zaměstnání (viz. Mal 3,8–10).

Bible neříká přesně, proč bylo pro levity vybíráno právě deset procent, nejlepší odpověď však patrně je, že těchto deset procent bylo přesně tolik, kolik potřebovali. Jestliže jedenáct kmenů dávalo deset procent dvanáctému, potom všechny kmeny měly přibližně stejně. Jestli nakonec měli levité o něco více, tak to bylo pravděpodobně proto, že měli určité výdaje související s jejich prací.

Takže co se můžeme naučit ze Starého zákona? Za prvé, že desátky byly primárně používány na zajištění Božího díla a ti, kdo sloužili Bohu, sdíleli stejné materiální požehnání jako ostatní. Za druhé, desátky nebyly to jediné, co Boží lid dával. Za třetí, ačkoliv desátky byly nezbytné, nebyly povinné. Byl to dar, nikoliv daň.

Pryč se starým?

To je všechno pěkné, ale my nemáme levity ani kněze, nemáme ani stánek ani chrám. Žijeme v Nové smlouvě, ne ve Staré. Jak se tedy máme dívat na desátky?

Je zde několik obecných principů, které nám mohou pomoci. Ten první je, že nová smlouva je lepší než stará (Žd 7,22; 8,6). Novozákonní věřící jsou „větší“ než starozákonní (Mt 11,11) a budou dělat větší věci, než dělal Ježíš (J 14,12). Bylo by proto nepochopitelné, kdyby novozákonní věřící měli dávat méně štědře než starozákonní. Druhý princip je, že novozákonní věřící jsou svobodnější než starozákonní. Zemřeli jsme zákonu a byli jsme ho zproštěni (Ř 7,4–6). Takže je nemyslitelné, že bychom měli méně svobody než starozákonní věřící.

Podíváme-li se na to, co Bible učí o dávání, tak vidíme, že to naprosto souhlasí s těmito obecnými teologickými principy. Novozákonním vzorem není desátek, ale makedonští, kteří dali ‚nad své možnosti‘ a svou ‚nesmírnou štědrostí‘ popřeli svoji ‚velikou chudobu‘ (2 K 8,1–15; Lk 21,1–4). Ježíš také kritizoval farizeje (Lk 11,42; 18,12), kteří velmi pečlivě dávali maličké desátky z bylin, ale zanedbávali mnohem důležitější povinnosti. Musíme se ujistit, že svým ‚minimem‘ zcela nemíjíme cíl – jako farizeové. Kromě toho Ježíš ukazuje, že ‚synové krále‘ (tento popis patří především Jemu, ale skrze Něj se vztahuje na celou Jeho duchovní rodinu) nejsou povinni platit chrámovou daň (Mt 17,24–27).

Užitečné principy

Nyní nám zbývá už jenom shrnout biblické principy a aplikovat je na sebe.

  • Křesťané nejsou povinni dávat desátek ze svých příjmů. Místo toho má být naše dávání obětavé a přiměřené našim možnostem.
  • Vedoucí v církvi mají učit, že dávání je nutné a má být pravidelné (1 K 16,1–2), ale nesmí dávání vyžadovat, ani sledovat, kolik kdo dává.
  • Pravidelné dávání do církve nezbavuje křesťany povinnosti pečovat o chudé, ani starat se o potřeby lidí v nouzi, ať již jde o lidi v církvi nebo mimo ni.
  • Zaměstnanci sboru by měli přijímat spravedlivou mzdu (příjmy levitů byly přibližně srovnatelné s příjmy těch, kdo dávali). Křesťané by měli dávat svému sboru tolik, aby jim byl místní sbor schopen zajistit takovou službu, ze které budou moci přijímat užitek. Deset procent to umožnilo zajistit před třemi tisíci lety. Praktické rady na konci článku vám pomohou přemýšlet o tom, jak by to mělo být v současnosti.

Pouze heretičtí američtí televizní evangelisté slibují, že když jim dáte sto dolarů, Bůh vám to ‚zaplatí zpátky‘ tak, že budete moci zaplatit všechny dluhy a ještě si koupit jachtu. To je drastické pokřivení slavné biblické pravdy, že ‚Bůh… dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží plody vaší spravedlnosti. Vším způsobem budete obohacováni…‘ (2 K 9,10–11). Štědré dávání je součástí spravedlivého charakteru a je úžasnou investicí. Štědrost sama o sobě je odměnou, nikoliv jachta.

Zdá se však, že pro některé lidi není štědré dávání jednoduché. Někteří křesťané poukazují na to, že nemohou dávat štědře, protože by obcházeli Boží princip, který říká, že Bůh miluje radostného dárce. Jaký nesmysl! Jedinou cestou, jak se naučit radostně dávat, je dávat.

Jiní by rádi štědře dávali, ale nespravují rodinné finance a ti, kteří je spravují, nejsou křesťané. Patrně bychom nechtěli okrádat své partnery, ani je klamat. Ale můžeme dávat z toho, co sami spravujeme. Je možné, že nevěřící partner bude chtít být štědřejší, než bychom očekávali, a zvláště v takovém případě, kdy celou věc budeme řešit na modlitbách.

A další se možná budou cítit neschopní nějak zásadně dávat, protože jejich vlastní příjmy nejsou vysoké. Ovšem principy zůstávají. Příklad vdovy v chrámu nebo makedonských křesťanů nám ukazuje, že bychom měli dávat i z vlastního nedostatku. Částka možná bude nižší než částka někoho bohatého, ale s ohledem na touhu našeho srdce to nebude málo. A také to znamená, že relativně bohatý bude muset dávat více, aby ulehčil břemeno chudých.

Pokud nedáváme štědře, trpí tím celé společenství. Kolik církví je slabých jen proto, že někteří jejich členové nedávají dost na to, aby podpořili šíření evangelia. Ale když dáváme, každý z toho má užitek. Hladoví jsou syceni, šíří se evangelium, dárce je obohacen, sbor zakouší požehnání a Bůh je oslaven! Pane, uč nás štědře a radostně dávat!

Co můj sbor potřebuje ode mě?

Nemohu vám říci, co od vás potřebuje váš sbor, protože Bible říká, že ‚každý musí dávat podle toho, jak se rozhodl ve svém srdci‘ (2 K 9,7). Následující otázky vám mohou pomoci rozpoznat, co váš sbor potřebuje, ale jenom vy se můžete rozhodnout, jak budete dávat.

  • Podívejte se na výdaje svého sboru. Zjistěte, zda není nutné něco přidat vedoucím, aby cítili zadostiučinění ve své práci. Ujistěte se, že příjmy pastorovy rodiny nejsou menší než příjmy ostatních rodin (pozn. autora: to není případ mého sboru, který je ke mně velmi štědrý). Nyní si představte sbor s ročním příjmem 50.000 liber, který by ovšem potřeboval dalších 10.000 liber na to, aby si mohl dovolit zaměstnat druhého kazatele na částečný úvazek.
  • Spočítejte, kolik je ve sboru rodin, v nichž členové rozhodují o rodinných financích. Budete mít například padesát členů, kteří představují třicet rodin. Ale v některých rodinách hlava rodiny nechodí do sboru. Takže vám zbude dvacet rodin, s nimiž můžete počítat. Když rozdělíme 60 tisíc, které církev potřebuje na 20 rodin, tak nám vyjdou 3.000 liber na rodinu.
  • Jak z tohoto čísla vypočítáme procenta průměrného rodinného příjmu? Můžete se podívat na průměrný příjem rodiny udávaný statistickým úřadem – může být vyšší, než si myslíte. Tam, kde já žiju, to je 27.000 liber, ve Wallesu je to průměrně 28.000. Takže 3.000 liber tvoří 10,7 % průměrného příjmu. (Pozn. red.: V naší zemi najdete tyto údaje na www.czso.cz. V roce 2009 je udáván průměrný příjem člena rodiny 140.000,- Kč za rok. A průměrná rodina má v ČR 2,5 člena. Takže vám vyjde cca 350.000,- Kč jako průměrný roční příjem rodiny.)
  • Nyní vezměte toto procento a použijte ho na příjmy vlastní rodiny a vypočítejte částku, která vám pomůže modlit se za to, kolik máte dávat. Mějte ale na paměti, že Bůh netouží po tom, abychom počítali své ‚desátky‘ do posledního haléře, abychom si byli jisti tím, že dáváme přesně takovou částku, kterou ‚požaduje‘.

– Mark Barnes –
Z časopisu Evangelikálního hnutí ve Wallesu, leden 2010, www.emw.org.uk